Šmírák

„Tak vás vítáme v našem kolektivu,“ velice příjemně přivítala personální referentka Vojtěcha v novém zaměstnání.
„Ještě několik informací, které se týkají vašeho ubytování,“ pokračovala. „Podniková ubytovna je nyní v rekonstrukci a tak jsme vám na nezbytnou dobu zajistili pokoj v nedalekém hotelu Sport. Snad to tam pár měsíců přežijete. Stačí se jen na recepci ohlásit, že máte rezervaci pro firmu Stavbyt. Nástup máte od zítřka, tak se ještě dneska rozhlédněte po městě. To bude asi tak vše.“
Vstala a podala mu ruku na rozloučenou.

Vojtěch stanul před budovou Stavbytu a s taškou nejnutnějšího oblečení se rozhlížel po ulici.
„Prosím vás, kde najdu hotel Sport?“ zeptal se kolem jdoucího muže.
„Doleva mírně do kopečka a na druhé křižovatce je to rohová budova,“ dostalo se mu odpovědi. „To uvidíte už z dálky. Svítí tam neonová reklama.“
„Děkuju,“ odvětil Vojtěch a vydal se směrem, který mu muž ukázal.

„Mám tady mít rezervaci pokoje na firmu Stavbyt,“ ohlásil starší, celkem příjemné recepční v hale hotelu.
Ta se chvíli dívala do rezervační knihy a pak zvedla k Vojtěchovi zrak.
„Samozřejmě. Druhé patro, dveře 201. Můžu vás ještě požádat o občanský průkaz, abych si zapsala potřebné údaje?“
„Prosím,“ podal jí Vojtěch požadovaný doklad.
„Budete tady asi delší dobu, že?“ vyzvídala recepční, zatímco si zapisovala údaje z občanky do recepční knihy.
„Vypadá to, že jo,“ přiznal se Vojtěch. „Proč?“
„Nic, nic, to je jen profesní zvědavost,“ omlouvala se recepční.

Později s recepční uzavřel dohodu. Zatímco on na víkend opouštěl město, aby jel za svou přítelkyní, recepční jeho pokoj načerno pronajímala a o zisk se pak spolu dělili. Ale to bych předbíhal děj.

Vojtěch si vzal podávaný klíč a jal se vyšlapávat schody, potažené pruhem plyšového koberce, do druhého patra.
Po otevření příslušných dveří ho čekal nevelký pokoj, stroze zařízený. Válenda, noční stolek s lampičkou, skříň, konferáček a mírně prosezené křesílko.
„Na přespání to bude stačit,“ prohlásil a hodil tašku na zastlanou válendu.
Ještě si všiml za dveřmi umyvadla se zrcadlem a odpadkovým košem. „Takže záchod a koupelna jsou společné na chodbě,“ došlo mu.

Sedl si do křesla a civěl na reprodukci obrazu vázy s květinami, visícího nad lůžkem.
„Doufám, že tu bude alespoň pěkný výhled na město,“ napadlo ho.
Vstal a šel k oknu.
K jeho překvapení vedlo do úzké ulice za hotelem, s výhledem do oken protějšího činžáku.
Otevřel ho a zapálil si cigaretu.
„Když už nic, tak sem budu alespoň chodit kouřit,“ rozhodl sám pro sebe. Típl nedopalek cigarety a začal vybalovat oblečení a ukládat ho do skříně.
„Co s načatým odpolednem?“ řekl si, když porovnal pár triček a slipů v regálech. „Nejspíš se půjdu projít do města,“ rozhodl nakonec.

„Vracím klíč,“ oznámil na recepci.
„Nechte si ho, ať ho nemusíte pořád vyzvedávat. Uklízečka a pokojské mají své,“ usmála se na něj recepční.

Coural po ulicích, nahlížel do výloh obchodů, chvíli poseděl na lavičce u řeky a nakonec se zastavil v nádražním bufetu na gulášovou polévku se dvěma rohlíky.
Když se vracel zpět do hotelu, v recepci seděla již jiná žena.
„Já jsem z 201,“ hlásil.
„Vím, už mě informovala kolegyně,“ dostalo se mu odpovědi.

