Z omšelých pergamenů

Toto je 1 díl z 6 v seriálu Z omšelých pergamenů

Šest stínů stálo na kraji lesa. Okna nedaleké krčmy svítila do noci a zevnitř se ozýval veselý hlahol.
„Hmm, hostí je dost, toť zapeklité!“ promluvil jeden ze stínů. „Budou-li se bránit, přemoci jich nemožno.“
„Jsouce zpití, lehká práce!“ zabručela odpověď a postavy vykročily z lesa.

Muži tiše prošli až ke krčmě a oknem opatrně nahlédli dovnitř. Pravda byla, že většina osazenstva byla již opilá a pospávala na stole. Jiní se miliskovali se ženami a část bujaře zpívala jakési kramářské písně.

Muži se na sebe pousmáli a jejich velitel, statný, vousatý muž zašeptal:
„Dva zezadu, my zpředu!“
Ostatní pokývali hlavou, zkontrolovali si zbraně a připravili na přepad.
Zezadu šli Jan Žižla z Trocnowic, zchudlý zeman, již od mládí v celém kraji proslulý lapka a Matěj, řečený Dorota, neboť jeho touha po ženách byla takřka neukojitelná a bral si jakoukoliv, která mu přišla do ruky.
Už teď se těšil a boule chtíče se mu dělala na kalhotách.
Na hlavní dveře útočil Bradáč, velitel skupiny a nemilosrdný loupežník, který obýval les od narození a stal se lupičem po otci. Spolu s ním Václav „Kudla“ zvaný, pro svou zálibu v nožích, Jan řečený Holý, neboť měl lysou hlavu a Václav Jaromil, muž středního stavu, který k lapkům se dal z nouze, když přišel o majetek při válečném požáru před několika lety.
Toto přepadení bylo jeho šesté a zatím si plně nezvykl na život zemského škůdce, ale věděl, že jinou možnost žití nemá.
Zabij, nebo sám budeš zabit – takové bylo heslo doby.

***

 Muži rozrazili dveře a vpadli dovnitř.
„Nikdo se nehne, sic smrti neujde!“ křikl Bradáč a vzápětí vypálil z bambitky po jednom muži nalevo, který vypadal, že by se chtěl bránit. Muž se smrtelným chroptěním se sesul na zem, zatímco ostatní zůstali vyděšeni ztuhle na svých místech.
Zato ženy se daly do pronikavého křiku a pár se jich dalo na útěk přes kuchyň. Tam však narazily na Jana a Matěje, který nelenil, nejbližší z nich popadl, povalil zády na stůl, vykasal suknici a hned do ní vrazil svůj naběhlý úd. Žena jen vyjekla, ale jinak se nestačila nijak bránit a po pár bolestivých prudkých přírazech jí Matěj vyplnil semenem. Pak ho žena přestala zajímat a šel do sálu, kde už ostatní členové bandy obstoupili hosty a dožadovali se cenností.
Opilce prošacovali, ti se nijak nebránili, zato ostatní se peněz a dalších věcí vzdávali jen neochotně, až některé Kudla musel „popohnat“ svou dýkou.

Matěj zase se slovy: „Ukažť nám, máš-li co pod suknicí,“ popadl další z žen a přes její odpor ji odtáhl do kuchyně. Zde se jí zmocnil, jako ženy předtím, s tím rozdílem, že si její nohy zapřel o ramena.
Takto hluboko do ní vnikal. Žena jen sténala a zmítala se, ale proti zdivočelému muži neměla šanci. Matěj ji ještě obrátil na břicho a uspokojoval se zezadu. Žena vzdychala, jak tvrdě do ní vnikal dlouhým ocasem a ještě musela strpět jeho hrubé osahávání prsou. Dávka semene do dělohy ukončila hrátky a žena se jen tiše sesula na zem.

Nakonec všechny svázali, pobrali zásoby a vytratili se pryč.

***

Ale ještě než zmizeli v lese, jednomu ze spoutaných se podařilo vymanit se z pout a hned vyrazil pro pomoc.

