Toto je 1 díl z 2 v seriálu Večírek

 Do letní noci se rozléhal hluk halasného večírku. Každých pět let se scházeli bývalí osmáci a jejich sjezdy byly s přibývajícím věkem čím dál bouřlivější. Zvlášť nyní, kdy se sešli již popáté, po pětadvaceti letech.

Pavlovi se však jejich pětiletková setkání přestávala líbit. Radost a přirozenost mládí pomalu ale jistě vystřídala nucená veselost a vychloubačná přezíravost několika úspěšnějších spolužáků, kteří udávali tón večera, cítíce se k tomu předurčeni.

Většina ostatních se jako vždy přizpůsobila a nechala se vmanévrovat do marného souboje o místo na slunci. Množství alkoholu jim k tomu dodávalo odvahu.
Pavel poslouchal, jak se navzájem trumfují kolik, kdo a jak vydělal, a pomyslel si, jak jsou s tím trapní. Usilovně začal přemýšlet, jak tomu uniknout. Nakonec se alespoň zvedl a vyšel ven na terasu restaurantu.
Byla temná bezměsíčná noc, jen pruhy světla linoucího se z oken osvětleného salonku dávaly tušit rozměr ohraničeného prostoru.
Rozhlédl se. Přes nejasné siluety restauračních stolků zahlédl u jednoho z nich postavu. Teprve když přistoupil až k ní, poznal spolužačku, s níž se často potkával na ulici. Veselou, a přitom věčně spěchající Marcelu.

Málokdy si jí všiml blíž a ještě méně se s ní kdy zastavil a dal do řeči. Snad proto jím projel zvláštní pocit z toho, že ji má oslovit.
„Nečekal bych, že při tý zábavě tady někoho najdu. Cože panenko sedáváš v koutě?“ zeptal se, nevěda co lepšího říct.
„Musela jsem na vzduch.“ odpověděla.
„Taky mám tu potřebu,“ souhlasil s ní, „Mohu si přisednout?“
Kývla a z jakéhosi zvyku poposedla, aby udělala místo. Přisedl a nabídl ji cigaretu. Odmítla.
„Nemám v úmyslu tě otravovat. Klidně budu mlčet s tebou,“ řekl a připálil si.
Neodpověděla na to nic a tak vedle sebe seděli a mlčeli.

Kouřil pomalými, dlouhými tahy. Povšiml si, že vždy když vdechl kouř, její oči upřeně sledují žhnoucí ohýnek cigarety. Zřejmě ji to fascinovalo a možná, že i působilo nějakou zvláštní silou, protože najednou potichu vybuchla.
„Já je tak všechny nenávidím! Bože, jak já je nenávidím!“ zasyčela bez jakýchkoliv souvislostí.
„Koho? Mně taky?“
„Promiň, jsem strašně nalitá. Moc jsem pila.“
„To mně nenapadlo,“ podotkl Pavel.
Jeho ironii zřejmě nepostřehla, protože zůstala zticha. Zapálil si další cigaretu. Vztáhla k němu ruku.
„Dej mi taky.“
Udiveně se na ni podíval, pak z krabičky vyklepl několik cigaret k nabídnutí. Vzala si a nechala připálit. Dlouze do sebe vtáhla kouř a vzápětí se rozkuckala.
„Ty vlastně nekouříš, viď?“ konstatoval klidně Pavel. „Byla ta cigareta opravdu tak nutná?“
„Ále, jsem opilá,“ vyhnula se odpovědi.
„Plácáš nesmysly.“
„Jó, plácám. To se ví, že plácám!“ vyhrkla ze sebe podrážděně. „A co má bejt?! Já jenom nesnáším ty strašně ú-s-p-ě-š-n-ý lidi, co neuměj mluvit o jiným, než jak koho vokradli, vlastně jak vydělali, a na tebe pak koukaj svrchu, protože nemáš milióny. Co já tady vlastně dělám?“ rozhodila nešťastně rukama, jako by nechápala sebe sama.
„Ty máš tedy starosti. Stojej ti za to? Hoď to za hlavu,“ pokusil se zlehčit její trápení.
„Asi máš pravdu, nestojej. Ale kruci proč jsou takoví? Proč jenom prachy, prachy, prachy. Proč nemůžou bejt normální lidi?“
Tou otázkou jakoby vystřízlivěla.
„To máš těžký. Peníze jim dávaj moc a po tý oni toužej. Jenže málokdo s ní umí taky zacházet a podle toho to taky vypadá. Ne snad, že by toho uměli o moc víc než ty nebo já, to ne. Ty jen nemáš jejich povahu, a tu moc. Tu nijak nepotřebuješ, a v tom je ten rozdíl.“
„A ty? Ty máš tu povahu a moc?“
„Kdyby ano, myslíš, že bych tu byl?“
„Ty je tedy chápeš,“ udiveně a zároveň posmutněle konstatovala.
„Ne, nechápu. Chápu snad důvod jejich chování, ale ne, proč jsou takoví. Rozumíš?“
„Nerozumím, ale to je fuk. Jsem příšerně ožralá. A taky dožraná. A nejradši bych šla domů. Konečně, proč ne?“
Rozhodila teatrálně rukama a kymácivě se naklonila k Pavlovi: „Víš co? Zvu tě na kafe! Aspoň neupadnu, když mě budeš cestou podpírat.”

