Toto je 5 díl z 9 v seriálu Zracená léta

První jarní, ostřejší paprsky se opřely do sněhu a ten pod jejich náporem začal tát. Na ulicích a chodnících se objevila nepříjemná břečka, která se vpíjela do bot a studila.
Pomalu mizela neprostupná vrstva sněhu, v parcích se objevily ostrůvky zeleně a nesměle vykukovaly první kvítky sněženek.
Konečně jsme mohli z hlav sundat nepříjemné beranice a opět si nasadit lodičky. Jen ty těžké kabáty nám zůstaly.
Přeskočil jsem koně a tak mi už nehrozilo další ostříhání do hola. Hlava mi úspěšně začínala zarůstat vlasy, což docela dost zdvihlo mé sebevědomí.
Do Jeseníků přicházelo jaro.
Setkání s Michaelou již dávno přebolelo. Občas mi přišel dopis od matky, ale v žádném nebyla ani zmínka o Vlastě. Bylo to dobře. Při představě spartakiádních kalhotek mně vždy přecházela chuť na sex.

Nedávno jsem se na vycházce potkal s Monikou.
„Neviděla sem tě, ani nepamatuju,“ komentovala naše setkání.
„No, to víš, není čas,“ argumentoval jsem chabou výmluvou.
„Manžel by tě rád poznal.“
„Ale jo, stavím se na kafe, taky bych se s ním rád seznámil,“ řekl jsem, ale v duchu jsem si myslel své: „To víš, na tebe jsem zrovna zvědavý. Kdybys věděl, že jsem ti šukal ženu, ještě bys mi dal po hubě.“
„Tak zase někdy,“ letmo mne políbila na tvář a pospíchala, pravděpodobně s nákupem domů.

Těšil jsem se na další setkání s Věrou. Známe se již přes půl roku, ale náš vztah je stále platonický.
Nevím proč, ale bojím dotknout. Pořád mám strach, že se mi pod rukama rozplyne.
Toto přesvědčení jsem nabyl, když jsme se po vánocích znovu setkali.
Ze samé radosti ze setkání jsem jsem jí uchopil v pase a zdvihl. Byla lehká jako pírko. Bál jsem se, abych jí nepolámal a tak jsem jí raději pustil na zem.
„Co jsi dělala celou tu dobu, co jsme se neviděli?“ zeptal jsem se skoro hloupě.
„Myslela jsem na tebe,“ odpověděla sklopeným zrakem. „Samozřejmě, že ne pořád. Doma byl shon. Máma bláznila se svátkama, já jí s tím pomáhala, ale vzpomněla jsem si i na tebe, co asi děláš?“

Teď jsme ale seděli v sále kulturáku a zkoušeli pásmo poezie v doprovodu naší hudení skupiny.
Bylo nám celkem jasné, že s tímto nikdy nevystoupíme na veřejnosti, ale pro to, abychom se setkávali, to stačilo.
„Sehnala jsem dva lístky na koncert do zámku,“ zašeptala mi Věra do ucha. „Půjdeš?“
„Samozřejmě,“ zazněla má nadšená odpověď.

Na takové příležitosti jsme měli povoleno si do uniformy vzít bílou košili. Člověk se v tu chvíli cítil o mnoho lépe a přibližoval se trochu civilu.
Čekal jsem na Věru před vchodem do zámeckého areálu. Vyrazilo mi to doslova dech, když jsem jí viděl přicházet.
V krásných černých šatech s decentní krajkou, tmavých punčocháčích, lodičkách na vysokém podpatku a jarním paletu, přehozeném přes ramena.
Její krásné oblečení doplňovala černá kabelka ve tvaru psaníčka. Co mne však nejvíce překvapilo, byl její účes. Své světlé vlasy měla zčesané do drdůlku a moc jí to slušelo.
Však jsem byl na ní pyšný, když jsme vcházeli do sálu. Zdálo se mi, že se po ní všichni koukají.

