Vesnická romance

Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem na holky neměl čas a ani náladu. Nakonec proč? Máma mi vyprala, vyžehlila, o jídlo jsem se také nemusel starat. A tak jsem okupoval pro sebe vejminek po babičce. Nic moc, jenom kuchyň a ložnice. Starý nábytek jsem vyházel, koupil si nový a na kuchyň jsem se vykašlal. Na co taky, když jsem dostal jídlo od mámy.Vidíte, já zapomněl, že nevíte, kde se naše romance odehrála. Bydlil jsem v malé vesničce, zhruba patnáct kilometrů od okresního města, kde jsem pracoval. Máma pracovala v JZD a táta jezdil, jako já, také do města.
Jednou po jídle máma jen tak mezi řečí nadnesla, že bych se měl poohlédnout po nějaké holce.
„Prosím tě na co, a taky, vždyť tady už nic svobodného není, všechny jsou povdávané,“ namítl jsem.
„Všechny ne“, odvětila, „třeba Bětka ze samoobsluhy, může na tobě oči nechat“.
„To prkno“? Podivil jsem se, „tobě by se líbila“?
„Já si ji neberu“, stručně odvětila a ukončila hovor.

Protože táta byl hudebník v místní kutálce, bylo povinností rodiny jít na každou zábavu, kde hrál. A tak jsem seděl na zábavě s mámou, znuděně koukal kolem sebe, máma do mě hustila ať jdu pro některou holku.
„Jo, určitě,“ namítl jsem „a dostanu od toho jejího nakládačku. Však víš, že na tohle nejsem.“
„Hele,“ povídá máma, „Běta se na tebe usmívá.“
Otřásl jsem se a řekl, že než tuhle, tak to raději zůstanu starým mládencem.
„Dívej,“ pokoušela mě máma, „vzadu s holkama sedí Martina Trnková a ta, pokud vím, žádnýho kluka nemá.“
„Kde?“ otázal jsem se a natahoval krk. Martinu jsem viděl před lety a už jsem si nedokázal vybavit jak vypadá.
„Ta v té bílé halence,“ naváděla mě máma. Juknul jsem tím směrema a po zjištění, že Martina rozhodně není žehlicí prkno, jsem se vyhacoval a šel pro ni.

Tak jsme se po letech zase setkali, tančili spolu a pojednou mě Martina tiše říká:
„Koukni se nenápadně k babskýmu stolu!“
Hodil jsem tam pohled a viděl, jak nás babky s hlavama u sebe sledují ostřížími zraky a melou panty o sto šet. Po tanci jsem Martinu doprovodil ke stolu a vrátil se k mámě.
„Tak co, jaká je?“ zvídala.
„Já ji neochutnával,“ odvětil jsem nevrle, protože takové zvídání jsem nemiloval. Aby se neřeklo, že s Martinou něco mám, šel jsem i pro Bětku. Ta se na mne pořád lepila a při tom se hihňala, což mi bylo protivné. Pak jsem šel ještě jednou s Martinou a než jsem se nadál, byl tu konec a já byl rád, že už mám pokoj.

Dny plynuly jako voda, přešel rok a v lednu se u nás chystala zabijačka. Já jsem neměl nikdy v lásce krev a proto jsem se zašil k sobě a nevylezl, dokud mě nezavolali k jídlu. Odpoledne se, jako vždy, dávala výslužka známým, takže jsem dostal za úkol, donést výslužku tetce Trnkové. No tak jsem se sebral a šel. Otevřela mě Martina a prý: „kde jsem se tady beru a co to nesu.“
„Nesu vám od našich výslužku, zabíjeli jsme“, zakoktal jsem.
„Tak to pojď dál,“ povídá, „máma si odskočila k sousedům, bude za chvíli zpátky.“
„Blázníš?“ namítl jsem, „Copak můžu k vám, když teta není doma? Víš jak by nás drbny roznesly?“
„Bojíš se?“ zeptala se šelmovsky.
Co jsem mohl dělat? Kdybych řekl, že se bojím, bude mě mít za blba. Zavedla mě do kuchyně a že udělá kávu.