Marcela blábolila docela přesvědčivě, ale Pavel poznal, že to s ní nebude tak zlé, jak se to snaží dávat najevo. Spíš měl dojem, jakoby si něco usmyslela, ale jistý si nebyl.
Vzal ji kolem ramen a začal se tiše smát.
„To není zase tak špatnej důvod ke zmizení, ale zvu já tebe. Mrzí mě, že to nenapadlo mě.“
Začala se s ním přít, že ho pozvala první a nemíní o tom diskutovat.
Po chvilce dohadování to docela rozumně vzdal.
„Hele,“ řekl, když se konečně domluvili, „ale nemusíme se s nima loučit, že ne?“ a ukázal prstem na bujarou společnost.
„Ne…é, to teda nemusíme.“ zapitvořila se a poprvé za celou dobu se začala smát.

Ani jim nedalo moc práce se nenápadně vytratit a po půlhodině mírného klopýtání a vzájemného podpírání už Pavel seděl v křesílku obývacího pokoje jejího bytu. Marcela viditelně pookřála.
Pozoroval ji, jak pobíhá od skříňky ke skříňce, haraší s hrnečky, staví vodu a nakonec mizí, aby se po chvíli objevila v méně svátečním oblečení.

Voda mezitím přešla varem a na stolku se objevily šálky s voňavou kávou. Posadila se proti němu a Pavel s trochou úžasu hleděl na její proměnu. Najednou mu vůbec nepřipadala opilá.
„Nedovedeš si představit, jak je mi teď krásně. Měla bych poděkovat tý náhodě, co tě přivedla na terasu. Jinak bych tam seděla a seděla a byla otrávená a vzteklá a já nevím co ještě,“ usmála se na Pavla.
„No, vypadáš spokojenější,“ přikývl. „Skoro bych si i myslel, že jsme nikde nebyli.“
„Viď! Já jsem tak strašně ráda že už tam nejsem… tak moc…,“ a najednou nečekaně vyhrkla „že bych tě za to nejradši pomilovala.“
Překvapením nedokázal odpovědět.
Marcele došlo, co řekla a zarazila se.
„Prosím tě promiň, jsem strašná. Když se moc napiju, no, je někdy hrozný, co vyvádím. Ty si teď myslíš bůhvíco, ale já taková nejsem, já… já…“
Úpěnlivě hledala slova. Její dobrá nálada byla rázem pryč a v očích se jí najednou objevilo zoufalství.
Postřehl to a zbystřil pozornost. Najednou se mu něco nezdálo.
„Klídek Marcelo, klídek.“ začal ji uklidňovat.
Zvedl se a pomalu k ní přistoupil. Zachvěla se, když ji vzal za ramena.
„Tak se sakra neboj. Nevím proč, ale mám pocit, jako by ses potřebovala vyzpovídat. A to je to jediný, na co teď myslím.“
Sklonil se k ní a lehce přitáhl její hlavu. Podíval se jí upřeně do očí.
„Nemám pravdu?“
Přikývla.
„Fajn. Tak si zahrajeme na zpovědníka, ale nesmíš mě nic zamlčet.“
„Ale já…“ zaváhala a na tváři se jí objevila slza.
„Co se děje?“ zeptal se tiše.
„Já jen… víš, připadá mě to divný, zvláštní. Nechápu to. Jsem na dně a najednou se objevíš ty a já mám pocity, kterým nerozumím. Věřím ti a přitom mám strach, bojím se a nevím čeho. Všechno je tak neuvěřitelný. Jak ses objevil na tý terase, jak jsem tě pozvala a ty jsi šel, co mě to napadlo, že tu teď sedíš, já… já nevím co si myslet.“
„To záleží na tom, čemu chceš uvěřit. Jestli tomu, že potřebuješ pomoct a věříš mně, anebo tomu, že je všecko stejně zbytečný. Já nevím co tě tíží, ale může to bejt slušnej balvan.
Asi je to v tobě dost zažraný, tak si prosím tě ulev. Vyzpovídej se. Jestli si mně přitom představíš jako faráře nebo psychiatra, je jedno, ale příjemnější by byla vize dobrýho člověka.
Nejsem pavlačovej typ, soukromý věci zůstávaj ve mně, to ti garantuju. Takže se ničeho neboj, jen mýho rozhřešení. To k tobě budu třeba i krutej, to si piš.“

