Noví sousedé 3

Když vešel Libor do předsíně, ucítil lahodnou vůni kávy. Zul si boty a vklouznul do připravených pantoflí. S velkým očekáváním vstoupil do kuchyně, kde u stolu seděla Růžena. Laškovný výraz a flirtující úsměvy z její tváře kamsi zmizely a teď se tvářila jako přísná úřednice. Zamyšleně kroužila lžičkou v hrníčku
„Sedni si,“mávla volnou rukou k místu, kde se kouřilo z druhého hrnečku.

Trochu zaskočený náhlou změnou se Libor bez ptaní posadil a přidal k míchání kafe. Napjatých jednání a kamenných tváří při nich už zažil nesčetně, takže byl mnoha roky praxe zocelen. Teď oba mlčeli a jen se vzájemně pozorovali. On se v klidu kochal pohledem na plný dekolt a nijak svůj neřestný pohled neskrýval, zatímco ona se snažila vypadat klidně, ale moc se jí to nedařilo. Do napjatého ticha se ozývalo pouze občasné zacinkání lžiček o porcelán. Zrovna když se Libor v myšlenkách začal zaobírat tím, proč ho vlastně Růžena tolik zaujala, nervózně si poposedla a prohrála souboj v mlčenlivosti.

„Tak co bude teď, když sis mě koupil?“ ucedila mrazivě.
„Áháá, Franta neudržel jazyk za zuby,“ došlo Liborovi. „Jenže to je omyl. Já jsem si nekupoval tebe, ale platil jsem Frantovi.“
„A proč jako jemu? Proč né mně?“
„Protože já si ženský nekupuju a protože nehodlám být něčí boxovací pytel.“
„Takže ta mladá rákoska s tebou píchá jen tak kvůli tvejm modrejm vočím?“
„To ne. Hani se mnou píchá, protože ji šukání baví, a protože potřebuje financovat školu. Ale není to tak, že bych si ji platil jako šlapku. Je to spíš jako kamarádství s výhodami. Já nemám stálou přítelkyni a myslím, že nejsem škrt, co se týče mých přátel.“
„A teď teda doufáš, že bysme mohli bejt kamarádi s výhodami my dva?“ shrnula Růžena.

Lesklá lžička vklouzla mezi našpulené, rudě nalíčené rty. Párkrát se převalila a vyjela ven. Špička jazyku ji smyslně olízla z obou stran a lžička znovu zmizela v ústech. Zvolna klouzala dovnitř a ven. Po celou dobu Libora sváděly Růženiny modré oči. Její činnost rozhodně nepasovala k předešlému nasupenému výrazu.
„Když tě tak sleduju, tak mě napadá jen klasická hláška o tom, že ženská sice neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane,“ pronesl pobaveně.

Lžička se zastavila uprostřed pohybu mezi rty a ozvalo se šišlavé: „Foše?“
„Chceš to stejně jako já, už vod tý chvíle, cos mě chytla za ptáka, jenže tě nejspíš urazilo, že místo abych tě sváděl, nabídnul jsem za tebe peníze. Teď by ses na mě nejradši vrhla, jen nevím, jestli abys mi vyškrábala oči nebo…“

Jeho monolog přerušila startující Růžena. Stihl se odsunout na židli od stolu, ale už ne postavit. Za chodu si podkasala šaty a obkročmo se mu usadila na klíně.
Její velké kozy se najednou ocitly přímo před jeho obličejem.
„Ty seš vážně ukecanej jako Palackej,“ prskla a rázně mu rukama přitiskla hlavu mezi prsa.

