Příběh korektora 01

Seděl jsem nad otevřeným notebookem přemýšlel, jak dál. Tupě jsem zíral do textu povídky na displeji a stále se mi něco nezdálo.
Ale abych vám vysvětlil, oč jde.
Ve svých volných chvílích, samozřejmě tak, aby o tom nevěděla manželka, dělám korektury pro jeden erotický web.

Zrovna teď mám před sebou otevřenou povídku od přispívatele ze Slovenska, psanou jak jinak, než slovensky. Jedná se o nového autora, který má podle mne tak trochu problémy s pravopisem.
Jenže v tuto chvíli není sám. Já totiž nejsem v tomto jazyce také moc pevný v kramflecích.
Udělal jsem již několik korektur ve slovenštině, a podle komentářů, které se nezmiňovaly o chybách, asi správně.

Teď mi tu ale něco nesedělo. Mám pustit text s chybou? A co když to není chyba a ve slovenštině se to tak píše. Byl jsem na vážkách. Shánět někde pravidla slovenského jazyka se mi nechtělo, a zjišťovat to na internetu, mne v tu chvíli nenapadlo.
A tak jsem bezradně hleděl do počítače a přemýšlel, že to snad pustím i s tou domnělou chybou.

A pak jsem dostal takový hloupý nápad.
Ve vedlejším vchodě bydlí zdravotní sestra a ta se sem přistěhovala ze Slovenska.
Ta by mi určitě dokázala poradit.
Vzápětí jsem ale tuto myšlenku zavrhl. Přece za ní nepůjdu a neřeknu jí, že potřebuji poradit s pravopisem erotické povídky.
Na druhou stranu mne to ale lákalo, oslovit ji.

Paní byla mým odhadem ve věku mezi čtyřiceti, nejvýše tak pětačtyřiceti lety, s postavou, za kterou se leckterý muž rád otočil.
Občas jsme se potkávali u kontejnerů, když jsme vynášeli odpadky. Jednou jsme se spolu bavili trochu déle, to když mi paní na parkovišti ťukla dveřmi svého auta do mého.
Konflikt jsme tehdy vyřešili její omluvou a hezkým úsměvem. Od té doby jsem také znal její jméno.

Při dalším náhodném setkání u popelnic jsem ji tedy oslovil.
„Paní Kolariková, můžu se vás na něco zeptat?“
Cítil jsem se v té chvíli trochu trapně, a nevěděl jsem, jak dál pokračovat.
„Nech sa páčí, čo potrebujete?“ zeptala se paní.
„Ale nic. Jen tak mě něco napadlo. Zapomeňte na to,“ zavrhl jsem okamžitě myšlenku.
„Len sa pýtajte, keď už ste začal,“ vyzvala mne sousedka.
„Tak dobře,“ osmělil jsem se. „Potřeboval jsem zjistit v určitém textu, který je napsán v slovenštině, jestli je to správně. Tak mne napadlo se zeptat vás. Jste ze Slovenska.“
„To som. Tak sa pýtajte.“
„Ale radši ne,“ začal jsem opět couvat.
„Teraz už musíte, keď ste to nahryzol,“ zasmála se a povzbudivě do mě šťouchla.

„Tak dobře,“ konečně jsem se rozhovořil. „Ale nebudete se na mne zlobit?“ ujistil jsem se pro případ, že by mou prosbu odmítla.
„Prečo by som sa zlobila, tak hovorte,“ vyzvala mne.
„Víte… opravuji takové povídky na internetu. Některé jsou v slovenštině a já si nevím rady, jestli je to správně.“
„A s tým vy robíte také tajnosti?“ podivila se sousedka.
„Víte, to nejsou takové normální povídky,“ pokračoval jsem.
„A aké?“ začala vyzvídat.
„No… erotické.“
„A čo je na tom nenormálné?“
„No, já jsem myslel…“
„Tak nemyslete a ukážte mi jich?“

Oddechl jsem si. Dopadlo to dobře.
„Kde jich máte?“ projevila sousedka zvědavost.
„Doma v notebooku,“ přiznal jsem se.
„Tak ho prineste,“ vyzvala mně sousedka. „A nebo nie. Keď že je to na internete, nič nenoste, veď ja mám doma tiež notebook,“ pokračovala.
Nakonec přišla s řešením.
„Viete čo? Priďte zajtra po obede k nám a pozreme sa na to,“ rozhodla.
„A co manžel?“ projevil jsem obavy.
„Priateľ je zajtra v robotě, nebojte sa,“ dostalo se mi odpovědi.

***

Druhý den po obědě jsem zaklepal na dveře s vizitkou Kolariková.
Otevřela mi usměvavá sousedka a pozvala mne dál.