Pousmál se, rozhlédl kolem sebe a ve zcela jiném tónu dodal: „Poslyš Marcelinko, co takhle dát si kapku? Já bych měl na ni docela chuť. Ty ne?“
Konečně se taky usmála.
„Víš, že vlastně docela jo!“
Ztěžklá atmosféra se uvolnila. Stres zničehonic zmizel, až ji to překvapilo. Nechápavě nad tím zavrtěla hlavou.
„Co si dáš? Mám tady snad všechno.“ nabízela najednou rozjařeně.
„Smím-li prosit, tak rum ne! Cokoliv, jen když to bude fyzicky, psychicky i chemicky čistý.“
„Tak to sme dvá,“ vyprskla a odběhla pro pití.
Shovívavě se nad tím pousmál a pohodlně se uvelebil na měkce polstrovaném gauči.

Přinesla láhev finské vodky. Vrchovatě naplnila sklenky a sedla si proti němu.
„Tak to tedy ne!“ zaprotestoval, „Budeme si připíjet na zdraví a u toho se stojí.“
Povstal první a zdvihl nalitou skleničku k přípitku.
Marcela vstala také a souhlasně zazvonila svou sklenkou o jeho.
„A teď si sedni vedle mne,“ požádal ji. „Určitá intimita nám neuškodí, dokonce je i žádoucí a potřebná. Bude se ti líp povídat, víš?“
Zkoumavě se na něj podívala. I když se jí nálada zlepšila, ve své momentální duševní labilitě honem přemýšlela co tím myslí.
Pak však vzdorovitě pohodila hlavou a posadila se vedle Pavla. Dokonce se o něj i opřela na protest své malé odvaze a Pavel ji obejmul kolem ramen.

„Tak povídej.“ pobídnul ji.
Marcela mlčela. Najednou ze sebe opět nemohla vypravit ani slovo. Pavel nenaléhal, dával ji čas na uspořádání myšlenek. Pozoroval ji a nemohlo mu ujít, že s přibývajícím časem je pro ni čím dál obtížnější promluvit a s něčím se svěřit.
„Ty se bojíš, viď? Jestli sis to rozmyslela a chceš bejt radši sama, klidně to řekni a já vypadnu. Je to tvoje soukromí a já ti ho nechci bourat nebo do něj lízt.“
Vyděšeně se na něj podívala.
„Ne! Prosím tě, jen to ne. Nechci bejt sama, já jen nevím jak začít. A taky, jestli to k něčemu bude. Víš, já když se napiju, jsem strašně lítostivá a přitom vzteklá, střídaj se mě nálady. Jsem prostě nemožná. A to všechno kvůli jedný věci. Ty jsi jedinej z tý společnosti, koho jsem ochotná snýst. Objevil ses v pravej čas na pravým místě a já toho využila. Potřebuju se něčeho zbavit a myslela jsem si, že ty by ses mně snad nesmál. Jenže, najednou se stydím sama za sebe a už nemám tu odvahu. Já nevím co s tím.“
Lehce se pousmál.
„Jo, to bych mohl znát. Takovýhle pocity mívám taky. Asi ti připadám moc suverénní, ale teď se cejtím skoro jako ty. No nediv se!“ poznamenal, když na něj udiveně koukla.
„Máš obavy, aby mně tvoje pozvání nevyznělo tak, že se chceš se mnou vyspat a nemyslel si při tom o tobě, že seš na mužský. A mně zase začíná vrnět v žaludku obavama, že si určitě myslíš, že jsem s tebou šel jen a pouze proto, že jsem se s tebou viděl v posteli. To tedy opravdu, co s tím?“
Prstem jí přizdvihl bradu a upřel na ni oči s výzvou k rozhodnutí. Zrozpačitěla.

