honeni

Všechny moje lásky – Reklamace

Toto je 1 díl z 2 v seriálu Všechny moje lásky

Zvukové a světelné znamení nad dveřmi oznámilo, že se za chvíli zavřou. Tramvaj se rozjela. Z reproduktorů, umístěných ve stropě, se ozvalo hlášení.
„Příští stanice, Zimní stadion.“
Tentokrát nikdo nepřistoupil. Slunné letní dopoledne lákalo spíše do ulic a tramvaj byla poloprázdná. Po chvíli vůz zastavil ve stanici. Otevřely se dveře.
„Zimní stadion,“ ohlásil ženský hlas název zastávky.
Nastoupil pouze jeden cestující. Žena.

Ta ovšem zaujala moji pozornost. Prohlížel jsem si její postavu a okamžitě jsem si všiml i účesu. Bílé, nakrátko ostříhané vlasy. I když se její věk dal odhadnout, bylo jí možná tak kolem šedesáti, maximálně pětašedesáti let, musel jsem zároveň uznat, že o sebe velmi dbá.
Podívala se směrem ke mně a mírným pohybem hlavy naznačila něco jako pozdrav. Sedla si hned vedle dveří, zády ke mně. Protože jsem její obličej zahlédl jen na chvíli, o to více mi lámalo hlavou to, odkud je mi povědomá. No, určitě se známe. Proč by mne jinak pozdravila pokynutím hlavy? Nebo jsme se oba zmýlili? Dost možná. Jinak by se ke mně určitě hlásila. Z úvah mne probudilo další hlášení.
„První náměstí.“
Dveře se otevřely a ona vystoupila. Ještě chvíli jsem se za ní díval, když jí tramvaj na refíži míjela, a v té chvíli mi docvaklo. Konečně jsem si vzpomněl, ale na vystoupení bylo již pozdě.
V hlavě se mi začal odvíjet děj, jehož aktérem jsem byl skoro před třiceti roky. To jsem ještě pracoval u firmy, zabývající se zařizováním interiérů.

Jako každé ráno všedního dne, tak i tentokrát jsem přišel do práce mezi prvními.

Jako každý den, i dnes se odehrával pravidelný rituál. Kdosi z naší party přinesl do práce kávovar, který asi doma nepoužíval, a tak jsme měli vždy ráno připravenou konvici překapávané kávy.
Pozdravil jsem, nalil si šálek a sedl si ke svému rýsovacímu prknu, když se otevřely dveře, a v nich stál náš šéf.
„Josef, něco bych od tebe potřeboval,“ obrátil se na mne.
Vstal jsem a následoval ho k němu, do jeho kanceláře.
„Káťa nepřišla do práce. Volala mi, že je nemocná.“
Kateřina byla naše reklamační pracovnice.
„Dneska měla jít do bytu jedné zákaznice. Termín dohodla takhle, nedá se prý změnit, protože paní má problémy s uvolněním z práce. Napadlo mne, jestli bys tam nezašel ty. Ty máš dobrou vyřídilku, ale hlavně tomu rozumíš a budeš to umět posoudit,“ ukončil svou řeč a podal mi do ruky reklamační protokol s adresou zákaznice.
„Jsem tady tramvají,“ snažil jsem se ještě chabě oponovat.
„Není to zase tak daleko,“ podstrčil mi před oči její adresu.
A tak jsem se po chvíli ocitl na chodníku před naší firmou.

Po slabé půlhodince jsem zazvonil u dveří zákaznice.
Otevřela mi paní, v lehkých letních propínacích šatech. Představil jsem se jí a sdělil účel své návštěvy.
„Čekala jsem vaší kolegyni,“ hleděla na mne pomněnkovýma očima. Nakrátko ostříhané bílé vlasy a dokonale upravená pleť ji dělaly velice atraktivní.
„Omlouvám se, ale kolegyně onemocněla,“ vysvětloval jsem. „Leda, že byste počkala, až se uzdraví.“
„Ne, jen pojďte dál. Mám problémy s tím, aby mne pustili z práce a byla bych taky ráda, aby se to vyřešilo co nejdříve,“ zvala mne do bytu.
Zavedla mne do obývacího pokoje.

„Tak to je ono,“ ukázala na obývací stěnu. „Jedná se o tyhle spodní skříňky. Podívejte se sám. Každá ta deska má jinou barvu a úplně jinou tu kresbu, nebo jak tomu říkáte.“
Klekl jsem si ke stěně, abych si ji prohlédl zblízka. Stála nade mnou.
„Nedáte si kávu?“
Otočil jsem se, abych jí odpověděl. Dva poslední nezapnuté knoflíky šatů rozevíraly látku, a nedalo se nevšimnout si hebké kůže jejích stehen.
„Ne, děkuji. Měl jsem ji hned ráno v práci,“ odmítl jsem nabídku, a znovu se věnoval prohlídce povrchu skříněk.
„A co takhle něco tvrdšího,“ zeptala se a palcem a ukazováčkem ukázala výšku štamprlete.
Znovu jsem se ohlédl, abych svůj zrak stočil do míst rozevřených šatů. Taková nabídka se neodmítá.
„Leda, že byste si dala se mnou.“
„To nejde. Jednak ještě musím do práce, a pak mi to leze rychle do hlavy,“ odmítla moji nabídku. „No snad jednu,“ nakonec připustila.

