Večírek 03

Doširoka rozevřené oči zíraly na tvrdý mužský nástroj. Bylo to poprvé, co si ho takto prohlížela. Nikdy předtím by ji to ani nenapadlo, měla v tom zábrany. Ale teď? Jako ve snu se její ruka přibližovala, až se ho dotkla. Prsty se nesměle sevřely a v dlani ucítila živý úd, plný tepající krve. Proběhlo jí podivné rozechvění a honem ho pustila.

„To přece není možný!“ opakovala jako v transu. „To bych pak musela…“
„Ano, dělalas to tak.“
„Ale to přece je…“
„Není.“
„Ale proč já? Proč ne ty? Proč jsi mi to neudělal ty?“
„Protože… protože jsem nechtěl přerušit tvůj sen. Ty jsi ho opravdu prožívala a cokoli cizího to mohlo zkazit. Úplně všecko by mohlo bejt pryč, a to jsem ti přece nemohl udělat.“

Prudce se posadila.
„Ty ses tedy jen díval, jak já… „
„Ano. Díval jsem se, jak si to děláš.“
Chytila se za hlavu.
„No to je hrůza!“ vykřikla se studem ztuhlou tváří.
„Ale vůbec ne,“ utěšoval ji. „Je krásný vidět ženu v extázi. Jak prožívá slast a rozkoš. Člověk to potom sdílí s ní a cejtí stejný blaho, jaký prožívá ona sama.“
„To přece není pravda.“
„Je.“
„Nemůže to bejt pravda, protože kdybys cejtil co já, nemohl bys to vydržet a udělal bys mně to.“
„No to je fakt, dalo mně hodně přemáhání na tebe neskočit. To bylo na krajíčku, opravdu. V takovejch chvílích jeden někdy ani neví co dělá a vrazil by to třeba do sudu.“
Pousmál se svému příměru.
„Ale jsem rád, že se mně podařilo udržet se na uzdě a nezkazit ti to.“
„Tak mě to udělej teď!“ vyhrkla a chytila ho za ramena, aby ho na sebe přitáhla.
„Ne,“ řekl klidně.
„Ale proč? Teď už přece nemůžeš nic zkazit.“
„To jistě ne, ale… nebylo by to zrovna bezpečný, víš? Jsem strašně nadrženej, stačilo by málo a…“
Skočila mu do řeči.
„Vymlouváš se. Ach bože, musím ti připadat jako nějaká děvka, když to tak chci. Co si asi jen o mně myslíš?“
Přitáhla k sobě kolena a opřela o ně bradu. „Musím bejt pro tebe divná a nenormální po tom všem, cos slyšel a navíc, dokonce i viděl. Stydím se za sebe.“

Vypadala, že se rozbrečí. Pohladil ji po vlasech.
„Nemáš zač se stydět.“ řekl tiše. „I v našem věku můžeme docházet k překvapivým poznáním. A když jsou lidský, je to i normální.“
„Možná. Ještě se v tom nevyznám, ale teď o tom nechci přemejšlet.“
Zdvihla k němu hlavu, s očima plnýma žádosti.
„Chci jen jedno… abys mně to udělal! I když to bude rychlý a snad i nebezpečný, chci to. A je mi úplně jedno, jestli vypadám jak děvka. Myslím, že bys to udělat měl,“ dodala prosebně.
„Víš, já si myslím, že už je nejvyšší čas, abych vypadnul. Řek bych, že bys měla nejdřív všecko do posledka vstřebat. Až potom někdy do tebe nějakej muž pronikne, budeš to možná prožívat intenzivněji než svůj dnešní sen. Teď hned, by tě to spíš mohlo zklamat, a proto bude lepší, když půjdu domů.“
„To nechápu. Jak mně tohle můžeš udělat, když si toho se mnou tolik proved? To není fér! Ale ty si stejně uděláš co chceš, je mi to jasný. Aspoň mi řekni, kdy zase přijdeš?“ rezignovala.
„No, to je právě ono, že nepřijdu. Hergot, je mě to strašně líto, ale nejde to!“ vybuchl najednou a začal se chvatně oblékat. Užasla.
„Po tom všem? Proč?“ nechtěla tomu věřit.