„Já se ti nebudu smát.“ řekl tiše. „Je to skoro jako když jdou dva na rande s tím, že na něm oba přijdou o svou poctivost. To se taky styděj, a bojej, a pak najednou udělaj první krok a už se vůbec nestyděj a nebojej, ale chápou se a vycházej si vstříc. A tak si myslím, že chceš, aby tě někdo chápal, a já ti chci vyjít vstříc. Tak už se nestyď a udělej první krok!“ mluvil vážně a vemlouvavě.
Marcela se začala smát.
„No to se ti povedlo. My a poctivost, když máme čtyříctku pomalu za sebou.“
„Občas něco plácnu,“ zabručel Pavel, „jako bych nic neřek.“
„Počkej, takhle to neber.“ honem se omlouvala. „Jenom mě to přišlo k smíchu. Vlastně jsi to vystihnul. Jenomže mně je to stejně houby platný.“
Naklonila se ke stolku a nalila další dávku vodky.
„Chci se ještě napít. Na odvahu, proti stydění.“ dodala na vysvětlenou.
„Kdepak!“ vzal ji skleničku z ruky a postavil zpátky na stolek. „Jestli chceš mluvit o vážnejch věcech, tak ne. Ber to tak, že by ti to mohlo třeba špatně přemejšlet a to bys určitě nerada.“
„Ale dyť je to fuk, stejně jsem pořád ještě nalitá.“
„Tím spíš. Koukni, něco ti povím. Já jsem svým způsobem taky trochu mimo toleranci. Možná tím všechno podělám když řeknu, že mám rád ve věcech jasno. Proto ti na rovinu řeknu, co si myslím. Že máš problém, je evidentní. Zřejmě to jsou dost choulostivý věci a nevím, jestli se víc stydíš mluvit, nebo se víc bojíš toho, že k něčemu dojde. Já jsem sem nešel proto, že se s tebou vyspím, ale proto, že tě skoro denně potkávám a vždycky tě vidím usměvavou a spokojenou.
A najednou tenhle večer je všecko jinak.
Tak mě prostě přišlo líto, že taková usměvavá holka jako ty, by měla bejt z něčeho nešťastná. Zní to asi divně, ale jsem už zkrátka takovej.
Já vím, že jsi rozvedená a dcerku už máš taky pryč, tak se asi strefím, že tvým problémem je sex, o tom se potřebuješ vypovídat. A potřebuješ k tomu mužskýho, ne ženskou, těm totiž moc nevěříš kvůli řečem. No pak se možná spolu vyspíme, ale možná taky ne.
To není zas tak jistý, i když to povídání k tomu svádět bude. To zase jo, to bys snad měla vědět sama a já vím, že to víš. Jenže ono jde o něco složitějšího. To vím zase já. Možná teď couvneš a vyhodíš mně, ale měla bys zkusit tu první větu říct.“
„Proč bych tě prosím tě měla vyhazovat?“ reagovala na poslední větu.
„Co já vím? Třeba proto, že se ti tady snažím vsugerovat to, co mě napadá, a přitom se mejlím a všechno je jinak.“
„Ale ne, nemejlíš se.“
Její oči dostaly nepřítomný výraz.
„Je to tak, jde o sex a potřebuju mužskýho. Ale krucinál proč! Proč ho najednou chci, když to vůbec nepotřebuju!“

