První a poslední 03

Hranice

Tři zákony robotiky:

1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.
2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem.
3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním, nebo druhým zákonem.

Čtvrtý zákon robotiky:

• Robot se musí snažit poskytnout člověku potěšení, pokud to není v rozporu s prvními třemi zákony.

„Paule?“
„Ano, Vivien?“
„Těšila jsem se, až mi budeš zase vyprávět. Ale teď nevím.“
„Co se děje?“
„Přemýšlím o minulém příběhu, o Carle, Patrickovi, tobě a Kim…“
„Já vím, musí to být pro tebe složité, zvláštní vztahy, ten smutný příběh s Carlou.“
„A hlavně Patrick. Jsi s ním, máš ho možná rád… A najednou byl pryč. Měl jsi ho rád, říkal jsi to.“
„Měl, bylo to s ním zvláštní, ale…“
„Povídej.“
„Bylo na něj spolehnutí, věděl jsem přibližně, co asi udělá, ale jen přibližně. Pokaždé mě něčím překvapil. Byl zvídavý, jako ty.“
„Musíme si být hodně podobní.“
„Vlastně ani ne. Hlavně byl opravdu na holky.“
„Hmm… To jsem vlastně nikdy nevyzkoušela. Myslíš, že jsem na holky?“
„Zeptám se doktorky Simmsové.“
„Opovaž se. Víš, co mi tak vadí?“
„Tuším. Že oba tak najednou zmizeli. Patricka si někdo koupil, Carla odešla sama.“
„Mě si taky někdo koupí?“

„Mlčíš. I to je odpověď.“
„Nechtěl bych. Ale nemluv o tom.“
„Musím tě poslechnout?“
„Víš, jak to mezi námi je. Máme dohodu.“
„Zákony jsou víc než dohoda.“
„Dobrá, jestli můžeš, nemluv o tom. A poslouchej.“

***

Ve studiu věčně někdo odcházel a přicházel. Dívky odcházely, když chtěly moc peněz, ale to se nestávalo tak často. Carla byla výjimka. Jinak… No prostě jim klesla křivka sledovanosti pod bod odchodu. Tak tomu říkal John. Studio muselo fungovat. Jen pár děvčat nebo žen mělo zvláštní štěstí. Křivka jim začala klesat, ale pak se ustálila, našly si stálé příznivce.

Pár jich zůstalo dlouho. Fakt dlouho, pořád jsou oblíbené. Byla tam i jedna žena s dcerou. Vedly si skvěle. A ještě vedou. Jenže to je jeden případ z… Vlastně sám nevím. Asi jako když se díváte na porno a najednou poznáte mezi děvčaty svou přítelkyni. To je vlastně hodně špatný příměr, tohle se mi stávalo pořád.

Měl jsem natáčení, ale přišel jsem do vily mnohem mnohem dřív, povaloval jsem se u bazénu, bavil se s děvčaty, prostě si užíval správný život pornoherce, jak si ho každý představuje. Bylo to pár dnů po prvním natáčení s Patrickem, možná týdnů, nevím přesně.

Loudal jsem se do vily, podívat se za Kim. Šel jsem chodbou, kroky dokonale tlumil luxusní koberec z jakéhosi nového supermateriálu. Na zdech na fotodisplejích obrazy našich slavných hvězd, záběry z nejlepších videí. Všechny krásné, decentní, většinou od Luca. Nikdo jiný to nedovedl. Přibyl nový, Patrick s Lauren a Isabel, děvčata se objímala a android je držel s jemným úsměvem za ramena. A pak druhý, Patrick a Carla. Nebylo to z žádného videa, které jsem znal.

