Všechny moje lásky…(ztracený zápisník)

Tak si představte přátelé, že jsem konečně našel ten notýsek, ve které jsem měl zapsána jména všech svých milenek a přítelkyň. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, kam jsem ho mohl schovat, aby ho manželka nenašla. Ne a ne si vzpomenout.

Začalo to takhle.
„Hledala jsem v garáži ten ostřič na nože. A můžu ti říci, že tam máš pěkný bordel,“ spustila manželka kázání nad mou hlavou, opřenou o polštář pohovky. „Žíly by se ti nezkrátily, kdybys vstal a místo toho válení na gauči si tam šel udělat pořádek,“ skončila vyčerpávající monolog.
„Nojo,“ odpověděl jsem odevzdaně a po chvíli se zvedl, abych jí udělal radost.

Stál jsem uprostřed garáže a musel jsem dát ženě za pravdu. Jenže odkud začít? Spočinul jsem zrakem na ponku. Asi odtud. Válelo se zde neskutečné množství různých šroubků mezi klíči, kleštěmi a kladivem. Chce to roztřídit a srovnat v šuplících.
Otevřel jsem první zásuvku a okamžitě jsem zjistil, že s pořádkem budu muset začít právě zde. Nejlepší řešení bude, vysypat obsah všech šuplíků na zem a pořádně to všechno roztřídit.
Vytahoval jsem tedy jednu zásuvku po druhé ven, až zbyl jen korpus skříňky. V té chvíli jsem si všiml, čehosi, co leželo na dně, celou dobu schované pod šuplíkem.

Bylo to plastové pouzdro, které skrývalo celou dobu tak hledaný blok s poznámkami, které měly pro mne neocenitelnou hodnotu. Dostat se tohle manželce do rukou, by znamenalo zcela určitě neskutečné problémy, které by skončily možná rozvodem, nebo aspoň pořádným kraválem.

Sedl jsem si do starého křesla, které jsem měl v rohu garáže, vedle ponku. Bylo to takové místečko, kde jsem sedával, když jsem chtěl být chvíli sám a s cigaretou v ruce si odpočinul od všeho a od všech.

Plastová taštička v sobě i skrývala několik dopisů z korespondence s mými přítelkyněmi. Pro mne byl ale nejdůležitější notýsek.
Hned na první stránce byl docela dlouhý seznam jmen. Někde jen křestní, to proto, že kdyby přece jen někdo z nepovolaných tato jména četl, by mohl poznat o koho jde. Manželka většinou všechny osobně znala.
U jiných jmen byly různé zkratky a znaky, kterými jsem si označoval, čím se jednotlivé milenky lišily, nebo naopak co je spojovalo.
U některých jmen jsem musel chvíli přemýšlet, než jsem si vybavil v paměti, o koho vůbec šlo.

Přehlídka to byla pestrá. Od těch křestních, kdy se většinou jednalo o mé spolupracovnice, až po zdravotní sestry, doktorku, prodavačku zmrzliny, uklízečku. Nechyběly ani kamarádky mé manželky a v jednom případě dokonce i dcera jedné z nich.

Projel jsem celý seznam a začal luštit ony zkratky a znaky u jednotlivých jmen.
Hned první byl nadpis bloku, který se skládal ze tří tiskacích písmen.
VML. Na to jsem si okamžitě vzpomněl. Znamenalo to: Všechny Moje Lásky.

Znovu jsem otevřel sešitek a přejel očima seznam. Vedle některých jmen byla kolečka. Takto jsem si označoval ženy, které mi ho kouřily. Těch koleček tam bylo docela dost. Některá kolečka byla podélně přeškrtnutá. I v těchto případech jsem měl jasno. Tady to znamenalo, že kromě kouření to taky spolkly.
U několik jmen jsem měl poznámku NS. Zde to taky nedalo moc přemýšlení, abych věděl, co to znamená: Na sucho. To bylo tehdy, když z určitých důvodů nemohly, tak mi to alespoň udělaly rukou.
Nejvíce mi tato poznámka připomněla Martu, kdy jsem v jejím bytě musel hodně pospíchat, aby nás nepřekvapil její manžel. Vzpomínám si, že to bylo vestoje v předsíni. Byl jsem tak silně vzrušený, že jsem jí jen stačil vyhrnout sukni a při pohledu na nahou kůži stehen mezi punčochami a kalhotkami, jsem okamžitě stříkal. Mrzelo mě to, protože u ní jsem se nejvíce těšil, až ho zasunu.
Neobvyklou kombinaci značek jsem měl taky u Kamily. Kromě zkratky NS tu bylo i přeškrtnuté kolečko. Pokud si pamatuji, vím, že měla tehdy menstruaci a tak mi ho alespoň vykouřila a obsah spolkla.
A tak se dalo pokračovat dá a dál.

