Moc a síla peněz 2

Elvíra už toho všeho měla dost.
Z jednoho dostaveníčka s hrabětem se stalo pravidlo. Ráno mu ho musela kouřit, po obědě ji šukal a večer obvykle znova. Plnil jí semenem ostošest a bylo zázrakem, že ještě neobtěžkala.
Hraběnka byla spokojená, že ji manžel neobtěžuje. Výchova v klášteře z ní udělala opravdu frigidní ženu, ale chtěla-li se kdy dočkat potomka, musela k sobě někdy muže pustit do lože.
Pak měla Elvíra pár dní klidu.

Nyní se rozhodla vše urychlit. Tajná schránka v hraběcím stole zůstala neodhalena a zbýval tedy správce Hase. Se sexem na něj vyrukovat nemohla, musela ho zlikvidovat jinak. Eliáš byl ochotný vylomit truhlu a pobrat, co unese. Víc nic.
Tak Elvíra zašla za hraběcím zahradníkem.
Jmenoval se Petr, ale říkali mu francouzsky Pierre. Byl to urostlý sympatický muž ve středním věku. Elvíra ho navštívila ve skleníku.

„Prosím tě, ty rozumíš nejen květinám, ale i bylinám?“
„Copak, copak? Panská komorná trpí neduhy… nebo snad tě někdo obtěžkal?“ usmál se širokým úsměvem.
„Dám ti měšec zlaťáků za mlčení, ale potřebuji bylinu po níž se… zemře,“ pronesla Elvíra tiše a stále se rozhlížela, zda je někdo nemůže slyšet.
Pierre se přestal usmívat.
„Tohle je vážná věc! Teď odejdi. Sejdeme se večer v řezárně. Tam ti řeknu víc. Běž!“

***

V řezárně byli večer v bezpečí.
„Ano, znám byliny i ty, po kterých se ptáš. Proč někomu ukládáš o život? Není to někdo z našich pánů?“ zajímalo Pierra.
„Panstva se to netýká. Je to má osobní věc. Proto ti víc neřeknu. Prodáš mi tu bylinu?“
Elvíra byla netrpělivá.
„Dobře, dostaneš, co chceš. Uchystáš nápoj, do něj vmícháš odvar z toho, co ti dám a ráno je po všem. Odměnou mi nebudou jen peníze, ale i ty. Tady a teď.“

Elvíra sice s tím moc nepočítala, ale viděla, že nemá na výběr. Koneckonců Pierre byl urostlý svalnatý muž, takže třeba i jeho nástroj potěšení má ty správné rozměry.
Když se svlékl, Elvíra ho zasypávala polibky po vypracovaných ramenou a hrudi, zatímco Pierre hnětl její prsa a hladil po těle.
Pak jen volně stál a užíval si kouření ocasu, které Elvíra měla vypracované k dokonalosti. Lízala a sála ten velký ocas, který jí posléze měl také přinést rozkoš.
Byla spokojena, když Pierre zachroptěl, třásl se a pak mu z cukajícího tocasu vytryskly dávky semene. V několika trhavých dávkách se vyprázdnil a povadl.
Elvíra mu ocas dál jemně mnula a brzy přivedla znovu k erekci.
Pak si lehla na jakousi lenošku, co tu Pierre měl, ten se sklonil k jejímu klínu a mezi houštinou chlupů jazykem zajel mezi mírně rozevřené pysky. Dívka se zavlnila, vykřikla a uvolnila první krůpěje šťávy. Posléze už jen vzdychala, sténala a kroutila se v záchvěvech rozkoše, které jí Pierre přinášel svým jazykem.

Nakonec ji Pierre mrdal svým žilnatým bucharem, vnikal do ní až po kořen, tvrdě a nekompromisně. Nohy jí držel za kotníky roztažené a bral si ji jako nějakou nevěstku. Elvíru to trochu vzrušovalo, být někomu víceméně po vůli a jeho přirážení ji zaplavovalo vlnami slasti a omamné rozkoše.
Pierre při přirážení hleděl na její nahé tělo, prsa, slastí stažený sténající obličej a to ho spolehlivě přivedlo k vyvrcholení. Jako správný muž však nejprve přivedl na vrchol slasti Elvíru a teprve při jejím strnutí v orgasmu, přivedl k výstřiku sám sebe a vycákal se jí na nahé tělo.
„Pro byliny si přijď zítra při kuropění. Měj sebou i slíbené zlato,“ sdělil jí zahradník, když se loučili a Elvíra se spokojeným úsměvem kývla a nenápadně se vytratila zpět do zámku, ulehnout na lože a vydýchat se ze slastných prožitků.