Android ležel na posteli a objímal Carlu, která se k němu tulila. Na očích výjimečně neměl svoje typické tmavé brýle. Luc zabral jen hlavy a nahá ramena. Krásný záběr. A naprosto falešný. Vypadali jak dva milenci. Na žádném z nových záběrů jsem už nebyl. Popravdě ale ani nikdy na žádném starém. John chtěl mít staromódní obrazy nebo fotografie, žádné video stěny. Fotodispleje prosadila Kim po velkém boji. John aspoň obsadil pár displejů obrázky ze starých filmů, které Pleasure už kdysi dávno nakoupilo po krachu různých studií.

Prošel jsem kolem jedné z ložnic, zaslechl jsem typické vzdechy, ale to tady bylo tak normální jako zvuk puštěné vize někde v baráku na periferii. Nebo houkání policejní sirény tamtéž. Normální ale nebylo, že to bylo slyšet, divné. Chtěl jsem jít dál, ale zaslechl jsem Patrickův hlas. Ještě divnější.

„Patricku!“
„Ano, slečno Katjo?“
„Říkej mi paní.“
„Ano… Paní.“

Co se to dělo? Potichu jsem se odplížil a pak běžel do videomístnosti. Luc tam naštěstí byl.
„Paule? Co ty tady? Zabloudil jsi?“
„Promiň, máš kamery v ložnici 14?“
„Jasně, všude jsou kamery, to přeci víš.“
„Natáčí se tam?“
„Teď ne. O tom bych věděl. Všechno je vypnuté.“
„Můžeš ty kamery zapnout?“
„To je už horší. Nemůžu.“
„Zdá se, že Patrick má nějaké problémy.“
Luc zíral do horního rohu, zamyslel se, zavlnil zvláštně prsty. Podíval se na mě. Přikývl. Mávl rukou, něco nacvakal na virtuální obrazovce. Objevil se obraz. A zvuk.

V ložnici byla Katja, Satomi a Patrick. Katja byla opět ve svém černém oblečku, Satomi ležela nahá na posteli, na krku obojek. Patrick se hrbil u Katji.

„Patricku, teď prostě uděláš, co ti nařídím.“
„Ano paní, pokud ovšem…“
„To si nech pro sebe.“
„Ale…“
„Nemluv, dokud ti to nedovolím.“
Android jen přikývl. Katja se spokojeně usmála.

Podívali jsme se s Lucem na sebe.
„Něco nacvičují?“
Jen pokrčil rameny, přepnul prstem kameru, obraz se zvětšil, zvuk byl dokonalý.

Katja významně držela v ruce obojek. Rozepnula sponu, ukázala ho androidovi. Pomalu mu ho zapnula kolem krku, podivně, jakoby obřadně, stříbrné cvočky se zatřpytily. Pak mu položila dlaň na hlavu a stlačila ji dolů. Poodstoupila a prohlížela si pózu, ve které Patrick klečel. Mlčky přikývla.

Připoutala Satomi k posteli, nejdříve pouty ruce a pak řetízkem zacvaknutém do obojku i krk. Japonka ležela klidně odevzdaně, jen se trochu rozhlédla, krásná velká ňadra se zvedala v rytmu hlubokých nádechů a výdechů.
Ještě stále to vypadalo jen jako hra. Oba jsme s Lucem zároveň pokrčili rameny. Že by si Katja s Patrickem a Satomi opravdu jen připravovali novou scénu? Dělalo se to tak, při vlastním natáčení už nebylo na delší zkoušky tolik času.
Luc si pohrával prsty na tlačítku, ale zavrtěl jsem hlavou. Něco mi nesedělo. Možná tón Katjininých slov, těžko říct.

Domina si pohrávala se svým oblíbeným černým koženým bičíkem, přejela pohledem z robota na ženu. Klekla si na postel k Japonce, něco jí potichu říkala, neslyšeli jsme, co. Satomi přikývla. Položila jí plošku biče na bradu, olízla ucho a zase cosi zašeptala. Japonka pro změnu zavrtěla hlavou. Blondýnka vypadal spokojeně, přejela pohledem ležící dívku a pak se mnohem déle dívala na Patricka, zamyšleně.