Pavel najednou pocítil rozpaky a zároveň se ho zmocnil pocit jakési viny.
„Ne. Nejde to,“ zopakoval znovu, přesvědčujíc spíše sebe než ji.
„Hele, vím, že teď už dokážeš najít slušnýho chlapa třeba jen pro sex, ale to není ten hlavní důvod. Víš, já mám tu nejbáječnější ženskou na světě. Tak báječnou, že by určitě pochopila a nevyčítala mně, kdybych se s tebou vyspal. Ale nemůžu jí to dělat pořád. To po mně nesmíš chtít, protože jinak bych musel všeho litovat.“

Otočil se a rychle dostrojil. Když se obrátil aby se rozloučil, uviděl, jak jí po tvářích stékají slzy.
„Ach ne, takhle ne.“
Přistoupil k ní a setřel slané kapky na lících.
„Já vím, že mě rozumíš, jenže takhle to vypadá, jako bych v tobě nezanechal ani kousek radosti. Tak se usměj, i když odcházím. A zůstaň jak jsi, cestu najdu sám.“
Byl už za dveřmi, když vykřikla.
„Počkej! Vždyť bude ještě zavřeno.“
Chvatně našla župan a přidržujíc jej na sobě, vyběhla za ním.
Dostihla ho až u domovních dveří. Na vteřinku zaváhala má-li se ještě pokusit ho zadržet, ale pak tiše odemkla.
„Ještě než odejdeš,“ zachytila jeho ruku dřív, než ji stačil položit na kliku. „Chci tě poprosit. Pohlaď mne. Celou! Ať mám aspoň trochu pocit, jako by ses mě zmocnil.“

Prsty přestaly svírat župan, ten se rozevřel, a ve tmavém přísvitu se zabělalo její tělo. Nemohl ji odmítnout, věděl, jak moc je to pro ni důležité. Nečekaně prudce ji přitáhl a vtiskl horký, divoký polibek. Chytil ji za ňadra, několikrát je pohladil, pak rychle přejel po celém těle.
Shodil přitom župan, takže před ním stála zcela nahá. Klekl si, uchopil ji za stehna a obličejem se vmáčkl do klína. Začala přerývaně dýchat. Vyskočil. Jednou rukou stisknul ňadro, druhou pronikl do vyzývajícího pohlaví. Silně je sevřel.
Marcelou proběhly šokující impulsy, div že neztratila vědomí.
Náhle uslyšela cvaknutí. Rychle se vzpamatovala, ale Pavel byl už pryč.

****

Když se Marcela probudila, bylo už dávno po poledni. Probudilo ji vlastně zvonění domovního zvonku. Neodbytně se vkrádalo do jejího snu, až zcela procitla. Ani ji neudivilo, že oproti zvyklostem spala nahá. Po paměti sáhla pro župan. Vstala, napůl spící jej oblékla a šla otevřít.
Za dveřmi stála žena, kterou neznala.
„Dobrý den,“ pozdravila žena a představila se.
„Jmenuji se Vendula, ale Pavel mi říká Vendy.“
Do Marcely jako když uhodí blesk. V okamžiku byla naprosto vzhůru. Snažila se přibouchnout dveře, ale žena s tím počítala a včas mezi ně strčila nohu.
„Počkejte,“ usmála se na Marcelu, „nepřišla jsem vám nadávat, ani vám ublížit. Vůbec se na vás nezlobím, opravdu. Chci s váma prostě jen mluvit, věřte mi.“
Odzbrojující úsměv vyváděl Marcelu z míry.
Váhavě pootevřela dveře.
„Co chcete?“ zeptala se nedůvěřivě.
„Nic, co by vám mohlo ublížit,“ odpověděla Vendula. „Žádný výčitky, scény, nic takovýho. Nemusíte se bát. A vůbec… budeme si tykat. Přece ti došlo, že jsem Pavlova žena, tak snad o nic nejde. Můžu dál? Přišla jsem za tebou, ne za sousedama,“ řekla, a aniž vyčkala odpovědi, vešla dovnitř nedbajíc zmateného pohledu Marcely a zavřela za sebou dveře.