***

Zatímco Elvíra trávila chvíle se zahradníkem, Eliáš seděl na špalku ve skladu a opravoval nářadí, zejména hrábě, neboť se blížil čas senoseče.
Zaujat prací ani neslyšel tiché klapnutí dveří a proto se velmi lekl, když se těsně za ním ozval tichý ženský hlas.
„Šsss… to jsem já.“
Eliáš s otočil a tam stála usmívající se Marie. Měla svůdně rozepnutý živůtek, aby dala najevo své vnady a rozpustile si pohazovala suknicí.
„Chtěla bych zažít, co Elvíra…“ říkala zastřeným hlasem a bylo celkem jasné, kam míří. „Neboj… dveře jsem zavřela,“ dodala, aby Eliáš neměl obavy, že je někdo vyplaší.
„Ale… já… a Elvíra,“ bojoval Eliáš s pocitem nevěry, i když mezi služebnictvem na zámku se toto tak neřešilo a každý si užíval životní radosti, jak jen to šlo.
„Elvíra je pryč, myslím, že šla za zahradníkem… a tys tu tak opuštěný a já mám volno,“ švitořila Marie a bezostyšně mu z nohavic uvolňovala jeho nástroj slasti.

Hned ho rukou začala honit a brzy jí před zraky stál v pevném tvrdém postoji.
„Dobrý bože… tohle lze dostat do sebe?“ divila se jeho velikosti.
Vždyť ho má jak hřebec, když naskakuje na klisnu.
„Jde to, chceš to dokázat?“ ušklíbl se Eliáš, pevně Marii sevřel do náruče, políbil a výpadem jazyka se jí snažil rozevřít rty.
Marie otevřela ústa a nabídla mu svůj jazyk. Během líbání se svalili do kupky slámy a snažili se vzájemně svléci.
Eliáš zabořil hlavu mezi její prsa a mačkal je a tahal, jak byly krásně velké. Vztyčený ocas se třel Marii o stehna, že pod tím pocitem ihned zvlhla. To už v klíně cítila šmejdící prsty, pronikající jí mezi pysky do pochvy.
„Och… anoooo,“ zmítala tělem naplněným rozkoší a vnímala, jak jí Eliáš klesá v polibcích po těle, mezi roztažené nohy.
Jakmile ucítila jeho jazyk na klitorisu, gejzír slasti í tělem a potok uvolněných šťáv Eliáš hned pohotově lízal a polykal. Marie nevnímala svět a jen doufala, že pocit slasti jí v těle vydrží co nejdéle.
Pak se probrala, když Eliáš na ní obkročmo usedl a tvrdým ptákem jí projížděl mezi prsy zmáčknutými k sobě. Vždy, když z mezery vyjela hlavice žaludu, vyplázla jazyk, ale nedosáhla na něj. Přesto se dočkala, když jí ho pak Eliáš zarazil až na mandle a šukal ji do pusy, až se skoro dávila. Dávku semene pak spolkla, nic jiného jí nezbývalo.

Po chvíli odpočinku Marie znovu ocasu poskytla ústní masáž a když mu stál, nastavila se mu jak háravá fena a hýkala slastí pod mlaskavými přírazy zezadu.
Eliáše fascinovaly visící balóny prsou a větší, ale stále pevný zadek a když jí roztáhl půlky, rúžice análu se na něj usmívala a zvala k zasunutí.
Nikdy to nedělal, ale už o tom slyšel vyprávět pár chasníků a vlastně i správce Hase, jež má zálibu v chlapcích. Jim úd zasouvá do zadního otvoru… a tak se rozhodl, že to zkusí.
Vyjel z ní ven a ocasem zarejdoval na druhou dírku. Marie náhle cítila tlak roztahovaného svěrače.
„Ááách… Ne! To nesmíme… to… bolí… přestaň!“ snažila se ho zastavit, ale naopak cítila, jak jí ocas proniká hlouběji do střev.
Rezignovala, nechala si píchat zadek a cítila se velmi poníženě. Tohle nikdy nikomu nedovolila a je to snad i proti přírodě… bože!
Eliáš byl naopak plný slasti ze silného sevření a strojovými přírazy ji šoustal a vnímal, že její bolestné steny se mění na slastnější. Marie opravdu přírazy začala vnímat lépe a ač z toho žádnou velkou rozkoš neměla, bolestný tlak ustal a pohyby a tření o stěny byly vcelku příjemné.