Její výraz se nečekaně změnil. Začala ječet.
„Já-se-bez-to-ho-vo-bej-du-tak-proč-to-chcíííí??“ vyrážela za sebe a vztekle bušila zaťatými pěstmi do gauče.
Pavel se namíchl. Takováhle vzteklinka je z ní, je to vůbec možný? S námahou se ovládl, aby jí nějakou nevrazil. Uvědomil si, že šoková terapie nemusí být vždycky účinná.
„Prosím tě, co šílíš?“ vzal ji za ruce, „Právě jsi udělala první krok, je to z tebe venku! Nejhorší moment máš za sebou, tak o co jde? Teď stačí jen pokračovat.“

Stejně rychle, jak začala běsnit, se Marcela uklidnila. Pomalu jí uvolnil sevřené ruce.
„Musím ti připadat jako nějaká hysterka.“ řekla sklesle. „Asi jí jsem. To je tím, že moc piju.“
„To jsem si všim,“ poznamenal Pavel, „jen mě je divný proč. A taky mě je divný, proč sis k tomu, cos řekla, vybrala právě mě?
Neber to ve zlým, ale znám dost ženskejch o kterejch si myslím, že jsou schopný chlapovi říct, že se s ním chtěj vyspat. Jenže mně to žádná z nich neřekla. No, taky nepatřím mezi tu elitu který to říkaj.
A najednou se toho dočkám od ženský, do který bych to v životě neřek.
Ale to nemyslím tak doslova, protože tak úplně jsi ten úmysl určitě neměla.“
„Ale měla.“ vyhrklo z ní překvapivě.
Najednou už v sobě nemohla udržet napětí, které ji soužilo a musela to ze sebe dostat ven.
Začala se chvět rozčilením a zasypala Pavla záplavou zajíkavých slov.
„Mně už je to všecko jedno, mysli si vo mně co chceš. Já jsem šla na tu slezinu proto, abych se vožrala a s někým se vyspala. A bylo mně jedno s kým, hlavně když to bude. Myslela jsem si, že pak budu mít pokoj.“
„Pokoj od čeho?“
„Od čeho, od čeho? Od sexu! Nejsem přece normální, když v hlavě nic jinýho nemám. Nevím, proč na to myslím, proč to tak chci.
Docela dobře jsem se bez toho obešla a ani teď po tom vlastně nijak netoužím. Ale něco mě nutká! A já nevím co, a já nevím proč. Tak to mně teda řekni, řekni mi proč?!“

Vykřičela svůj problém a skryla do dlaní slzy na tváři.
Pavel se nemohl vyznat v jejích extrémech výbuchů a klidu, nevěděl co s tím a přemýšlel nad tím.
Teprve po chvíli se na ni podíval: „Připadá mně to všecko nějaký bláznivý, natvrdlý, nebo jaký. Sním svůj kapesník, jestli vím, jestli to myslíš vážně, nebo si ze mě děláš srandu.“

Uraženě se zatvářila a na jazyk se jí dralo něco sprostého. Bylo to na ní vidět.
„Počkej, nečerti se, nech mě dřív domluvit.“ uklidňoval ji Pavel.
Ztuhla v nedůvěřivém vyčkávání.
„Chci tím jen říct,“ pokračoval „že na ten sex myslím taky. Ostatně, jako každej jinej. Nevím tedy, proč bys kvůli tomu neměla bejt normální. Taky ho mám plnou hlavu, ale žádnou tragédii z toho nedělám.
Spíš mě to těší, že na to pořád ještě mám. Ale tebe to děsí! Proboha proč?“
Zatvářila se udiveně.
„Ale Pavle! V mejch letech? Copak jsem nějaká šestnáctka? Nedovedeš si představit, jak mně je to trapný, jak mě to žere a jak se za to stydím!“
„A za co prosím tě? Že se chceš milovat?“
„Ale já nechci!“ vykřikla.
„Ale prosím tě, přece si nebudeš lhát do vlastní kapsy. Jsi přece normální ženská, ne? Jak dlouho jsi vlastně rozvedená?“
„Deset let,“ řekla už potichu.
„A tys celou tu dobu nikoho neměla?“ zeptal se nevěřícně Pavel.
Mlčela.
„Páni ,“ vydechl „deset roků, a možná vlastně ještě mnohem dýl. To už se nedivím, ale nemyslím si, že by se to tím nějak vysvětlovalo nebo zjednodušilo. Proč si říkáš, že o to nestojíš? Hele, nechci z tebe tahat bez tvýho souhlasu nějaký intimnosti, ale to máš nějakej mindrák nebo jsi prožila něco zlýho.“
„Ne, to ne,“ odpověděla smutně. „Víš, on vždycky jenom přišel, odbyl si to a pak jen vstal a šel. Nic jsem při tom neprožívala a taky to pro mě nic neznamenalo. Tak jsem to prostě nepotřebovala a nepotřebuju. Nevím, co jsem od toho čekala. Proto teď nechápu, co mě to raflo.“