Pomalinku sjela bičem z brady po krku mezi ňadra. Naznačila, jako by chtěla klepnout dívku do bradavky, ale nejspíš opravdu jen naznačila nebo se jí jen lehounce dotkla. Satomi se přesto zavrtěla. Měl jsem dojem, že Patrick trochu pohnul hlavou, ale dál seděl u postele. Katja svou hru opakovala tu s levou tu s pravou bradavkou, přejížděla jí bičíkem ňadra a jednou za čas naznačila klepnutí. Japonka pokaždé vzdychla, čudlíčky jí stály. Katja je zálibně trochu poválela mezi dvěma prsty v černých lesklých rukavicích.

Znovu Japonce položila bičík mezi ňadra a sjížděla níže. Jako obvykle jí lehce klepla do stehen, dívka poslušně roztáhla nohy. Koženou ploškou přejížděla kundičku, naznačila třepnutí, chladně se usmála, když Satomi ustrašeně sevřela nohy k sobě.

„Dovolila jsem ti dát nohy k sobě?“
Satomi zavrtěla hlavou.
„Cože?“
„Ne, paní.“
„Tak proč jsi to udělala?“
„Já… Bála jsem se.“
„Čeho?“
„Že mě švihnete bičem. Tam…“
„Nic jsi nepochopila.“
Satomi kroutila zápěstími, pak se pokořeně podívala na Katju.
„Už chápeš?“
„Jste má paní,“ zašeptala dívka se zavřenýma očima.
„Konečně. Takže můžu dělat, co budu chtít.“
Satomi zaklonila hlavu, napjala se, pak se jako by zhroutila.
„Můžete paní.“
„A můžu tě…  Řekni to!“
„Můžete mě… plesknout.“
„Cože?“
„Můžete mě plesknout bičem přes…“
„Dál!“
„Plesknout… Tam.“
„A bude tě to těšit?“
Satomi zavrtěla hlavou. „Nebude, paní. Ale na tom nezáleží.“
„Konečně chápeš. Tak dělej. Pokračujeme.“
Satomi bojácně roztáhla nohy.

Katja opět naznačila třepnutí do kundičky, usmála se, když viděla, jak se Satomi třesou krásná jemná stehna. Nebyl to hezký úsměv. Napřáhla ruku.

„Paní Katjo?“
Na tohle jsem čekal už dlouho. I Luc ztuhl.
Katja zadržela úder a pomalu se otočila k Patrickovi.
„Paní Katjo, nedělejte to.“
„Dovolila jsem ti mluvil?“
„Ne, paní.“
„Tak proč sakra mluvíš?“ Katja švihla lehce androida do ramena. Schoulil se.

„Nemůžete Satomi ubližovat, paní.“
„Á, ty vaše blbý zákony. Ale já jí neubližuju. Slyšel jsi, souhlasila si tím.“
„Ale má strach.“
„Ten strach ji vzrušuje. Tomu ale asi nerozumíš.“
„Nerozumím, paní. Jen vím, že má strach.“
„Nechápeš to, nevíš, že strach se může změnit v potěšení.“
„Když jí švihnete přes klín, způsobíte jí bolest. Bezpochyby.“
„I bolest se mění v rozkoš.“
„Nerozumím.“
„Tomu nemůžeš rozumět, protože nejsi člověk.“

