Z omšelých pergamenů 06

Toto je 6 díl z 6 v seriálu Z omšelých pergamenů

Stalo se to půlroku dříve, kdy Jan se svými kumpány z okolních vsí pořádal zábavné hry na zneucťování dívek.
Hra spočívala v tom, že muži si zakryli obličeje, aby nebyli poznáni, projížděli krajem a zahlédli-li někde osamělou dívku nebo i více dívek, napadli je a všechny zhanobili. Poté se zase ztratili. Dívky je díky maskám nepoznaly a tak byli muži nepostižitelní. Zneuctěné si vše musely nechat pro sebe a zbylo jim jen doufat, že neotěhotněly a že si je někdo vezme a nepozná, že již nejsou pannami.

A tak při jednom takovém výjezdu skupinka šesti jezdců napadla dva muže a čtyři dívky, doprovázející povoz s naloženou slámou.
Muži byli pod napřaženými šavlemi svázáni, útočníci jim zavázali i oči a umlčeli roubíkem. Vyděšené dívky si potom rozebrali a zoufale křičící a prosící o milost je odtahovali stranou do míst, kde se jich zmocnili. Na Jana vybyla, tehdy pro něj neznámá, Františka.

Dívka se bránila, ale nebylo ji to nic platné. Muž se jen chechtal, popadl ji jak pytel a opodál za křovím ji pohodil na zem. Poklekl a roztrhl jí blůzku. Na denní světlo vystoupily dva plné prsy, které Jan s mlasknutím přejel dlaněmi. Dívka ho plácla přes ruce.
„Ruce pryč! Nech mě býti!“
Ale Jan s uvolněnými kalhotami na ni nalehl, vyhrnul sukni a ruce ji uchopil za zápěstí a rozpažil.
„Jsi v mé moci, tak už se s tím smiř!“ Bude se ti to líbit!“

Dívka se zuřivě zazmítala, ale už cítila, jak se jí do klína tlačí ztopořený ocas. Jan ji líbal odhalená prsa a krk a dál se do ní tlačil až po kořen. Lehce překonal panenskou blánu a dívka jen syčela: „To ti nedaruju, zabiju tě, zabiju!“

Jan se do ní nerušeně vysemenil, když se vedle nich objevil další muž.
„S tou svou jsem hotov! Můžem se vystřídat,“ prohodil a honil si péro.
„Jo…můžem!“ naposledy přirazil Jan, vystoupil z dívky a pustil ji ruce.
Ta mu bleskurychle hmátla po hlavě a strhla mu masku.
„Sákryš!“ zaklel Jan.
„Poznala jsem tě, pane Tuhořský!“ vítězoslavně pronesla dívka.
Jan si znovu nasadil masku a zvolal: „Končíme, hned!“

Muži neochotně povstávali z dívek, zatímco Jan popošel ke svázaným čeledínům.
„Odkud jste?“ vyjmul zajatci roubík.
„Náš pán Ševčík dlí na Tuhoři. Jest zde s námi jeho dceř.“
„Která to je?“ ulekl se Jan.
„Má ….mašli ve vlasech,“ neochotně pronesl zajatec. „Co s námi hodláte konat?“ hlas už se mu třásl.

Jan ho nevnímal, vždyť ta dívka co ji zhanobil, má mašli ve vlasech! Navrátil se k ní.
„Tys Ševčíkova dceř?“ zeptal se.
„Bojíš se msty mého otce, Jene Tuhořský?“ usmála se dívka.
„Chci s tebou mluvit. Ne tady a teď. Můžeš pozítří po mši svaté počkat v sakristii?“
„To půjde,“ kývla dívka „ ale jak odčiníš naše napadení?“
„Chlapci,“ zvolal Jan a odepnul si měšec. „Postačí?“
Muži konali dle příkladu a dívkám předali své měšce.
„Dobrá. My pomlčíme,“ kývla Františka a každý si šel svou cestou.

