Templář

Slunce zasvítilo do plachtového přístřešku a zašimralo dívku na tváři. Takto do stanu slunce pronikalo vždy brzy zrána.

Dívka vstala a jako každý den, zamířila pro vodu do nedaleké studny. To byl v jejich oáze, obklopené pouští, jediný zdroj vody.
Ze zvyku se podívala na hranu okolních dun a strnula úlekem, když spatřila řadu koní s jezdci. Muž nalevo držel prapor s červeným křížem, který ve větru třepotal a plápolal.
Ach ne! To jsou přece nevěřící! Přišli je všechny zabít ve jménu svého boha.
Dívka hlasitě vykřikla a běžela zpět. To již tajemní jezdci s tasenými meči začali sjíždět do oázy a za okamžik vnikli do tábora, kde se rojili zmatení, právě probuzení obyvatelé.
Na nějakou obranu bylo pozdě.
Rytíři sesedali z koní a pod napřaženými meči byli vesničané shromážděni do hloučku na volné prostranství.
Jeden z rytířů předstoupil a sňal si přilbu.

Dívka čekala divokou zarostlou tvář dobyvatele, ale k jejímu překvapení se jednalo o mladého plavovlasého muže se stopami únavy ve tvářích. K údivu všech promluvil arabsky.
„Nepřišli jsme sem kořistit. Potřebujeme jen napojit koně a sebe. Pak zase v pokoji odejdeme.“
Jeden ze starců odpověděl.
„Vemte si, co potřebujete, ale střeste se pomsty všemohoucího Alláha, který nad námi bdí a chrání nás.“

Rytíři něco zabručeli a někteří se šli věnovat koním a část jich držela stráž, aby se vesničané nepokoušeli o nějaký odpor.
Plavovlasý muž, zřejmě velitel celé skupiny, seděl u ohně, jedl, co ženy uchystaly a mlčky hleděl do plamenů.

Dívka si k němu poposedla blíž, protože ji nesmírně zajímal. Ten si toho všiml a upřeně ji pohlédl do očí.
„Ty se mně jistě chceš na něco zeptat?“
„Ano…jak se jmenujete?“ špitla a rytíř odvrátil pohled stranou a zdálo se, že nad odpovědí přemýšlí.

***

Gottfried De Molay byl prvorozeným synem Tankreda De Molay, vévody z Monnastier. Měl i mladšího bratra Gilberta, kterému byla předurčena duchovní dráha.
Mládí prožil, jako každý šlechtický synek té doby, hrou i učením s navíc tehdy nezvyklým uměním číst a psát. Otec to neuměl, ale ze synů chtěl mít vzdělané muže.
Gilbert se nakonec stal kaplanem v opatství v rodném kraji a Gottfried se dál zaučoval v budoucím nástupnictví a vládě vévodství.
Kromě učení věnoval se i milostným hrátkám a brzy se stal vyhlášeným milovníkem. Na hradě osouložil kdejakou služku či děvečku a dívky byly spokojené a mladému pánu se oddaly, kdykoliv si zamanul.

V době vrcholného dospívání papež vyhlásil křížové tažení do Svaté země, kde křesťané z prvních výprav se zoufale bránili tlaku nevěřících a bylo třeba jim pomoci vojenskou silou a vyrvat muslimům ze spárů dobytá území a města. Gottfried se výpravy, se souhlasem otce, rozhodl účastnit.
Vojsko o síle mnoha tisíců mužů táhlo přes Uhry do Konstantinopole. Zde Gottfried poznal krásu Byzance a to nejen nádherou staveb, ale i v ložnic místních žen, které ovládaly neznámé techniky k dosažení nejvyšší rozkoše a slasti.
Sám prožil románek s ženou císařského generála, který byl toho času již delší čas mimo domov.
Ženu Gottfried poznal při hostině v paláci císaře Alexeje, vzájemně si padli do oka a ona mu poslala pozvání k sobě přes svoji služebnou.

Palác císařského generála si v ničem nezadal s paláci evropských králů a byl zde již netrpělivě očekáván. Žena byla kolem třiceti let věku, plnější postavy, ovšem přenádherná. Šaty, účes, líčení, v Evropě neznámé, to vše jí přidávalo na kráse. Bylo zkrátka třeba uspokojit tuto citově strádající bytost.
Jmenovala se arabsky znějícím jménem Deff-ka Liina, ale byla to křesťanka a hovořila perfektní latinou, takže se s Gottfriedem dorozuměla.
Sama ho odvedla do horké lázně, kde se jich ujaly otrokyně, taktéž nádherné dívky, které je umyly, osušily a odvedly do komnaty s velkou pohovkou, kde bylo nachystáno víno i jídlo a poté ustoupily do ústraní, aby dvojici nerušily.

Deff-ka šla přímo na věc a Gottfrieda se zmocnila přímo hladově. Ten její příjemný útok přijal s uspokojením a zjistil, jak žena dokáže muže naplnit slastí, aniž z toho něco má. Alespoň tak se mu to zdálo.
Žena ho líbala všude po těle, laskala mu prsní bradavky a co bylo pro Gottfrieda nové, tak i jeho stojící ocas! Vzala ho do úst a sevřenými rty po něm jezdila, sála ho, olizovala a líbala, včetně koulí, které jemně mnula rty ,až posléze se nekontrolovaně udělal. Semeno z něj stříkalo všemi směry, ale Deff-ka vše brala s úsměvem.
To je v pořádku, drahý,“ a hned nasadila ústní masáž na druhé kolo.