****

Pavel se dosprchoval právě včas, aby stačil zaznamenat cvaknutí zámku ve dveřích. Vendy přišla, pomyslel si. Kdepak asi byla? Usmál se. Nepřemýšlel nad tím, jistě mu to řekne sama.
Chystal se obléci župan, když se rozletěly dveře koupelny a objevila se Vendula.
„Pavle! Miláčku!“ vřítila se mu do náruče nedbajíc, že se ani nestačil pořádně osušit. „Ne, neoblíkej se. Chci tě. Víš, to dnešní ráno, strašně mě to vzrušilo. Nemohla jsem to vydržet. Ty jsi spal, nedokázala bych tě jen tak vzbudit a tak jsem radši vypadla ven. Ale za chvilku už jsem zase spěchala zpátky, protože tě strašně chcíí!“
Dychtivě přejížděla dlaněmi po jeho těle. Dostala se mezi nohy a Pavlovi začalo mohutnět mužství. Strhla ho na sebe.
„Pojď!“ šeptla a za ruku ho odtáhla do pokoje.
Začala ze sebe strhávat šaty a přitom trhavě mluvila dál.
„Když jsi mě vzbudil a povyprávěl o svý noci, byl si potom tak divokej, tak strašně a krásně divokej, jak jsi snad ještě nikdy nebyl. A cos měl semene! Bylo ho všude plno. Vevnitř, venku, stříkalo to do všech stran. Bože, to byla rozkoš!“

Svlékání jí šlo nekonečně pomalu, Nedočkavost jí svazovala ruce. Nakonec ve stupňovaném opojení vykřikla: „A já ji chci znovu!“ a odhodila poslední kousek prádla.
„Vendy?!“ divil se Pavel. „Já zírám. Byla jsi vždycky perfektní, ale tohle neznám!“
Vrhla se na něj a pevně se přitiskla.
„Já vím že neznáš, teprve to poznáš. Vydráždil si mě do krajnosti a šel jsi spát. Za to teď pykej!“

Odkudsi se jí objevil v ruce šátek.
„Za trest ti zavážu oči a ty si lehneš, ani se nehneš. Budeš mým otrokem, strpíš všechno co se s tebou bude dít a uděláš jen to, co ti přikážu,“ řekla pomstychtivě a zavázala mu oči.
Vendin neobvyklý nápad a smyslná pomstychtivost Pavla zaujaly. Nechal se položit na koberec.
Příjemně vzrušený se snažil představit, co s ním Vendy bude provádět.
Jeho obrazotvornost ho však opustila v okamžiku, kdy ucítil první dotek. Nepoznal, zda to byly prsty či dlaně, co neznatelně přešlo po jeho hrudi. Zlehýnka jako vánek to postupovalo nahoru k ramenům, přejelo to po nich a zmizelo.
Vzápětí se chopily vlasů nedočkavé prsty. Zacuchaly je. Pak dlaně sevřely hlavu a Pavel podvědomě nastavil rty k polibku.
Nedočkal se.
Místo toho ucítil lehký dotek ňader. Bradavky zakroužily po kůži a on si v duchu představil, jak se krásně pohupují. Vzrušilo ho to víc, než kdyby se na ně díval a zatoužil po nich. Zvedl ruce, aby se s nimi mohl polaskat, ale Vendy je zachytila a položila mu je za hlavu. Připomněla mu, že sám nesmí udělat vůbec nic.
Musel si přiznat, že ho ta nucená pasivita docela vzrušuje. Poslechl ji tedy a nechal hrát svou hru.
Nedala na sebe dlouho čekat. Ve tmě své dočasné slepoty zaznamenal její dech a bezprostřední blízkost. Hrdlo mu obejmula ňadra a pomalu se sunula vzhůru. Na ústech ho polechtal dotek bradavky, ale sotvaže pootevřel rty, unikla mu a udělala místo druhé. Ani tu však nezachytil, zmizela dřív, než stačil zareagovat. Vzápětí se obě ňadra krouživým pohybem roztančila po jeho hrudi a zamířila k břichu.