Škoda, že jsem ten zápisník nenašel dříve. Mohl jsem si zde poznamenat jména těch, které už z mých vzpomínek znáte.
Můžeme si zde zaškrtnout příběhy milenek z veletrhů, včetně ředitelky, zážitky z vlaků, příběh z večerky i dobrodružství se sousedkou.

Venku něco zašramotilo. Rychle jsem zápisník ukryl do plastového obalu a hodil na dno skříňky. Byl to ale zbytečný poplach. Z opatrnosti jsem chvíli počkal, než jsem znovu sáhl pro poklad na dno zásuvkového korpusu.
Tentokrát jsem z pouzdra vzal svazek obálek. Pro jistotu jsem všem vždy dával adresu do práce, to proto, aby se nežádoucí korespondence nedostala do rukou manželky.
Do oka mi padla hned ta první, růžová. Vyndal jsem popsaný list papíru a dal se do čtení.

Milý příteli,
mohu-li Vás tak nazvat. Hned po tom, co jsem položila sluchátko telefonu, dlouho jsem přemýšlela o tom, co se vůbec přihodilo. Bylo Vám určitě ihned jasné, že jsem vytočila špatné číslo. Snad dílem osudu, snad dílem náhody, jste byl na druhé straně Vy. Nejprve jsem chtěla telefon zavěsit, ale když jsem slyšela Váš příjemný hlas, dostala jsem nutkavou potřebu si s někým popovídat. A vy jste na mou hru okamžitě přistoupil.
Bylo mi dobře a já se Vám musela ze všeho vypovídat, ač jsem Vás v životě neviděla. Snad to byl opravdu ten Váš hlas, který ve mně vzbudil důvěru.
Večer jsem dlouho nemohla usnout a představovala jsem si, jak asi vypadáte. Hromadily se otázky. Jakou máte barvu očí? Jaké máte vlasy? Jste vysoký? Jste štíhlý? Jste ženatý?
Mám v hlavě zmatek. V životě se mi nestalo, abych takhle podlehla mužskému hlasu v telefonu. Je to možná z mé strany nemístná vlezlost, ale já mám pořád v paměti náš rozhovor, a stále více toužím po tom, se s Vámi osobně setkat.
Mé telefonní číslo máte a bude jen na Vás, jak se rozhodnete. Buď zavoláte, nebo ne.
I tak se těším, že Vás znovu uslyším.

Vaše, možná přítelkyně.

Jméno a adresa chyběly. Byla to reakce na jeden telefonní hovor, byť šlo o omyl, která se začala takhle krásně rozvíjet.
Vzpomínám si, že tehdy jsem dlouho seděl v kancelářském křesle a znovu a znovu si pročítal těch pár lákavých řádek.
Probudila ve mně zvědavost a i já se s ní chtěl setkat.

Chvíle rozhodování a pak jsem zvedl sluchátko a začal jsem vytáčet telefonní číslo, které jsem měl poznamenané v rohu desky rýsovacího prkna.
Ve sluchátku vyzváněl oznamovací tón. Chvíli jsem čekal, než se na druhé straně ozval ženský hlas.
„Somet, laboratoře. Prosím?“
„Dobrý den, mluvím s tou paní nebo slečnou, se kterou jsem si posledně tak krásně popovídal?“
„Jé, to jste vy?“ ozvalo se na druhé straně. „Samozřejmě, že jsem to já. Já jsem tak ráda, že voláte.“

Po několikaminutovém hovoru jsme se domluvili na termínu i místě schůzky. Jediný problém byl v tom, že se jednalo o místo v jiném městě. Zbývalo jen najít obstojnou výmluvu pro manželku, abych jí věrohodně předem vysvětlil, proč musím odjet, s možností i pozdního příjezdu.
„Tak kde a kdy?“
„Bude vám to vyhovovat na konečné osmičky u Sometu, ve tři odpoledne?“
„Samozřejmě. Budu vás tam čekat. Už se moc těším.“