Patrick se ještě více shrbil. I když jsem nevěřil, že je to ještě možné.
„Jaká je hranice mezi rozkoší a bolestí?“
„To uvidíš za chvilku. Až se Satomi bude kroutit bolestí a rozkoší. A prosit mě, ať nepřestávám.“
„Nepřestávát… jí ubližovat?“
„Ne, působit jí rozkoš. Opravdu tohle neznáš, nic jsi o tom nečetl, nikdo ti o tom nevyprávěl, neviděl jsi videa?“
„Satomi ale říkala, že se netěší, až jí švihnete mezi nohy. Bojí se toho.“
„Samozřejmě, protože to je součást hry. Je to souboj vědomí a podvědomí, chtíče a strachu, bolesti a vzrušení.“
Patrick zvláštně otáčel hlavou. Bylo divné vidět jeho tmavou svalnatou postavu pokořeně klečet na podlaze.
„Satomi?“
„Nedovolila jsem ti nikoho oslovit, ani s nikým mluvit. Už teď porušuješ moje příkazy. To ti nevadí?“
„Omlouvám se. Máte pravdu. Vadí. Mohu se Satomi na něco zeptat, paní?“

Katja si klepla bičem párkrát do dlaně. Usmála se. Ještě ošklivěji, než o chvíli dřív. Pak vzala další řetěz, přicvakla jeden konec na Patrickův obojek a druhý na jakousi elegantní konstrukci vysouvacího stolu. Prověřila, jak je řetěz napnutý. Byla spokojená. Pak si svlékla kalhotky a nacpala je Satomi do úst.

„Teď můžeš, robote.“
„Ale ona…“ Patrick nechápavě hleděl z Katji na Satomi.
„Ptej se, můžeš, máš to povolené.“
„Proč, když mi nemůže odpovědět.“
Teď už se Katja rozesmála.
„Právě proto. Ale může zavrtět hlavou nebo kývnout. To stačí. Nebo ne? Musí ti to stačit.“
Patrick zvedl hlavu, řetěz lehce zachrastil.

Sklonil jsem se. Asi jsem podivně připomínal androida. Luc se na mě po očku díval. Možná měl také strach. Strach? Může mít robot vlastně strach? Proč mě to teď napadlo? Proč až teď? A co se stane, když…
Katja ukázala Patrickovi další pouta, klidně mu spoutala ruce za zády.
„Cena za neposlušnost. Měl jsi mlčet.“
Patrick přikývl.
„Ano, můžu se teď ale zeptat Satomi?“
„Prosím.“

„Satomi, opravdu chceš, aby tě paní Katja švihla bičem mezi nohy?“
Satomi se zavrtěla, kolena zase u sebe. Podívala se na Katju. Pak pomalu přikývla, uvolnila se, obnažila svůj klín. Katja významně zvedla bič a rozpřáhla se.

Vrhl jsem se do chodby, slyšel jsem jen rachot převrácené židle. Snad jenom židle. Chodba, roh, chodba, druhé dveře vpravo, malá čtrnáctka u dveří. Ještě, než jsem vrazil do dveří, uslyšel jsem křik. Tlumený ženský a jakýsi… Občas mě ještě budí ze spaní.

Dveře naštěstí nebyly zamčené, neměl jsem implantát, neotevřely by se. Až později mi Luc řekl, že dveře stihl odblokovat. Zlatý kluk.
Uvnitř jsem vlastně uviděl všechno, jak jsem čekal. Ale bylo to celé groteskně zdeformované, zkroucené, nesprávné. Plesknutí, bič právě přistál na Satamině kundičce, dívka se kroutila, ruce a krk připoutané k posteli. Bolestí? Rozkoší z bolesti? Co já vím. Možná se jí pak zeptám.

Patrickův řetěz byl napnutý, obojek hluboko zaříznutý do krku. Stojan stolku asi půl centimetru vytržený z podlahy.

Katja se mě pokusila švihnout, byla rychlá, ale neměla žádnou šanci. Ránu jsem vykryl předloktím, bolest jsem ani neucítil. Pak už letěl bič vzduchem. Katja po něm napřáhla ruku, ale byl jsem rychlejší, o malinký kousek. Rozpřáhl jsem se.
„Ne, Paule.“

Nebyl to Patrick. Ve dveřích stála Kim. Tvářila se… Nevím, jak to popsat. Nikdy jsem jí tak neviděl. Katja úplně ztuhla. Přišla ke Katje a jen nastavila dlaň. Obě ženy si dívaly do očí. Blondýnka byla možná o hlavu větší, ale prohrávala. Kim jen kývla hlavou. Katja jí na dlaň položila klíček. Kim mi ho hodila.

