Všechny moje lásky – Snědá kráska

Toto je 3 díl z 3 v seriálu Všechny moje lásky
Počet zobrazení: 3391

Již dlouho jsem si nelistoval ve svém znovu nalezeném zápisníčku s nadpisem Všechny moje lásky.
Vyčkal jsem okamžiku, kdy manželka odešla na návštěvu své kamarádky a s jistotou, že nebudu nikým rušen jsem v garáži vytáhl poslední zásuvku skříňky u ponku, kde jsem měl zápisník schovaný.

Usadil jsem se do starého křesílka a listoval v seznamu svých lásek. Klárka. To byla dcera naší sousedky.
A tady, Erika S.
Erika… Erika? Chvíli jsem pátral v paměti. Už to mám. Erika. Od ní tu mám taky schovaný dopis.
Kde jen je?
Tady. Začal jsem si oživovat vzpomínky…

Na stole mi zvonil telefon.
„Prosím,“ ozval jsem se stroze do sluchátka.
„Dobrý den, mluvím s panem architektem…?“
„U telefonu.“
„Dostala jsem na vás kontakt, prý se máme spolu domluvit.“
„O čem?“
„Jsem zaměstnaná u stejné firmy jako vy, ale v Měčíně. Mám jet na odborářskou konferenci do Brna, a vy tam prý jedete taky a autem. Chtěla jsem vás poprosit, jestli byste mne nevzal sebou.“
„Samozřejmě, že by to šlo. Ale stavět se pro vás v Měčíně, by byla zajížďka. Můžeme se domluvit, že bychom vás naložili někde po cestě. Beru sebou ještě kolegu.“
„Já se přizpůsobím,“ ozval se příjemný ženský hlas z druhé strany.
„Dobře, domluvíme se tak, že vás budeme čekat ve středu, dejme tomu v Praze?“
„Výborně. Já přijedu na Florenc, tak kolem půl druhé. Můžeme sejít někde tam.“
„Domluveno. Budeme vás čekat v půl druhé na rohu u muzea proti autobusáku.“
„Jak vás poznám?“ projevila naše budoucí spolucestující obavy.
„Jednoduše. Budeme dva. A mě poznáte podle vousů. Nosím bradku. A navíc nás uvidíte u služebního auta.“
„Fajn, už se těším,“ položila žena na druhé straně sluchátko.
Okamžitě jsem vytáčel číslo svého kolegy.

„Bobe, mám pro tebe novinku. Do Brna nejedeme sami. Teď mi volala naše spolupracovnice z Měčína, že pojede s námi,“ a jal jsem se mu vysvětlovat plán, který jsem s ní domluvil.
„Jak vypadá?“ zeptal se mě Bohumil.
„Nevím, ale podle toho příjemného hlasu tuším, že to může být kočka,“ ukončil jsem hovor.

Ve středu, v domluvenou hodinu jsme s Bobem postávali v Praze na rohu u městského muzea, a pozorovali lidi, vycházející z autobusového nádraží. Snažil jsem si vybavit podobu naší kolegyně, a vždy, když některá, odpovídající mé představě, kolem nás přešla, jsem čekal, že se zastaví.
Již jsem přestal doufat, že vůbec přijela, když jsem si všiml ženy, stojící opodál.
Rozhlížela se, jako by někoho hledala.
Středně vysoká, štíhlá, elegantně oblečená, s černými, vlnitými vlasy, které jí padaly až na ramena, s větší kabelkou, přehozenou přes rameno.
Že by to byla ona? V tu chvíli se k nám otočila a mně to vyrazilo dech. Romka, ale krásná.
„Ne, to ne. Bohouši?“
I ona nás zaregistrovala a vydala se směrem k nám.

„Nejspíš tu čekáte na mě,“ promluvila na nás krásnou zvonivou češtinou bez cikánského přízvuku.
„Čekáme,“ zněla má, poněkud rozpačitá odpověď.
„Jste asi překvapeni, že jsem romka. Ne? Dělám u vaší firmy. Jmenuji se Erika.“
Navzájem jsme se představili, sedli do auta a vydali se směrem k Brnu.

