Vánoční hvězda 04

Pokračování jako v červené erotické knihovně…

 Neděli jsme v podstatě prošoustali. Nikoliv promilovali, nýbrž bohapustě prošoustali. Pokud si dobře vzpomínám, šťouchů bylo pět. „Proboha, vždyť tě ušoustá,“ napadlo mne, když se její malá ruka chopila pošesté klíče k její studánce. Poslední šoust nebo zdechneš… Poobědní zdřímnutí mi naštěstí vlilo trošku sil do žil.
„Už fakt nemůžu, Jirko. Máš výdrž jako hřebec.“ Odpadla jako pytel otrub.

Z kondora rázem byl mlynářský pomocník, také se líně válel na pytli. Kulatá prcina s lascivním zavrtěním zmizela v koupelně.
„Kdybys viděl, jak ji mám opuchlou, ta chudina dostala co proto. Napodruhé a takový zápřah.“
Začínala se oblékat.
„Pojedeš se mnou? A uvidíme se ještě?“
„Jistěže uvidíme. Nevím však kdy, mám noční. Celý týden. Dnes mám první. Za tři týdny budou vánoce, snad se navzájem užijeme více. Budeš mít prázdniny.“
„To je pravda, jenže budu sedět doma v Opavě a dřít matiku, maturita se blíží. Derivace a integrály. A nebo faktoriály. Kterej idiot to vymyslel. Fuj, to je předmět.“ „Náhodou, matika je lepší než třeba čeština. Je totiž logická,“ oponuji, ale milost pro algebru jsem nevybojoval.
„Tss, stejně to bude k ničemu. V ekonomice stačí obyčejné počty.“
„Rád ti pomohu, musíš to nějak navlíknout. Třeba doučko a tak…“

Zavrtěla hlavou.
„Nelžu, musím říct na rovinu mámě, že budu šprtat s tebou. Leccos snese, lež nikdy. Uvidíme, jak zareaguje. Stejně se divila, že ještě nemám kluka. Ségra má už třetího, a to je o rok mladší. Z ní je máma na mrtvici, jenže neví, co já. Že  Zuzana nikoho mezi nohy nepustila. Ještě je pořád panna. Navíc jsem v poslední době fakt sklouzla ke čtyřce. Asi před sebou vidíš nechápavou nánu,“ vrátila se k tématu školy. Zastávka u restaurace Šimala v Suché vypustila vílu do tmavého večera.

Týden utekl jako voda. V pátek, po poslední noční, přerušil sladké sny dupání a křik od sousedů nade mnou. Starý Magdon, jak říkávaly jediné dvě drbny v domě havíři Janečkovi, vyzáblému to mistru z čelby na šachtě, asi vyplácí Mařku, že utratila celou zálohu. Půl jedné…dospím se v noci. Co kdybych jel Martině ke škole naproti? Nevím, jak dlouhé vyučování mají, ale risknu to. Stojím kousek od školy abych dobře viděl na dveře. Školník pilně zametal nebeskou nadílku, ze dveří se hrnula záplava děvčat, sem tam kluk. Spatřila mne ihned, s rozběhem skočila kolem krku a přicucla se jako pijavice. Pětice dívčin od kterých se odtrhla zůstala stát v houfu, oči navrch hlavy.

„To jsou kámošky ze třídy, nevěděly, že mám kluka.“
Pozdravím houf pokynutím hlavy.
„Kdy ti jede vlak?“
„Za dvě hodiny. Mám co dělat. Pojedeš se mnou?“
„Kam, do Opavy???“
„Ne, jen na nádraží.“
Domek babičky vypadal ošuntěle. Kastlová okna do ulice zatažena závěsem přestože byl den, pár stromků, zjevně neudržovaných, se křivilo zimou za plotem zahrádky.

„Mazej pro věci, počkám. Autobus má konečnou o dvě zastávky dál, pak se vrací. Máš tak 10 minut.“
Netrvalo to ani deset minut, batůžek na zádech, tvář znachovělá spěchem.
„Pojedeme šestkou rovnou na nádraží, nebo má dáma jiné specifické přání?“ posměšně jsem si rýpl doufaje alespoň v rychlošoust.
„Třeba trojkou ke mně,“ dodávám jízlivě.
„Dáma ti ho utrhne, protivo jeden. Samozřejmě, že přestoupíme u národního výboru na trojku. Dáma má totiž pro tebe překvapení. A teď můžeš přemýšlet, co na tebe ušila. Hihihi,“ obdarovala mne grimasou.