Poté se Gottfried odměnil zase jí laskáním a líbáním nádherného těla. Žena se zalykala slastí, když jí kroužil jazykem přes prsa a tvrdé vztyčené bradavky a hlavu mu tlačila níž, do klína. Po jejím vzoru zabořil jazyk do houštiny chlupů a probojovával se mezi rozevírající se pysky lůna. Vnímal chuť i vůni zralé ženy, která byla neuvěřitelně vzrušující a již toužil do ní proniknout.
Když toho dosáhl, oba slastně vydechli a hned začal přirážet, aby se nabažil krásou a dychtivostí té krásné ženy, která se mu odevzdávala. Ocas vyplnil úzkou pochvu a tření bylo silné a pro Deff-ku plné narůstající a zesilující rozkoše.

Když z ní vyjel a vzal si ji zezadu, padla slastí málem do transu. Nový směr proniku jí přivodil silný orgasmus a zatímco hlasitě křičela a tělo se jí vlnilo výboji rozkoše, tvrdý ocas ji dál nemilosrdně raboval stahující se pochvu.
Už… ne… nemohu… už… oááááhhh,“ sténala Deff-ka v blížícím se dalším vyvrcholení a mocný proud horkého semene do těla jí napověděl, že její prosba byla vyslyšena. I ona se stihla odbavit, děloha nasála dávku semene a Gottfried se svalil vedle ní a hlasitě oddechoval.
Když usnuli, otrokyně je zakryly pokrývkou.

K úlevě Byzantského císaře vojsko konečně překročilo Bosporskou úžinu a začala hlavní a nejnepříjemnější část putování.
Poušť, horko a neustále ataky muslimů všechny vyčerpávaly a cesta byla lemována mrtvolami ležícími jen tak stranou cesty, neboť nebyly síly je všechny řádně pohřbít.

V Jeruzalémě byli vřele přijati. Král Balduin již nutně potřeboval nové bojovníky.
Gottfried mezitím složil slib pokory, čistoty a chudoby a vstoupil do Řádu ochránců božího hrobu, templářů. Zde našel smysl svého dalšího života.
Se silným oddílem byl vyslán na zesílení obrany hradu Krak De Chevaliers a po několika měsících dostal úkol přemístit se do Gatty a převzít zde jistý náklad a dopravit ho zpět do pevnosti. Cestou přes poušť narazili na tuto oázu.

***

„Jsem templář, nemám jméno,“ odvětil Gottfried nakonec a dívka pochybovačně zavrtěla hlavou.
„Máme práci,“ pobídla ji matka k odchodu a o něco později odjeli i rytíři, aniž někomu ublížili.

***

V Gattě je uvítal sám velmistr řádu templářů Raoul de Gizy a stranou Gottfriedovi řekl.
„Co povezete jest věcí nesmírné hodnoty a božské síly. Vše je zapečetěno a zapřísahám vás, nepátrejte po obsahu! Šťastný návrat a Bůh s vámi!“

Zpáteční cestu zvolil Gottfried hlouběji pouští a vyplatilo se to. Bezpečně náklad přepravili na hrad. Místní komtur Friedrich Feutwanger zkontroloval pečetě a vše dal složit do připraveného úkrytu ve sklepení hradu.
„Dobrá práce,“ poplácal Gottfrieda po rameni a to bylo vše.

Za několik dní si ho předvolal a ukázal mu list se žádostí o vyslání posil k obléhanému Damašku.
„Máš za sebou dlouhou cestu, vím a proto se ptám, zda-li se cítíš na bitvu, nebo mám poslat s bratry někoho jiného?“
Gottfried zavrtěl hlavou.
„Ne, pojedu s nimi.“
„Ale vrať se, mám s tebou ještě nějaké plány,“ odpověděl komtur tajemně a zase ho poplácal přátelsky po rameni.

***

Situace u Damašku se zdála bezútěšná. Město bylo obklíčeno již mnoho týdnů, ale stále se nehodlalo vzdát. Podkopy se podařilo na několika místech poškodit hradbu, ale obránci průlom vždy dokázali ubránit a zeď zase, aspoň provizorně, opravit. Obléhací věže byly zničeny a na další se už v okolí nedostávalo dřeva.
Posila templářů byla ale uvítána a umožnila provést velkolepý plán generálního útoku na město. Podkopy pod hradbami zdárně pokračovaly, obránci zase podnikali protipodkopy a v úzkých chodbách podzemí probíhal zuřivý boj muže proti muži.

Na svátek sv. Vavřince se ozval strašlivý rachot a a společně s hradbou se zřítila i jedna z obranných věží. Zvířený prach se ještě neusadil a do velké trhliny se valil nekonečný proud zuřivých dobyvatelů.
Muži cítící, že město mají na dosah, obránce smetli a po otevření jedné z bran pro jízdu, nastal masakr.
Obyvatelé padali pod meči jak mouchy, ženy byly vesměs odvlečeny na nejbližší příhodné místo a zhanobeny, domy byly vyrabovány.
I Gottfried, třebaže byl rytíř a templář, nebyl výjimkou. První hodiny po bitvě vždy patřily vojákům a on na tom neviděl nic špatného. Dokonce i přes slib čistoty ukojil svůj potlačovaný chtíč.
V jednom z domů poblíž mešity zabil muže, který neměl nejmenší šanci a s napůl odťatou hlavou padl na prahu svého domu. Uvnitř našel ukrytou ženu a dvě malé děti. Ty nechal bez povšimnutí a ženu odtáhl do vedlejší komory, kde ji povalil na stůl, vyhrnul šaty a prudkými hlubokými proniky se na ni uspokojil. Žena jen táhle sténala a snažila se násilníkovi bránit, ale nakonec jen držela, cítila pohyb tvrdého údu v sobě a chtivé ruce mnoucí jí prsa.
Proud semene jež ji naplnil, byl konec jejího utrpení.