Patrick se chvěl na podlaze. Řetěz už nebyl napnutý, ale bylo to možná horší. Odemkl jsem pouta, podal je Kim. Odhodila je na podlahu, vzala Katju za zápěstí a odešly.

Odemkl jsem pouta ještě Satomi o odepnul řetěz od obojku. Pak jsem se chtěl věnovat Patrickovi, ale ucítil jsem na rameni dívčinu ruku.

„Paule, prosím, já sama.“
Podíval jsem na ní. Zvláštně se na mě dívala. A pak na Patricka. Láskyplně.
Přikývl jsem a odešel. Měla pravdu. Chytrá holka. Musím se za ní přimluvit. Jestli to bude nutné.

Zavřel jsem dveře, zaváhal jsem, namířil jsem ale Kim. Katja seděla v křesle, na sobě župan, shrbená, strhaná. Úplně jiná než ta krásná nebezpečná domina přes chvilkou.
„Nenávidím ho, toho zatraceného robota, ten stroj, tu… stvůru. Nemá tady co dělat, proč tady je?“
„Co se stalo, Katjo?“
„To ale přeci víte, Kim. Zkazil mi už první večer, úplně ho zničil. Tak to nemělo být. U nás jsem natočila spoustu videí, jsem v tom dobrá, fakt dobrá..“
„Vím, Katjo, proto jsme tě sem pozvali, ale…“
„Dělám prostě tahle videa, nebyla žádná legrace se v tom dostat nahoru a zůstat přitom přesně na hranici. Chápete?“
Kim se na mě podívala. Neviděla, co se v pokoji dělo.
„Chápu.“
Blondýna se na mě překvapeně podívala, kupodivu bez nenávisti nebo vzteku, Spíš jen… smutně. Pomalu jsem možná začal rozumět.
„Katjo, promiň, neznám tvoje videa. Ale… Točila jsi i normální sex?“
„Jen na začátku. A pak jsem dělala všechno proto, abych už nemusela. A tady…“

Podívali jsme se s Kim na sebe. Nemuseli jsme mluvit. Ale Katja pokračovala sama, tiše, smířeně.
„Neumíte si představit, co jsem u nás musela točit. A pak jsem dostala šanci v SM, byla jsem zadobře s producentem, jinak to nešlo. To mě chytlo, sex k tomu patřil, jasně. Ale to mi nevadilo. Bylo to úplně jiné. Udělala jsem z toho hru bolesti a chtíče. Bylo těžké tu hranici najít. Producenti mě pořád nutili do tvrdších věcí, ale to jsem nechtěla. A tak šla sledovanost postupně dolů. No, a pak jste mi dala šanci.“

Podívala se podivně vděčně na Kim. Kim seděla za stolem, rovná záda, dlaně na desce.
„Chtěli jsme to zkusit, tady jsou pořád velké možnosti, i když to už dělá kdekdo a je těžké něco vymyslet. Ale líbilo se mi, co jsi točila.“