Toho dne jsem s očekáváním i tak trochu s obavami postával na konečné autobusu, s kyticí za zády.
Nikde nikdo. Zaměstnanci Sometu, kterým skončila dopolední směna, již odjeli a městský autobus sem zajížděl v půlhodinových intervalech, většinou už prázdný.
K zastávce zatáčel vůz další pravidelné linky. Tentokrát vystoupilo několik cestujících, kteří se okamžitě vydali k nedalekému sídlišti.
Osamocena tam zůstala stát jediná osoba, která se rozhlížela kolem sebe. Byla to drobná žena, ve věku, tak kolem třiceti let. Světlé vlasy, sepnuté vzadu několika sponkami. Krátká sukně dala vyniknout jejím štíhlým, krásně tvarovaným nohám.
Ještě chvíli jsem čekal, až se ke mně obrátí. Stále jsem měl ještě možnost odejít. Když se ale otočila, a naše zraky se setkaly, bylo rozhodnuto. Vykročili jsme navzájem k sobě.

„Dobrý den, nečekáte tu náhodou na mne?“ usmála se a ukázala krásné bílé zuby.
„Nejspíš to budu já. Mám tady domluvenou schůzku s jednou krásnou ženou,“ vrátil jsem jí úsměv a podal skrývanou kytici.
„Jé, ta je nádherná. Moc děkuji.“
„Co budeme dělat?“ rozhodil jsem ruce. „Půjdeme někam? Já to tady zas tak dobře neznám. Nechám to tedy na vás.“
„Jestli vám to nebude vadit, můžeme se trochu projít,“ navrhla. „Při tom se můžeme více poznat…“
„Není vám divné, proč jsem se zatím nepředstavila jménem?“ začala.
Teď mi to došlo, že neznám ani její křestní jméno. Nepředstavili jsme se při telefonování, ani v dopise.
„Když mi rodiče dávali jméno, nejspíš asi ulítli,“ zarděla se.
„Proč?“
„Jmenuji se Venuše,“ otočila se ke mně s očekáváním, co na to řeknu.
„Ale to je přece krásné jméno,“ byla moje reakce.
„Opravdu?“ neskrývala svoji radost. „Myslela jsem, že je směšné.“
„Vůbec ne. Naopak. Vždyť je to jméno první, nejjasnější a nejkrásnější večerní hvězdy, strážkyně milenců,“ zalhal jsem možná trochu. Třeba je to jiná planeta? „A jak vám říkají přátelé?“
„Většinou Veny.“
„Můžu vás taky tak oslovovat?“
„Jasně.“
„Tak to já mám obyčejnější jméno. Jmenuji se Josef. No a přátelé mě většinou oslovují přezdívkou. Ani nevím jak jsem k ní přišel.“
„Ta je?“
„Říkají mi Jeff.“
„Ještě s něčím se vám musím svěřit,“ zastavila se. „Nejsem sama. Mám devítiletého syna Marka.“
Trochu mě to překvapilo. Nedokázal jsem si u této křehké ženy představit tak velké dítě.

Procházeli jsme se kolem hájku, oddělujícího areál továrny od nedalekých domů panelového sídliště a tlachali jsme o všem možném.
„Neměla byste chuť si jít někam sednout na skleničku?“ navrhl jsem, i když mi bylo velice příjemné se procházet po této, skoro polní cestě.
„Pozvala bych vás domů na kávu,“ reagovala Veny na mou nabídku. “Ale nevím, jestli by se vám tam líbilo. Manžel se po rozvodu od nás odstěhoval a vzal si sebou část nábytku. Zkrátka, nemáme tam ani na čem sedět,“ dodala.
„To přece vůbec nevadí,“ dodal jsem jí sebevědomí. „Mám sice v popisu práce právě zařizování bytů, ale nebojte, vám to kritizovat nebudu.“
„Tak dobře, pojďte,“ vzala mne za ruku a táhla mne směrem k sídlišti. „Bydlím kousek odtud.“
Ukázala na jeden z domů sídliště.
„Pak nechápu, proč jste přijela autobusem?“
„Byla jsem něco vyřídit ve městě,“ vysvětlila mi tento, pro mě podivný manévr.

Výtah zastavil ve čtvrtém patře.
„Tak pojďte dál a ani se nezouvejte,“ ukázala Veny do otevřených dveří.
Přesto jsem se zul a vešel do obývacího pokoje. Místnost byla opravdu skoro prázdná. Kromě několika skříněk a televize, byla na podlaze pohozena matrace a na ní hromada polštářků.