Gottfried sáhl za opasek a pohodil a zem pár zlatých mincí a odešel. Vedle děti stále nehnutě seděly v koutě a tvářily se ustrašeně.
„Matka je v pořádku,“ řekl Gottfried, aniž mu mohly rozumět a sotva opustil dům, rozběhly se do komory, kde právě žena sbírala ze země zlaťáky.

Všude po městě to bylo podobné, rozléhal se křik vítězných křižáků a sténání a chroptění umírajících muslimů. Zklamáním bylo dobytí místní citadely, která, včetně harému a všech pokladů, byla víceméně prázdná a zajatí obránci tak byli rozvzteklenými dobyvateli nemilosrdně sťati.

***

Damašek byl dobyt a vydrancován, ale město se nedalo bránit a tak bylo křižáky opuštěno. Gottfried s ostatními templáři se vrátil na Krak De Chevaliers a sotva si trochu odpočinul, vyžádal si ho komtur k důvěrnému rozhovoru.
„Mám zaručené zprávy, že se proti všem křesťanům ve Svaté zemi chystá válečná výprava. Zřejmě i naše hrady nezůstanou stranou zájmu, a tak mám pro tebe důležitý úkol. Všechny věci, dopravené sem z Gatty se naloží na loď a převezou do Dijonu. Tamní komtur už bude vědět, co dělat a budou tam v bezpečí. Spoléhám na tebe, že daný úkol splníš.“
„Nejsem zvyklý se moc ptát, ale, co je to vlastně za zboží?“ zeptal se Gottfried.
Komtur se zamyslel a pak řekl nezvykle ponurým hlasem.
„Ne vše, co hlásají svatí otcové v Římě je pravdou. Až nastane Apokalypsa, jen my, díky věcem získaných na svatých místech, budeme spaseni. Nemohu ti říci více, ale jsou to síly, které neumíme dosud ovládat a než tak nastane, musí být bezpečně ukryty. Také vše okolo našeho Pána nelze vypovědět, neb nastal by rozvrat světového řádu. A již dost o tom!“

Gottfried si zbytek dokázal domyslel, už se dál neptal a byl rád, když po zastávce na Rhodu a Maltě znovu spatřil břehy Evropy.

***

Do Dijonu je doprovázel silný oddíl templářů a když předal vše místnímu komturovi, s překvapením mu bylo sděleno, že za dobré služby jej velmistr jmenuje komturem v Českém království, kde měli templáři své komendy.
Gottfried měl obsadit tvrz Czeikowitz v Moravském markrabství a řídit tam rozvoj hospodářství, zejména prý pěstování vína se tam dařilo. Gottfried tedy odeslal list otci do rodné Normandie a vyrazil za svou novou životní výzvou.
Cestoval se dvěma společníky, takže cesta jim rychle ubíhala. Gottfrieda zajímal život v Čechách, je zase zajímala Svatá země a boj s muslimy.

Když přešli hraniční hvozdy, přenocovali na hradě Přimda, kterýžto prý je prvním strážním hradem na české straně hranice. Lidé zde opravdu hovořili pro Gottfrieda neznámým jazykem, zatímco jeho společníci česky mluvili a nebyl pro ně problém cokoli potřebného obstarat.
Gottfried věděl, že i on se musím jazyk naučit, chce-li tu žít. S latinou a němčinou by zde tak úplně neobstál.

***

V Czeikowitz (Čejkovicích) byli již o příchodu nového komtura zpraveni. Překvapilo je však jeho mládí, což bylo nezvyklé. Gottfried jim však ukázal, že je mužem na svém místě. O vše se živě zajímal a po seznámení s chodem hospodářství, vzal celou oblast pod svou ochranu. Tvrdě se vypořádal s lapky a loupežníky, dosud poklidně žijící v lužních lesích podél řeky.
Obyvatelům vesnic nabídl přátelství a pomoc, za což požadoval loajalitu a dodržování klidu a míru. Kromě toho se učil českou řeč, aby s místním obyvatelstvem se ještě lépe dorozuměl. Docela mu to šlo, ač cizího přízvuku se nikdy nezbavil.

V té době už mu velmi chyběla teplá ženská náruč. Často vzpomínal na Deff-ku z Konstantinopole… Jako rytíř a templář složil sice slib pokory a čistoty, ale v této době to už málokdo dodržoval. Muži zkrátka žili jako muži a navštěvovali šenky i doupata neřesti zcela běžně, kde vybili svou touhu.

A tak se stalo, že při jedné kontrolní vyjížďce v lese narazil na dívku s otepí klestí. Když spatřila jezdce, vykřikla úlekem, zahodila otep a dala se na útěk. Gottfried ji dojel a za jízdy vytáhl na koně.
Když zastavil a sesedl, dívku si hodil jako pytel na záda a nedbaje jejího křiku, zmítání a bušení pěstí do zad, zamířil na lesní palouk, kde ji složil do trávy. Hned jí začal vyhrnovat suknici a dívka zkrotla.
„Nechte mě, prosím,“ zkusila to s pokorou, neboť pochopila, že nic nezmůže.
Gottfried mlčel, vytasil ven ztopořený ocas a rukou jí rejdil v klíně. Hustý porost ho vzrušoval a snažil se jí prsty proniknout dovnitř. Dívka však sykala bolestí, jak byla stažená.
Přesto jí hravě roztáhl nohy, nalehl na ni a zatlačil naběhlým žaludem na klín. Otvor se jen zvolna rozevíral pod tlakem a dívka sténala bolestí.
„Ne… ne… nééé!“
Jak v ní byl zasunutý celý, hned začal s přírazy a cítil, jak dívka pomalu vlhne. Pohyby se staly snadnějšími a ocas v ní jezdil lehčeji.
„Oh… oh… oh,“ vzdychala a když jí rukou stiskl prsa, viděl, jak má ztvrdlé stojící bradavky a dokonce pociťoval, jakoby mu šla pánví naproti.
Když ji začal líbat, vyšla mu vstříc a divoce si vyměňovali jazyky v ústech. Líbat uměla.
Už to na něj šlo, tak vyjel ven a otočil si dívku na břicho. Ta už věděla o co jde a sama šla do kleku. Při vniknutí jen hekla a začala vzdychat, tentokrát slastně.
Gottfried jí zezadu mnul prsa a prudce přirážel do vlhkostí zmáčeného klína, který se mu celý otevřel a slastné tření v něm vyvolávalo rozkoš.