Venku se začalo pomalu stmívat.
„Co budeme dělat celý večer,“ zauvažoval v množném čísle Vojtěch a pak se rozhodl, že se chvíli natáhne.
„Kdyby tu byla alespoň televize, nebo rádio,“ honilo se mu hlavou. „Až pojedu domů, vezmu si sem alespoň tranzistorák,“ rozhodl nakonec a praštil sebou na válendu.

Když se probudil, byla již venku naprostá tma. Pohledem na hodinky zjistil, že je deset. Vstal a otevřel okno.
Do místnosti začal proudit příjemně chladný vzduch letní noci. Vojtěch sáhl po krabičce cigaret a zapálil si. Vdechl příjemnou vůni tabáku a pomalu ho vypouštěl do ulice.
„Je škoda kazit tak krásný vzduch cigaretovým kouřem,“ napadlo ho, „ale když já si tu cigaretu neodpustím,“ vysvětloval sám sobě svůj zlozvyk.

V tom zpozorněl.
V protějším domě, v okně přímo proti jeho se náhle rozsvítilo světlo. Vojtěch uviděl ženu, která vstoupila do ložnice.
Vzhledem k tomu, že byly oba domy blízko u sebe, uviděl i drobnější detaily.
Žena si přetáhla přes hlavu lehké letní šaty a zůstala jen v kalhotkách a podprsence. Pak si asi uvědomila, že ji může někdo pozorovat, vrátila se ke dveřím a zhasla světlo.
„Tak a máme po představení,“ napadlo Vojtěcha.
Nebylo.
Žena rozsvítila lampičku na nočním stolku. Přestože nebylo světlo tak intenzivní, viděl Vojtěch, byť v pološeru, detaily jejího těla.

Mohlo jí být tak kolem třiceti let, možná trochu více, ale postavičku měla výstavní. Útlý pas a široké boky.
Chvíli tak stála u postele, a jako by přemýšlela o tom, že může být pro někoho z protější budovy objektem pozorování, obrátila se, sáhla si rukama za záda a rozepnula knoflíčky podprsenky. Krásná tvrdá ňadra se uvolnila a Vojtěch jen naprázdno polkl.
Jednu chvíli se mu zdálo, že se žena dívá směrem k jeho oknu a tak se rychle skryl za záclonu.
Přirození s mu začalo prudce zvedat a dech se mu zrychloval.

V tom žena přistoupila až k oknu, chvíli se dívala směrem k hotelu. Pak uchopila závěsy a prudce je zatáhla.
Vrátila se zpět k posteli, ale nezhasla. Zřejmě se rozhodla pokračovat v představení, tentokrát formou stínohry.
Vojtěch viděl jen její siluetu přes zatažené závěsy. Přesto zřetelně vnímal, jak se sehnula a stáhla si kalhotky. Chvíli chodila po místnosti nahá, pak pravděpodobně vytáhla ze skříně noční košili, pomalu si ji oblékla a vrátila se k lůžku.
Zhasla lampičku a v protějším okně se rozhostila tma.
Vojtěch si uvědomil, že má ruku na svém přirození a prudce onanuje.

Celý příští den měl tuto scénu před očima a nemohl se jí zbavit. Nedočkavě vyhlížel k oknu a čekal, kdy se tam zase rozsvítí světlo.
Úderem desáté večerní hodiny se dočkal. Světlo v protějším okně oznámilo, že žena vstoupila do ložnice. Vědom si toho, že by mohl být spatřen, zůstal raději od začátku skryt za záclonou.
Žena přistoupila k oknu, otevřela jej, rozhlédla se po ulici a pak okno přivřela.
Vojtěch očekával, že zatáhne závěsy, ale ona ne. Zhasla hlavní světlo a nechala jen svítit lampičku na nočním stolku.
Dráždivé divadlo začalo.