„Varovala jsem vás, že to tu vypadá hrozně. Manžel si odvezl i ložnici, akorát Marečkovi nechal pokojíček,“ omlouvala se.
„Kde je Mareček, ve škole?“
„Ne, jsou přeci prázdniny. Je u babičky. Tak si udělejte pohodlí a já jdu uvařit kávu.“
Usadil jsem se na podlaze a za záda si naházel několik polštářků.

Čas u kávy rychle ubíhal. Veny vyndala z lednice láhev vína.
„Nepospícháte domů?“
„Ne,“ zalhal jsem a nenápadně se podíval na hodinky. Bylo skoro už na čase, abych se zvedl a stihl jeden z večerních vlaků. I tak budu mít doma co vysvětlovat.
Veny si ale mého pohledu na hodinky všimla.

Náhle vstala a stoupla si nade mne.
„Je mi s tebou moc krásně. Nechoď ještě!“
Vyhrnula si sukni a uchopila okraj kalhotek.
„Chci se s tebou milovat,“ začala si stahovat kalhotky.
Se zalíbením jsem se díval na tento krásný striptýz. Kousek po kousku odhalovala opálenou kůži bříška, které přecházelo do dolíku, aby se posléze vyhoupl Venušin pahorek, porostlý jemnými světlými chloupky, které spoře zakrývaly rýhu mezi pevně stisknutými pysky jejího pohlaví.
Jen samotný pohled na jeskyňku, která dokreslovala neskutečnou dokonalost jejího drobného těla, vyvolala ve mně okamžitě vzrušení, které se ve chvíli projevilo napnutím látky kalhot.
Takováto nabídka se nikdy neodmítá.

„Pojď ke mně,“ vztáhl jsem k ní ruku.
Stulila se ke mně s nahým zadečkem a objala mne kolem krku.
„Chci to taky,“ hladil jsem ji po vnitřní straně hladkého stehna.
„Strašně moc dlouho jsem se už nemilovala,“ šeptala mi o ucha a skoro neznatelně začala rozevírat nohy.
„Buď na mě milý,“ zaprosila, když ucítila na stehně dotyk žaludu.
„Budu,“ sliboval jsem jí, zatím co jsem ze sebe strhával kalhoty a slipy.

Ležel jsem mezi rozevřenými stehny, s údem vloženým na okraji milostné propasti a díval se jí do očí, ve kterých se náhle objevily slzy.
„Proč brečíš?“
„Ani nevím,“ dostalo se mi odpovědi. „Snad štěstím.“
Přitiskl jsem se ústy k jejím rtům a zároveň začal do ní opatrně vnikat a přitom si vychutnával rajcovní těsnost vagíny.
Slabě vydechla, když ucítila kopí na dně své studánky.

Poloha střídala polohu. Veny byla chvíli nade mnou, vzápětí jsem do ní pronikal zezadu, abych nakonec skončil opět mezi jejími rozevřenými stehny, když přišel onen vrcholný okamžik. V poslední chvíli jsem stačil opustit její tělo.
„Děkuju ti, že jsi to ve mně nenechal,“ pohladila mne Veny po tváři. „Ani jsem ti nestačila říci, aby sis dával pozor.“

Dlouho jsme ještě leželi mezi rozházenými polštáři a povídali si, než Veny vstala a odešla do koupelny se omýt.
„Teď už ale budu muset opravdu jít,“ sdělil jsem jí, když se vracela s osuškou, obtočenou kolem těla.

„Děkuji ti, bylo mi krásně a zase přijď a zavolej,“ poslala mi vzdušný polibek a čekala mezi dveřmi, dokud se nerozjela kabinka výtahu.
Před domem mne ovál příjemný noční vánek a já se vydal na stanici městského autobusu.

„Děláš vůbec něco?“ ozvalo se mezi otevřenými vraty garáže. V poslední chvíli jsem stačil hodit dopisy do skříňky.
„To víš, že jo,“ ujišťoval jsem manželku, která mě přišla zkontrolovat.

Nedávno jsem projížděl městem, kde jsem se jedinkrát a naposled setkal z jednou z nejkrásnějších žen mého života. Nedalo mi to, abych nezajel až k domu, kde bydlela. Vystoupil jsem a chvíli se díval do oken čtvrtého patra. Nakonec mi to nedalo a tak jsem na štítcích zvonků hledal její jméno. Nebylo tam. Možná se znovu vdala a jmenuje se jinak, možná se odstěhovala, možná….? Vždyť je to už přes třicet let.