LDT story 04 – 1.část

Den čtvrtý

Když Roman ráno před rozcvičkou spatřil zarputile mlčícího Tondu, netroufl se ho na nic zeptat. Do snídaně se nedělo nic zvláštního, ale pří ní u výdejního okna stála Valérie a byla samý žert. Podíval se na Tondu. Pak na Valérii. Znovu na Tondu… To je blbost, smetl nepatřičnou myšlenku ze stolu.
Jedli mlčky. Roman cítil, že se na ně někdo dívá. Proměnil se ve špióna, který třikrát přistihl Kamilu, jak „nenápadně“ sleduje Tondu. Že by tohle byl důvod jeho mlčení? Ale proč? Že mu chtěla dát a von nechtěl…? To by už byl mrtvej, protože by ho zabila pohledem… Takže mu nedala vona…? Ale to by zase po něm takhle nekoukala… Co se tady proboha v noci dělo…?

Kuchařky po snídani pofackovaly kuchyň a zjistily, že mají před sebou víc jak hodinové volno, než budou muset začít připravovat oběd.
Valérie si šla na poštu něco poslat a Brigita s Káčou si uvařily kávu a šly si sednout do jídelny. Mohly obrazně řečeno klidně hodit nohy na stůl, protože i hlavní vedoucí jim před pěti minutami oznámila, že jde něco zařídit a že jsou v chalupě sami. Co si mohly více přát.
„Něco mám,“ pronesla tajuplně Kateřina, když usrkla první doušek.
Máma se na ni zkoumavě podívala a se smrtelně vážným obličejem pronesla: „Doufám, že to není pohlavní choroba?“
Než se Kateřina sama sebe stačila zeptat – Co ta máma blbne? – dočkala se jejího pobaveného smíchu.
„V kuchyni si k tomu přijít nemohla, takže,“ zvedla prst, „zbejvá koupák. To by mě fakt zajímalo, co dokáže nabídnout místo, kde i lišky zívaj nudou…“
„Mami… Snad dávaj dobrou noc, ne?“
„Jo. To taky, ale nazamlouvej to. Co ten koupák?“
Znovu se napila kávy.
„Mami… Nevíš, proč mužský vyžadujou, aby dámský plavky všechno ukázaly, a páni tu věc před náma schovávaj?“
„Protože věřej, že voni jsou ti, kdo loví… A taky milujou pohádku o chytrý Horákyni. Hlavně to oblečená, neoblečená… Proč se ptáš?“
„Protože jsem včera viděla chytrýho Horáka.“
„Srozumitelnějš by to nešlo…?“
„Vylezla jsem z vody, stála u kraje bazénu a hlídala naše děti. Přišel ke mně chlap ve zvláštních plavkách. Já myslela, že jsou to Adamky, ale přišlo mi divný, že i když je má suchý, tak mu krásně vobtahujou pinďoura. Koukla jsem na internet a oni se dělaj jen takový, aby tam chlapům udělaly nanejveš bouli. Plavky, který měl na sobě, jsem nikde nenašla, takže…“
A obě současně větu dokončily: „Si je musel nechat šít!“
Kateřina udělala rukou gesto – no právě. „A kdo si nechá šít plavky proto, aby v nich zdůraznil to, co má mezi nohama?“
„Ten, kdo se má čím vytahovat.“
„Nebyl to žádnej obr, jestli myslíš tohle. Běžnej model.“
„Pak bych si to vyložila jako – jsem kdykoliv připravenej ho použít… Jak vypadal?“
„Něco přes čtyřicet, udržovanej, hnědovlasej s hnědejma vočima. Mluvil jako knížka a vypadal, že prachy nejsou problém…“
„A co ti nabízel?“
„Začal placenym focením.“
„Začal…? Vono toho bylo víc?“
„Vydrž… Když na mě vybalil to focení, tak jsem ho postrašila, že je mi třináct. A víš, co mi na to řek?“
Brigita protočila oči v sloup a rukama Kateřině naznačila, že byla tady.
„Nabíd mi meloun, když s nim budu šukat, von se potom udá fízlům a ti ho za to zavřou.“
“Proč si mu neřekla pravdu, že je ti osumnáct?“
„Viď…?“

