LDT story 05 – 2.část

Den pátý – 2. část

Zdánlivě pohromadě prošel tábor ZOO a v dolní části, kousek od lachtanů, kde je hromada stánků, dostala děcka hodinový rozchod. Lidí tam bylo jako o procesí. Sednout si nebylo kam, u všech stánků šílené fronty.

„Nevšimnul sis po cestě nějakýho záchodu?“ obrátila se Kamila na Tondu, kterého se od začátku rozchodu držela, protože si mezi tolika lidmi vedle něho nepřipadala ztracená.
„Náhodou jo. Vyjdeš támhlety schody a po asi padesáti metrech je uvidíš vlevo.“
„A nemohl bys jít se mnou a ukázat mi je? Prosím.“
„Jasně, že jo.“

Roman bezcílně bloudil po místě rozchodu. „Romane!“ Otočil se. Nikola celá ztrápená stála ve frontě, která se skoro nehýbala. „Nepamatuješ si po cestě nějakej stánek s pitím, kde by nebyla takováhle šílená fronta?“
„Nahoře nad slonama, pokud mě paměť neklame.“
„Ukážeš mi to?“
„No jasně.“

Kamila vyšla z toalet a už z dálky se na Tondu smála.
„Zachránils mi život. Děkuju.“
„Rádo se stalo.“
„Půjdeš se se mnou podívat na lachtany?“
„V tomhle dusnu bych si to klidně s jedním vyměnil…“
„V tom případě bych chtěla bejt ošetřovatelkou, protože bych tě mohla krmit rybičkama za to, jak bys hezky plácal ploutvema a hrál si s míčem… To by ses měl.“
„Jedině, že bys měla ty plavky, co předevčírem, jinak bys mě k sobě nedostala.“
„Jsi nemravný lachtan. Víš to?“
„Já, že jsem nemravný…? Ty se v nich klidně producíruješ po koupališti a chudáku lachtanovi bys to nedopřála. Ty seš normálně trapička zvířátek…“
„Moc by chtěl lachtánek vidět moje plavky?“
„Jo.“
„Tak se můžeme domluvit, že půjdeme někam k vodě, až se vrátíme domů. Co ty na to?“
„Že by to bylo fajn.“
„Tak platí, lachtánku… A teď se půjdem podívat na tvý kamarády, ju…?“

„Co si dáš?“ optal se Roman Nikoli, když zkoumali nabídku nápojů.
„Kofolu.“
„A smím tě na ní pozvat?“
„Smíš.“
„Dobře, tak běž zabrat nějaký místo k sezení.“
Nikola našla lavičku, která byla ve stínu pod stromy, stranou od cesty. Úplný luxus v tomhle lidském Babylonu.
„Prosím, madam, tady je objednané pití.“
„Děkuji šlechetný číšníku.“

Roman si sedl společenský únosně, to značí s počestnou mezerou mezi nimi, i když by ji nejraději vzal kolem ramen. Napili se a mlčeli. Ticho se mezi nimi začalo natahovat a oběma to bylo nepříjemné. Oba se nadechli, že něco řeknou a přitom se podívali na sebe. Pohled z očí do očí je připravil o původně připravená slova.

Romanovi však přihrál jiná: „Jsi hezká,“ řekl potichu, spíš pro sebe. Přece jen byla starší a zkušenější a on ucho, které jí nemělo co nabídnout.
Za svá slova byl odměněn vděčným pohledem palácového psíka a pohlazením po tváři. Pak udělala něco nečekaného. Zrušila mezi nimi mezeru a položila si hlavu na jeho rameno.
Bylo to silnější než on. Obtočil ruku kolem jejich ramen, což se k jeho velkému překvapení nesetkalo s žádným protestem.
Dost dlouho mlčeli, než se Nikola narovnala a řekla: „Děkuju.“
„Za co?“
„Za to, že sedíš, mlčíš a dopřáváš mi zdání klidu a opory.“
„Hm… V tom případě jsem rád, že jsem něco takovýho dokázal.“

Skoro minutu je obklopoval neodmyslitelný ruch mnoha lidí korzujících po zahradě.