Když se do ní vyprázdnil, dívka zhluboka oddychovala a a z klína jí vytékal přebytek semene.
„Kdo jsi a odkud?“ zeptal se Gottfried.
„Jsem Růžena z Nalžovského statku. Pán mě poslal do lesa na klestí. Já vím, že se to nesmí, ale neměla jsem jinou možnost. Odpustíte mi to, urozený pane?“
„Ty víš kdo jsem?“
„Jste jeden z těch templářů z tvrze. Říká se o vás všelicos…“ nedořekla a sklopila oči.
„To je v pořádku, děvče. Dovezu tě domů,“ rozhodl Gottfried a vyzvedl ji před sebe na koně.
Růžena mlčela a cestou přemýšlela o nedávném zážitku. Je pravda, že rytíř si ji vzal násilím, na to ale byla zvyklá ze statku a tento muž je rozhodně hezčí než starý sedlák. Ale je to templář, o nichž kolují podivné zvěsti o krvavých rituálech a spolčení s temnými silami.

Na statku jim sedlák vyšel z ústrety a Gottfried byl nezvykle ostrý.
„Až zase tu nebohou dívku pošlete na do lesa na klestí, nemusí se vám vrátit! Potkat ji někdo jiný, může ji zabít! Až budete chtít dřevo, dejte vědět!“ obrátil koně a cvalem odjel.

***

Po nějakém čase přišly z Francie zprávy, že král Filip zvaný Sličný, zahájil tažení proti templářskému řádu, který obvinil z řad zločinů, spolčování se s ďáblem a černé a bílé magie. Získal na svou stranu i papeže a nic mu už nestálo v cestě řád zlikvidovat a domoci se tak jeho jmění.
Templáři nebyli tak naivní, pochopili o co jde a než nastal pro řád soudný den, proudily po celé Evropě, Čechy nevyjímaje, desítky naložených vozů, kde cenné relikvie a poklady byly rozváženy a ukrývány na neznámých místech. Král Filip získal jen holé zdi ve sklepeních řádových hradů.

Řád byl zrušen a Gottfried se stal opět svobodným rytířem. V té době ho v Čejkovicích zastihl list.
Bratr mu psal, že otec umírá a aby se Gottfried vrátil se s ním rozloučit a uspořádat rodinný majetek. A tak se rozloučil s přáteli a vyrazil na dlouhou cestu.

***

Když projížděl Nalžovem, vzpomněl si na Růženu a zatoužil ji naposledy spatřit. Stočil koně na statek a na dvoře mu podmračený sedlák řekl.
„Už tu není, vzácný pane. Vyhnal jsem tu potvoru. Uhnala si s kýmsi děcko… no, darmo mluvit!“
„A kde je teď?“
„Její rodiče žijí v Mukařově, ptejte se tam… a teď mám práci,“ mávl muž rukou a odcházel pryč.

Gottfried popohnal koně, lidé v Mukařově mu poradili a zanedlouho už sesedal před malou chalupou.
Ve dveřích se objevil starší muž.
„Hledáte někoho, urozený pane?“
„Růženu, vaši dceru asi… jsem Gottfried De Molay,“ představil se.
„Proč? Co provedla? Neznám vás,“ polekaně muž ustoupil do dveří.
„Klid… setkal jsem se s ní kdysi v lese…jen tudy projíždím a chtěl jsem s ní prohodit pár slov,“ konejšil ho Gottfried a mužík se pousmál.
„Je-li tomu tak, pojďme dovnitř na sklenku jalovcové.“

Muž mu vyprávěl o těžkém údělu chudých chalupníků, Gottfried zase o životě ve Svaté zemi, až se ženy vrátily z pole a vzácnou návštěvou byly zaskočeny.
Otec pohlédl na dceru.
„Tento pán tě přijel pozdravit.“
Gottfried hned vstával a matce i Růženě vzdal rytířský hold.

Prosté ženy tomu nerozuměly, ale usmály se a Růžena navíc celá zrudla.
„Hledal jsem tě na statku, ale nenašel,“ řekl Gottfried.
„Jsem teď potřebná doma,“ špitla Růžena a bloudila zrakem po domě, ale do očí mu nepohlédla.
Otec se do toho vložil.
„Tak. Teď dejte něco k jídlu, hovořit můžeme pak.“

Matka hned začala něco chystat a tu si Gottfried všiml, že sebou mají i malého, asi ročního chlapce, kterého teď Růžena vzala do náruče.
„Máš hezké dítě.“
„Ano. Je to Václav, můj poklad,“ odvětila pyšně.