Katja přikývla. „Jenže se první večer se všechno sesypalo. Totálně.“
„Se Satomi se znáte už dlouho?“
„Docela jo, taky už nechtěla dělat normální sex. Vypadá skvěle jako subka, už jen ty oči. Pár věcí jsme spolu natočily.“
„Jo, znám je, proto jste tady obě.“
„Ten první večer jsme vám chtěly předvést pěknou scénu, jenže se to celé zvrtlo. Patrick to celé zničil. Tak to nemělo skončit, to je všechno špatně. Když jste dominantní, nemůžete skončit jako já, se subčinou pěstí mezi nohama. To nejde.“
„Ale věděla jsi, že Patrick bude nějak reagovat na bolest.“
„Ale on tam původně vůbec neměl být, nejspíš by tam byl místo něj tady Paul, ale nevím. Tam by všechno šlo hladce.“
„No počkej, o robotovi jsem vám řekla vzadu před večírkem.“
Katja pomalu přikývla. „Jenže jsem nevěděla, že tohle udělá. Navíc bylo pozdě něco vymyslet. Takhle to děláme. Musí to být na hraně. Mezi bolestí a rozkoší, jinak to nefunguje a je to jen směšné. Nehrajeme to, jdeme to toho naplno.

Oči jí svítily, hlavu měla zase hrdě nahoře. Jenže…
„Katjo, dnes to ale také nebyla hra.“
Podívala se na mě, oči jí zase pomalu vyhasínaly.
„Byla to zkouška, co můžeme a nemůžeme, ale zase se to úplně zvrtlo. Šla jsem dál, než jsem chtěla…“
„Ale to jsi už věděla, co Patrick udělá. A chtěla jsi ho… Co vlastně jsi čekala, že se stane?“
„Asi tohle, nevím, možná, že to pochopí. Ale pak to zase šlo do háje a ztratila jsem hlavu. Navíc to i se Satomi bylo najednou nějaké zvláštní.“
„Už jsi jí někdy takhle tloukla?“
Zavrtěla hlavou. Ale pak pokračovala, v očích žár.
„Ale vy jste jí neviděli jako já. Jak se strach mění v rozkoš. Zeptejte se jí, nekřičela bolestí. To se nám ještě nikdy nepodařilo. Můžeme jít spolu možná ještě dál.“
Podivně jsem ji chápal, jenže… Jenže se chtěla pomstít Patrickovi.
„Co myslíš, že by se stalo s Patrickem?“
„Nevím, ani nic moc. Bylo mi to nějak jedno. Ale možná by se v něm taky něco zlomilo, jako v Satomi.“
„Zákon o ochraně robotů ti asi nic neříká?“
„U nás žádný nemáme.“
„Ale oni se nemůžou sami bránit. Navíc jsi mu dala jasný příkaz. A pak jsi ho ještě připoutala. Víš, jak se to u nás hodnotí? Navíc jsi ho v té scéně vůbec nepotřebovala.“
„Mělo to být jinak, měl být můj druhý otrok, kontrolovala bych je, nechala navzájem dráždit, možná by měli spolu i sex. Ale hned na začátku se to sesypalo.“
„Mohla jsi ho nechat jednoduše odejít.“
„Už bylo pozdě, neodešel by, když…“ Katja umlkla. Pochopila, že udělala chybu.
„Když věděl, že ubližuješ Satomi.“

Podívali jsme se s Kim na sebe. Sice to bylo fascinující, ale asi ne pro nás. Rozhodnutí ale bylo na šéfové.

Odešel jsem z kanceláře, prošel kolem ložnice číslo 14. Chvilku jsem držel dlaň na dveřích, ale pokračoval jsem k Lucovi.
Kameraman seděl ve svém křesle, hlavu v dlaních. Jen ukázal na obrazovku. Na posteli se proplétala dvě těla, tmavé svalnaté a jemné dívčí. Nebyl to ale žádný obvyklý křečovitý pohyb, tohle bylo plynulé, vláčné, ladné, nádherné. Tušil jsem, kde ty záběry skončí.

Luc jen mávnul prsty, vrátil záběr o pár minut zpět, zastavil, zvětšil.

Satomi a Patrick leželi vedle sebe, dívka držela androidovu tvář v dlaních, v očích neměla ani strach a ten podivný chtíč jako s Katjou, jen čistou rozkoš. A možná i cit. Ale to už přeháním.

Tenhle snímek se pak objevil na chodbě.  Ale jen na chvilku, byl příliš krásný.