***

Setkání v sakristii bylo dlouhé. Jan se znovu omluvil a předal Františce zlatý prsten s jaspisem.
„To je dar za tvé..ehm…utrpení a jako čestný muž a šlechtic bych tě zároveň chtěl…ehm.. požádat o ruku a být ti dobrým manželem.“

Františka mu pohlédla zpříma do očí a pozorně si prohlédla tvář mladého muže s plavými vlasy, mužných rysů a urostlé postavy. Byl hladce oholen a příjemně voněl.
„Přijímám,“ řekla po chvíli přemítání. „Ale co tvoji…společníci? Nechtěli by některou z těch co……“
„Já…nemohu za ně mluviti. Zkusím se zeptat, ale,“ blekotal Jan.
„Mlč! Všichni jste stejní! Zmocňovat se, to ano, ale milovat, to ne! No, vyplatili jste se penězi a my souhlasily. Nic naplat! Ale se mnou nebudeš mít lehký život, pane, věř mi!“ rozohnila se a pak s úsměvem dokončila řeč.
Bylo dohodnuto.

Po seznámení s rodiči Františky a povinných třech prohláškách, konala se svatba.

***

Manželství Jana a Františky bylo naplněno dcerou Vilemínou a Janem. Vilemína svou ctižádostí dosáhla vysoké úrovně ve vzdělání, které tehdy ženám bylo umožněno a stala se opatrovatelkou a učitelkou dětí rakouského armádního důstojníka.
Mladší bratr Jan ji často navštěvoval a když dosáhl sedmnácti let, nastoupil, před odpor otce, do kadetní školy pro důstojníky rakouské armády, což mu zařídil sám plukovník Joachim von Beck, zaměstnavatel jeho sestry. Cítil u chlapce talent pro armádu. Navíc měl poměr s Vilemínou, a tak vcelku ochotně plnil její požadavky, když ji na oplátku plnil svým semenem. Vždy, když vznesla nějaký požadavek, Joachim přikývl, rozepnul si kalhoty a Vilemína poklekla a vykouřila ho. Někdy mu zas podržela zezadu, ohnutá přes křeslo v knihovně, nebo ji v noci navštívil v jejím pokoji.

***

V roce 1865 Jan nastoupil jako poručík u 34. pěšího pluku c.k. armády, soustředěné v Olomouci. To již nežili rodiče, neboť Jan zemřel uprostřed žní v roce 1860 a Františka ho následovala o půlrok později.

Tuhořský statek nyní vedl dosazený správce s dohledem Vilemíny, která tam jezdila na letní byt či milostné výjezdy se svým druhým milencem, mladým kaprálem Koliczkem. Jen ten jediný dokázal uspokojit její potřeby.
Zatímco plukovník myslel jen na sebe, mladý kaprál uspokojení bral oboustranně. Díky drobné tělesné deformaci, měl úd při ztopoření poněkud vyhnutý do strany a při souloži tak se třel o poševní stěny ženy, že to plně postačovalo k jejímu několikanásobnému vyvrcholení.
Kaprál zase zbožňoval zarostlý klín Vilemíny a rád se tímto porostem jazykem prodíral k tajům jejího klína. Vilemína si v tento čas nemohla dovolit mít děti a pak už bylo pozdě.
Svůj život dožila v roce 1881 v rodině von Beckova syna Theodora, jako „rodinný poklad“, vždy oddaná rodině, jejímu přání a požadavkům.

***

Jan sloužil ke spokojenosti svých nadřízených a byl povýšen na kapitána a se svým pěším oddílem v červnu 1866 dostal rozkaz bránit zemské hranice proti vpádu agresivního pruského souseda.

Vojsko putovalo k Náchodu a po krátkých šarvátkách a dočasnému vítězství u Trutnova se pak už jen stále ustupovalo ke Hradci Králové.

V pevnosti Josefov, při doplňování proviantu, Jan na velitelství poukazoval na taktickou zaostalost velení a nemoderní výzbroj a byl za to kázeňsky ztrestán suspendováním na hodnost svobodníka.

3.července 1866 časně zrána stál na kopci Chlum a poslouchal kanonádu rakouské baterie, zakopané nedaleko, jak zasypává od Sadové postupující pruské oddíly hromadou kartáčových a tříštivých granátů.