„Ty máš holku?“
Roman v první chvíli nechtěl věřit vlastním uším, že se ho na to zeptala. Jenže se pohledem přesvědčil, že svou otázku myslí smrtelně vážně a čeká na odpovědět.
“Já…?“ získával čas, aby sebral odvahu k přiznání, které bral jako potupné. „Kde bych k ní přišel? O mě holky nestojí… Teda ty, o který stojím já…“
„A který to jsou?“
„Sympatický, rozhodně žádný blátíčka, musí bejt s nima sranda a nesmějí se kácet z toho, že mám tendenci všechno schazovat.“
„A jaký je tvůj ideál krásy?“
Roman se rozesmál.
„Tak to se podrž! Štíhlá blondýna s trojkama. Umíš si představit, že by ke mně přišla a řekla – Chci tě! ?“
„Neumím, ale třeba po světě taková běhá a hledá tě…“
„Ha, ha, ha zasmáli se zbrojnoši…“

Nikola se napila. Pak sklonila hlavu a dívala se na špičky svých tenisek. Nadechla se a tiše se zeptala: „A tebe nezajímá, jestli někoho mám?“
„Řekl bych, že nemáš.“
„A proč bys to řekl?“ podívala se na něho, protože ji odpověď překvapila, a navíc byla zvědavá na jeho vysvětlení.
I on zvedl hlavu.
Myslím si, že ses nedávno s někým rozešla a asi to nebylo hezký…“
„Tobě někdo něco o mně vykládal?“
„Ne.“
„Tak jak to víš?“
„Nevím, jen tuším…“ Najednou se mu v očích objevily ohníčky poťouchlosti: „Vlastně vím a tobě to prozradím…“ Naklonil se k ní a informoval ji tajemným tichým hlasem: „Jsem absolvent Zmijozelu…“
„Tak to jo. To si musím dávat pozor, abych se zítra neprobudila zneuctěná…“

Vážná Nikola se najednou proměnila v hravou, kterou měl z těch všech jejich JÁ nejraději. Předvedl tedy vážný obličej a dělal, že nad vyřčenými slovy hloubá, než spustil: „Hm… Tak tomu říkám výzva! Přenést spící Nikolu na ošetřovnu, tam ji zneuctít, aby o tom nevěděla, a pak ji zase vrátit do její postele…“
„Přitom přenášení se pěkně nadřeš…“
„Prosím tebe, vážíš pětatřicet kilo i s klíčema, a budeš ze sebe dělat tlusťošku.“
„Hele, ty Copperfielde,“ ukončila jejich špičkování, když se podívala na hodinky, „měli bysme vyrazit zase dolů…“
„Škoda, že neumím kouzlit doopravdy. Vyčaroval bych na ten pytel blech, který musíme hlídat, nějaký uklidňující kouzlo…“

Ve Smržovce musel tábor čekat skoro padesát minut na přípoj do Josefova Dolu. Bivakovali před nádražím na travnatém prostoru s občasně rostoucími stromy před zdí nějaké bývalé fabriky.
Svatava si vzala stranou Romana s Nikolou: „Máte kliku, že jsem nechtěla v ZOO ztropit skandál a řvát na vás před lidma.“
„Kvůli čemu?“ chtěla vědět Nikola.
„Dětí jsou vám u prdele, hlavně, že se muckáte…“
„To si, Svatko, přehnala. Kde jsme se podle tebe s Nikolou muckali? A to, že si nevšímáme dětí, je taky pěkná kravina.“
„Tak kravina, jo? Sedíte si na lavičce, ty máš hlavu na jeho rameni. Von tě kolem nich drží. Děti vám lítaj po Zoo, hlavně, že vy jste od nich daleko… Tomu říkám idylka.“
„Měli hodinovej rozchod. To jsem se měl jako jedenáctkrát naklonovat a chodit s každým jednotlivě?“
„Ne, ale měli jste bejt u nich.“
„Jak?“
„Zkrátka jste tam měli bejt, kdyby se něco stalo.“
„V tom případě bych příště prosil nafasovat velkej balónek a hélium,“ spustil sarkasticky, „já ho při rozchodu nafouknu, přivážu k sobě a budu tak hodinu stát. Když se něco stane, dítě uvidí balónek, přiběhne ke mně a já problém vyřeším. Bereš?“
Svatava se místo odpovědi otočila na Nikolu: „To seš tak zoufalá, že blbneš hlavu takovýmu uchu…?“
Nikola se na ni útrpně podívala a zakroutila nechápavě hlavou. „Kdybych chtěla bejt zlá, tak tě pošlu do prdele a řeknu něco o nedostatku vitamínu S, ale nejsem. Takže… Nemáš-li na srdci nic jinýho, my si půjdeme hrát s dětma, protože lítaj po trávě a nikdo si jich nevšímá.“
„Tohle si vyřídíme.“
„Jak…? Upálíš nás na hranici?“
„Tebe s velkou radostí.“
„To budou mít děcka zážitek… Mami,“ spustil fistulí, „my jsme Romana upálili, a pak si na něm opekly buřty…“

Svatava nad Romanem zlomila hůl v podobě vzteklého máchnutí ruky a rychlého odchodu.