První okamžiky neobvyklého setkání odeznívaly a za chvíli jsme již vedli nevázaný hovor. Bob řídil, já seděl vedle něho a Eriku jsme posadili na zadní sedadla. Musel jsem se proto pokaždé, když jsem na ní mluvil, otočit dozadu. V tu chvíli jsem si nemohl nevšimnout jejích bílých kalhotek, které se občas objevily pod krátkou sukní, když mírně rozevřela nohy. Nevěděl jsem, kam se dříve podívat, neboť mne přitahovaly i její krásné hnědé oči.

Bohumil náhle zabočil k jednomu z dálničních odpočivadel.
„Pauza na čurání a cigaretu,“ prohlásil, vylezl z auta a protáhl se.
Erika odkráčela k blízkému motorestu a já vytáhl cigaretu.
„Tak co tomu říkáš?“ zeptal jsem se Boba.
„Jo dobrá,“ odvětil.
„Nevadí ti, že je to cikánka?“
„A víš, že vůbec ne? Je pěkná a stála by za to. Necháme to osudu, koho si vybere,“  rozhodli jsme nakonec.
Mezitím se Erika vrátila z toalet a po chvíli jsme pokračovali dále do Brna.

„Tak co budeme dělat? Do večera je ještě dlouho,“ rozhodovali jsme se, poté, co jsme se ubytovali v jednom z brněnských hotelů.
„Co ty na to Eriko?“ dali jsme možnost volby naší kolegyni.
„Mně je to úplně jedno, já Brno vůbec neznám, tak to nechám na vás.“
„Mám návrh. Co kdybychom si šli sednout do Černohorské restaurace?“
„Jak myslíš.“

Přivítal nás zakouřený sál, kde si nebylo v tuto chvíli kam sednout. Mezi stoly pobíhali číšnici s plnými sklenicemi světlého a černého piva, s tužkou za uchem a chtivým pijákům dělali čárky na porcelánových táccích.
Konečně se u jednoho stolu uvolnilo několik míst a tak jsme je rychle obsadili, aby nás někdo nepředběhl.

Pivo jsme měli před sebou v několika okamžicích. Erika byla ve chvíli v tomto prostředí, jako ryba ve vodě. Strhla na sebe ihned pozornost místních štamgastů a před ní se objevovaly panáky tvrdého alkoholu. S poděkováním několikrát odmítla, ale přesto si občas s někým přiťukla a prohodila pár slov.
Pak se ale panáky objevily i před námi.
„Za co tomu a komu můžeme vděčit?“ ptali jsme se.
„Nakecala jsem jim, že ty jsi můj ředitel, Bob že je náměstek, a já vám dělám sekretářku. Nechtějí věřit, že takové panstvo si šlo sednout do obyčejné pivnice.“

Přistoupili jsme tedy na tuto hru a poslali k našim příznivcům několik rund.
Odpoledne rychle utíkalo a s přibývajícím alkoholem rostla i únava.
„Nic, balíme, zítra je taky den,“ rozloučili jsme se okolím a vyrazili do ulic večerního Brna.

„Nevím, jak vám, kluci, ale mně se ještě nechce spát,“ prohlásila Erika, když jsme stáli v hotelové chodbě před pokoji.
Ve skrytu duše jsme na tuto chvíli čekali a Erika nám tak usnadnila přemlouvání k tomu, abychom ji dostali na náš pokoj.
Aniž jsme se nějak domlouvali, shodli jsme se okamžitě na plánu zbývajících hodin dnešního večera.

„Vážení, dělejte si tady co chcete, já se jdu šplouchnout,“ nahrál jsem Bobovi, aby zůstal s Erikou sám.
Naložil jsem se do horké vody a dlouho jsem ze sebe smýval pot z cesty i zápach cigaretového kouře z hospody. Voda začala chladnout a z hotelového pokoje se nic neozývalo.

Nakonec jsem se rozhodl zjistit situaci. Omotal jsem kolem sebe osušku, opatrně otevřel dveře koupelny a nakoukl do pokoje.
Překvapila mě tma a ticho.
Pohledem na Bobovu postel jsem zjistil, že kolega je zachumlaný v peřině. Rozhlédl jsem se po místnosti. Kde je Erika? Že by odešla?
Přiblížil jsem se ke své posteli.