Usadili jsme se v zámeckých židlích a zaposlouchali se prvních tónů smyčcového kvarteta, které začalo hrát jakousi dobovou skladbu.
Otočil jsem se k Věře a chvíli pozoroval profil jejího obličeje. Zasněně se dívala kamsi do dáli a zřejmě si užívala podmanivý zvuk houslí, violy a violoncella.
Prostředí i hudba na mne zapůsobily doslova romanticky.
Ani nevím sám, jak mne to napadlo, položil jsem svou ruku na Věřinu.
Mírně sebou trhla, ale neucukla. Naopak otočila dlaň a jemně ji sevřela. Její živočišné teplo proudilo z jejího těla do mého. Byl to krásný pocit a já bych tak vydržel věčnost.
Navíc jsem se lehce dotýkal jejího pevného stehna.
Svět kolem mne začal mizet a já byl s Věrou v celém zámku sám. Probíhali jsme, držíc se za ruce z jednoho pokoje do druhého, až jsme nakonec seběhli po dlouhém schodišti do zámecké zahrady, plné vonících květů a všude okolo nás létali krásní barevní motýli.

Ze snění mne probudil potlesk. Koncert skončil, ale nekončil ten krásný večer. Pozval jsem Věru do vinárny a u skleničky vína jsme si ještě dlouho povídali.
Ani nevím, jak mne to v tu chvíli napadlo, svěřil jsem se Věře s momentálním nápadem.
Ve městě, odkud Věra pocházela, bylo jedno z oblastních moravských divadel.
„Věruš,“ začal jsem rozvíjet svůj nápad i když jsem dopředu věděl, že ho nikdy neuskutečním.
„Co kdybych tam napsal, jestli nepotřebují scénografa?“
„Ty bys to udělal?“ stiskla mi ruku.
„Proč ne? Kraj je tu hezký, určitě by se mi tady líbilo.“
„Jen kvůli tomu?“ zeptala se zklamaně Věra.
„Ne, to ne,“ přiznal jsem se upřímně. „Jsou tady dobří lidé, obzvlášť jeden, nebo spíš jedna.“
„To myslíš mne?“ zeptala se tak trochu nedůvěřivě.
„Hm,“ přikývl jsem.
Stiskla mi ruku ještě více.

Ten večer jsme si při loučení ještě dlouho povídali před těžkými dubovými dveřmi internátu, než jsme se rozešli. Já jí opět nepolíbil. Trochu jsem se i styděl za tu lež s divadlem, ale na druhou stranu jsem měl radost z toho, že nejsem Věře lhostejný.

Čas neúprosně ubíhal a můj vztah s Věrou nijak výrazně nepokročil. Závěrečné zkoušky na vojenské škole se nezadržitelně blížily a s nimi i můj pobyt v tomto městě, pokud si mne zde nenechají.
To ovšem s největší pravděpodobností nehrozilo. Nepatřil jsem k takovým nadšencům, jako například četař absolvent Krátký, který tu byl celé dva roky.

Již dávno roztály poslední zbytku sněhu na Pradědu a opadaly květy jabloní. Přehoupla se polovina června a období zkoušek bylo v plném proudu. Nezbývalo moc času na vycházky a naše skupina se začala pomalu rozpadat. Spoustu dívek ze zemědělské školy čekalo, zrovna jako nás, období zkoušek.
Rozhodl jsem se rozloučit i s přítelkyní Monikou, a než opustím toto město, se s ní ještě naposledy pomilovat.
Vykoupaný, nažehlený a navoněný, jsem zazvonil u jejích dveří.
Chvíli se nic nedělo. Pak se konečně otevřely dveře a mezi nimi stál docela urostlý mladík.
„Přejete si?“
„Já jsem kamarád Moniky, z Prahy….říkala vám určitě o mně…“ blekotal jsem, protože jeho jsem opravdu v tu chvíli nečekal.
„Aha, já už vím. Vy jste určitě ten její kámoš z umprumky. Mluvila o vás. Tak pojďte dál. Monča je ve městě, určitě se brzy vrátí.“
„To je dobrý. Stavím se někdy jindy,“ couval jsem zpět do chodby.
„Jak chcete,“ rozhodl Moničin manžel a zavřel přede mnou dveře.

Kromě hektického zkouškového období, jsme většinu i volného času nacvičovali na nástupišti kasáren slavnostní přehlídku a ceremoniál tak zvaného vyřazování nových důstojníků, včetně nás, důstojníků v záloze. Nedílnou součástí bylo i povyšování.
Na tuto, vskutku ojedinělou slávu jsme si mohli pozvat rodiče, kamarády, ale i své přítelkyně a milenky. Všichni tito měli povolen volný vstup do kasáren, aby mohli přímo sledovat toto dění.