Zatímco mu valchovala hlavu mezi svými melouny, jeho ruce jí šmátraly po zadku. Na okamžik se přizvedla, jen aby si vyhrnula šaty až k pasu.
Hned toho využil a vnikl prsty pod kalhotky. Osahával macaté půlky zadku a zároveň neúnavně bradou bojoval s výstřihem, dokud se mu nepovedlo vyvalit jedno prso ven. Přisál se na velký tmavý prsní dvorec a lehce stisknul zuby okolo bradavky.
„Ááhhh, ty divochu,“ zasténala slastně Růža.
Sama vyprostila i druhé ňadro a potom rukama zamířila k jeho poklopci. Při svém vrtění pod sebou dobře cítila tvrdnoucí klacek v kalhotách.
Maličko se odsunula a nedočkavě rozepínala knoflíky. Konečně se jí povedlo vylovit péro ven. Začala ho honit a přetahovat kůžičku přes horký žalud. Přitiskla si ho dlaní k břichu a lehce se pohupovala.
Libor nevěděl, jestli cumlat nalité bradavky nebo se jen mazlit s hlavou zabořenou mezi kozami. Horká kůže, omamně vonící jemným parfémem se mu třela o tváře.
Marně se snažil prsty sklouznout v rýze mezi půlkami zadku až ke kundičce, protože Růžena se vždy nějak zavrtěla nebo zhoupla, čímž jeho snahu zhatila. Péro otírající se o její břicho už bylo tvrdé jako kost.

Na okamžik se nadzvedla, zašátrala prsty v rozkroku, aby si poodtáhla kalhotky. Přitiskla žalud mezi mokré pysky a snadno dosedla. Vklouzl do ní jako po másle, jak byla roztoužená.
Přetáhla si šaty přes hlavu a kozy se volně rozvalily. Libor zavzdychal slastí, když se zavrtěla, jenže hned bolestně vyhekl. Jak se Růžena náhle pohnula směrem vzhůru, těžká koza ho zasáhla do brady, až mu zuby cvakly. Naštěstí se nekousnul do jazyka. Trhnul hlavou dozadu a před očima se mu míhalo divoce rozskákané poprsí. Radši se nezkoušel ústy přiblížit, aby nedostal další ránu. Velké kozy se vždy vznesly, protáhly a poté zase s hlasitým plesknutím dopadly na Růženin hrudník.

Rajtovala na něm s pořádnou vervou. Zvedala se tak vysoko, že z ní tvrdý ocas párkrát vyklouznul. Vždy ho bleskově zasunula zpět a pokračovala v krasojízdě. Libor nepřestal s osaháváním macaté zadnice. Vzpínající se svaly mu hrály pod rukama při každém vysednutí. Najednou se Růžena postavila a chytila ho za umatlaného ptáka. Ruka jí sice sklouzla, ale hned ho pevně sevřela znovu.
„Pudem nahoru,“ spíš rozkázala, než oznámila.

Táhla Libora ke schodišti na chodbě. Cupital za ní s kalhotami napůl žerdi a s obavou, aby mu ohon neutrhla. Po schodech vyrazila napřed a lascívně houpala zadkem. To vyprovokovalo Libora natolik, že nahoru nedošli. Chytil Růženu za kalhotky a zastavil uprostřed kroku a vrazil ptáka mezi masitá stehna. Rukou si pomohl k nalezení mokré jeskyně.
Růža se sklonila a opřela rukama o schody před sebou. Díky výšce jednoho schodu mohl Libor přesně trefovat vyšpulenou zadnici. Předkloněný svíral měkké kozy v rukách a prudce přirážel. Funěl slastí i námahou, ale nepolevoval.
Na péru ucítil dotek Růženiných prstů, když se laskala na poštěváčku. Hekala a sténala stále častěji a také zrychlila kmitání prstů. Najednou se vycukla z Liborova sevření. Ztěžka doklekla na schody a hlavou se opřela o ruku. Druhou rukou divoce rejdila po kundičce, až kapky její šťávy cákaly na stehna a schody. Masivní zadnice se otřásala jako při vlnobití. Libor se posadil vedle ní. Mačkal v ruce visící kozu a vyčkával, dokud se na něho Růža nepodívala.
„Půjdeme nahoru?“
„Malej moment, teď se mi moc klepou nohy,“ oblažila ho vysmátým pohledem.
„Odnesu vás, madam,“ nabídnul se a opět nahodil úlisný tón jako předtím venku.
„Neser mě s tou madam,“ zavrčela, aniž se přestala hladit v rozkroku. „Připadá mi to, že si ze mě děláš srandu.“
„Ano, madam,“ nenechal se zastrašit a pokusil se ji vzít do náruče.