Brigita se podívala na dceru a zakroutila nevěřícně hlavou: „My jsme teda famílie…“
„Nestěžuju si. Mě baví… A teď ty další možnosti… Když vo nich mluvil, tak přitom ukázal na vo něco staršího chlápka, kerej by se ti asi líbil, a ženskou ve tvym věku…“ podívala se na mámu, aby viděla, jak zareaguje, až to na ni vybalí. „Já bych do týhle štyrky šla. To nebude takový maso jako na tý chatě…“
„Ty seš jako živá… Vidíš ho jednou a hned bys mu roztáhla nohy.“
„Hele, můžeš se přesvědčit sama. Tady je vizitka.“

O půl třetí přijel k chatě černý mercedes.

Už od snídaně Kamila přemýšlela nad tím, co si oblékne na odpolední výlet. Věděla, že se klukům její prdelka líbí, ale v kalhotkách od plavek jít nemohla… Sice Tonda ještě včera dával přednost mladší holce s větším pozadím, ale podle toho, co v noci slyšela, byla ochotná dát ruku do ohně, že tahle „láska“ patřila do kategorie jepičích. Co asi v tý koupelně dělal…? Pustil si na něj studenou vodu…? Nebo si ulevil? Taková škoda… Jak mu říct, že nemusí smutnit, stačí se jen šikovně rozhlídnout.

Dojedla oběd, odnesla talíř do okna pro špinavé nádobí a vracela se ke stolu. Uslyšela za sebou cinknout příbor o zem. Otočila se. Osmileté Kláře spadl nůž, pro který se ohnula.
Díky, poděkovala jí v duchu, protože už věděla, co si vezme na sebe.

Táborníci šlapali po stejné silnici, která je už dvakrát dovedla ke koupališti. Nyní však pokračovali dál. Silnice uhnula před lesem prudce doprava a lidský had se plazil rovně směrem k vodopádům Jedlové. Mnoho dětí hlasitě protestovalo, že musí jít pořád do kopce. Roman jednoho otravného prcka odpálil s tím, že když chce vidět vodopád, musí holt do kopce, protože na rovině ho může vidět jen tehdy, když si ho tam namaluje… Jeho slova za ním vyvolala smích. Otočil se. Vůbec netušil, od kdy má za zády Nikolu s hloučkem starších holek.
Roman rozhodil ruce: „Nevím, proč se smějete, když je to pravda.“
„No přece té pravdě…“
Nikola přitom zparodovala jeho pohyb rukama. Děcka se tomu zasmála.
„Jé, ty jsi krásná opička. Škoda, že nemám banán. Dal bych ti…“
„Za to ty seš šerednej opičák a my tě zbijeme, protože Nikolce nebudeš říkat, že je opice!“
Po těch slovech se na něho vrhlo pět tábornic.
„Nechceš tu svoji smečku pitbulů odvolat?“
„A víš, že nechci?“ bavila se sledováním rozhořčených děvčátek, která Romana vůbec nešetřily.
„Jau, to už holky přeháníte. Já jsem Nikole přece řek, že je KRÁSNÁ opička, tak nechápu, proč do mě bušíte, jak hluchý do vrat?“
„Aby sis pamatoval, že není žádná opice!“
„Dobrá, dobrá, vzdávám se a slibuju, že už to nikdy neřeknu.“
„A běda jestli to porušíš…“

Nikolčina nejdivočejší Amazonka Bára výhružku doprovodila zatnutou pěstí, kterou umístila pod Romanův nos.
Ten sehrál roli vystrašeného muže, kterému je jasné, že by zhynul bídnou smrtí, kdyby slib porušil. To kupodivu dívčí smečku uklidnilo, takže se stáhla zpátky ke své vůdkyni.
„Jste nebezpečný, a proto od vás prchám pryč.“
Přidal do kroku a rychle navyšoval bezpečnou vzdálenost.