Na tvrzi v nedalekém městečku se ihned sešikoval oddíl a vyrazil po stopách lupičů.
To už svítalo, takže od krčmy se daly jejich stopy snadno vyhledat. V lese už se stopy ztrácely, až na skalnatém terénu zmizely docela.
Loupežníci zde sídlili od nepaměti a místní lidé se lesu Dubovice zdaleka vyhýbali.
Kdo však krajem jen projížděl, to nevěděl, a tak si lupiči spokojeně žili z přepadů kočárů a formanských povozů párkrát do měsíce.
Přepad krčmy však provedli poprvé a svědčilo to o tom, že v lese ubylo provozu a nebylo koho přepadat. Hlad je tak asi vyhnal z ochrany lesa. Zemská hotovost je už párkrát se snažila vyhledat a zlikvidovat, ale nikdy jejich doupě nenašla. Bylo ukryto někde v bludišti skal v lese.

Nyní měl oddíl však štěstí, že vyrazil v jejich stopách včas a banda nestačila zmizet ve skalách. Naopak, věříce ve svou nepolapitelnost se uložila na okraji skalního města a dala se do likvidování zásob, zejména vína.
Chovali se dosti halasně a pátrací oddíl jim přišel na stopu. Velitel pak vydal pokyn a muži bandu tiše obklíčili. Počkali až lupiči, zmoženi vínem, budou bezbranní, a pak je spoutali bez boje a odvedli do města.

Soud s lapky byl rychlý. Bradáč, Matěj „Dorota“, Jan Holý a Václav „Kudla“ propadli hrdlem a hned druhého dne byli pověšeni.
Muži vyššího stavu Jan Žižla a Václav Jaromil však dostali ještě jednu šanci. Královský podmaršálek, vzácný pán Martin Weisser ze Šelmberka právě dlel ve městě a v okolí verboval muže pro tažení proti vzbouřeným Uhrům a dva muži zemanského stavu a znalí umění boje se mu hodili. Na názor, že byli doposud lapky, velkomyslně mávl rukou a zařadil je do vojska a s tím, že svou vinu odčiní bojem.

***

Tažení začalo do měsíce.
Jan a Václav cestou poznávali, že tažení armády si v ničem nezadá s řáděním lupičů. Ubohým vesničanům rekvírovali skromný majetek a znásilňování hezkých venkovanek bylo na denním pořádku.

Dvanáctý den pochodu byl vydán rozkaz k rozbití tábora a přípravy k nadcházející bitvě. Uhři jsou prý vzdáleni den pochodu a srážka bude provedena zde.
Ten večer měli markytánky doslova plné klíny práce s natěšenými vojáky, kteří si naposledy chtěli užít radosti života.

Ráno se zatroubilo k nástupu a muži z obou stran vyrazili proti sobě. Uherská armáda byla zčásti složena ze vzbouřeného prostého lidu ozbrojeného cepy, kosami, vidlemi, zato zkušených vojáků měla pomálu.
Proti nim stály řady královských vojáků, najatých žoldnéřů, ale i různých nemilosrdných zabijáků a dobrodruhů posbíraných za žold v celém království. A tak nadšení se střetlo s profesionalitou a zkušeností.
Při srážce se řady vojsk promíchaly a nastal masakr. Vidle, kosy a cepy drtily těla protivníka, který zase naopak doslova rozsekával údy nepřítele svými meči či sekerami. Zejména žoldnéři se rvali jako lvi a po nějaké době nastal obrat v bitvě.
Uherští velitelé špatně odhadli situaci na bojišti a zatroubili ke spořádanému ústupu a přeskupení.
Jenže tuto cestu jim uzavřeli jezdci, kteří právě porazili slabou uherskou jízdu na křídle a teď se zezadu vrhli na ustupujícího nepřítele. Protože zajatci se nebrali, byl strašlivý masakr dovršen v dalších dnech, kdy byl poražený nepřítel hromadně věšen po všech stromech v okolí. Větve byly doslova obsypány kymácejícimi se mrtvolami vzbouřenců. Pár vznešených zajatců a profesionálních vojáků bylo přiřazeno k vítěznému vojsku, jak tehdy bývalo zvykem.