„Vo co jí šlo?“ zeptal se Nikoli, když už je nemohla slyšet. „To si vopravdu myslí, že budu běhat vod jednoho k druhýmu a sledovat je, co dělaj…? A navíc vona tam očividně taky nebyla…“
„To neřeš. Nemá to cenu.“

Když se po nečekaném umytí hlavy rozhlédli kolem sebe, nestačili se divit. Tonda s Kamilou seděli opření o stejný strom a nerušeně klábosili. Sibyla něco vzrušeně probírala se Svatavou a děti si dělaly, co chtěly.
„A tohle jako představuje dostatečnou starost?“ naštvala se Nikola. „Pojď, půjdeme se o ten zbytek nestarat…“
Hlasitě dali táborníkům na vědomí, že kdo si chce zahrát nějakou hru, tak ať jde k nim. Než přijel vlak, vysílali krále do boje, nutili Honzu vstávat a nedohráli ‚Cukr, káva, limonáda…‘.
Drncání kolejí do Josefova Dolu si „užívali“ vedle sebe pod ostřížím dozorem Nikolčiných Amazonek, proto s nimi tlachali o životě, tj. o všem a o ničem.

Vymydlená, navoněná a hlavně unavená Kateřina dorazila před pátou na chatu. Rychle se převlékla do pracovního a šla se zapojit do přípravy večeře.
Tak co, vyzvídala máma posunkem hlavy.
Odpovědí jí byly dva zvednuté palce.

Porada ‚co zítra‘ se obešla bez naplnění výhružky – to si ještě vyřídíme. Divili se, ale nestěžovali si. Znamenalo to jediné. Klid.
Roman se šel sprchovat. Na chodbě se srazil s Nikolou.

„Nepotřebuješ nějakýho slouhu na umytí zad?“
„Slouha by se hodil, ale předpokládám, že by mezi sprchujícími se ženami způsobil nepatřičný rozruch. Tak příště…“
„Tak jo… Pamatuj, že JÁ jsem VŽDY PŘIPRAVEN…“
„Hm, to jsou silná slova… Právě jsem si je zapsala za uši, tak doufej, že si je za chvíli nesmeju,“ zasmála se svému vtípku a zmizela v koupelně.
Po vyhrané bitvě s hygienou zalezl Roman zase na ošetřovnu. Dnes ho sice Tonda informoval, že se může vrátit, ale chtěl zůstat tam, kde je. Kolegu odbyl prohlášením, že to je moc práce stlát dvě postele za sebou…
„A člověk nikdy neví, co se může stát,“ mrkl na něho spiklenecky. „Třeba se tu otevřou dveře a já tu budu najednou navíc…“
„To by mě zajímalo, kdo?“
„Ale no tak… Nebudeme si hrát na schovávanou. Už jsi přece velkej kluk…“ A než ho stačil Tonda poslat AŽ TAM…, raději se mu ztratil z očí.

Už vlastně spal, když si uvědomil, že není v posteli sám.
„Uhni kousek,“ zaslechl Nikolčin tichý hlas.
Poslušně se posunul až ke zdi. Nikola si k němu lehla zády. Zadek mu natlačila do klína. Sáhla si pro jeho pravou ruku, přehodila ji přes sebe a držela se jí jak záchranné brzdy. Romanovi bylo jasné, že má zaděláno na problém, proto začal pomalu a nenápadně oddalovat svůj klín od dívčího pozadí. Počestné řešení ale nebylo přijato. Přitažením přehozené ruky dala jasně najevo, že chce, aby k ní byl přitulený po celé délce. Děj se vůle Boži, kapituloval. Ta ale rozhodně nepumpovala krev do jeho bojovníka. Rozum mohl předkládat sebelogičtější argumenty, aby ten dole neblbnul, ale rozmnožovací instinkty mají v těchto situacích vždycky navrch. Nikola začala spokojeně vrtět prdelkou, když mezi půlkami ucítila, jakou žádostivost vzbudila. Vychutnávala si mladickou tvrdost, když ji najednou napadlo – Co když vystříkne? To by ráno flek na pyžamu těžko vysvětloval.

„Stáhni si kalhoty od pyžama!“ sykla na něho a sama si začala vytahovat noční košili. Mezi rozevřená stehna ulovila jeho trčící kolík a nechala ho po stehně doklouzat, až ke své svatyni. Pak je sevřela. Romanovu ruku „zatáhla“ pod noční košili a donutila ji k hlazení prsou.