To už se ale otočila ke sklopným dvířkům likérníku a vyndala z něho láhev a dvě skleničky a odnesla je ke stolku. Když se nad ním skláněla, ukázala pro změnu své krásné nohy zezadu. Celou tu dobu jsem ji zálibně pozoroval, polosedíc na koberci.
„Tak co? Dá se s tím něco dělat?“ sklonila se nade mnou a pro změnu ukázala hluboký žlábek mezi prsy.
„No, víte paní, nejspíš vám moc nepomůžu,“ začal jsem jí vysvětlovat. Zvedl jsem se a posadil do křesla.
„Dřevo je přírodní materiál. Pokud je každá skříňka z jiného kusu, liší se od sebe jak barvou, tak i kresbou. S tím toho moc neuděláme.“
„To mi neříkejte ani ve srandě,“ zareagovala na mé zdůvodnění a nalila dvě skleničky. „Tak na to, ať to jde nějak udělat,“ ťukla svou sklenkou o moji.

Obrátil jsem její obsah do sebe na jedno loknutí. Příjemně to zahřálo v krku. I ona trochu upila.
„No tak, celou,“ povzbudil jsem jí. „Nebo já taky nebudu.“
Nejspíš pochopila, že to bude dobré pro kladné vyřízení reklamace a skleničku do sebe obrátila.
„Ta hřeje,“ zhodnotila její obsah. „Ještě?“ zeptala se, a aniž čekala na mou odpověď, nalévala znovu.
„Vy taky,“ pohrozil jsem jí prstem.

Obsah druhé skleničky již začal lehce stoupat do hlavy.
„Možná, že by se našlo řešení,“ napadlo mne a položil jsem ruku na obnažené koleno.
„Co jste vymyslel?“ zeptala se se zájmem a dělala, jako že o mé ruce neví.
„Musel bych se osobně angažovat. Podívám se do skladu, jestli by se nenašly skříňky s podobným vzorkem, aby k sobě alespoň trochu pasovaly.“
„To není vůbec špatný nápad. Na to se určitě musíme napít.“
Odsunula jemně mou ruku z kolena, aby mohla nalít další sklenku.

„Na sebe nesmíte zapomenout,“ musel jsem jí připomenout, že sám pít nebudu.
„Začíná se mi pěkně motat hlava,“ konstatovala poté, co do sebe obrátila skleničku a prudce si sedla, či spíše upadla, do rohu pohovky. Přitom si vyhrnula šaty dost vysoko. Pod vlivem vypitého alkoholu si toho snad ani nevšimla. Nebo si je nechala vyhrnuté vědomě?
Moje reakce byla skoro okamžitá. Při pohledu na obnažená stehna této ženy se ve mně začaly probouzet touhy, které se u většiny mužů projevují zvětšováním jistého orgánu. Ani u mne tomu nebylo jinak.

Od té chvíle jsem nemyslel již na nic jiného, než na to, jak se jí dostat mezi nohy. Přisedl jsem si k ní co nejblíže a ruku jí položil na obnažené stehno.
„Kdy se podíváte na ty skříňky?“ svedla hovor opět na téma, kvůli kterému jsem přišel.
„Ještě dneska,“ slíbil jsem jí a sunul ruku výše po hladké kůži její nohy.
Sledovala ji až do okamžiku, kdy bych se již pomalu dotýkal jejích kalhotek.
„Prosím, ne,“ zastavila ji rázně. „Dál ne.“
Respektoval jsem její přání. Možná, že na to jdu příliš rychle.

Alkohol i probouzející se touha dělaly své. Nenechavé prsty začaly rozepínat její šaty nahoře. Po třetím knoflíčku se objevila krajka podprsenky. Červená a skoro průhledná. Další knoflíček a pod slabou látkou trčely ostré hroty bradavek, ztvrdlé vzrušením. To samé jsem mohl říci o svém mužství, kterému v té chvíli byly slipy těsné.

„Nedáme si ještě skleničku?“ snažila se zastavit mé dobývání k svým prsům.
„Až za chvíli.“
To už má ruka mizela za krajkovým lemem a nahmatala hebkou kůži tvrdého ňadra.
Volnou rukou jsem povolil zip kalhot a vysvobodil svého nedočkavce.

Její tělo se otřáslo rozkoší, když jsem jí stiskl bradavku. Snažil jsem se vyhrnout šaty a dostat se k okraji kalhotek.
„Ne, prosím, ne.“
Snažila se mi odtáhnout ruku a omylem stiskla můj úd.
„Dovnitř ne. Nejde to,“ vyhrnula si vysoko šaty. „Včera jsem to dostala.“

Opravdu. Pod látkou průhledných červených kalhotek jsem uviděl bílý proužek menstruační vložky. Mé mužství ale nepustila. Naopak. Svými prstíky spustila hotový koncert dokonalé masáže a doháněla mne k naprostému šílenství. Obnažil jsem jí ňadra a sál obě bradavky. Svíjela se v milostné křeči a střídavě mi je nabízela.
Byl jsem pevně rozhodnut ukončit tento akt v jejích ústech.
Vzrušení bylo ale tak silné, že jsem neudržel svou vášeň. Prudký záškub a semeno v několika silných výstřicích skončilo v její dlani a na stehnech. Ještě dlouho jsme leželi na pohovce. Sperma jí stékalo po noze a po kapkách se vsávalo do potahu gauče. To bylo poprvé a naposled, kdy jsme se viděli.

Katka po krátké nemoci nastoupila do práce a reklamaci k její spokojenosti vyřídila. Mně v mém zápisníčku zůstala poznámka NS (na sucho) s přezdívkou Andílek. Nevím proč. Snad proto, že se jmenovala Anděla.
Potkal jsem ji až dnes. V tramvaji.

Navigace v seriáluVšechny moje lásky – Radka >>
0 0 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Tak to je velmi hezky a jemně napsaná povídka. Velmi příjemné čtení . Budu se těšit na další skvělé pokračování.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x