Mercedes zastavil před hotelem Peklo v Nebi.
Obě ženy potěšilo, když zaslechly uctivý pozdrav mladé černovlasé recepční: „Dobrý den, pane řediteli.“
Pokračovali k hotelovému bazénu, který měl na dveřích vyvěšené oznámení, že bude z důvodů soukromé akce uzavřený od 14:30 do 16:30.
Mladší z obou mužů, který je sem přivezl, odemkl, vpustil své hosty dovnitř a zamkl. Pak je zavedl ke stolku s místy pro pět lidí.
„Prosím posaďte se,“ ukázal na volné židle. „Co vám můžu připravit k pití?“
„Kofolu, prosím?“
„Jistě. A co pro vás, madam?“

Musel uznat, že i když byl obdivovatelem těch nejčerstvěji rozvinutých květin, tak k této růži ve zdánlivě obyčejných černých šatech, které přitahovaly oči k hrudníku, stojí za to si přivonět.
„Nealkoholické mochito, je-li to možné.“
„Zajisté, madam.“
Brigita s dcerou si čekání krátily obhlídkou bazénu. Světlo sem dopadalo velikánským oknem, které začínalo v úrovni prvního patra. Samozřejmě, že sem bylo zvenku vidět, ale to nemohlo nikomu vadit. Vždyť to vlastně byla veřejná plovárna pro hotelové hosty.

Ke stolu přicházel ten, jehož Káťa viděla jen zpovzdálí. Brigita se na něho podívala a ucítila motýlky v břiše. Tenhle pocit zažívala jen velmi zřídka, ale když se ozval, následný milostný vztah byl intenzivní, krásný a vždy skončil špatně. Její dcera byla vlastně následkem takových „motýlků“.
Vašek o přicházejícím muži v autě mluvil jako by to byl jeho kamarád, ale Brigitě ihned došlo, že jde o staršího bratra. Vyzařoval z něj klid, pohoda, zdravé sebevědomí a někoho jí vzdáleně připomínal.
Usmál se na ni.
Zatetelila se blahem jako pubertální děvče, protože měl úsměv George Clooneyho. Ach, povzdechla si v duchu. Muži krátce po padesátce se v drtivé většině stávají majiteli nepřehlédnutelných bříšek. Tenhle musel dost času trávit sportem, protože vlastnil jen jeho náznak. Navíc byl upravený, elegantně oblečený a jak vzápětí zjistila i galantní.

„Dovolte, dámy, abych se představil,“ pronesl, když přišel ke stolu, „jmenuji se Karel a jsem spolumajitelem tohoto hotelu.“
Uklonil se.
„Kateřinu jsem měl možnost poznat na dálku už včera, jenže vás, madam, vidím poprvé… Prozradíte mi vaše ctěné jméno?“
„Brigita,“ spíš vydechla, než vyslovila.
„Krásné jméno.“
Přistoupil k ní, pozvedl její pravou ruku, aby ji políbil. „Jaké jméno, taková žena.“
Dokončil představovací obřad: „Jsem opravdu rád, že jsem vás mohl poznat.“
Ještě jednou se Brigitě i její dceři uklonil a šel k bratrovi, aby si nalil něco k pití.
„Budeš zpátky řídit ty?“ bylo první, co od něho slyšel.
„Rozhodně ano.“
„Dík… Tak dones slečně Kofolu,“ postavil sklenici na servírovací stolek, „a až se vrátíš, nalej mi prosím medovýho Jacka Danielse. Já zatím dodělám to mochito.“
„Tak udělej další pro řidiče,“ odpověděl mu přes rameno, protože Kateřině odnášel Kofolu.