Lechtavé doteky rozprskly mrazivé jiskřičky do pánve, rozechvěly vnitřnosti a se soustředěnou silou pronikly do poloztopořeného údu. Ten začal rychle nabývat na objemu, a když se stydké pysky dotkly jeho špice, stál už v plné síle. Rty pohlaví se rozevřely a Pavlem projel silný impuls vzrušení, který ho prudce prohnul do výše. Jeho šíp však vystřelil do prázdna. Stačila uhnout a huňatý kobereček klínu se ocitl na břiše. Rychle se posunul nahoru a zakryl mu ústa. Slízl jen několik kapek vláhy a už to bylo zase pryč.
Zdálo se mu, že ani nestačí sledovat, co všechno s ním Vendula dělá. Začaly ho laskat ruce. Hladily ho po celém těle. Všude, kde se jen dalo. Ale nakonec skončily tam, kde skončit musely, v centru jeho mužství.
Lehce se dotkly kořene falusu. Obkroužily ho dolů a začaly jemně promačkávat váček s varlaty.
Pak se vrátily zpět ke kořeni, skoro neznatelně vyšplhaly k vrcholu, mírně sevřely předkožku a stáhly ji dolů. Prodloužily svou cestu až k úpatí, kde se na chvilečku zastavily a pak zpátky nahoru začaly novou pouť. Opakující a zrychlující se tření hromadilo sexuální energii, že v jednu chvíli sebou pyj škubnul a vyklouzl z lehce sevřených prstů.

„Až budeš mět stříkat, dej včas vědět. Teď ještě nesmíš!“ varovala ho Vendy a na chvilku přestala.
Po krátké pauze se znovu chopila díla. Bříškem ukazováčku začala poklepávat po obvodu koruny a spirálovým pohybem přešla na samou špici. Erotické výboje zasahovaly od vrcholku do samého základu vztyčeného stožáru. Zaktivizovaly potlačenou energii a opět hrozily výbuchem, když Pavel dal znamení, a Vendy okamžitě přestala.
Tentokrát mu dopřála dostatečně času, aby se mohl uklidnit.
Když konečně dovolil pokračovat, nedočkavě se vrhla na jeho klacek. Přejela po něm rty, kolem dokola objela jazykem a honem, honem vsunula do úst. V Pavlovi se rozlil nádherný pocit slastného opojení.
Něžné kousání a kmitání jazyku násobil pak pohyb ven a dovnitř, kdy se na jedné straně ocital na samém kraji rtů, a na straně druhé se dostával do samého hrdla. Pevně sevřené rty klouzaly po jeho kmeni a zvyšovaly slastnou rozkoš. Spolu s ní stoupalo i vzrušení. Nechal vše probíhat k nejzasší možné hranici. Začala stoupat míza, žíla se napnula k prasknutí.
Odmrštil Vendulu v tom nejposlednějším okamžiku a vzápětí zkameněl. Cítil, jak jeho bojovník divoce pohazuje hlavou a jen zvolna a nerad se podřizuje jeho vůli. Trvalo hodnou chvíli, než si mohl s úlevou vydechnout.

„Jsi ďáblice,“ řekl Vendule.
„To teprve budu!“ šeptla vzrušeně. „Už můžu?“
Přikývl.
Okamžitě se ho zmocnily ruce, ale… nějak jinak. Jako by to byl někdo jiný. Nestačil na to přijít.
V rychlém sledu proběhl sestřih ze všech dílů dnešního erotického seriálu. Než se vzpamatoval, utkvěl jeho bojovník až po kořen v ústech. Rty jej pevně sevřely a dráždivě pomalu se sunuly vzhůru za vydatné pomoci vibrujícího jazyka, až se na konci sesmekly a zanechaly jej osamoceného. Ne však na dlouho. Po chvilce ucítil, jak se špice jeho kopí opírá o dvířka do chrámu lásky. Čekal, že ten dotek opět rychle zmizí, ale tentokrát se dvířka pootevřela a svatyně ho začala zvolna pohlcovat. Když konečně vešel celý, její stěny se rozechvěly vzrušením.