Přestala mluvit a celá se schoulila. Pavla najednou zaplavil pocit jakési lítosti.
Na svůj věk byla totiž Marcela velice zachovalá a přitažlivá. Byl přesvědčen, že zájem by o ni měli i muži mnohem mladší, než byla ona sama.
Měla trochu plnější, přesto však štíhlou postavu. Jemná pleť byla prosta vrásek a celkově bylo vidět, že o sebe umí pečovat.
Kratší sukně odhalovala přitažlivé nohy a pečlivě zvolená módní halenka dávala tušit plná a stále ještě pevná ňadra.
Už se chystal jí něco potěšujícího říct, když se najednou vymrštila z gauče, postavila se před něj a začala křičet.
„Co vlastně ze mě taháš rozumy? Co se staráš? Protože vypadám jako blázen? Však taky sem! To se ví, že sem! Myslíš si, že sem nadržená? Dyť jo! Dyť sem! Dyť sem tě sem dotáhla, že to musím mít! Tak mně to teda udělej! No udělej mně to! Já ti podržím, ať už máš ode mě pokoj!“

Rozkročila se, roztáhla ruce a vypjala prsa.
„No co čumíš! Tak dělej, vem si mě! Budu ti po vůli!“
Začala si rvát knoflíčky halenky, až ji nakonec roztrhla a shodila na zem. Celé tělo se jí nepředstavitelně chvělo v hysterickém záchvatu.
Pavlem to otřáslo. Co to proboha vyvádí, pomyslel si, vždyť to snad ani není ona.
Vstal a vrazil jí pořádnou facku. Sesula se k zemi a začala brečet. Sedl si k ní. Položil ruce na ramena, dotkl se vlasů a zlehka přitiskl k sobě.
„Promiň,“ omlouval se. „Jinýho by asi nepomohlo. Víš, kdyby tady byl někdo z těch, před kterejma jsme utekli, asi by ti vyhověl bez velkýho přemejšlení. To já ale nemůžu, alespoň ne tímhle způsobem. To bys pak na tom byla hůř než předtím a vůbec nic by se nevyřešilo. Ale to přejde. Uvidíš! Všecko bude zase dobrý. Asi ti připadám svým staráním, jako blbej samaritán, jenže si myslím, že se opravdu potřebuješ uklidnit a já bych se o to chtěl pokusit. Tedy, jestli chceš! Jestli jo, tak mě aspoň slib, že se o to budeš snažit a když ti bude něco proti mysli, řekneš mně to a já okamžitě přestanu. Musíš se přece ze všeho nějak dostat, ty to víš. A myslím si, že i chceš. Tak co, zkusíš to?“

Mlčky přikývla. Zkusila vstát, ale povedlo se jí to až s jeho pomocí. Zůstala pak netečně sedět na gauči a ani si neuvědomovala, že na sobě již téměř nic nemá.  

Navigace v seriáluVečírek 02 >>
5 2 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
dedek.Jeff

Bobšův příběh ve mně vyvolal vzpomínky na setkání spolužáků po letech, kdy jsem s jednou ze spolužaček, také opilou, nakonec prožil krásnou noc.

Niron

Čekal jsem přímočarý děj ve stylu šup-na-to, ale byl jsem příjemně překvapený. Těším se na příště 🙂

Junior

Zajímavá povídka ze srazu spolužáků.
Zajímavě se nám to vyvíjí a těším se na pokračování. Jsem rád, že to není pojď ke mně domů a šup-šup a konec povídky.
Hlavně, že to není zase incest, je toho tu teďka nějak moc.

věrný čtenář

Poměrně netradiční, ale určitě moc povedená povídka. Také se těším na pokračování.