„Chci se ti vystříkat na prsa,“ zafuněl Eliáš, cítící nástup vyvrcholení.
Marie se v duchu zaradovala, že si zadek odpočine a hned se otočila, sevřela a nadzvedla si prsa.
„Stříkej… anooo,“ povzbuzovala ho a sledovala, jak mu ruka kmitá po ocase, ten sebou škube a trhavé výstřiky jí zkropily prsa a semeno po nich stékalo a skapávalo na zem..
Bylo hotovo, už neměli chuť ani sílu pokračovat. Oblékli se a náhle nevěděli, co říct.

Marie necítila žádný pocit viny, že svedla mládence své spolubydlící a i Eliáš byl spokojený, že ošukal ženu, která se ukázala být zkušenou milostnicí.
„Musíme na to zapomenout,“ řekla nakonec, ač to moc přesvědčivě neznělo.
Eliáš mlčel. Ne, tohle asi nejde jen tak čtyřmi slovy ukončit.

***

O pár dnů později Eliáše zastavila Elvíra.
„Kdy to uděláme? Všechno mám uchystané.“
„Blíží se úplněk. To nám umožní útěk dost daleko, aby nás nenašli. Takže pozítří,“ kývl Eliáš.
Spiklenci se dohodli, že správce otráví, vyberou pokladnu a utečou co nejdále, kde v poklidu spolu začnou nový život.
Trochu naivní představa, ale takto oni nepřemýšleli.

***

„Dnes večer jde Elvíra za správcem Hasem. Nevím, co mu chce, když on nemá ženy rád… Ale mám volnou komůrku. Nepřijdeš si zašpásovat?“ zvala Marie Eliáše na večerní pomilování.
„Dnes to nejde. Jsem unaven a ráno mám plno práce,“ omluvil se Eliáš a alespoň Marii popleskal po kypré zadnici.
„No tak nic. řeknu si jinému,“ prohodila Marie ledabyle a když se řeč minula účinkem, ušklíbla se a zmizela.

Po půlnoci se Elvíra setkala s Eliášem za stájemi.
„Vypil celý korbel. Již musí být mrtvý,“ dumala Elvíra a sdělovala mu, jak správci přinesla čerstvý ležák, kam zamíchala odvar z jedovatých bylin od zahradníka Pierra.
„Ještě si liboval, jak je pivo správně hořké. To asi ty byliny.“
„Jdem,“ rozhodl Eliáš a vykročil ke správcově příbytku.

***

Uvnitř bylo ticho, ale mihotavě tam svítila svíce.
Správce Hase ležel bez hnutí na posteli. Na stole byla dojedená večeře a poházené listiny.
Eliáš našel klíč od pokladny v kapse Hasovy kazajky.
„Rychle,“ pobízela ho Elvíra a jak odklopili víko truhlice, vydechli úžasem.
Tolik peněz ani nepoberou.
Do přinesených tlumoků skládali měšce a Elvíra už viděla stádo koní, krav a ovcí, pasoucí se na zelené louce a ona stojí u chalupy, v náruči dítě, když další dvě se jí batolí u nohou…

Ze snění jí vytrhlo zachrčení od lože, kde ležel mrtvý správce.
Oba se polekaně otočili a spatřili stojící postavu s bledou tváří zkřivenou bolestí i vztekem. Správce tu proti nim stál, v ruce držel tesák a chrčel.
„Vy chátro zlodějská… Vydám vás katovi… nebo… raději… sám… zabiju.“
Vykročil potácivě proti nim. Elvíra vykřikla hrůzou, Eliáš se vztyčil a ranou pěstí zasáhl správce pěstí do obličeje. Ten nestihl ani máchnout tesákem a zhroutil se na zem, něco sípal a u úst se mu objevila pěna. Jeho tělo sebou začalo škubat a bylo jasné, že boj s jedem prohrává.

„Rychle pryč!“ oba popadli tlumoky a co nejrychleji zamířili přes zahradu k lesu a podél potoka dál do kraje. Jedno jakým směrem, jen rychle pryč.

***

Mrtvolu správce objevil pacholek, když se u něj časně zrána zastavil pro pokyny k práci.
Zámecký ranhojič snadno odhalil otravu a brzy byli označeni i pravděpodobní pachatelé. Hraběcí komorná Elvíra a nádeník Eliáš. Ti zmizeli i se svým skrovným majetkem. Pak byl zjištěn zcizený obnos peněz z pokladny a tím bylo vše jasné. Po stopách uprchlíků byl vyslán oddíl vojáků s příkazem dopravit je zpět na zámek alespoň v takovém stavu, aby byli schopni popravy.