Nejprve se svlékla donaha. Chvíli se procházela po ložnici, jako by mu chtěla ukázat své tělo ze všech stran. Občas si uchopila prsa a mírně si je pozvedla a pak prsty zakroužila po vystouplých bradavkách.
To už byl Vojtěch natolik vzrušený, že úd proháněl v divoké masturbaci.
Tím to ale neskončilo.
Žena se posadila na lůžko, rozevřela nohy a rukou si zajela do bujného ochlupení.
„Ta musí určitě vědět, že jí někdo z hotelu pozoruje a předvádí se pro něho,“ napadlo ho.
Z jejích pohybů se dalo vytušit, že si masíruje poštěváček a posléze zasouvá prsty do rozevřené vagíny.
Pak se zkroutila v orgasmické křeči a dlouho nehybně ležela na posteli.
To už také on vyvrcholil a prudkými výstřiky plnil připravené papírové kapesníčky.
Okno v protějším domě zhaslo. Pro tento večer to znamenalo konec.
Vojtěch si umyl potřísněné ruce od semene a vyhodil naplněné kapesníčky do koše. Vykouřil poslední večerní cigaretu, zalehl do postele a spokojeně usnul.

Nebyl všem dnům konec. S neskutečnou pravidelností se vždy v deset hodin večer, rozsvítilo světlo v okně protějšího domu a začalo dráždivé představení, při kterém si Vojtěch vyhonil pero do zdárného vystříkání.

Toho dne se vracel ze zaměstnání o chvíli dříve. Potřeboval si něco zařídit ve městě. Kousíček od hotelu se minul s ženou, kráčející po chodníku proti němu.
„Já ji od někud znám?“ blesklo mu hlavou.
Zastavil se a za ženou se otočil.
Ta udělala několik kroků a náhle se také zastavila. Pomalu se k Vojtěchovi obracela a jejich zraky se na chvíli setkaly.
„Jsi to ty,“ udělala k němu několik kroků.
„Nerozumím,“ ohradil se Vojtěch.
„To víš, že jsem tě poznala, šmíráku,“ potvrdila si žena svou domněnku.
„Promiňte paní, ale já opravdu nechápu o co se jedná,“ bránil se.
„Jsi to ty, kdo mě denně za oknem pozoruje, když jdu spát.“
„Jak to můžete vědět, že jsem to já? Za záclonou mě nemůžete poznat.“
„No vidíš, teď jsi se prozradil,“ triumfovala žena. „A nevykej mi.“
„Kde berete… tedy bereš tu jistotu?“
„Seš to ty. Několikrát jsem tě viděla za světla, když jsi v okně kouřil. A za tím samým oknem se večer hýbala záclona. Chceš mi ještě tvrdit, že jsi to nebyl ty?“
Vojtěch před jejími argumenty rezignoval.
„Přiznávám, byl jsem to já. Díval jsem se. Promiňte… promiň, omlouvám se.“
„Nemusíš se omlouvat,“ rozjasnil se přísný ženin výraz do milého úsměvu. „Je přece tolik způsobů, jak se seznámit.“
„Jak?“ díval se jí nechápavě do očí.
„Jak? Třeba můžeš říci, zvu tě na kávu Zuzano.“
„Zvu tě na kávu, Zuzano,“ opakoval po ní Vojtěch.
„Dobře, přijímám,“ usmála se Zuzana. „Kam mě pozveš?“
„Já to tu ještě moc neznám,“ přiznal se. „Můžeme si jít sednout třeba do Sportu.“
„Nákup počká,“ přijala jeho pozvání. „Ale půjdeme si sednout jinam. Bydlím kousek odtamtud a určitě bych se tam mohla potkat s někým známým.“
„Nechám to na tobě, když si to přeješ,“ souhlasil Vojtěch a nechal se zavést do útulné kavárničky o několik ulic dále.