Při jídle na sebe nenápadně pohlíželi a když otec rytíři nabídl přenocování v chalupě, rázně to zamítl s tím, že se spokojí se senem ve stodole.
V noci za ním Růžena přišla.
„Co tu děláš? Už jsem na všechno zapomněla,“ ptala se.
„Proč jsi mi zatajila, že máš dítě?“
„A co by to změnilo? Kdo by věřil chudé holce… já a rytíř, navíc templář… bohatí mají moc a chudí musí poslouchat… tak to je a nic to nezmění,“ rozplakala se.
„Je můj?“ chytil ji za ruku.
Když němě kývla, hlavou mu projelo tisíce nápadů i otázek.
„Pojď se mnou a staň se mou paní! Neopustím ani svého syna, mou krev. Souhlasíš?“ vyhrkl.
Růžena ztuhla překvapením.
„To přeci nejde. Nemůžu odejít a opustit rodiče. Tys šlechtic… musíš najít sobě rovnou…“

Gottfried ji náhle povalil do sena a než se Růžena vzmohla na nějaký odpor, měla už vykasanou sukni a jeho tělo vklíněné mezi nohama.
Ztopořený ocas neomylně pronikl do klína a za tlumených stenů byl v ní zasunutý až po kořen.
„Má lásko,“ funěl a vzdychal Gottfried a Růžena ho objímala rukama kolem krku a nebránila se ani polibkům.
Tvrdý ocas plenil klín a oba to naplňovalo dlouho nepocítěnou rozkoší. Tentokrát to bylo milování, které si užívali oba. Gottfried polaskal a prohnětl ji plná prsa a rytmicky přirážel mezi doširoka roztažené nohy. Růžena hlasitě sténala v orgasmu a silné stahy pochvy přivedly k výstřiku přirážející ocas a naplnil jí lůno semenem.
Pak se svalil vedle a hlasitě oddechoval. Růžena naopak rychle vstala a stodolu opustila.

Ráno chalupník Gottfriedovi oznámil.
„Růžena nám vše řekla. Neopustí však rodný dům, dokud jsme živi. Chápejte to, pane, ale my jsme zde doma a nemůžeme jen tak odejít.“
Gottfried pochopil jeho slova a na přemlouvání neměl čas.
„Musím opravdu rychle domů. Ale vrátím se pro vás! Zatím buďte sbohem!“ a pak před rodiči si Růženu přitáhl k sobě a pevně a dlouze políbil.
Poté sedl na koně a odcválal.
„Miluju tě,“ tiše šeptla Růžena s uslzeným pohledem na vzdalujícího se jezdce.

***

Gottfried překonával pohraniční hvozd do Bavor a moc příjemně mu nebylo. Byl sám a na cestě se dalo čekat všelijaké nebezpečí. Podivné tušení se mu vyplnilo v jedné skalnaté úžlabině, přímo vhodné pro přepadení, kde spatřil opuštěný vůz a mrtvoly dvou mužů.
Obhlídkou zjistil, že povoz byl přepaden ze zálohy, ale počet útočníků nebyl nijak velký. Vůz byl vykraden, ale útočníci sebou vzali ještě něco jiného, snad další osoby…
Vydal se tedy v jejich stopách do lesních houštin.
Ležení lupičů se nacházelo na plošině mezi skalami a Gottfried se usadil v porostu na krytém místě a bedlivě vše pozoroval.

Osm mužů prohrabovalo obsah zavazadel a tři osoby seděly svázány opodál. Byly to dvě ženy a malý chlapec, asi desetiletý.
Pár mužů pak odešlo odklidit vůz a mrtvoly a pak banda začala popíjet pálenku a veselit se u ohně s opékající se pečínkou. Zajatce zatáhli do plátěného přístřešku a nevšímali si jich do doby, než se jim zachtělo nějakého toho tělesného potěšení.

K ohni přivlekli mladší z žen, povalili ji na zem a vyhrnuli šaty, aby se mohli potěšit jejími tvary. Mlaskali, když jí rukama osahávali prsa, stehna, klín.
Žena zprvu křičela a zmítala se, než rezignovala na svůj osud a muži s vytasenými ocasy se na ni postupně střídali.
Gottfried viděl jen její pokrčené roztažené nohy a rychle přirážející a hekající postavy jednotlivých lupičů.
Když skončili, vrátili ženu k ostatním a uložili se ke spánku, aniž stavěli nějaké hlídky.

Teď nastala vhodná chvíle pro Gottfrieda. Vnikl do tábora a podařilo se mu dýkou podříznout hrdla třem lupičům, aniž se ostatní probudili.
Čtvrtý však náhle otevřel oči a stačil ještě z hrdla vyrazit výkřik, než ho Gottfried proklál mečem. Nastal boj čtyř proti jednomu. Zkušený rytíř s mečem a lupiči ozbrojeni jen sekerami a tesáky nebyli zdatnými soupeři. Brzy jeden zavřeštěl a s rukou odťatou v rameni se svíjel na zemi, další byl téměř přepůlen prudkým švihem, když se neopatrně ráně nastavil bokem a třetí padl po zásahu přímo do hrudi.
Poslední muž však učinil smělý výpad a třebaže při něm sám padl, podařilo se mu Gottfrieda bodnout tesákem do břicha. Ten těžkým krokem došel k muži s uťatou rukou a jeho bolestný křik umlčel jednou ranou. Když chtěl osvobodit zajatce, uvolnil pouta jen chlapci, rána v břiše ho ale přemohla a padl do bezvědomí.

***

Probudil ho chlad. Zjistil, že je do půli těla svlečen a ránu na břiše má ovázanou cáry bílé látky. Ženy cosi ohřívaly na rozdmýchaném ohništi a chlapec právě přinášel náruč klestí.

Vtom starší žena vykřikla.
„Pohleď, Sáro, náš zachránce se již probral!“
Všichni se k němu rozeběhli a zahrnuli slovy díků za záchranu.
„Kdo jste, pane?“
Gottfried se jim představil, ženy se uklonily a starší řekla.
„Jsem Ester Winter a toto je má dcera Sára a vnuk Joachim. Můj muž je ranhojič a lékárník ve Wurstu. Byli jsme na nákupu léčivých bylin a zde nás přepadli a…“
Gottfried se bolestně zašklebil a Sára ho pohladila po ruce.
„Bolí to moc, pane? Snažily jsme se vás ovázat, jak nejlépe umíme. To víte, otec nás to naučil, ale rána je hluboká…“ sklopila zrak.