Zrovna pokládali sklenice po přípitku na zdraví, když dorazila fotografka. Nalila si medového Jacka a přisedla si.
„Alžběto,“ chopil se slova Karel, „dovol, abych ti představil Brigitu a její dceru Kateřinu.“
Alžběta pozvedla na seznámení skleničku, na což se jí dostalo stejné odpovědi.
Napili se.
Když Brigita položila sklenici s míchaným nápojem na stůl, obrátila se na Václava: „Co jste chtěl mojí dceři navrhnout?“
„Koukám, že jdete rovnou na věc.“
„Proč ztrácet čas řečmi,“ odpověděla Vaškovi, aby se vzápětí podívala na Karla a obnažila se v celé své nahotě, „když se dá vyplnit něčím příjemnějším.“
Nejraději by si v tu chvíli dala facku. Zatím jsem byla za dámu, teď tu budu platit za štětku… A před tak krásným chlapem…
Jaké bylo její překvapení, když viděla jeho obdivný pohled.
Karel totiž přímo nesnášel namlouvací tanečky, kdy ženy předstíraly drahoty, i když většinou bylo oběma jasné, jak to nakonec dopadne. Ne, že by neměl rád romantické večeře při svíčkách a podobně zaměřené aktivity, ale do „programu“ je byl ochoten zařadit až po prvních „prostných“, které ukázaly, zda má smysl v gymnastice pokračovat. A tady to bylo všechno jasné ještě předtím, než stačil cokoli říci.
Předvedl Brigitě Clooneyho zářivý úsměv a poslal ji vzdušný polibek.
Sakra… Jsem jak ňáká puberťačka, která vidí svůj idol a je zralá na výměnu kalhotek…
„Myslím, že od této chvíle není důvod, abychom si vykali. Nebo se pletu?“

Čtyři hlavy mu odpověděly, že neplete.
„Dovolím si tedy navrhnout takovou zvláštní hru. Nazvu ji ‚Na souhlasnou‘. Bude spočívat v tom, že když jedna ze stran bude dotázána, zda s návrhem té druhé souhlasí, tak si jeden z dotazovaných svlékne jednu část oděvu. Samozřejmě odkládat si budeme pouze do plavek… Pokud tedy dámy dodržely svůj slib a mají je na sobě.“
Brigita se na něho podívala dotčeným pohledem.
„Skvělé… A když nepůjde odpovědět odložením, bude případný souhlas vyjádřen slovy. Chce někdo něco k tomu podotknout?“
Karlův dotaz zůstal bez odezvy.
„Na koupališti jsme tady s bratrem Kateřinu ohodnotili jako ideální adeptku na umělecké akty pro…“ Karel se na chvíli zamyslel, „řekněme pedofilně zaměřené publikum… Proto se tě ptám, Kateřino, pokud kývneš na focení aktů, dostaneš mezi dvěma až pěti tisíci, podle toho, jak dalece odvážné fotky tady Alžběta bude moct pořídit. Nebo…“ zvedl pravý ukazováček, „můžeme ti na ruku vysázet patnáct tisíc, pokud půjdeš s námi do čtyřky… Takže… Pokud přijímáš nabídku na focení, odlož si jednu část oděvu. Pokud přistupuješ na čtyřku, odlož dvě části. Pokud ani jedno, tak řekni NE.“
Karel rukama pokynul Kateřině, že čekají na její rozhodnutí.
Ta seděla a dívala se z jednoho muže na druhého, aby je trochu podusila. Pak vstala, svlékla si květovanou krátkou sukni a znovu sedla si. Bavila se Vaškovým zklamaným obličejem. Škodolibě se na něho zašklebila, načež znovu vstala a přetáhla si přes hlavu bílé tričko.
Stála před nimi v jednodílných plavkách bílé barvy, které potlačovaly jakékoli erotické představy. Zklamání z viděného potlačilo na dvě vteřiny radost z odpovědi, kterou hostitelé následně projevili radostným potleskem.
„A kdy by se to mohlo zrealizovat?“ otázal se nedočkavý Vašek.
„Zítra,“ potěšila ho svou odpovědí Brigita. „V půl desáté vás Kateřina bude očekávat u chaty. Zpátky musí být v pět. Souhlasíte?“
Vašek na nic nečekal a svlékl si kalhoty. Předek košile zastrčil do plavek, aby mohl předvést, že je s odpovědí nadmíru spokojený.
„A existuje nějakej plán, ve kterym figuruju i já?“ obrátila se Brigita na Karla.