„Jsi anděl, nebo ďábel?“ zasípal.
Bez odpovědi se pomalu přizdvihla a pak prudce dosedla dolů. Penis pronikl o poznání hlouběji, až slabě vykřikla. Okolí bylo najednou prosáklé jakýmsi zvláštním napětím vycházejícím ze středu jejich těl, až ji to ochromovalo. Pohnula boky, aby se vymanila této síle. V pomyslné spirále začala kroužit pánví ve stále větších kroužcích, takže Pavlův úd pronikal do nejzazších skulin jejích útrob. Místy až bolestná rozkoš ji začala zcela ovládat. Krouživý pohyb boků se změnil v přímý směr.
Nahoru a dolů klouzala po tvrdém kolíku přirození a počáteční pomalé tempo nabralo na rychlosti. Vzrušivé napětí zvýšilo svou intenzitu.
„Ach, áách. Áá… ááách!“ ozvalo se sténání a Pavel vyrazil vstříc. Začal důrazně přirážet a rozpoutal tím přímo ďábelské obcování. Uslyšel Vendulu křičet: „Pusť to! Pusť tam všechno!“
Působilo to jako akcelerátor. Úd mu sevřela orgasmická křeč. Prohnul se do oblouku, na jehož vrcholku vytrysklo horké semeno a zaplavilo rozpálené lůno.
Začala po něm jezdit jako zběsilá až se sesmekla, takže jí postříkal i břicho a stehna. Rychle ji přidržel a nasadil zpět.
To už i ji zachvátil orgasmus a v divokém zmítání vybíjel svou sílu. Ve slasti a rozkoši, která ji opanovala, ztrácela rovnováhu.
Pavel to vycítil a chytil ji za prsa, aby ji přidržel. Údivem vykřikl.
„To snad není možný! Vendy, ty máš větší kozy. Čím jsi to dokázala?“
„Co já vím? Koukni se,“ špitla a přestala se pohybovat.

Strhnul zavázaný šátek a ztrnul. Na jeho stále tvrdém údu seděla… Marcela. Vedle ní, rozkročená, s rukou zabořenou v klíně, klečela Vendy. Obě se na něho potutelně usmívaly. Chtěl něco říct, ale nemohl ze sebe dostat jediného slova.
Obě se viditelně bavily nad pohledem jeho vytřeštěných očí.
„Co tak zíráš? Copak to se dělá, rozdělat ženskou a nechat ji bejt?“ dobírala si ho Vendula, ale pak se nad ním slitovala, přisedla si vedle něj a pokračovala už ve vážnějším tónu.
„Pochopila jsem všechno, cos mě ráno vyprávěl. Bylo mně jí líto, jako tobě. Jenže ta chvíle, kterou si jí věnoval, by nestačila na nápravu těch zlejch věcí, co prožila. Měl bys dokončit, cos započal. A já… já ti v tom pomůžu!“

Pavel vytřeštil oči ještě víc.
„To se mi snad jenom zdá?“ vydechl v nepředstíraném údivu. Z druhé strany se k němu přitulila Marcela. Podívaly se s Vendulou na sebe a unisono zarecitovaly: „Máme tě rády obě, proto si lehneme k tobě, abys nám náhodou neutek, chytnem tě obě za plůtek.“
Divoce se rozesmály a vrazily mu ruce do rozkroku.
Na druhý den Pavel šéfovi oznámil, že si bere týden dovolené. Stál za to.

Epilog:
„Vendy, proč ty to vlastně všecko děláš?“
„Protože je lepší bejt u toho a mít to pod kontrolou, než tě nechat zpustnout bez dohledu, ty můj utěšiteli jeden.“