„Na to zapomeň!“ plácla ho přes ruku. „Jestli sis nevšimnul, tak já jsem pořádná ženská a ne taková třasořitka, jako ta tvoje rákosnice. Ještě ti loupne v zádech, a co si s tebou pak počnu?“
„No třeba bys mě mohla pokouřit, to bych zvládnul i s bolavejma zádama,“ zamával ohonem, který udržoval vláčným honěním v napjatém stavu.
„No jasně, to bys zvládnul. Ležet a nechat dřinu na mě, jenže co bych z toho měla já, kromě plný pusy?“
„Třeba radost z dobře vykonaný práce,“ pousmál se uličnicky a zatahal ji za rozvalené prso.
„Já ti dám práci, ty kapitalisto jeden. Vstávej a jde se makat.“

Nečekaně ladně vyskočila na nohy a než se vzpamatoval, zmizela mu nahoře v místnosti.
Beze spěchu si sundal kalhoty, které mu stejně ležely u kotníků. Polonahý v klidu vystoupal po schodech a vstoupil do ložnice. Růžena už ho očekávala rozvalená na posteli. Pokrčené nohy měla široce roztažené a pozorovala ho přes kopce poprsí.
Zůstal na ní zírat jako na barokní obraz. Přejel očima kyprá stehna přecházející v macatou prdel. Potěšil se pohledem na rozkvetlou růži v klíně, přeskočil po širokých bocích a skončil na velkých kozách.
„Kde se couráš?“ hodila po něm zmuchlanými kalhotkami. „Ztratil jsi snad řeč?“ přidala netrpělivě, když ji dál jen mlčky hltal očima.
„Neztratil, jen se dívám.“
„A co vidíš?“
„Vidím, něco, co je skoro dokonalé.“
„Hele, já vím, že nejsem ideál krásy, ale…“
„Jsi krásná, jen by to chtělo ještě trošičku vyšperkovat,“ skočil jí do řeči. „Vylepšit do dokonalosti.“
„Vylepšit? A co jako?“ byla sice zaskočená, ale náramně zvědavá.
„Pojď sem,“ ukázal rukou před velké zrcadlo. Bez ptaní ho poslechla a poslušně se postavila, kam ukázal. „Zavři oči.“

Chvíli se nic nedělo, jen zašustila látka, jak Libor upustil kalhoty. Potom Růža ucítila jeho ruce na bocích a se stále zavřenýma očima ji donutil otočit se čelem k zrcadlu.
Hned na to se jí o kůži na krku otřel chladivý kov řetízku a do žlábku mezi prsy sklouzl přívěšek. Nedokázala dál udržet zavřené oči a pohlédla do zrcadla.
„Ten je nádherný,“ zašeptala ohromeně a masivní zlatý přívěšek chytila mezi prsty, aby si ho lépe prohlédla.
„Jsem rád, že se ti líbí.“

Libor se k ní zezadu přitulil. Líbal ji na šíji, podebral visící cecky dlaněmi a zároveň přimáčknul povadlé péro k zadnici. Pozoroval ji v zrcadle a všiml si drobné slzičky v oku.
„Všechno v pořádku?“
„Jo,“ špitla a popotáhla nosem.
„Opravdu?“
„Opravdu. Já jen, že od Franty jsem nikdy nic pořádně nedostala. Sice jsme nikdy neměli moc peněz, ale von si pomalu nevzpomněl ani na to, že mám narozeniny,“ zajíkala se dojetím a něžně jezdila prstem po velkém rudém kameni zasazeném v přívěsku.