Nad šálky vonící kávy, usazeni v pohodlných křesílkách, pokračovali v konverzaci.
„Jak tě to vůbec napadlo, šmírovat mě?“
„Nevím. Koukal jsem do ulice, kouřil a najednou ses objevila ty v protějším okně. No a byla v tom nejen zvědavost, ale i touha prohlédnout si tělo krásné ženy.“
„Ty lichotníku,“ usmála se Zuzana a položila svou ruku na jeho.
„Ty jsi ale něco tušila,“ pokračoval v rozhovoru Vojtěch.
„Tušila? Viděla jsem tě kouřit, pak jsi zmizel, ale postřehla jsem, že se pohnula záclona. Bylo mi jasné, že se díváš. No a tak mě napadlo, předvést ti malé představení se svlékáním.“
„Proč tě to napadalo?“
„Vzrušovalo mě to. Pak už jsem to nevydržena a musela jsem masturbovat.“
„To se nebojíš, že ti na to přijde manžel?“
„Nemám žádného manžela. Jsem sama,“ odpověděla a Vojtěch cítil, jak mu stiskla ruku a pokračovala.
„Nikdy tě nenapadlo, že bys místo toho nedůstojného pozorování raději přišel a zazvonil na zvonek?“
„Ne, to mě opravdu nenapadlo. Navíc jsem nemohl tušit, že nemáš manžela… a vůbec. Co jsem ti měl říci? Paní, já vás pozoruji za oknem a rád bych se s vámi seznámil. Ani nevím, které tlačítko zvonku bych měl zmáčknout. Neznám tvoje jméno.“
„Vilerová. Na zvonku je Vilerová. Tak až budeš mít zase chuť na pozorování, raději přijď a zazvoň. Jsem doma každý večer… a sama.“

Toho večera zase Vojtěch netrpělivě očekával večerní desátou hodinu.
K navštívení Zuzany nenašel stále odvahu a tak alespoň doufal v opakování každodenního, nebo spíše každovečerního představení.
Konečně se v okně protějšího domu rozsvítilo světlo.
Místo pravidelného striptýzu ale Zuzana okno otevřela a gestem ruky naznačila Vojtěchovi, že žádné divadlo nebude. Pokynula mu, aby sešel dolů a u jejich domu přecejen zazvonil.

Přivítala ho vášnivým polibkem, jako by se spolu znali dlouhou dobu a byli milenci.
Zavedla ho do obývacího pokoje. K jeho překvapení byla na stolku mísa s obloženými chlebíčky a láhev vychlazeného vína.
„Ty někoho čekáš?“ udiveně se rozhlížel Vojtěch po místnosti.
„No přece tebe,“ usmála se Zuzana.
„Jak jsi mohla vědět, že…?“ nevycházel Vojtěch stále s úžasu.
„No… prostě jsem věděla,“ dostalo se mu odpovědi. „Tak už si konečně sedni a otevři tu láhev.“

„Na co si připijeme?“ pozvedl Vojtěch sklenici, když oběma nalil.
„Na naše setkání u mě doma a na to, že dnes konečně zblízka uvidíš to, na co ses musel dívat pokaždé jen přes ulici,“ odpověděla Zuzana.
Na Zuzanu prokazatelně přicházelo vzrušení.
Vstala a začínala si rozepínat halenku.
„Můžeš se dívat. Dneska to máš povolené a uvidíš to pěkně zblízka.“
Vojtěch se pořádně napil, protože mu v tu chvíli vyschlo v krku.
Halenka spadla na zem.
Žena uchopila zip sukně a dráždivě pomalu jej začala rozepínat. Přitom se upřeně dívala do jeho očí, ve kterých se objevily jiskřičky vzrušení.
Udělala několik kroků a stanula přímo před Vojtěchem.
„Nechceš mi pomoci?“ uchopila jeho ruce a položila si je na boky.

Pochopil, že další iniciativa je už jen na něm. Prsty zaklesl do sukně a začal ji stahovat.
Nejprve se objevil ženin rozkošný pupík, pak hebká kůže jejího bříška a nakonec okraj titěrných kalhotek.
Stačil jeden pohyb a sukně po jejích stehnech sklouzla na zem.
Vojtěch pohladil její boky a oběma ruka jí přejel po Venušině hrbolku. Zuzana se otřásla vzrušením.
Rukama sjel po jejích hladkých stehnech až ke kolenům a pak opět, hladíc ji dlaněmi zvedl ruce až ke gumičce jejích kalhotek.
Se zájmem pozorovala jak jí je stahuje.
Objevily se první chloupky. Když ji zbavil kalhotek úplně, zabořil prsty do hebkého ochlupení a prozkoumával hmatem nalité pysky. Nevšiml si ani toho, že vedle něho na zem padla poslední část Zuzanina oblečení, podprsenka.