Gottfried se rozhlédl okolo.
„Přece tu nezůstaneme mezi těmi mrtvými. Musíme pryč,“ a s největším sebezapřením vstal a meč použil jako hůl a potácel se pryč.
Chlapec vedl jeho koně, ale daleko nedošli. Gottfried znaveně klesl k zemi.
„Sáro, umíte jezdit na koni?“
Ta přitakala.
„Vemte si ho a a zajeďte někam pro povoz. Dobře zaplatím. Zvládnete to?“
„Co kdybych jela já?“ zeptala se Ester, ale Gottfried zavrtěl hlavou.
„Nic ve zlém, ale mladé ženě lidé snáze pomohou…“ vstal, koně poplácal po plecích a zašeptal do ucha. „Dobře ji poslouchej.“

Kůň zařehtal a sotva Sára odjela, Ester s Joachimem postavili na noc jakýsi přístřešek z větví a Gottfriedovi ještě převázala ránu, kterou potřela jakousi bylinou.
„Znám všechny byliny a tato pomáhá hojení,“ vysvětlovala Gottfriedovi, kterému se to nezdálo a bál se otravy.

***

Ráno mu bylo o něco lépe, a tak pomalu pokračovali v cestě. K poledni se ozval dusot kopyt a objevila se Sára.
„Maminko!“ vykřikl Joachim a padl jí do náruče.
„Tak jste to zvládla?“ pousmál se Gottfried.
„Ano. Povoz je hodinu cesty za mnou. Zde vezu nějaké jídlo,“ vytáhla uzlík s chlebem a hrudkou sýra.
Zbytek cesty na povoze do Wurstu se oči Sáry a Gottfrieda střetávaly stále častěji. Ester to neušlo, ale dceři to přála. Muže jí zabili při židovském pogromu v Praze a i když přijali křesťanskou víru, žena sama s dítětem to má těžké.

Domů dorazili v době, kdy lékárník Winter se již obával o osud svých nejbližších. Gottfrieda uložili do nejlepší komnaty v domě a pečlivě se o něj starali. Rána se dobře hojila, až byl Gotfried prohlášen za uzdraveného. Ranhojič Winter odvedl dobrou práci a vše činil zadarmo z vděku za záchranu ženy, dcery a vnuka.

***

Gottfried se chystal dokončit svou cestu, když se mu jedné noci zjevila u lože Sára.
„Vím, že odjedeš a už se nevrátíš, ale chci abys věděl, že tě má ráda a abys na mě vzpomínal jen v dobrém.“
Nato si svlékla noční úbor a nahá vklouzla k němu.
„Mlč a nic nedělej,“ dala mu pst na ústa, když chtěl něco číct a poté jí hlava zmizela pod přikrývkou.

Gottfried cítil její horký dech stále níž, až náhle rty obemkly jeho povadlý ocas a strojové pohyby a sání ho dovedly k plné erekci. Sára neustávala ve slastném umění sání a líbání ocasu a Gottfried jen opojeně vzdychal.
Pak na něj obkročmo nasedla a sama si zavedla ocas do vlhkého klína. Gottfried viděl, jak se pysky v černě zarostlém porostu roztahují a úd mizí uvnitř.
„Ááách,“ slastně vydechla, když dosedla až na kořen.
Pomalu začala odsedávat a Gottfried nelenil a mnul a hladil jí velké, ale pevné prsy, pohupující se v rytmu pohybů. Bradavky měla tvrdé a velké a když se více sklonila, mohl je laskat a mnout mezi rty.
„Oooáááhh… anooo,“ sténala a pak zrychlila odsedy a rukama se mu zapřela o hruď.
Gottfried pokračoval v dráždění prsů a Sára jen vzdychla a sténala v přicházejícím vrcholu.
„Anooo… oh… oh… oh… ááááhhhh,“ ve svém vrcholu začala stahovat pochvu a Gottfried do ní úlevně vypustil dávku spermatu.

Sára z něj sjela a zbytek semene přijala do pusy a celý ocas začala znovu olizovat a sát.
Když byl Gottfried znovu připravený, nastavila se mu zezadu a pak jen hekala pod prudkými a hlubokými průniky, které jí přinášely další vlny slasti. Mačkání visících prsou zezadu a strojové přírazy, to vše ji naplňovalo rozkoší.
Gottfried prokázal velkou výdrž i znalost milování a když do ní posléze vnikl z boku, kdy jí jednou rukou podebral zespodu a svíral za prso a druhou jí držel pozvednutou nohu, vynesla jí nepoznaná slast k vyvrcholení.
Z pochvy, kolem přirážejícího ocasu, vytryskly proudy šťávy a tělo jí zalila slastná křeč. Cítila, jak v ní ocas pulsuje a vzápětí se do ní trhavě vyprazdňuje.
„Ah… ah… anoooo,“ vzdychala a byla nevýslovně šťastná.
Otočila se k Gottfriedovi a ještě se líbali a hladili po těle, než se uložili ke spánku.

Ráno byl Gottfried v loži sám a Sára nebyla doma. Prý odjela otcem k nemocnému. Až do odjezdu se neobjevila a s Gottfriedem se rozloučila jen posmutnělá Ester a Joachim, kteří tajně doufali, že by Gottfried a Sára…

Ne, ne. Šlechtic a bývalá židovka, to není možno.