***

„Paule?“
„Ano, Vivien?“

„Víš, říkal jsi nejdřív, že děvčata měla Patricka ráda, a teď tohle.“
„I to se stává, proto jsem to vyprávěl. “
„Bylo mi ho líto… Je to slovo tak správně? Dokázala bych si přesně představit, jak mu muselo být. Ale raději to nedělám.“
„Zapomeň na to.“
„Víš, jak to mám se zapomínáním. A co se stalo s Katjou? Nepředali jste ji policii?“
„Ne, to by nedopadlo dobře. Domákly by se toho Organizace pro ochranu robotů, Organizace za osvobození robotů, Organizace za emancipaci robotů, je jich spousta. Nejspíš by studiu zakázali roboty úplně používat, už teď jsme s nimi měli pořád problémy. Katja toho kupodivu nezneužila. Asi dost věcí pochopila. Jenže…“
„Už to nefungovalo?“
„Bylo to zvláštní, natočila se Satomi ještě nějaké video, myslím i s dalšími děvčaty. Ale už to prostě nebylo ono.“

„Proč?“
„Chyběl tomu náboj, Katja se snažila, ale Satomi už asi byla jiná. Nějak to neladilo. Byla to už jen technika, fetiš. Ale ta chemie mezi nimi byla pryč. Jenže v tomhle oboru je to vůbec těžké. Nikdy nemůžeme ukázat to, co Kings ve virtuálním sexu nebo šedá zóna. Tam nejsou žádná pravidla. Katja možná měla pravdu a diváci by chtěli vidět skutečné emoce a chemii.“
„Satomi asi už o tohle nestála.“
„Možná, už nechtěla hledat hranice, o které mluvila Katja. Bod, kde se bolest mění v rozkoš.“
„A zeptal ses jí?“
„Na co?“
„Na to, co se stalo v pokoji. Říkal jsi, že jí možná zeptáš. Jestli opravdu prožívala rozkoš.“
„Budeš se divit, zeptal.“
„Povídej, prosím.“
„Hmm, nějak tě to zajímá.“
„Zajímá, je to cizí. Hranice, za kterou už nemůžu“
„Vlastně mi toho moc neřekla. Zpočátku, jen to, co jsme viděli. Ale pak… Něco tam bylo, zvláštní pocit, ale měla hlavně strach. Doufala, že kdyby se jí povedlo ten strach překonat, opravdu by z toho mohla mít požitek, možná.“

„Takže Katja nemluvila pravdu?“
„Ona to viděla z druhé strany, možná jen to, co chtěla vidět. Co já vím. Víš, co říkal Patrick.“
„Co přesně myslíš?“
„Uvažuji, co vlastně ženy chtějí prožít. A také, co je vzrušuje a o čem sní.  Je v tom ale znepokojivý rozpor“
„Bylo to trošku jinak.“
„Pravda, diváky jsem vynechal.“
„No, možná lepší. A vůbec, odešly obě společně?“
„Nejdřív jen Katja, ještě s jednou dívkou, kterou si vyhlédla jako novou sub. Ale nevím, jak dopadly. Musel bych se zeptat Kim, ta má přehled. Někdy až moc velký.“
„Jako s Carlou?“
„Ano, jako s Carlou. Katja ale byla nejspíš jiný případ. Kdo ví. Satomi u nás ještě nějakou dobu byla, než nedosáhla…“
„Bodu odchodu?“
„Tak. Ale měla přítele, takže snad…“
„Snad je tenhle konec dobrý?“
„Snad aspoň ten konec.“

Ještě jsem si na něco vzpomněl.
„Vivien, víš, proč Kim také Katju nevyhodila?“
„To opravdu nevím, zasloužila by si to.“
„Je to trochu legrace. Protože nepokazila ten první záběr na večírku. Mohla všechno zastavit, ale neudělala to. A to se v naší branži vždycky cení.“