Uchopil ji za zadeček a přitáhl ji k sobě ještě více, až se obličejem dotkl chloupků. Nenechavý jazyk zabořil do rozevřené rýhy a jeho špičkou začal prozkoumávat hlubiny Zuzanina pohlaví.
Hlasité vzdechy prozrazovaly její silné vzrušení. Vojtěch cítil, jak Zuzana silně vlhne.
„Chci tě, moc tě chci,“ šeptala mezi vzdechy, uchopila ho za obě ruce, zvedla z křesla a couvala s ním k rozestlanému lůžku.
Padli do rozestlaných peřin a on se vklínil mezi její roztažená stehna. Špičkou žaludu se dotýkal chloupků a cítil na něm horko vycházející z její roztoužené vagíny. Stačilo jen mírně zatlačit.
Vojtěch byl ale rozhodnut pokračovat v dráždění této krásné ženy.
Vkleče se nad ní vztyčil, uchopil do ruky úd, posunul se nad jejím tělem výš a žaludem jí dráždil bradavky prsů. Zuzana je proti němu vypínala a vzdychala: „To mi dělej… to se mi líbí…“

Náhle ho uchopila za úd, zvedla hlavu a zavedla si ho do otevřených úst.
Vlhké rty a jazyk objíždějící uzdičku, přiváděl Vojtěcha téměř k vyvrcholení. Cítil, že by to již nevydržel a tak ho rychle vytáhl.
„Co je?“ zeptala se udiveně Zuzana.
„Už to nemůžu vydržet. Málem jsem se ti udělal do pusy.“
„Mně by to ale nevadilo,“ odpověděla mu.
„Raději tam,“ přejel jí údem přes prsa a bříško, zavedl ho mezi pysky štěrbinky a vnikl do ní.
„Tam nemůžeš!“ vykřikla.
„Dám si pozor,“ slíbil a začal pomalu přirážet.

Tentokrát opravdu pomalu, protože po chvíli ucítil, jak se mu žene semeno ven. V poslední chvíli ho stačil vytáhnout a několik silných výstřiků přistálo na jejím břiše a prsech, a ty poslední se pak třpytily na chloupcích, jako kapky rosy.

Dlouho leželi v posteli a vydýchávali doznívající vzrušení. Ona s hlavou na jeho břiše, jemně hladila povadající přirození.
„Kdybys věděl, co o tobě všechno vím,“ pomyslela si v duchu.
Zvedla hlavu z jeho břicha a podívala se mu do očí.
„Kdybys věděl, co o tobě všechno vím,“ řekla tentokrát nahlas.
„Co můžeš o mně vědět?“ nechápavě se zeptal Vojtěch.
„Tak například vím, že si dáváš pyžamo pod polštář,“ začala Zuzana. „Pak taky třeba vím, že obracíš skleničku na pití dnem nahoru a pokládáš ji do podšálku,“ pokračovala ve výčtu.
„A nejen to. Vím, že jsi natolik pořádný, že máš ve skříni prádlo složené hezky do komínku, jako na vojně.“
„Jak tohle můžeš všechno vědět?“ nevycházel Vojtěch z úžasu. „Neříkej, že tohle vidíš z okna přes ulici.“

A tak šla Zuzana s pravdou ven.
„To víš, že ne můj hlupáčku,“ pohladila Vojtěcha po tváři. „Jsem pokojskou ve Sportu a uklízím na patře, kde bydlíš ty. Nemůžeme se potkat, protože já přicházím až potom, co ty odejdeš. Když se vracíš, jsem já už zase dávno doma.“
Obrátila se na záda, mírně pokrčila nohy a rozevřela je.
„Už na to nemysli,“ zašeptala, „a pojď se ještě pomilovat.“