***

Gottfried bez dalších problémů doputoval domů. Bratři se po letech zase mohli obejmout. Přijel však pozdě. Otec již zemřel a byl uložen do rodinné hrobky, kde pak Gottfried setrval v dlouhých modlitbách.
„Otec měl s panstvím velké plány. Zde ti o tom nechal zápisky,“ předal mu Gilbert svazky pergamenů. „Je to obsaženo i v jeho poslední vůli, kterou musíme naplnit, milý bratře.“

A tak se Gottfried ujal vlády na panství. Obklopil se schopnými rádci a vzpomněl si na svůj slib Růženě, že pro ni vrátí.

Znovu vydal na dalekou cestu za svou budoucí ženou a synem a tentokrát ho doprovázel silný oddíl vojáků, takže se cestou nic nestalo.

***

V Mukařově nastalo pozdvižení, když u chalupníka Jíchy se zastavil oddíl ozbrojenců, doprovázející šlechtice z daleké Francie. Co ten tu pohledává?

Rodina byla na poli, ke sklízela plody svého celoročního úsilí. Byli z nenadálé návštěvy v šoku, ale Gottfried tentokrát jednal rázně a nedopřál jim času, si vše promyslet.
Navštívil majitele panství a celou rodinu vyplatil z poddanství.
Starý kníže Mittwochen se na nic neptal, podepsal předloženou listinu a bez mrknutí oka shrábl penězi naditý měšec.
To byl první krok.
Pak Gottfried zakoupil povozy a vše co se dalo vzít sebou, přikázal naložit a chalupu dal spálit.
To byl druhý krok.
Rodina se rozloučila se známými i rodným krajem a vydala se na cestu do neznáma.

***

Na panství byli všichni překvapeni jakou rodinu si jejich pán z ciziny dovezl. Mladou ženu s dítětem a její rodiče, všichni zvláštně vyhlížející a hovořící neznámým jazykem.
Gottfried vyčlenil část paláce pro nové obyvatele a dal je učit francouzštině, aby se sžili s novým prostředím.
Jenže negramotným rolníkům to nešlo a na hradě nikdo česky neuměl, s kým by mohli hovořit a tak nebylo divu, že fyzicky i zdravotně chátrali a do roka zemřeli. Vlastně zemřeli žalem po rodné hroudě a odešli s dcerou jen kvůli jejímu štěstí.

Růžena, jejíž jméno nikdo nedokázal vyslovit, se stala vévodkyní Jeanette De Molay, syn Václav se stal Henrym. Růžena i Václav se naučili francouzsky dobře a v nový život se jim líbil. Růžena žila s milovaným Gottfriedem a porodila mu dceru Michelle.

Rodina žila šťastně celé roky, až kraj zasáhla vlna úplavice, Růžena se nakazila a zemřela.

***

Gottfried se po roce vdovství znovu oženil. Vzal si mladou šlechtičnu Eleonoru De Nostic, dceru svého přítele a nad věkovým rozdílem dvaceti let se nikdo nepozastavoval.
Gottfried byl stále ještě muž při síle, což manželce dokázal i při svatební noci.
Eleonora byla panna a měla trochu obavy z bolesti.
Gottfried ji jemně hladil a líbal po těle, až pomalu roztáhla nohy.
„Slib mi, že přestaneš, když řeknu…“ žádala ho.

Gottfried nebyl zvyklý být až takto ohleduplný, ale krásné ženě by nyní slíbil cokoliv, přikývl, políbil ji a tvrdý ocas jí jen pomalu tlačil do klína. Fialový, krví nalitý žalud mizel v dosud nedotčené pochvě.
Eleonora napjatě očekávala bolest. Cítila jak cosi tvrdého do ní vniká, ale zatím to nebolelo.
Gottfried pokračoval v tlaku a ocas v ní mizel hlouběji a…. náhle v ní byl zaražený až po kořen. A nic necítil, žádnou překážku.
Eleonora se tvářila nechápavě, když ustal v pohybu.
„Co se děje, miláčku, já nic necítím.“
„Právě… ty už nejsi panna! Merde!“ vyprskl Gottfried zlostně.
„Ach, jak můžeš mě takto urážet… já… já… oh… oohhhh,“ rozvzdychala se, když Gottfried do ní začal prudce přirážet.
Pochva se mu přizpůsobila a teď v ní mlaskavě jezdil, jak uvolňovala štávy.
V Eleonoře to vyvolávalo nepoznanou a zvyšující se rozkoš ze tření a pohybu ocasu. Roztáhla nohy ještě více, aby násobila slast a Gottfried kmital zadkem mezi roztaženýma nohama, plně rozhodnut ji prostě ošoustat to krásné tělo stůj co stůj, ať už byla pannou nebo ne.
„Ohh… ahhh… anoo… božeeee… oooáááh,“ sténala žena ve svém prvním vyvrcholení v životě a cítila jak do ní proudí a plní ji životodárné semeno.

Druhý den Eleonora muži přísahala na Svatý kříž, že bylo doposud čistá a Gottfried to uznal. Její stará komorná totiž mu jednou prozradila, že paní se ještě před svatbou často… ehm… konala hřích sama se svým tělem a dřevěným kolíkem, kdy asi došlo k narušení jejího panenství.

Gottfried svou mladou ženu miloval a vždy, když ji musel opustit, vracel se co nejdříve zpět.