Byla to moje prakticky poslední vycházka v tomto krásném městě na úpatí Jeseníků.
Byl jeden z prvních letních dnů, kdy slunce opravdu hřálo a ústrojový řád nám dovoloval obléci bundokošile.
Náš kroužek divadelních nadšenců se definitivně rozpadl a já měl dnes prakticky poslední schůzku s Věrou.
Procházeli jsme se městem a tlachali o všem možném, až, ačkoliv jsme se nijak nedomluvili, jsme zamířili k nedalekému vrchu za městem, známému jako Uhlířský vrch.
Byl to dlouhý, táhlý kopec, k jehož vrcholu vedla místy kamenná, místy prašná cesta, lemovaná stromořadím starých dubů.
Na samotném vrcholu kopce stála malá kaplička, zasvěcená někomu ze svatých. Sám jsem nevěděl komu.
Byla to oblíbená trasa mileneckých dvojic, které se pak na odvrácené straně kapličky často oddávaly intimním hrátkám.

V očích Věry byl vidět smutek. Zřejmě i ona si uvědomovala, že je to jedno s našich posledních setkání.
A v tu chvíli jsem si vzpomněl na svou nedávnou lež. Zalžu jí znovu, napadlo mne, snad jí to zvedne náladu.
„Věruš,“ začal jsem. „Málem bych zapomněl. Odepsali mi z šumperského divadla, že by mne po vojně přijali.“
„Vážně?“ otočila se ke mně a jejích očích jsem zahlédl jiskérky štěstí. „Vážně ti to odepsali?“
„No,“ odpověděl jsem skoro přesvědčivě.
„To je přece krása. Já jsem tak šťastná,“ neskrývala Věra svou radost a vrhla se mi kolem krku.
V té chvíli se z ní stalo malé dítě, poskakující radostí.
Takovou přemíru štěstí jsem nečekal a málem jsem se zapotácel, když se na mne Věra přitiskla celým tělem a dala mi opravdový, milenecký polibek.Stáli jsme uprostřed kopce v těsném objetí a nemohli se nabažit doteků svých rtů a těl.

Cesta ke kapličce trvala celou věčnost. Každou chvíli jsme se zastavili, abychom se mohli k sobě přitisknout a splynout v nekonečném polibku.
Litoval jsem toho, že tato chvíle přišla tak pozdě, prakticky poslední den mého pobytu v tomto městě.
Bylo mi v tu chvíli krásně, i když mne ve skrytu duše trochu trápilo to mé zalhání.

Za kapličkou jsme oba padli do trávy a pokračovali v líbání. Objímal jsem to křehké tělo a těšil se z každého doteku.
A Věra mi dovolila vše, i to když jsem nahmatal knoflíčky její halenky a začal jeden po druhém rozepínat. Její mládím vonící tělo odhalovalo po kouscích hebkou pokožku, pomalu se zvedající k vzrušením se dmoucím prsům.
Jemně jsem jí odhrnul okraj podprsenky a obnažil tvrdý kopeček ňadra na jehož vrcholu trčela ztvrdlá bradavka.
Něžnými polibky jsem posázel její krk a ústy se přiblížil až k samotnému středu prsu a rty stiskl onen knoflíček.
Věra vzdychala a sama mi nabídla i druhé ňadro k mazlení.

Aniž bych se odtrhl od jejích rtů, volnou ruku jsem jí položil na koleno a začal jí sunout nahoru po stehně.
Věra se opět nebránila, naopak jsem cítil, jak mírně rozevřela nohy. Hebká pokožka stehen ve mně začala vyvolávat vzrušení a každým milimetrem, kterým jsem se jí dobýval pod sukni, tvrdlo mé mužství více a více.
Už jsem se málem dotýkal okraje jejích kalhotek, když mne Věra uchopila ruku.
„Ne, prosím tě, ne.“
„Neboj, já budu opatrný,“ snažil jsem se jí ujišťovat.
„Já vím,“ odpověděla mi. „Ale ono to opravdu nejde.“
„Proč?“ následovala moje přihlouplá otázka.
„Nejde to,“ zopakovala Věra. „Já mám ty holčičí problémy. Nezlobíš se,viď?“
„To víš, že se nezlobím,“ shrnul jsem jí sukni zpět na kolena.
„Moc mne to mrzí,“ omlouvala se stále Věra i když už jsme vedle sebe jen seděli. „Neboj, já ti to příště vynahradím.“