Kamile se oddíl přirozeně rozpustil mezi ostatní děti. Doprovod ji dělali nejstarší kluci. Byli tři a táhlo jim pár týdnů na čtrnáct. O doprovodu se nedá zrovna mluvit. Oni se táhli s mírným odstupem za ní a dívali se jí na zadek. Před sebou nechali jít čtyři malé holky z Tondova oddílu, které se staraly o zvukovou kulisu a dopřávaly tak nevědomky mladým voyerům prostor pro sledování bílých sportovních trenek, které je informovaly o tom, že pod nimi má jejich nositelka bílá tanga. Přední i zadní díl byl na bocích opatřen obloukem, od jehož zakončení byly sešity až k pasu s gumou. To vytvářelo na obou stranách zajímavý „rozparek“.
Ale tím hlavním důvodem, proč se za Kamilou táhli, způsobovala jejich „nedostatečná“ délka. Každému ochotně ukazovaly proměnu sedací části v nohy.

Když vycházeli od chaty, měla je oblečené tak, aby nevzbudila nežádoucí pozornost Svatavy nebo Sibyly. Ty naštěstí udávaly vpředu směr, proto nyní nemusela řešit jejich „správnou“ výši.
Tonda, bohužel pro ni, dostal za úkol jít jako poslední. Jasně, že ji napadlo někde počkat a kousek před ním se rozejít, ale připadalo jí to moc laciné. Navíc mezi nimi šlapala Nikola. To je k zbláznění, povzdechla si a odevzdaně kráčela vpřed po cestě, která začala být lemovaná z jedné strany skálami, z druhé potokem.

Vodopád byl krásný, ale ještě, než k němu dorazili, všiml si Roman jedné pikantnosti. V jednu chvíli šel sám. Nepravidelně se střídaly pasáže výhledů na tekoucí Jedlový potok a stromy, které ho zakrývaly.
U jednoho z průhledů zaslechl od vody něčí hlas. Otočil se a spatřil zezadu nahého mladého muže, jak stojí před jednou z mnoha tůní, kterými potok oplýval. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, kdyby o kousek dál neseděla na velkém kameni slečna a naháče zblízka nesledovala. Každý člověk by očekával, že tam bude sedět aspoň v plavkách, když ne nahá… Ona však byla oblečená!
Roman zakroutil hlavou. Tak buď se stydí, nebo je ten sameček čistokrevnej narcis, kterej bez obdivu nepřežije den.
Chtěl se o tuhle příhodu podělit s Nikolou a doufal, že mu k tomu poskytne i odborný dívčí názor, který ho zajímal. Vystoupal asi o dvě stě metrů výš a opřel se o zábradlí, které v tom místě bylo.
Skoro každý z tábora se ho zeptal: „Proč tu čekáš?“
Slovo: „Odpočívám,“ naštěstí k uspokojení jejich zvědavosti stačilo.
Když prošla kolem něho Kamila, přesvědčil se, že mladíkům se její outfit už okoukal.
Konečně dorazila i Nikola s „ochrankou“. Připojil se. Odpovídal, jen když byl tázán. Příběh o naháčovi a krásce si nechal na příhodnější dobu.

Nahoře u vodopádu se Roman přitočil k Tondovi a podělil se s ním o svůj estetický zážitek s Kamilou, když ji míjel.
„No a co já s tim?!“
Tondova ne zrovna přívětivá reakce jej překvapila, proto se od něho rychle stáhl: „Tak promiň, já už to víckrát neudělám.“
Roman dostal příležitost odvyprávět Nikole „Story“ o nahém plavci až při odpočinku asi v polovině zpáteční cesty, když si sedla na kámen vedle něho.
„To je od tebe hezký, že mi to říkáš až teď. Být to obráceně, tak čekáš na Tondu a dělíš se s ním o estetický zážitek. Ale abys ho dopřál mně, tě vůbec nenapadlo.“
„Napadlo, ale nezapomeň, žes měla kolem sebe ochranku, pro kterou to bylo nepřístupný.“
„Sakra,“ plácla o sebe teatrálně rukama.
„Tak víš co? Když chceš mermomocí nějakej estetickej zážitek, tak já ti ho dopřeju.“
„A jaký?“
„Že bych si taky něco odložil?“
„A co by to jako bylo?“
„Nech se překvapit“
„Tak jo. Prosím,“ pokynula Nikola Romanovi rukou, že může začít.