Snaživě se motala se kolem sporáku a já na ni mlčky koukal. Nebyl to špatný pohled. Byla holka jako lusk, všechno na pravém místě. A musela vidět i dozadu, protože se najednou zeptala:
„Co na mě tak koukáš?“
„Ále, je tak. Za ta léta co jsem tě neviděl, jsi vyrostla,“ usmál jsem se rozpačitě. Donesla kávu, sedla si vedle a prý povídej: „jaký to bylo na vojně?“
„Nic moc,“ řekl jsem, „ale mám to za sebou a už mě to netrápí. Raději ty vykládej, co je tady nového za dobu co jsem byl pryč.“
A tak začala vyprávět co se všechno tady dělo, a že kluci, co s ní chtěli chodit, byli na nic.
„A co ve městě, tam by se nic nenašlo?“
„Kdepak,“ řekla, „tam jsou samí vykukové. Tak jedině dostat holku do postele a na to já nejsem.“
„A to se ti ani jeden kluk nelíbil?“ začal jsem zvídat.
„Ale jo, líbil, ale ten se nebyl schopný vyjádřit.“
„Tak jsi mu měla něco naznačit,“ radil jsem se zpožděním.
„To nejde,“ namítla, „to přece slušná holka nedělá.“
„No jo, je to potom těžký,“ smutně jsem řekl. „Tak to jsme na tom oba stejně.“
„Ty máš holku?“ zeptala se.
„Ale ne, jsem na tom jako ten tvůj, co se neumí vyjádřit.“
„Je z města, ta co si na ni myslíš? Nebo z vojny?“ zeptala se.
Zavrtěl jsem hlavou.

„Tak potom je od nás. Bětka, že jó?“ naléhala zvědavě.
„Ale ne, jak tě to mohlo napadnou?“ ohradil jsem se.
„Tak potom…,“ zčervenala a vážně se na mě dívala.
„Tak potom už to víš,“ usmál jsem se, „ale když už máš jiného, tak se nedá nic dělat. No jsem ještě mladý, snad se najde jiná.“
„Teda Mirku, ty jsi ale trdlo, to svět neviděl“, rozhořčeně řekla. „Mluvíme jeden o druhém a nejsme schopni si to říci do očí.“
Strnul jsem a nesměle se zeptal:
„Marti, to jsi mluvila o mě?“
„Víš tady u nás o někom jiném?“ namítla.
„Teda Martinko, teď mě to teda vzalo. Já chodím jako mlsný kocour a nevím jak na to…“ vykoktal jsem ze sebe. Náhle rozhodnutý jsem vstal, přistoupil k ní a vlepil ji pusu.

„No to jsou mě věci,“ ozval se za námi hlas tety Trnkové. „Sotva vytáhnu nohy z baráku, tak hned tady máš galána a muckáš se s ním.“
Vyskočil jsem a cítil jak rudnu. „…..já jsem jenom přinesl výslužku od našich a tady Martinka mě pozvala…“ koktal jsem.
„Já vím, však Polášková hned letěla jak na koštěti, aby mi to za tepla oznámila,“ smála se teta Trnková.
„No co jsem říkal,“ obrátil jsem se k Martině. „Za chvíli už to bude vědět celá vesnice.“
„A vadí ti to?, zeptala se šelmovsky.
„Vlastně ne,“ řekl jsem rozpačitě.

Potom musela udělat Martina kafe i tetě. Seděli jsme a povídali si až do setmění. Pak jsem se s tetičkou rozloučil a Martina mě vyprovodila na zápraží. Natruc babám jsme se chvíli ve vratech líbali. Ať puknou, klevetnice.
Doma se máma divila, kde jsem se tak dlouho toulal. Raději všechno ji vše vyklopil, než aby se to měla dovědět od drben. se to dozví od babizen.
„Myslela jsem si to, už od té zábavy,“ řekla máma spokojeně.

A tak jsme se s Martinou začali navzájem navštěvovat. Jinde to nešlo, protože kromě hospody u nás nic nebylo a kino zašlo už časem na úbytě návštěvnosti.
Ale přicházelo jaro a pokud jsme se nemuseli činit na zahrádce, toulali jsme se lesíkem za humny.

Samozřejmě jsme se spolu nesměle sbližovali, tiskli se k sobě a líbali. Tepla přibývalo, našich opatrných doteků také a tak jsem začal na naše toulání po lese nosit sbalenou deku. Měli jsme vyhlédnutou pěknou lesní mýtinku, daleko od cestiček a mimo pohledy zvídavých vesnických drben. Váleli jsme se po dece jen v plavkách a já zkoušel, co mě Martinka dovolí. Jednou jsem se konečně dostal pod horní díl plavek a začal si pohrávat s jejími hebkými ňadry.