Celou dobu ji na zadku šimral klouzající ohon a kozy jí hnětly Liborovi nenechavé ruce. Protočila se mu v náručí a vypnula se vzhůru pro polibek. Současně ho celou vahou své osobnosti tlačila k posteli. Pomalu se za neustálého líbání a osahávání sunuli, až Libor narazil lýtky do boku postele. Překvapivě rázným pohybem rukou ho Růžena srazila na matraci. Než se vzpamatoval, už klečela vedle něho.
„Chtěl si vykouřit, tak lež,“ nakázala mu. „Ale něco za něco.“
Na svá kila mrštně přehodila nohu obloukem přes Libora a krátce se zakolébala při couvání na kolenou. Velké kozy připlácla na Liborovo břicho a ústy se zmocnila měkkého ohonu. Její macatá stehna a velká zadnice uvěznily Liborovu hlavu v dokonalém obklíčení. Přímo před jeho obličejem se ocitla mokrá, z předchozího šukání rozevřená… kunda.

Tohle opravdu nebyla kundička, do čeho Libor zíral a co se mu náhle připláclo na tvář. Přejížděl jazykem plandající masité pysky a jako rybí tlamičku pulzující otvor vagíny, odkud se řinula milostná šťáva. Rukama na zadku se snažil mírnit vrtivé Růženiny pohyby, aby ho neumačkala. Pokaždé, když jazykem brnknul o nalitý klitoris, škubla sebou Růža jako při zásahu elektrickým proudem a ještě zvýšila své úsilí při hulení ohonu.

Už dávno nebyl ohon v měkkém stavu. Trčel v celé své ohnuté kráse vzhůru, opracováván nenasytnou pusou. Rty, jazyk i drobné zoubky ho dráždily k prasknutí. Růžena nezapomínala ani na koule v koženém pytlíku.
Takový kulečník ještě Libor nezažil, přesto se stejným nasazením Růženě oplácel její péči. Vypadalo to jako nějaký souboj, kdo udělá toho druhého dříve.

A opět prohrála Růža. Napůl udušený a utopený Libor si vypomohl rukou a drsným kroužením po poštěváčku Růženu úplně odprásknul kamsi do orgasmického ráje. Bezvládně na něm ležela svalená a tělem jí probíhaly vlny horka a rozkoše. Nekontrolovaně sebou cukala ještě hodnou dobu poté, co už dal Libor její zmučené kundě klid.
„Jak… to… děláš?“ přerývavě lapala po dechu, když sklouzla z Libora a překulila se na záda.
„Co myslíš?“
„Že tak dlouho vydržíš. Pořád ses ještě neudělal,“ sjela pohledem k ztopořenému péru
„Všechno má svůj čas, ale myslím, že se rychle dočkáš,“ uklidnil její zvědavost.

Poklekl k jejímu poprsí, rukama zmáčkl zpocené cecky k sobě a umatlaným ohonem vklouzl mezi ně. Přirážel mezi hřejivými vemeny, tak rázně, že kdyby v nich bylo mléko, nejspíš by ho stloukl na máslo. Růžena fascinovaně pozorovala tmavý žalud, který pravidelně vykukoval po každém průjezdu kozím sevřením.

Orgasmus na opojeného Libora přišel tak náhle, že první výstřik zůstal utlumený mezi prsy. Při dalších už však třímal pevně žezlo v ruce a rychle si ho honil. Cákance spermií létaly všude okolo a dopadaly nejen na Růženinu tvář, vyplazený jazyk, její krk, ale i na povlečení a zeď nad polštářem.
Nakonec znovu vmáčkl ohon mezi kozy a hodně pomalu s ním klouzal v měkkém objetí, dokud neztratil potřebnou tuhost.