***

„Už… nemůžu… zastav se alespoň na chvíli,“ zhroutila se Elvíra do trávy a Eliáš se k ní posadil.
„Nejsme tak daleko, jak to vypadá. Jednou jsem tu byl pro dřevo. Musíme stále dál!“
„Tak vlezem někam do lesa. Já už vážně nemohu. Bolí mě celé tělo a mám hlad,“ bránila se Elvíra.
Nakonec skončili v lesním houští, kde Eliáš zhotovil jakýsi přístřešek kdyby pršelo a pak odešel něco sehnat k jídlu.
Vrátil se kupodivu brzy s kusem sýra a chlebem.
„Selka v chalupě na kraji vsi sama toho moc nemá. Prý tam ale můžeme přenocovat. Za ten zlaťák je to stále málo,“ vyprávěl Eliáš.
Opatrná Elvíra ale nápad zamítla a udělali dobře.

Selka hned šla na rychtu a rychtáři sdělovala, že ji navštívil podivný muž, který má peníze a vypadá podezřele a že mu nabídla nocleh.
Než nadešel soumrak. číhal rychtář s několika chasníky u chalupy, že muže lapnou, jakmile se objeví. Nedočkali se.

***

Sotva dvojice dosáhla města, ztratili se v anonymním davu. U krejčího se dobře oblékli, u ševce obuli, v šenku se najedli a ubytovali. Před všetečnými otázkami se bránili hrou na manželský pár, ale málokdo se o ně zajímal. Peníze měli a platili a to bylo hlavní.
A tak zvolna pookřávali a bylo jim spolu hezky. Hlavně v noci.

Vždy když ulehli, s potěšením sek sobě přimkli a vášnivě se líbali a kmitali si v ústech jazyky. Eliáš jí mnul prsa, zatímco Elvíra mu rukou hladila a jemně popotahovala tvrdý ocas. Zakrátko se ho zmocnil teplý dech a sevření rtů, které po něm pomalu začaly jezdit. Kouření se střídalo s cumláním a olizováním naběhlého žaludu se staženou předkožkou a Eliáš byl na vrcholu blaha. Rukou jezdil dívce po těle, až zabloudil mezi nohy a pronikl mezi pysky a cítil vlhkost a rozevření štěrbiny.
„Už do mě pojď!“ zasténala Elvíra a rozevřela doširoka nohy.
Vniknutí bylo snadné a slastné. Tvrdý úd hladce projel pochvou s dorazem o dno.
„Ach… ano… oooááách,“ vyjekla Elvíra rozkoší a hned se poddala rozjetým přírazům.

Bylo to pro oba spalující a plné rozkoše a slasti. Elvíra ho objímala, prsty mu zatínala do zad a sténala a vzdychala v rytmu přirážení. Eliáš ji funivě doprovázel a pak zvolnil pohyby.
„Chci, aby sis klekla.“
Elvíra mu hned natěšeně vyhověla a za chvíli ocas ji mlaskavě projížděl v celé své délce, až jen vydávala hekavé zvuky silné rozkoše stoupající k vrcholu. Její prsy se ocitly v zajetí dlaní, které je hnětly a včetně tvrdých vzrušivých bradavek.
„Ah… již… budu!“ vzdychal Eliáš a sjížděl ji prudkými a hlubokými přírazy.
„Anooo… stříííkej,“ sténala Elvíra s vlastním vyvrcholením na krajíčku.
Proud semene jí šel do těla a vzápětí i ona vykřikla v orgasmu a uvolněně padla na břicho.
Eliáš v ní zůstal zaražený, dokud z ní povadlý ocas sám nevyjel.
Pak ulehli vedle sebe a spokojeně usnuli.

***

Skupina pronásledovatelů dorazila do města o několik dní později. Po uprchlících nikde ani stopy, a tak velitel vydal rozkaz dále nepátrat a vlastně se tudy již jen vraceli zpět.
Ubytovali se v zájezdním šenku, kde se postarali o koně a pak se vojáci trousili po městě. Většinou někam zašli na pivo a někteří se sháněli po nevěstkách.