Roman byl vlastně donucen posunout rekordní hranici, co se vzájemné interakce s druhým pohlavím týče. Loni ho spolužačka na mejdanu u jeho kamaráda po vypití tří panáků zatáhla do pokoje, kde se s ním líbala a nechala si dokonce sáhnout na kozy. Mezi nohy jeho ruku už nepustila. Nyní byl o hodně dál, přesto byl s vývojem situace nespokojený. Být tak blízko a nemít šanci zasunout…

Smířil se s tím, co mu bylo dopřáváno. Bylo mu jasné, že nemá smysl na Nikolu tlačit, protože by tyhle hrátky určitě stopla. Nechal tedy věcem volný průběh až na jednu drobnost… Nadzvedl hlavu a pošeptal Nikole do ucha: „To, co děláš je krásný, ale nerad bych tě to… potřísnil.“
„Klidně třísni,“ povolila sevření penisu a prsty mu po něm začala zlehka přejíždět. Přitlačila ho ke svému pohlaví.
„Nevadilo by ti, kdyby sis ho kvůli mně honil?“
„Proboha proč? Vždyť můžeme souložit…“ do tmy však zaznělo: „Nevadilo.“
Roztáhla stehna a jejich pohlaví se přestala dotýkat.
„Až budeš, tak mi ji postříkej.“
Roman nikam nespěchal. Jel pomalé tempo, ale po chvíli, jen tak, jakoby náhodou, s ním přejel Nikole po stehně. Nevypadalo, že by ji to vadilo, proto akci zopakoval. Opět se ke své velké spokojenosti nedočkal žádné negativní reakce. Přitvrdil. Zlehka se otřel o stydké pysky. Nic. Znovu. A opět nic. Velice pomalu masturboval a přitom projížděl brázdou, aby posléze skončil u stimulace poševního vchodu, na který postupně zvyšoval tlak.
Tři čtvrtiny žaludu už nakukovaly do otvoru, který měl tu moc, dovést ho ke sladké závrati. Roman zatím mužem nebyl, ale to rázem změnil silně vzrušený hlas: „Tak ho tam konečně strč!“

A bylo to. Poprvé se ocitl v ženě. Užíval si dosud nepoznanou vlhkost a ztrátu „volného prostoru“. Hrál si s dudlíkem levé bradavky a z přerývavého dechu své partnerky se snažil poznat, zda se jí to líbí. Vnímal její autostimulaci klitorisu. Nadzvedl se na levé ruce, kterou měl složenou pod sebou, aby ústy dosáhl na dívčí krk. Začal jej líbat a zároveň se v Nikole hýbat. Nejprve pomalu, protože to tak chtěla. Natočila k němu hlavu, aby se mohli krátce políbit. Pohybem pánve dávala svému žákovi najevo, jakou požaduje v daný okamžik rychlost přirážení, čemuž se bez problémů přizpůsoboval.

„Nesmím se do ní udělat,“ uvědomil si v momentě, kdy jeho sémě začalo troubit v zatáčce, že jede.
Chtěla postříkat vchod, uvědomil si v posledním možném okamžiku. Sperma dopadalo na stydké pysky z bezprostřední blízkosti. Roman byl přesvědčený o tom, že se musí po dopadu ihned vypařit, jak byla jeho partnerka rozpálená. Oba tlumili projevy vyvrcholení, aby nepatřičným hlukem někoho náhodou neprobudili. Stříkačka byla prázdná. Nikola stále otevřená. Skončilo to jediným možným způsobem. Roman opět zasunul. Tentokrát na doraz a znovu začal líbat dívčí krk.

Nikola zhluboka oddechovala a vagínou se snažila masírovat Romanův penis, který stále ještě nevyklouzl, což brala jako příjemný domazlovací bonus.
„Kde přišel k té jemnosti? Vždyť to dneska určitě dělal poprvé, a přesto mě dokáže tak krásně hladit na prsou…“

Nic netrvá věčně. Ani spojení dvou pohlaví, která si přejí, aby to nikdy neskončilo. Roman si lehl na záda, Nikola se otočila na druhý bok a přitiskla se k němu.
„Děkuju.“
„Za co…? To já děkuju tobě, že si ze mě udělala muže…“
„Já ti děkovala za to, že jsi mě poslouchal a snažil ses dělat to, o co jsem tě prosila. Bylo to krásný. Opravdu.“
Dal jí pusu.
„Sice jsi teď se mnou souložil, ale vsadím se, že jsi nahou holku zblízka ještě neviděl. Mám pravdu?“
„Máš.“
Usmála se, tentokrát dala pusu ona jemu a vstala z postele. Přetáhla si noční košili přes hlavu a hodila ji na vedlejší postel. Roztáhla ruce a pomalu se točila po směru hodinových ručiček, aby měl dost času si ji v tom slabém světle dopadající sem z ulice prohlédnout. Po jedné obrátce opět připažila. Chtěla se vrátit do postele, jenže Roman si sedl na její okraj a zbavil se kalhot od pyžama. Pak vstal, přetáhl přes hlavu kabát, který odhodil na noční košili. Přistoupil k Nikole, chytil ji za boky a tiše jí řekl: „Jsi moc hezká. Víš to?“
„A ty zase roztomilý kecka…“
Skončilo to zákonitým líbáním následované přitulením a usnutím.