„Posaďte sa a urobte si pohodlie. Hneď doniesem notebook,“ švitořila a ukázala mi na pohovku.
„Viete s tým zarábať?“ zeptala se pro jistotu a odklopila víko notebooku.
„Jo, s tímhle jo,“ ujistil jsem jí.
„Dáte si kávičku?“ zeptala se a aniž čekala na odpověď, odběhla do kuchyně.

„Ako vás doma volajú?“ ozvalo se od linky.
„Pepík,“ odpověděl sem.
„Čože?“ ozvalo se mezi dveřmi.
Zvedl jsem hlavu od počítače.
„Hovoril jste Pindík? Tak čudne?“ divila se.
„Ne, Pepík.“
„Prepáčte, špatne som počuľa. Ospravedľnujem sa.“
„To nic. Je to moje chyba. Mám mluvit nahlas a srozumitelně,“ zamluvil jsem tento trapas.
„Ja sa volám Marika,“ položila přede mne sousedka šálek vonící kávy.
Došla si ještě pro svou kávu a pak si sedla vedle mne.

„Tak mi to ukážte, kde to máte,“ vyzvala mne.
Rychle jsem našel text povídky a mírně natočil notebook tak, aby na něj Marika lépe viděla.
Dala se do čtení.
Snad proto, aby lépe viděla, přitiskla se ke mně a já na zádech ucítil tvrdost jejího prsu.
Dělalo mi to dobře. To bych lhal, kdybych tvrdil, že ne. Držel jsem a raději jsem se ani nepohnul, abych tu chvíli co nejvíce prodlužoval.

„Fuj, to nie pekné slovo,“ přerušila čtení textu.
„Jaké?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Kunda. To sa mi nepáčí. Ja tomu hovorím pipina. Ale pravopisne to je v poriadku.“

Otočil jsem se k ní a v tu chvíli se naše oči setkaly. Dlouze jsme si prohlíželi jeden druhého. Naše rty se k sobě blížily, až se dotkly v něžném polibku. Ucítil jsem jazyk Mariky, jak se prodírá mezi mé rty a hledá cestu dovnitř.
Rozevřel jsem je mírně a její jazýček vnikl hluboko do mých úst.

Náhle mne Marika od sebe odstrčila.
„Počkaj, teraz je to ceľkom zaujímavé,“ začetla se opět do textu erotické povídky.
„Fuj! A toto je čo?“ obrátila se na mne s dotazem.
„Nevím co myslíš?“ divil jsem se, protože teď jsem v textu neviděl žádnou chybu.
„Frajter,“ podivila se nad tímto výrazem.
„Frajtr… to je,“ snažil jsem se jí vysvětlit význam slova.
„Ja viem, čo je to frajter. Len sa mi tento výraz nepáčí,“ odpověděla.
„A jak bys to pojmenovala?“ projevil jsem zvědavost.

Marika se zamyslela.
„Normálne, pošteváček,“ pokrčila rameny. „Ale mala by som pro tuto vecičku aj jiný výraz,“ zasnila se.
„Jaký například.“
Byl jsem zvědavý, co řekne.
„Tak napríklad… hrášek vzrušenia. Čo ja viem?“
„Nebo?“
„Čo nebo?“
„Jak jinak bys ho ještě pojmenovala?“
„Teraz neviem.“

Náhle se ke mně otočila a podívala se mi do očí. Rozšířené zorničky jejích hnědých očí, naznačovaly určitou míru vzrušení.
„Chcel bys ho vidieť?“ zeptala se náhle.
„Co?“ zprvu jsem nechápal.
„No… ten hrášek vzrušenia.“
Polkl jsem naprázdno.
„Aj celú pipinu? zeptal jsem se zmateně slovensky.
„Aj celú pipinu,“ přitakala Marika.
Mlčky jsem přikývl.
„A nemůže přijít ten tvůj?“ přesvědčil jsem se pro jistotu.
„Veď som ti hovorila, že je v robotě.“

Marika se pohodlně usadila vedle mne na pohovce, mírně rozevřela nohy a pomalu si začala vyhrnovat sukni. Skoro jsem nedýchal, jen jsem fascinovaně hleděl na její dokonalé nohy.
Po chvilce se objevily bílé kalhotky.
Marika se na mne znovu podívala, jako by čekala na souhlas dalšího obnažování.

Pak sklonila zrak ke svému rozkroku a ještě více rozevřela stehna.
„Naozaj to chceš?“ znovu se zeptala.
Pokrčil jsem rameny. Byl jsem ze všeho zmatený. Tohle jsem od sousedky opravdu nečekal.
Její hra se mi začala líbit a také mne vzrušovala, tak jsem přikývl.

Marika uchopila okraj kalhotek a pomalu je poodhrnula.