Jedna dvojice vojáků přecházela přes rynek, když jeden zatáhl druhého za rukáv.
„Hele, Joachime, není to Eliáš?“ a ukázal na opodál kráčejícího muže.
„Mordyjé, máš pravdu, Hansi! Je to on. Dobře ho poznávám i přes ten panský šat!“ opáčil Joachim.
„Kde je Eliáš, bude i ta Elvíra. Půjdeme za ním a chytnem je spolu. Třeba zbyde i nějaký ten zlaťák na nás,“ zachechtal se Hans a oba muži se dali do nenápadného sledování.

Eliáš si ničeho nevšiml a mířil přímo k šenku, kde bydleli. Vojáci chvíli počkali venku a pak vtrhli dovnitř a hnali se rovnou do patra, kde byly pokoje. Tam zaskočily samotnou Elvíru. Eliáš tam nebyl.
„Kde je?“ rozkřikl se vztekle Hans. „Šel přece sem!“
„Já… já… nic nevím,“ choulila se vyděšená Elvíra u zdi, ale vojáci k ní neměli žádné ohledy.
„Počkáme na něj a trochu si ten čas zpříjemníme! Hej, Joachime, hlídej dveře… pak mě vystřídáš,“ křikl Hans, povalil Elvíru na postel a hned j začal kasat šaty.

Ta se začala bránil, ale proti rozvášněnému muži neměla žádnou šanci. Šaty už měla vyhrnuté nad pas, muž se vklínil mezi její nohy a uvolňoval si vzrušením napnutý ocas. Takovou lasičku už jsem dlouho neměl, pomlaskával si v duchu. Za chvíli bude sténat blahem, he, he.

***

Eliáš kráčel opatrně po schodech do pokoje, když předtím si ulevil venku na hnoji. Šenkýř ho varoval, že dovnitř vběhli dva vojáci a právě jsou nahoře.
„Dejte si pozor, vzácný pane, snad vás chtějí vykrást? Nevím. Zde vemte,“ podal mu velkou trojzubou vidlicí na opékání kuřat.
Eliáš věděl, kolik uhodilo a proto se připravil na potyčku.
Přede dveřmi narazil na vojáka, šťourajícího se v nose a zevnitř slyšel zvuky boje a tlumené vzdechy.
Rychlým výpadem vojáka proklál vidlicí. Ten se chytil za břicho a se smrtelným chropotem se sesunul na podlahu.
Eliáš mu sebral od boku tesák a vrazil dovnitř.

Na posteli ležela zmítající se Elvíra, mezi roztaženýma nohama na ni ležel voják, rychlými přírazy se na ní uspokojoval a hlasitě při tom funěl.
Eliáš nemeškal, muže z ženy rázným pohybem stáhl stranou a ostřím tesáku mu přejel po hrdle. Voják jen zasípal a spadl na podlahu.
Elvíra se dala do pláče, ale Eliáš zachoval chladnou hlavu.
„Musíme pryč! Rychle všechno sbal! Utečeme oknem! Zde to není vysoko. Ve městě již není bezpečno.“

A tak rychle pobrali veškerý majetek, seskočili do zahrádky a než se šenkýř odvážil jít se nahoru podívat, měli již město za zády a odpočívali ve vyschlém korytě nějaké strouhy.
„Co budeme dělat?“ stále hořekovala Elvíra nad svým ponížením.
„Musíme někam daleko, kde nás nás nikdo nepozná a ani nenajde. Neboj se, vše dobře dopadne.“
Eliáš ji objal, aby věděla, že on ji stále má rád.

***

Když došli do kraje a vsi, kde se usadili, podplatili místního správce panství, aby jim vystavil domovské právo a glejt, že již zde hospodaří jejich rod po mnoho generací.
Elvíra přijala opět své původní jméno Martina.
Správce Brettner z Ummakartu souhlasil, ale navíc ještě žádal Martinu, aby za ním přišla sama osobně a… obšťastnila ho.

Když Eliáš byl jednou po tři dny pryč, Elvíra, nyní již Martina za správcem navečer zašla, jak měla přikázáno. Ten měl již večer trochu upito, a tak se jí zmocnil ne zrovna v rukavičkách.
Povalil ji do lože, vyhrnul šaty a vrazil do ní prudce ptáka až po koule. Pak ji ještě roztrhl dekolt, aby se dostal k prsům.
Tvrdý ocas ji strojově projížděl až na dno a tření nasucho bolelo, než konečně začala vlhnout a přidala se i sílící slast, které zvyšovalo mačkání a líbání prsů, jichž se správce nemohl nabažit.
Když Martina doufala, že musí už stříkat, vyjel z ní ven, a jen uslyšela, aby se otočila.
Pak už do ní tvrdé péro proniklo zezadu a tření z jiného směru ji brzo vyneslo na vrchol.
„Oh… oááh… božeeee,“ sténala ve vrcholu slasti, ale muž ji nepřestával tvrdě mrdat a narážet na její zadek v prudkých přírazech.
„Anooo… áááhhh… už… nemůžuuu… oohh,“ skučela, když jí dlaně mnuly visící prsa a pochva dál čvachtala pod přírazy tvrdého ocasu.