Ten vstal a začal se kroutit, jako povidlový červ. Po chvíli zvedla ruku, jako prvňáček a pronesla hlasem Áji z Maxipsa Fíka: „Prosím, prosím… To není nic estetického.“
„Prosím velevážené publikum o krátké posečkání, protože to zajímavé… přichází… právě… TEĎ!“ a pohyby, za které by se nemusel stydět ani profesionální striptér, si sundal batoh ze zad.
Očekával aplaus, ale ten se nedostavil.
„To je nuda,“ konstatovala otráveně Nikola a ostentativně si zívla.
„Tak nuda, jo…?“

To už se kolem Romana začal vytvářet půlkruh zvědavců. Odložil batoh vedle sebe na zem a předstíral tanec. Nikola snadno děcka přesvědčila, aby s ní tleskaly do rytmu. K dětem se připojila i Kamila, která rozšířila půlkruh tak, aby se její pozadí pohybovalo v Tondově zorném poli. Roman vyhecován nebývalým zájmem kroutil pomalu boky a přitom si rozepnul pásek na tříčtvrťácích. Nikola zatleskala a děti s Kamilou se přidaly. Chytil tričko pravou rukou na levé straně a trhnul. Na chvíli se objevil jeho bok, za což byl odměněn kratičkým aplausem. Pak zvedl levou ruku nad hlavu a pomalu ji přesunul na pravý bok. Pravou rukou naznačil obecenstvu, aby zpomalilo vytleskávaný rytmus. Chytil levačkou tričko a zůstal stát. Volnou rukou si určoval rytmus.
„Elá… Hop,“ a vytáhl i druhou stranu trika z kalhot ven.
Pak ho uchopil na bocích oběma rukama a pomalu zvedal ke krku. S každým odhaleným centimetrem se hluk v lese zvyšoval. Dál než kousek nad pupík se nedostal.
„Co je to tady za bordel?“ vlítla mezi ně Svatava.
Kamila si okamžitě nenápadně stáhla trenky o kousek níž.
„Dopřávám Nikole a dětem estetickej zážitek.“
„To mi teda řekni, co je estetickýho na těch tvejch žebrech?“
„Že jsou vystouplý. Prej by se podle nich dala dobře vyučovat anatomie. Dokonce mi medici nabízeli dvě koruny padesát na hodinu, když jim budu stát modelem při učení.“
„Spíš byste měli vy tři děti učit, jak se správně chovat v lese, a ne tu dělat takovejhle vyrvál.“
„Vidíte, vážení táborníci, právě jste byly svědky toho, jak se v lese nechováme. Budeme si pamatovat, že se tu chováme tiše, nerozděláváme ohníčky, i když si tu někdo zaslouží upálit…“
Podíval se na Nikolu a očima loupnul na Svatavu. Nikola rychle sklonila hlavu, aby nevyprskla smíchy. Roman vzápětí rukama ukázal na sebe, že on je přece ten vyvrhel, který zasluhuje potrestání.
„Okamžitě toho nechte! A ty se uklidni!“ Sykla zlostně na Romana.
„Já jsem naprosto klidnej. Dělal jsem jen srandu.“
„Ha, ha, ha… Popadala jsem se z toho za břicho.“
Roman nahodil zkormoucený obličej a vydal se k Nikole, aby se šeptem zeptal: „Nevíš, jestli si Svatava všimla toho, že jsem po ní loupnul vočima, když jsem mluvil o tý hranici?“
„Fakt nevím. Dívala jsem se do země.“
„Hm… To nám ta estetika nějak nevyšla.“
„Proč myslíš? Za mě dobrý… A děti to taky bavilo.“
„Tak dík.“
„Rádo se stalo.“

„Tak, bando, vstávat a jde se,“ zavelela Svatava po pěti minutách.
Mnoho dětí, hlavně těch starších, se zvedalo s remcáním. Roman místo opustil jako poslední, aby měl jistotu, že tam nikoho nenechali.
Při čekání sledoval Nikolu, jak ji zase obklopila neodmyslitelná ochranka a odvádí si ji pryč. Nemohl zrychlit a dohnat ji, protože byl poslední a sbíral „padlé“ kusy za Tondu, který zdrhnul někam dopředu.