Protože vydatný déšť dále zaléval přírodu, místo návratu přenocovali Franta s Hankou ve stáji na seně. Moc toho nenaspali, vzhledem k tomu, že Franta byl nadržený jako kanec jen z pomyšlení, že šoustá s mladou holkou, navíc Asiatkou. Sice jen poloviční, ale to mu pramálo vadilo. Tu noc překonal všechny své limity a odpadl teprve nad ránem blízko úplného vyčerpání.
Hanka na tom nebyla o moc lépe a tak je z krátkého spánku probral chlapík, který přišel zkontrolovat koně a dát jim krmení. Málem je nabral vidlemi, když si myslel, že do stáje vlezl někdo cizí. Bohužel pro Frantu, to byl jeden z nejukecanějších lidí, který nedokázal mlčet.
Ještě ten den se v obou vesnicích vykládalo, co za divoké orgie se nejspíš odehrály ve stáji. A to ještě nebylo vše, co nebohého Frantu mělo potkat.

Libor s Růženou si noc rozdělili poněkud spravedlivěji mezi spánek a šukání.
Takže, když se ráno zdál Liborovi moc příjemný sen, ve kterém se mazlil s velkým poprsím, probral se ze spánku celkem odpočatý. Pocit stojícího péra byl tak intenzivní díky tomu, že už ho Růžena ve skutečnosti několik minut kouřila. Když po dalším čísle spokojeně leželi v objetí, vytasil se Libor s návrhem.
„Pojď se mnou do Prahy.“
„Co bych tam asi dělala?
„Nic. Nebo všechno, co budeš chtít.“
„A až tě omrzím, tak co? Až mě kopneš do prdele, to se zase jako vrátím sem? S vostudou?“
„Nevykopnu tě. Nevím, co se to děje, ale asi jsem se na starý kolena poprvé v životě zamiloval,“ mluvil naprosto vážným hlasem Libor.
„Už zase kecáš a kecáš. Seš trochu moc hrrr,“ brzdila jeho nadšení, ale v hlavě jí to pořádně šrotovalo. I jí se lufťák líbil a třeba by z toho časem mohlo být víc.
„Co tady? Máš co ztratit? Je tu snad něco, co tě tu drží?“ kul železo a láskyplně jí hladil faldíky na břiše.
„Máš pravdu, tady chcípnul pes. Ale musím někde bydlet a taky potřebuju nějakou práci.“
„Práce nebude problém, mám plno kontaktů a bydlet budeš samozřejmě u mě.“
„Žádný takový. Chci svoje bydlení, kdyby tě ta tvoje zamilovanost najednou přešla,“ zabodla mu prst do hrudníku.
„Ty jsi vážně tvrdá obchodnice. Máte mít, co si žádáte, madam,“ kapituloval spokojeně s výsledkem.
Sotva to dořekl, Růža vyskočila z postele a hnala se z ložnice.
„Děje se něco?“
„Musím si přece zabalit,“ houkla přes rameno mezi dveřmi

A tak, když se Franta s Hankou došourali zpátky, zastihli Růženu s Liborem u auta. Právě ukládali velký kufr a další dvě tašky stáli na zemi vedle.
„To nevypadá dobře,“ zašeptala Hanka.
„Jedeš na vejlet?“ pokusil se zavtipkovat Franta, ale znělo to dost křečovitě.
„Ne, stěhuju se. Na furt. Pro zbytek věcí se někdy zastavím,“ zmrazila mu úsměv Růža. „Jak vidíš, sbalit chlapa nebylo zase tak těžký,“ a aby dodala svým slovům na váze, vlepila Liborovi polibek. Sluneční paprsek se opřel do rubínu na jejím krku a jako kouzlem ho rozzářil.
„A do prdele!“ uklouzlo Vietnamce. „Tak to je ještě horší, než to vypadalo. No asi se půjdu sbalit, snad pro mě bude v autě místo na zpáteční cestu.“
„No, kdybys chtěla…“ zamumlal sevřeným hrdlem Franta.
„Co? Zůstat tady s tebou? Nezlob se Františku, ale to by pro mě nebylo. Já bych tady na vesnici asi umřela nudou.“
„To sem zrovna nemyslel. Spíš kdyby ses někdy chtěla svézt… na koníčkovi,“ mrknul na ní.
„Jo, to by třeba šlo,“ dala mu naději a odešla si zabalit.