Jan a Václav bitvu přežili a hejtmanem svého houfce byli dokonce oceněni za chrabrost v boji. Cestou do Čech se opakoval stejný obraz s loupením a násilím na obyvatelstvu a oba muži začali spřádat plán na útěk.

Příležitost se naskytla na jižní Moravě u Hlohowitz.
Armáda se zde zdržela pleněním vinných sklepů a všichni se strašlivým způsobem zpili. Opilci poté vyhledávali zábavu v okolních vesnicích a naháněli místní ženy a dívky, o něž vedli i krvavé souboje.
Jan s Václavem jednali stejně a násilím si vzali kyprou ženu jednoho sedláka, kterou zaskočili na kraji pole.
Povalili ji na zem, zbavili šatů a drsně rukama hnětli její tvary.
Zejména velké prsy se jim líbily. Jan dráždil jazykem bradavky, zatímco Václav se jí vklínil mezi nohy a jazykem se hustým porostem tmavých chloupků dobýval do jejího klína.
Žena se zprvu zuřivě bránila, ale nyní tála a křik se pozvolna měnil ve slastné vzdechy a sténání. Klín ji vlhnul a Václav jazyk vyměnil za prst a pozvolna ho nořil dovnitř. Brzy přidal i druhý a třetí.
To již Jan třímal v ruce svůj ztopořený ocas a vtlačil ho ženě do pusy. Ta ho poslušně začala sát a bylo vidět, že zná tento způsob milování, neboť Jan jen opojeně vzdychal a sledoval, jak ocas téměř celý mizí v jejích ústech a zase se vynořuje ven. Žena zrychlovala pohyby a Jan brzy zaúpěl a začal stříkat. Proud semene zasáhl ženě obličej, prsa i břicho.
Nyní na ni nalehl Václav a hned začal přirážet. Žena jen slastně vydechla a doširoka roztáhla nohy. Václav ji líbal na velké prsy i ústa a brzy i on ucítil příchod orgasmu.
Když se do ní začal vyprazdňovat, žena si ho za zadek přitáhla k sobě a táhle sténala a divoce přirážela pánví.
Václava hned nahradil Jan a stejným způsobem se na ní uspokojil. Spokojena byla nejspíš i žena, neboť se usmála a pak zvolna dala do pořádku a poněkud vratkým krokem se odebrala k domovu.

Muži se navrátili do ležení. Všude se ozýval bujarý hlahol a zpěv opilců, křik a nářek sem zavlečených obětí a drsný smích jejich zhanobitelů.
„Jane, jdem!“ řekl Václav a poté co si vzali všechny své věci, obloukem zamířili k velitelskému stanu. Jan zůstal ukryt vzadu a Václav vykročil ke vstupu.
„Stůj!“ zastavila ho přísně stráž „pan generál zdeť není a vpustit nikoho nemožno!“
Václav kývl a navrátil se k Janovi. Ten již nožem pomalu páral látku stanu, dokud se nedalo protáhnout dovnitř.
Pak tam vlezl a zanedlouho se jeho hlava opět objevila venku.
„Mám!“ zašeptal a podal Václavovi bedničku. „Více nepoberem!“ dodal a vysoukal se ven.

Za hodinu už byli mimo dohled tábora, ale spěchali dále, do ochrany hloubky lesa.
Teprve večer si udělali zastávku v malé rokli. Oheň raději nerozdělávali, pouze spolkli kus chleba a sýr a už se chtivě vrhli na bedničku. Jan urazil zámek a oba s nadšením hleděli na záplavu zlaťáků.
Václav dovnitř vnořil ruku.
„Tolik žoldu si zasloužíme, ne?“ zachechtal se.
Armádní pokladna skýtala dostatek bohatství, takže odteď si mohli dopřát vše, co chtěli.
Druhého dne si lup rozdělili. Václav se rozhodl navrátit se domů a obnovit svůj rodový statek. Jan chtěl poznat cizí země, a tak se v Olomouci rozešli, aby se už nikdy nesetkali.