Sousedce z protějšího bytu, klepně Veverkové, vypadly zánovní zuby z otevřené huby, cinkly o kýbl a křáply o schody. Zvědavě šla „jako“ setřít chodbu a spatřila Martinu, rvoucí mi s vehemencí buldozeru bundu ze zad i drobnou ruku šmátrající v poklopci. Zřejmě nás šmírovala před týdnem a potřeba čerstvých informací ji vyhnala před kvartýr. Dveře mého bytu ani nezaklaply a vzdaly to i kalhoty..
Bleskově ležela zády na otomanu v kuchyni, napíchlá na ohonu, ne nepodobná krásnému motýlu na špenlíku. Bez přípravy, natvrdo. Brázdička mokrá a zvoucí do ráje, lépe bych jinou k mrdu nepřipravil za půl hodiny.
Jarabák, posilněn plnou nádrží spermáků v koulích, plenil svým zobákem nevybíravě skvostné dílo přírody.  Známé stahy a zvukové projevy dávaly tušit konečnou. Zasténání, zaskučení vražděného koťátka a stahy pochvy rozpumpovaly mikropulce k excelentnímu výstřiku na snědé bříško. Dýchala zhluboka, oči zavřené.

„Ty seš ale divočák,“ culila se.
„Nevím, kdo z nás dvou je divočejší. Nota bene, Veveřice pravděpodobně tak honem nerozdejchá tyátr, cos předvedla na chodbě. A zuby si dávala do huby nedávno, chlubila se na celý barák, jak jí sednou. Čekala na ně skoro měsíc a vsadil bych se o cokoliv, že jsou v kopru.“
„Myslíš tu fousatou babiznu s kýblem?“
„Jo. Tu. Kýbl byl jen kulisa ke šmírování.“
„Pff, že se vzrušuješ. Ať nám vleze na hrb.“

S noblesou labutě zaplula do koupelny.
„Tys mojí chudince zase dal kartáč,“ zaslechl jsem přes šumění vody. „Když na ni budeš takhle zlý, přestanu ti ji půjčovat.“
„To určitě, držíš jako máma, když tě chtěla mít! Prošukala bys nos mezi očima jak ti jde mrd k duhu,“ myslím si, ale nahlas odpovídám:
„Doufám, že ti nic zlého můj raubíř neudělal. Jo a mluvilas o překvapení, tak to vysyp. Snad se nevyvrátím.“

Vytřepávajíc si jednou rukou kapky vody z konce kadeří a v druhé fén, vyplula labuť z koupelny.
„Telefonovala jsem včera z pošty mámě a vysvětlila proč jsem nebyla přes víkend doma. A taky i naprášila tebe, coby zachránce nevinných dívek.“
BUM!! Na vyvrácení to rozhodně bylo.
„Mohu vědět, proč mne bonzuješ nevinná dívko?“
Nafoukla se trucovitě:
„Nelžu a když se máti ptala na bábu, musela jsem s pravdou ven. Kromě…. Jenže máma není hloupá. Proto si myslím, že matiku bychom mohli páchat u nás v Opavě a máti by nebyla proti. Možná.“

Koncová světla vlaku mizela za ohbím tratě směr Ostrava-Poruba. Podvědomě odemykám dveře. Skříp, vrzly protější. Opelichaný, stařecky svraštělý čenich. Veveřice povystrčila hlavu mezi futra.
„Hmm, vždyť jsem to tušil, zuby v kopru.“
„To je vaše slečna?“ zašišlala. Nečekala na odpověď a mlela svou dál: „Moc hezká a taky divoká, že? Nikdy jste tady, co si pamatuju, žádnou dámskou návštěvu neměl.“

„Mám do ní píchnout slovem,nebo raději kudlou?“ proběhlo mi hlavou. Slova vyhrála a jízlivě odkapávala z mých úst:
„Je vidět, že vše kolem domu máte pod kontrolou. Ta chodba by také počkala, až zalezeme do bytu, že ano? Jindy chodbu vytíráte jednou týdně s problémem a najednou i čtyřikrát. Mimochodem a co zoubky, nebolí vás?“
Práskla dveřmi.