Poté obdržel rozkaz doplnit pravé křídlo pěchoty a bránit les Svíb proti proniku nepřítele.
Když tam dorazili, spatřili jen hrůzný masakr. Les byl přeplněn vojáky bojujíce doslova holýma rukama muž proti muži, bodáky v akci, palba z bezprostřední blízkosti, hlomoz a srdceryvný křik a nářek raněných a umírajících.
Janův oddíl zaútočil ve směru od obce Čištěves a poté velitel zavelel: „K palbě připravit!“
„Pal!“ a muži poslušně stiskli spouště.

V místě zásahu Prusové popadali mrtví, aniž tušili, odkud je smrt zasáhla. Oddíl takto ještě vystřelil šestkrát, než nepřítel zareagoval a proti oddílu zaútočil svými rychlopalnými předovkami. Třesklo pár výstřelů a veliteli odpadla ruka s napřaženou šavlí a další kule mu změnila obličej na krvavou kaši. Se smrtelným zaúpěním padlo i pár dalších mužů.

„Tady už nic nezmůžeme, pane svobodníku,“ promluvil vojín Liebich.
„Stáhneme se do vesnice tamhle vpravo na návrší. Odtud povedeme přehradnou palbu,“ kývl Jan a muži vykročili k domkům.
Na okraji vsi zalehli do palebného postavení a očekávali věci příští.
„Je nás málo a nestačíme nabíjet. Zatímco ti zatracení Prajzové mají nějaké víceranné pušky či co, ksakru!“ ulevil si Jan.

Rakušané nakonec Prusy z lesa vyhnali, ovšem za cenu nenahraditelných ztrát. Přišli tak o celé křídlo.
A vtom na ně z boku udeřila Druhá pruská armáda, právě dorazivší od Hořiněvse. To byl konec. Dělostřelci u vesnice sice spustily palbu, jenže přesila byla obrovská. Za chvíli už byl nepřítel u pozic a nastal boj muže proti muži.

Jan se zbytky svého oddílu ustoupil do vsi a sám zaujal místo v hostinci „U lípy,“ zatímco majitel se vystrašen uschoval ve sklepě svého domu. Jan vyrazil sklo v okně a vedl palbu na ulici. Náboje mu však valem ubývaly. Navíc nabíjení zepředu trvalo dlouho, a tak Jan jen soptil, nadával, klel a cítil marnost svého konání.

Prusové zatím do vesnice pronikli z více směrů a zbylé obránce vesměs zaskočili zezadu. Také hostinec byl dobyt a v něm skončil i život Jana Jarowského, když byl zastřelen pruským vojínem, který do sálu pronikl ze zahrady výčepem.
Jeho tělo pak skončilo s mnoha jinými v hromadném šachtovém hrobě na okraji vsi Máslojedy a ostatky tam leží dodnes……

***

Další rodová větev Jarowských z Tuhoře žila v té době v jihomoravských Hustopečích, kde Jan Jarowský s manželkou Olgou vedli hostinskou živnost.

Ke stáru se Jan stále ještě chtěl podívat do Tuhoře, odkud rod vzešel, ale cestu nakonec dokončil jeho syn Jan, který v pátrání po rodovém sídle Jarowských pokročil po návštěvě Zeměměřičského ústavu v Praze, kde mu byla zapůjčena objemná kniha Místopisných názvů Zemí Koruny české a Země Moravské a přiložená mapa s Tuhořským lénem a okolních panství.
Jan si učinil podrobný opis a poté se tam vydal dokončit cestu ve jménu svého otce.

To již jeho nejstarší sestra Marie byla vdovou, neboť byla provdána za rakouského důstojníka Waltera De Thulle, který padl v osudné bitvě 3.7.1866 u Hradce Králové.
Jejich svazek však byl naplněn dcerou Johannou a obě ženy žily ve Vídni a byly zajištěny, neboť Walter zanechal značný majetek.