***

Byl studený lednový den.
Po vyřízení jisté záležitosti v Paux-Ne-Meyrre se Gottfried těšil na hřejivou náruč své ženy a sotva dorazil domů, vyběhl schodištěm k její komnatě a užuž sahal na kliku, když zaslechl jakési sténání a vzdechy. Sklonil hlavu ke klíčové dírce a vzpěnila se v něm krev.
Na loži klečela nahá Eleonora a zezadu do ní mocnými přírazy vnikal Henry! Žena sténala a vzdychala, vzpírala se o pelest, zatímco Henry ji držel v pase a narážel si ji na sebe a funěl.
„Ještě… neustávej, drahý… tys tak úžasný,“ vykřikovala Eleonora v zajetí slasti.
Henry ji vzápětí obrátil na záda, chytil za kotníky, doširoka roztáhl nohy a prudce do ní zajel, až vykřikla. Šoustal ji tvrdě a prudkými přírazy se do ní zarážel, ale žena ho stále povzbuzovala.
„Ano… áááhhh… ještě… ah… ah… víc,“ křičela jak smyslů zbavená.
Více už se Gottfried nevydržel dívat.
Vrazil dovnitř, tasil meč a syna zezadu mocnou ranou probodl.
Henry se prohnul v zádech, vyjekl a z úst mu vyšel chuchvalec chrlené krve z probodených plic a sesunul se mrtvý na zem.

Gottfried pohlédl na nahou manželku, jak tam leží s roztaženýma nohama, neschopná čehokoli. I po tom, co se právě stalo, ho přepadl neodolatelný chtíč. Otočil zaskočenou Eleonoru na břicho, uvolnil si ocas a vší silou jí vrazil ptáka do zadku.
Žena začala ječet, ale Gottfried jí zakryl rukou ústa a tlačil se jí do střev celou vahou těla. Když dosáhl průniku až po koule, zůstal v ní zaražený a vychutnával si silné sevření.
Tento způsob milování mu nebyl neznámý a zkušenosti získal už v mládí s jednou konkubínou, jenže žádná žena se mu takto nechtěla oddat. Nyní si takto vzal svou zákonitou ženu, odhalenou děvku a poběhlici.

Začal přirážet a Eleonora už jen kňourala a sténala, jsa si vědoma své bezbrannosti i viny. Povolně mu držela, dokud se na ní neuspokojí a ona tak neodčiní svůj hřích, dumala. Gottfried si dával na čas, ale silné tření i vítězný pocit pokoření své ženy ho přivedlo k vrcholu, vyplnil jí střeva semenem a opustil komnatu.

Eleonora byla uvržena do žaláře ještě tentýž den společně se svou komornou, která, jak Gottfried soudil, o tom přece musela vědět.
Nakonec obě odsoudil k trestu smrti, ale večer před popravou jim poslal otrávené víno, aby odešli ze světa se ctí a ne veřejně před zraky poddaných. Ať už to ženy pochopily nebo ne, ráno je žalářník našel v kobce mrtvé.

***

Gottriedovi zbyla už jen dcera Michelle. Svůj životní debakl utápěl v alkoholu a plenění klínů služebnic na hradě. Znovu ženit se už neodhodlal.
Než zemřel, Michelle se vdala za hraběte Remunda z Toissiers a po jeho smrti se stala vévodkyní De Molay-Toissiers.

Autor

4.6 34 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
10 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Tomas

Ako vzdy SHOCKova poviedka z minulosti je neskutocne putava, pekne napisana -a pomaly clovek veri ze sa to presne tak stalo 🙂 super!

Fanyn

Povídka pěkná, akorát že templáři byli mnišští rytíři a dodržovali celibát na nějž přísahali slibem čistoty.. Jejich žoldáci mohli být mrduchtivá verbež, ale oni sami nikoliv. Za jeho porušení mohl být templář i vyloučen z řádu! Že hamounili poklady pro řád, to ano. Speciálně tento řád mám hodně nastudovaný. Nedejte na filmy.

Shock

Seš detailista, Tohle všechno taky vím, jenže by se mi do příběhu nevešel ten sex a o ten tu především jde. A nějakej obyčejnej rytíř se mi taky nelíbil. 🙂 Už párkrát mě tu někdo kosil za historické nepřesnosti.

Snajpr

A taky ne úplně každej templář svůj slib dodržoval a už vůbec ne po zrušení řádu králem Filipem. Šedá jest teorie, zelený strom života. Myslím že povídka je realitě bližší než celá historická knihovna …

Fanyn

Zrušením řádu ze strany papeže (na nátlak Filipa) byli všichni členové tudíž vyvázáni ze slibu, takže mohli dělat co se jim zlíbilo!

dan

ja verim Shock verzi.. dukazem je zapomenuta fleska a Shock jen prepsal z archaicke verze T602…. a taky vime co dokážou lidi… jakože nade mnou Bozska wokna jsou.. vlastne Bozsky Bill Gates.. BBG.. branky body goly.. teda Velky Širitel Gates (kdyz uz nevymyslel wokna von..) Vlastne zlodejsky širitel woken.. vladtne.. člověk, no.. vlastne jakej Gates.. Brána.. vlastně brana do vnitra člověka… a www a porno.. Jinak hezky příběh a tak nějak zaživneji podany dějepis.. pročpak se toto neučí?

Denis86

Pěkná povídka

Martin

Hezká povídka.
A když se tu řeší historická přesnost, tak se mi nezdá, že by Růženka byla jedináček.
Přecejen antikoncepce nebyla, byla vysoká úmrtnost dětí… 🙂

Junior

Nesmíš zapomínat, že byly v té době války a odvádělo se na velmi dlouhou dobu do armády. Takže jedináček být nemusela, ale mohla mít jen bratry a ti buď zemřeli v dětství nebo v bojích. Takže bych to se v tom moc nepitval, prostě to tak potřeboval do povídky.
Povídka je skvělá a jestli je historicky pravdivá nebo ne bych vůbec neřešil.

Marťas

Opět perfektní historické čtení. Ještě že nám po Templářích zbyly ty vinné sklepy s výborným vínem. Jinak musím říct perfektní příběh ze středověké Evropy.

10
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x