Tiše, se zavřenýma očima přijímala moje hlazení a po chvíli se nadzvedla a s poznámkou, že jí ty plavky celé vytahám mi dovolila, abych ji rozvázal šňůrky na zádech. Začal jsem hladit ty krásné kopečky, líbal ji na tváře a opájel se vůní jejích vlasů. Ruka mi sjela až na vrcholek ňadra, kde se tyčila ztuhlá bradavka. Sjel jsem na ni ústy, uchopil do rtů a začal ji mnout, sát a lechtat jazykem, zatímco druhou rukou jsem hladil její dvojče. Martina ležela s hlavou zvrácenou vzrušením, prudce dýchala, rukama mi tiskla hlavu na ňadra a sténavě vydechla. Bříško jí začalo kmitat nahoru a dolů, lapala po dechu a pevně tiskla moji hlavu, uvězněnou mezi krásnými hrbolky.
Sjel jsem ji rukou do klína a začal se dobývat mezi sevřené nohy.

„Toto dobře nedopadne,“ plačtivě ze sebe vyrazila Martina a povolila sevření. Hladil jsem klín, cítil jsem jak se vzpíná proti mojí ruce a pak, jak mi uvolnila hlavu, sjel jsem ji ke klínu a přes mírný odpor stáhl Martině kalhotky.
Hladově jsem se vrhl na její pahorek pokrytý kučeravými chloupky, mazlil jsem se s ním a ona v obavě z toho, co bude následovat, v dívčí nevinnosti a neznalosti, se ke mně obrátila zadečkem a prý: „teď už mě tam nemůžeš pokoušet.“
Moje mužství se bouřilo a já neodolal. Stáhl jsem si plavky a začal se s mým nedočkavcem cpát mezi její nohy. Trochu povolila, dobyvatel vklouzl těsně podél mušličky a Martina stiskla se smíchem nohy.

„Ták a teď jsi uvězněný a nemůžeš mě pokoušet.“
Moje ruce nezahálely a já ji hladil tělíčko všude kam jsem dosáhl. Mazlil se s ňadry, pokoušel bradavky a líbal obličej. Bylo toho na ni už moc a najednou jsem cítil, jak stisk povolil. Začal jsem projíždět podél lasturky, cítil příjemné vlhko, až posléze jsem znovu ucítil stisk nohou a Martina začala sténavě vzdychat.
Pevně jsem ji uchopil za bříško, poněkud povyjel ze  štěrbinky a prudce se zabořil do vlhké dírky. Poplašeně vykřikla, ztuhla bolestí a pak jsem vnímal, jak se ji dírka svírá vzrušením.

„Toho jsem se bála,“ zakňourala.
„Proč, že to bude bolet? zeptal jsem se.
„Ne, ale že to uděláš. Má to být až po svatbě.“
„Babské předsudky, to snad platilo v minulém století,“ oponoval jsem a začal pomalu projíždět těsnou dírku.
„Bolí to,“ zakňourala znovu, ale nijak se nebránila. Zrychloval jsem pohyby a Martině se také zrychlil dech. Přehodila jednu nohu přes mojí a já honem zajel rukou dolů, abych pohladil jejího kamaráda. Teď už to nebyl jen vzrušený dech, Martina se vášní až dusila. Najednou zasténala, prudce začala vyrážet zadečkem proti mně a chvějícím hláskem prosila:
„Prosím tě neblbni!“

Celý vzrušený jsem dorážel až na dno sevřené skulinky a zaplavoval ho porcí svého mlíčí. Unaveně jsme znehybněli a vychutnávali si doznívání. Když po chvíli ochablý nájezdník vyklouzl ven, Martina se otočila, přivinula se ke mně a řekla:
„Teď nám nezbývá, než naplánovat svatbu, než to bude na mě vidět.“
„Vadí ti to moc?“ zeptal jsem se a ona zavrtěla hlavou.
„Stejně by k tomu došlo,“ pousmála se, „ale nelituji, byla to krása.“
Chvíli jsme se hladili, líbali a potom se oblékli. Pak můj zrak padl na zašpiněnou deku.
„Co s ní? Tohle přece to nemůžu dát mámě na praní,“ zeptal jsem se bezradně.
„Dej mi to,“ řekla Martina a sbalila ji. „Až budu doma prát, tak ji tam nenápadně přidám.“

Pomalu jsme se loudali lesem, klábosili a Martina najednou řekla:
„Tys mě ale dal, dole to pálí jako čert.“
„Však tam byl čert,“ pousmál jsem se a vysloužil jsem si herdu do zad. Navečer jsme se rozloučili a já zalezl do svého soukromí.