Jan se otci zavázal dosáhnout Tuhoře, zmapovat situaci a případně se domoci svého práva na majetek. Pomocí mapky do cíle dorazil bez problémů, leč na místě někdejší tvrze našel jen rozvaliny a spáleniště a také vesnice byla značně vylidněna a zanedbána. Z jednoho stavení vyšel starý muž.
„Hledáte někoho, pane?“
„Ano, jsem Jan Jarowský a přišel jsem si prohlédnout svůj majetek,“ kývl hlavou Jan.
Muž svraštil čelo.
„Hm. Neznám žádného Jana. Poslední majitelkou byla paní Vilemína, ale když předloni zde došlo k té….ehm..smutné události, již se tu neobjevila.“
„Přesto jsem Jarowský a dokonce i její příbuzný,“ pousmál se Jan. „Ale na tom už nezáleží. Raději mi pojďte porozprávět o té smutné události,“ a šel s mužem do domu.
Muž hostu nalil domácí jalovcovou a dal se do vyprávění.

„Před asi pěti lety sem paní Vilemína dosadila správce. Snad rozuměl dobře hospodářství, ale byl to náramný ras a ….no, zkrátka ukrutný muž. Nikdo dlouho ve službě nevydržel. On se jmenoval Swadek, byl odněkud z Bavor, ale my všichni jsme mu říkali Zadek. Choval se zde jako pán a vymyslel si dokonce obnovení práva první noci. Za účelem vyučení v chodu hospodářství si zval na pár týdnů mladé dívky ze vsi a okolí do služby. Ale kromě práce se jim věnoval i jinak. Dívky po propuštění většinou mlčely o svém zážitku a asi se i bály, ale pak Swadek narazil.
Jedna z dívek se jeho choutkám bránila a on ji při zápase zabil. Snažil se to zamaskovat jako nešťastnou událost, ale promluvila jedna z děveček a pak postupně i další děvčata a jejich otcům, bratrům a milým vzpěnila krev a vzali statek útokem. Swadka zabili a s ním i pár jeho pochopů, kteří se na těch událostech také podíleli. Byl to nechutný masakr a statek přitom i vyhořel.
Jenže úřady to pochopily jako vzpouru proti vrchnosti a poslali sem vojáky. Ti se chovali příliš násilně, rozvášnění sedláci jich pár zabili a začal boj. V několikadenním řádění této soldatesky byla půlka vesnice pobita, ženy vesměs ..no hrůza mluvit, než se vojsko konečně uklidnilo, oznámilo potlačení vzpoury a odtáhlo. Pár přeživších rodin odešlo pryč a zbytek, jako já, zde přežívá. Až zemřeme, bude to definitivní  konec Tuhoře.“

„No vidíte a já sem přišel žít,“ oznámil mu novinu Jan a stařík jen překvapeně otevřel ústa.
Jan usoudil, že domáhat se svých práv je zbytečné a rozhodl se u blízké cesty zřídit si zájezdní krčmu.

Nejdříve však odejel zpět do Hustopeče a rodině oznámil vše kolem Tuhoře i to, že si tam otevírá živnost. Otec byl dojat, že kruh rodiny se uzavírá v místech, odkud rod vzešel.
O pár let později už byla Tuhořská krčma vyhlášená a živnost prosperovala. V podkroví měl i pár pokojíků k přespání, které bylo zejména formany hojně využívány. Vést takový majetek bylo náročné, že Jan neměl čas hledat si dívku a oženit se. Měl sice u sebe pár děveček, s jednou i spával, ale na ženitbu zatím nepomýšlel. Dívka, s níž lehával, sice tajně pomýšlela na vdavky a byla svolná ke všemu, co Jan řekl nebo chtěl, ale nabídku ke sňatku z něj nedostala.

Navigace v seriálu<< Z omšelých pergamenů 05

Autor

5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Bob Romil

Shocku, vím, že jsi v jednom komentu psal, že tě fantasy příběhy neberou a jsi spíš na historii, ale tohle je kronika jako Silmarillion od Tolkiena. Rodokmeny, válčení, dobývání, cestováníí – je to fakt suprově sepsaná historie. Smekám klobouček. Výtky polykám, protože je to pokračování a nemělo by cenu je tu psát znovu.

Martin

Pro mě opět další zajímavé čtení . Sice se v tom občas ztrácím co se týče jmen . Ale je to opravdu velmi povedené . Vím jak jsou některé rodokmeny košaté , tak předpokládám , že jsi sledoval jen hlavní větev . Smekam před tak ucelenou prací .

3
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x