„Byla mi zima, tak jsem si vlezla k tobě do pelíšku. Nevadí?“ ozvalo se zpod deky. „Pojď mě zahřát,“ odhrnula cíp přikrývky. Na chvíli jsem spatřil její nahé tělo.
„Poposuň se,“ vyzval jsem ji, shodil ze sebe ručník a lehl si k ní.
„Co je, že Bohumil spí?“
„Zatím co ses koupal, dělal mi návrhy. Protože byl neodbytný, vrazila jsem mu facku. Teď asi trucuje,“ začala se Erika svěřovat s tím, co se stalo, když jsem byl ve vaně.

„Můžu se k tobě schoulit?“ zaškemrala.
Nečekala na souhlas a přitiskla se ke mně celým tělem.
Těsná přítomnost ženského žhavého těla, dělala své. Můj neposeda byl okamžitě v pohotovosti.
„Co blbneš? Nech toho, co když nespí?“ ohradila se Erika, když ucítila mé kopí na stehně.
„Vždyť nic nedělám.“
„Já to cítím, že nic neděláš.“
Chtěl jsem se odtáhnout.
„Ne, zůstaň tak,“ vyzvala mne.
„Musíme být potichu, abychom Boba nevzbudili,“ položila mi prst na ústa.
Ruka jí tam dlouho nevydržela. Začala ji pomalu sunout po mé hrudi, břiše, až nakonec nahmatala trčícího nedočkavce.
„Můžu?“ zeptala se a pak jemnými polibky kopírovala předchozí cestu své ruky, až se rty dotkla obnaženého žaludu.
S napětím jsem se díval, jak mizí v jejích ústech.
„Říká se o vás, že tohle klukům neděláte,“ pozoroval jsem její ústní kreaci.
„Jo, a co se ještě o nás říká?“ na chvíli povolila sevření rtů.
„No, že ji máte o dva stupně teplejší, než naše holky.“
„A to ti nakecal kdo?“
„Nevím, slyšel jsem to.“
„Tak si sáhni,“ vedla mou ruku mezi svá stehna.

Nahmatal jsem bobříka a vsunul prst do vagíny.
„No prstem určitě něco zjistíš.“
Přesto jsem okamžitě ucítil, jak stáhla poševní svaly a uvěznila mi ukazováček ve svém těle. Vytáhl jsem z ní prst a snažil se jí rozevřít nohy. Chytila mne za ruku.
„Počkej,“ zbystřila pozornost.
„Co je?“
„Zdá se mi, že je Bob vzhůru.“
Chvíli jsme poslouchali pravidelné oddechování našeho spolunocležníka. Ten, znaven dlouhou cestou, alkoholem a možná i svým milostným neúspěchem tvrdě spal.

Erika rozevřela nohy a já si mezi ně lehl. Vzal jsem do nedočkavé ruky připravené kopí, nasadil ho na okraj Eričiny studánky, ústa jí umlčel dlouhým polibkem a jedním dlouhým přírazem do ní vnikl.
Museli jsme se krotit při našem vášnivém milování, abychom nevzbudili spícího Boba.
Skoro nekontrolovatelné vyvrcholení se blížilo.
„Nemusíš si dávat pozor. Mám Danu.“ (antikoncepční tělísko, pozn. autora).(Dokonalá A Neškodná Antikoncepce – poz. korektora)

Ráno jsem se probudil v posteli sám. Erika ještě nejspíše v noci, odešla do svého pokoje.

Zavřel jsem zápisník, vrátil do plastového pouzdra a uložil zpět na dno skříňky. Až bude někdy čas a nálada, zase si v něm rád zalistuji.

Počet zobrazení: 3391

Autor

Navigace v seriálu<< Všechny moje lásky – Radka
4.7 35 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Jednou jsem se s přítelkyní vrátili z plesu a spala u nás její kamarádka (v jednom pokoji). „Utajeně“ jsme šukali a kamarádka? No, nespala a…. přidala se 🙂 Tolik z mým vzpomínek. Ale tohle je též hezká představa 🙂

Bohdan

Zajímavá povídka. Osobně znám taky takové holky… a je to jen muj pocit, ale mladé jsou fakt pěkné a narůživé…

2
0
Would love your thoughts, please comment.x