Uplynul měsíc, druhý a pak Martina přišla s tím, že je asi v naději. Což o to, s tím jsme počítali, jenom byl problém, jak to vyřídit s rodiči. Vyřešila to máma. Jednou po jídle se zeptala:
„Co je s Martinou, že chodí taková pobledlá?“
„Co by bylo?“ já na to.
Jenže máma se otočila od plotny a uhodila na mne přímo:
„Že ona je holka v tom, přiznej se!“
„No a kdyby jo, tak co?“ odpověděl jsem neochotně.
Jenže máma hned sundala zástěru a prohlásila, že hned musí za tetou Trnkovou.
„Prosím tě, nedělej poplach, však to ještě není jistý, jak budeme vypadat?“ vymlouval jsem ji to.
„Neboj, to se zařídí, chceš si ji přece vzít, že?“
Když jsem přikývl, oddechla si a zmizela do vsi.

No a tak to naše mámy vzaly do vlastní režie a nás z toho zcela vypustily. Takže když Martina přišla k nám, sebrali jsme se, šli do svého budoucího bejváku a tam plánovali, jak zařídíme kuchyň. Jenže i tohle za nás rozhodla máma. Přišla s nápadem, že mít v jednom baráku dvě kuchyně je hloupost a ať si z té druhé světničky raději uděláme malý obývák a ještě zbude místo na dětský koutek. Dali jsme ji za pravdu a tak se stará kuchyň vyhodila, vše se upravilo a zanedlouho jsme měli náš malý byteček v cajku.

Pak přišla pravá vesnická svatba. Na Martině ještě nebylo nic znát a tak nás babky ani nemohly pomlouvat. A navečer přišel zlatý hřeb dne – naše svatební noc.
Když jsme zalehli na široké manželské lože, přivinula se Martina ke mně a roztouženě mi zašeptala:
„Tentokrát ti nebudu manžílku bránit v mazlení, naopak, už se nemůžu dočkat.“

Byl to jasný povel a já se hladově vrhl na její ústa, potom se mazlil s ňadry, dokud mi se sténáním nepřipomněla, že má ještě další části těla. Ochotně a rád jsem v polibcích klesal do jejího roztouženého klína. Zabořen do voňavé, roztoužené lasturky své ženušky, jsem dráždil všechna možná místa jejího klína a když se dopracovávala k vrcholu, nedočkavě jsem se zabořil do vlhké, horké dírky.
Rychlými přírazy jsem její kočičku přivedl do takového vzrušení, že sténavě vykřikovala, vzpínala se proti mně a já, na vrcholu blaha, ji beztrestně vykropil svatyňku.
Když jsme se po chvíli vrátili z nebe na zem, přitiskla se ke mně a zašeptala mi své přání:
„Budeme to takhle krásně dělat, pokud to půjde, Mirečku, viď že ano?“
S tim jsem samozřejmě rád souhlasil. Přetáhl jsem přes nás shrnutou deku, přitiskl se k ní ještě více a   v objetí jsme spali až do rána.

Ráno po spáchání hygieny a oblečeni jsme se došourali do kuchyně. Máma už se točila u sporáku a táta četl noviny. Pozdravili jsme, usadili se a máma se hned ptala Martiny, jaká že byla první noc v novém. Martina se začervenala, ale pak si postěžovala, že jsem k ránu strašně chrápal.
„Na to zvykneš,“ řekla máma. „To dělá každý mužský.“
Táta vzhlédl od novin žertem vyzval mámu, aby nás přestala kádrovat a raději nám dala pořádnou snídani.
Martina hned vyskočila a chtěla máme pomáhat, leč byla odkázána do role konzumentky. Po jídle ženské pouklízely nádobí a hned potom mě Martina zatáhla zase k nám do separé a že prý budeme plánovat něco do budoucnosti.

Julius Robbertos 2013

Autor

4.8 4 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Nádherná povídka. Jo občas na dědině není moc na výběr, ale myslím že bude spokojený. Skvělá práce. Těším se na další povídky.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x