Kdy příště, napadlo mne. Zítra odjíždím a skoro rok se neuvidíme. Kdo ví, co se za tu dobu ještě přihodí? Budeme od sebe vzdáleni nejméně tři sta kilometrů.
V této chvíli jsem již znal adresu svého dalšího pobytu. V kapse jsem umístěnku nástupu po dovolené, která mne čekala po odjezdu z tohoto města.
„Zítra ale určitě přijdeš?“ zopakoval jsem ještě pozvánku na slavnostní vyřazení, když jsme se loučili.
„Určitě přijdu,“ ujistila mne Věra. „Jak bych mohla zapomenout.“

Poslední den ve vojenském učilišti. Jednotky byly nastoupené ke slavnostní přehlídce. Okolo spousty diváků, mezi kterými byli hlavně rodiče a sourozenci budoucích důstojníků. Nechyběly ani přítelkyně a milenky.
Bloudil jsem očima po přítomných a hledal, zda mezi nimi není Věra. Hledal jsem dlouho a stále jsem jí neviděl. Nakonec jsem nabyl dojmu, že nepřišla.
Radost vystřídalo zklamání, až jsem málem přeslechl své jméno, když se četlo povýšení absolventů ŠDZ.
A pak sem jí spatřil. Stála v hloučku dívek ze zemědělské školy, které se přišly podívat na tu slávu a možná se rozloučit i se svými kamarády.
Stála tam v letních šatech, s rozpuštěnými vlasy a s útlou knížečkou v ruce. Očima marně bloudila v řadách vojenských uniforem a hledala mne, jenže já jí nemohl ani zamávat.

Sláva skončila a my se spořádaně odebrali do jídelny k slavnostnímu obědu.
Řízek a bramborový salát jsem si ani nevychutnal, stále jsem musel myslet na Věru, zda ještě čeká na nádvoří kasáren.
Čekala. Stála tam sama, trpělivě a odevzdaně celou hodinu.
Rozeběhl jsem se k ní napříč celým nástupištěm. Objala mne a políbila.
„Moc ti to sluší,“ rukou oprášila výložky, na kterých se blýskala na každé straně, kromě bílého proužku, jedna pecka svobodníka.
Pak znovu dlouhou dobu čekala, až vyřídím veškeré formality, odevzdám výstroj a nakonec jsme se vydali na nádraží.

Nastala nejsmutnější chvíle mého ročního pobytu v tomto městě a snad ještě smutnější loučení.
Stáli jsme mlčky na nástupišti a hleděli si do očí. Občas jsem Věru pohladil po vlasech, a náhle jsem neměl co říci. V krku jsem měl sucho a do koutků očí se mi draly slzy.
Opodál přešlapoval, nyní čerstvý podporučík Krátký a čekal na vhodný okamžik.
Využil chvíle, kdy jsem se odtrhl od Věry, přistoupil ke mně a snažil se mi podat ruku.
„Všechno dobrý, a můžeme si tykat? Já jsem Zdeněk.“
Nestál jsem mu o to, a ani nebyl čas.

Výpravčí zapískal a já musel rychle nastoupit do vagonu.
Ještě na poslední chvíli mi Věra vrazila do ruky knížečku, kterou stále svírala v ruce.
„Na památku, abys na mne nezapomněl.“
Rychle jsem se prodral k otevřenému oknu, abych se ještě, alespoň pohledem rozloučil s Věrou.
Běžela podél vagonu a cosi na mne volala.
„Nerozumím ti,“ snažil jsem se zavolat, aby mi svůj vzkaz zopakovala.
„Péťo, miluju tě!“
Její volání ale zaniklo v houkání lokomotivy, která opouštěla nádraží.

Padl jsem do sedačky vagonu a konečně si prohlédl dárek. Byl to román Františka Hrubína, Romance pro křídlovku.
Dlouho jsem přemýšlel o tom, jakou souvislost mají hrdinky z Manon Lescaut, kterou jsme celou dobu zkoušeli v kroužku a Romance pro křídlovku s Věrou. Proč jí zajímal tragický osud hrdinek obou příběhů? Chtěla mi tím něco naznačit?
Nikdy jsem se to nedozvěděl.

Po více jak čtyřiceti pěti letech jsem se pídil po osudu Věry i s pomocí televizního pořadu Pošta pro tebe, leč marně.

Navigace v seriálu<< Ztracená léta 04Ztracená léta 06 >>
0 0 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Tenhle díl byl táák smutný…… 🙁

Kittikit

Takovy smutny konec …

Vrhcab

Otevíral jsem díl s dalším očekáváním sexu a nepřišel… A víte co? Nevadilo.
Nezažil jsem tu dobu.
Nevadí mi to.
Ale děkuji za tenhle pohled do minulosti při kterém až zamrazilo.