Pak ji muž pevně uchopil za boky, přirážel čím dál rychleji a bez ohledu na možné oplodnění jí napustil semenem.
Martina nad ránem zcela umrdaná opouštěla správcův příbytek a doufala, že má splaceno i předplaceno na zbytek života.

***

Ani církvi nezůstali nic dlužni a stařičkého faráře obdařili peněžitým milodarem, že rád je prohlásil za manžele, aniž by čekali na ohlášky a další věci s tím spojené a vše zapsal do matriky, opět se zpětnou platností.
Pak se Eliáš dal do díla. Zakoupil pozemky, postavil chalupu, zařídili si hospodářství a žili si šťastně a spokojeně. Také lidé z vesnice je přijali mezi sebe a nikdo nepátral, kdo vlastně jsou a kde na to všechno vzali peníze.

Po několika letech je ovšem minulost našla i tady.

***

Martina stála na zápraží chalupy, v náruči držela dítě, další dvě se jí batolily u nohou a pozorovala pár koní, krávy a ovce, pasoucí se společně na ohrazené louce a vyhlížela Eliáše, zda se již nevrací z pole. Celé dny se lopotil, aby se měli dobře i když v truhle v komoře stále ještě měli pár měšců, ale ty tam chtěl ponechat, kdyby nastaly na horší časy. Měl zkrátka všechno rozmyšlené a Martina byla šťastná, že ho má za manžela.
Místo Eliáše se ale na dvoře objevilo několik vojáků.
Martina věděla, že to jsou zeměměřiči, kteří ve vsi již několik dní provádějí měření a vše zanášejí do jakýchsi plánů a map, moc tomu nerozuměla.
Náhle jeden z vojáků přišel až k Martině a řekl.
„Vy jste Elvíra. Bývalá komorná jeho Milosti pana hraběte Von Luftiga, že ano?“
„Ne. jsem Martina… s někým si mě pletete. Již léta žiji zde, se svým mužem i dětmi, jak ráčíte vidět,“ nehnula ani brvou, ale voják kroutil hlavou.
„Ne, ne. Je to již pár let, ale stále si vás pamatuji, jak jste sloužila na zámku. Pak jste zabili správce a oloupili jeho Milost o značné jmění. Budu vás muset zatknout. Co nabídnete, abych přimhouřil oči?“
Martina rychle přemítala, jestli to na ni jenom nezkouší. Sama si ho nepamatovala, ale co když on si ji opravdu pamatuje?
„Třeba vzadu v seníku bychom si to odbyli, co říkáte?“ děl voják sladce s jasnými úmysly.
„Myslíte si, že se vám jen tak oddám a vyhrnu si suknici?“ opáčila Martina.
„Přesně to si myslím. Jinak vás oba odsud odvedu v železech.“
„Tak poslouchejte, milý pane… kaprále… nebo jakou máte hodnost. Nikdy se před vámi neohnu a stále vám tvrdím, že nejsem tou, za kterou mě pokládáte. Můj muž vám předloží veškeré listiny, které to dokazují!“
Voják se usmál.
„Ať jste Elvíra nebo Martina, toť jedno. Zkoušel jsem vaši reakci, zda se mi oddáte a tím si zajistíte mou mlčenlivost, nebo budete tvrdě hájit počestnost vdané ženy. Vaše listiny jsou nepochybně falešné, ale s tím se asi nedá už nic dělat. Žijte tu s pokojem a vězte, že nikdo se nedozví, kdo opravdu jste a kde žijete. Jsem setník Fritz a můj bratr se oženil s jistou Marií, služebnou na zámku, s níž jste sdílela komůrku ve věži. Mám ji pozdravovat?“

Martina se jen mlčky otočila, zašla do chalupy a zabouchla za sebou dveře.
„Dobrá… tedy nebudu,“ pousmál se setník a navrátil se ke skupině vojáků.
Eliáš s Martinou tak spolu žili šťastně až do smrti.