***

 Václav sám pokračoval v cestě, než konečně dorazil do známých míst a i do jeho rodné vísky se již navrátil život.
Jen tvrz zůstala zničená a vypálená a k nebesům čnělo torzo mohutné kamenné obytné věže. Rybník, ze tří stran chránící tvrz, byl vypuštěn a celý prostor bylo jedno mrtvé spáleniště.
Václav se zastavil uprostřed tvrziště a přemítal, jak svému majetku navrátit někdejší slávu a lesk. Ze snění ho vytrhl hlas.
„Haló, jsteť to vy, pane?“ volal na něj statný postarší muž přicházející po břehu rybníka.
Václav ho poznal.
To je přece krčmář Brázda! Má krčmu při cestě na okraji vsi.

Muž mezitím došel k Václavovi.
„Vítejte zpět, pane. Jsme rádi, že jste se navrátil a vše ve zdraví přežil,“ zajíkal se radostí, že vidí svého pána živého a zdravého. „Zůstanete doma, když zde zůstalo totoť?“ opatrně se pak otázal a Václav kývl.
„Ubytuješ-li mě nějaký čas u sebe, pokusím se dát to tu do pořádku“ řekl pevně.
„Jsem šťasten, pane. Vždyť i pár mužů z vaší čeledě přežilo tu hroznou …ehm.. událost a jistě se k vám navrátí, až zjistí tu novinu a….“
„Nu dobrá, to stačí,“ ukončil řeč Václav a vykročil ke krčmě, kde se měl na delší čas ubytovat.

Za pár dnů měl jasno. Za peníze, které měl, se dala dát tvrz znovu vystavět. Také přijal návštěvy vesničanů, kteří se mu přišli poklonit, když se dozvěděli o jeho návratu. Obyvatelé mu učinili poddanský slib a on zase obnovil veškeré jejich výsady a práva, jako tomu bylo dříve.

S pomocí poddaných pak trosky tvrze zmizely a začala růst nová stavba. Věž byla obnovena a vyzděna do čtvrtého patra, kde si Václav zřídil osobní komnaty. Výš už byl jen ochoz a příbytek strážného. Zděný byl i přízemní objekt hospodářského stavení a místnosti pro čeleď přistavěný k patě věže. Stáje a různé další stavby v areálu už byly dřevěné. Ani na kamennou hradbu nebylo v okolí dostatek materiálu, takže brána a veškeré další opevnění muselo být také provedeno jen ze dřeva.
Václav s tím nebyl spokojen, ale táhnout kameny odněkud zdálky byla příliš drahá záležitost.
Pomalu přešla zima a zjara byla tvrz již obyvatelná. Václav se mohl přestěhovat.

***

 U krčmáře Brázdy mu posluhovala jeho prostřední dcera Dorota, štíhlé mladé děvče, jemného a příjemného zevnějšku, vždy ochotná pomoci a práci se nevyhýbající.
Václav s ní zpočátku zkoušel zavést rozhovor, ale dívka byla nevýřečná, a když se náhodou jejich oči setkaly, ruměnec jí zalil tvář, a co nejdříve opustila místnost. Nad dotazem, proč je dívka tak plachá, Brázda jen mávl rukou a zabručel cosi o nevděku a nemehlu v domě.
Pravdou bylo, že dívka se očividně otci vyhýbala co nejvíce a on zas nešetřil drsnými výrazy a nadávkami na její hlavu.
Ostatních dcer si však všímal více a byl k nim i laskavější.
Václav na to časem zvykl a více po tom nepátral, až se přiblížil den, kdy se rozhodl přestěhovat.

Ten den se zdržel na tvrzi až do noci a domů se tedy plížil potichu a potmě a když popaměti už sahal na kliku pokoje, zaslechl nějaké podivné zvuky, které vycházely z bytu krčmáře. Slyšel zvuky tlumené hádky a snad i pláč?
Seběhl dolů a sklonil oko ke klíčové dírce.
„No toto!“ zůstal jako opařený.
Na posteli spatřil nahou Dorotu s hlavou otce mezi jejími rozevřenými stehny. Dorota tiše plakala a zároveň i vzdychala, neboť vzrušení, které ji otec působil, nešlo zaplašit. Otec funěl a hlava se mu pohybovala v klíně stále rychleji.
Dívka nijak nespolupracovala a byla zcela netečná a odevzdaná.
„Tak je to tedy,“ došlo Václavovi. „Otec s ní líhá! Ale proč jest tedy s ní nespokojený?“

To se dozvěděl brzy. Otec se už jejím klínem dostatečně vzrušil a nyní z kalhot vytáhl svůj ztopořený ocas, který si chvíli pohonil a pak na dceru nalehl.
„Otče, proboha vás prosím, nedělejte to…. prosím! Nechte mě… prosím…já..to nechci…neee, proboha živého…“ zoufale se bránila Dorota, ale otec ji vzpažil ruce, jednou rukou ji držel zápěstí a druhou se jí snažil vpravit ocas mezi rozevřené nohy.
Dorota se zmítala, až to otce znechutilo.

„Počkej ty zmije jedna! Jednou se tě stejně zmocním!“ zasyčel, povstal a nastavil ji ho k puse. Dorota vzdychla a začala ho kouřit.
„Jistě to nedělá prvně“ pomyslel si Václav, když viděl zručnost jejích úst. Až sám pocítil tlak v klíně.
Netrvalo dlouho, Brázda zafuněl a plnil pusu dcery semenem. Ta vše spolykala a ještě mu ho musela očistit jazykem, než si ho uložil do kalhot, pohladil Dorotu po hlavě a vrávoravě vyšel z její komory.
Václav se schoval do přístěnku a poté se ještě zadíval dovnitř, aby spatřil Dorotu, jak se dala do tichého zoufalého pláče do polštáře.

Václavovi zpěnila krev, ale tu noc už ničeho nečinil, zato spřádal plány na ráno, kdy oznámil Brázdovi svůj požadavek.
„Tvá dcera mi zde dobře sloužila. Chtěl bych, aby mi byla k ruce i na tvrzi. Jsem tam teď sám, ženská ruka bude zapotřebí. Dobře ji za službu zaplatím.“
Brázdovi se to nezamlouvalo, ale pánovi se neodvažoval odporovat, když neměl žádný rozumný důvod ji doma držet. Teď to bylo na Dorotu.
„Nu, děvče?“ pobídl ji Václav.
„Je-li to vaším přáním, vyhovím vám, pane,“ špitla Dorota, poklonila se a vyběhla ven.

A tak se na tvrz stěhoval Václav a pomocnice v domácnosti Dorota Brázdová. Dívka předpokládala, že bude spát v čeledníku s ostatními poddanými, ale Václav to rezolutně zamítl a nabídl ji komnaty ve svém patře.
„Ale, pane, to přec nejde. Zdeť jsou komnaty vaší paní…“ byla zaskočena.
„A protože paní nemám, budeš tu bydleti ty. Chci tě mít nablízku. V čeledníku tě neuchráním,“ řekl naplno Václav, dívka pochopila a opět zahořela ve tváři.

Václav ji pak provedl tvrzí. Ukázal kuchyň, sklep, stáje a seznámil s čeledí, osmi statnými chasníky ze vsi a okolí, které si Václav pečlivě vybral a pojal k nim důvěru.
K ruce Doroty pak přijal i mladou dívku, čtrnáctiletou dceru mlynáře Winklera. Ta zde však nebydlela a jen na tvrz denně docházela. 

Navigace v seriáluZ omšelých pergamenů 02 >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Bob Romil

Další alternativní střípek z našich dějin. 🙂 Samotný příběh se mi líbí a po zkušenosti s psaním příběhu Sexuální magie vím, jak je složité do podobných povídek napasovat sex. Tady je dost znát, že se příběh a hanbaté scény moc nepropojily. O znásilňovacích scénách jsem už psal u jiných středověkých námětů a i ty jsou zde jen tak projeté fofrem. Omlouvám se za kritiku a většinou se i radši zdržím komentování, ale vím, že Shock má určitě na lepší příběhy. Možná by opravdu pomohlo ubrat na kvantitě, jak někdo psal u jiné tvé povídky.

Huhu

Mně se povídka líbila. Shock mě vždycky potěší některými jmény. Jan Žižla z Trocnowic je super. Těším se na pokračování.

3
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x