Tři švagři 06

Díl šestý – Souboj o spánek

Princ Velen cestuje s mladou dvorní dámou Blankou na jih za svou vysněnou princeznou Violettou. Jak se zdá, další cesta už nebude tak veselá a idylická. To je jediné, co princi prozradila tajemná Paní jezera.

Další dny se trochu ochladilo, ale zatím ještě nepršelo, i když se po obloze proháněly tmavé mraky. Dívka se zachumlala do pláště a prohlížela si mapu, spokojeně ukázala prstem na jedno místo.
„Tady si můžeme zkrátit cestu lesem, vidíte, hlavní silnice vede kolem, ušetříme tím mnoho mil.“
„A nenapadá tě, proč asi vede kolem?“
„Bojíte se?“

Princ se podíval na les po levé ruce. Nevypadal přívětivě, byl temný, u země se držela podivná pára. Kdyby aspoň svítilo sluníčko. Už už hmatal po talismanu, ale ucukl prsty zpět.
„Nevypadá úplně přívětivě, musím přiznat. Ale jedem, jestli chceš.“

Dívka pokývla hlavou, nebylo lehké přinutit koně odbočit na úzkou stezku, vzpínal se a cukal. I druhý kůň uvázaný u vozíku byl neklidný. Ale obě zvířata se nakonec podařilo přesvědčit.
Ujeli kousek cesty, ale nevypadalo to nijak lépe. Spíš hůř. Mlha ještě trochu zhoustla, všude bylo šero a divný zápach.
Stromy kolem stezky měly bílé uschlé větve a sahaly po vozíku svými vychrtlými kostlivými pařáty. Jen občas se ozval křik nějakého neznámého ptáka, občas cosi žbluňklo do vody, chvílemi něco podivně zasyčelo. Možná by bylo lepší, kdyby bylo úplně ticho. I klapot koňských kopyt se tak nějak rozpíjel.
Náhle se z mlhy vynořil velký pták, přímo proti nim, na poslední chvíli se zvedl a těsně minul plachtu. V uších jim dozníval dlouhý zděšený skřek.

Princ mrkl na dívku, chtěl jí říct, aby se raději vrátili. Ta ale jen držela otěže, dívala se kupředu a měla pevně sevřené rty. Beztak by se ale neměli kde otočit, cesta byla úzká.
„Víte, zdálo se mi o téhle cestě, že tudy máme jet, ale nevím, proč, “ zašeptala Blanka, „za chvílí to bude lepší, ještě dvě zatáčky.“
„A jak ten sen skončil?“ neodolal princ a usmál se.
„To si nepamatuju, vím, že jsme odbočili ze silnice a jeli tudy. A to je všechno.“

Opravdu se zdálo, že se les trochu rozestupuje, projeli zatáčkou doleva a za ní byla další ostřejší na druhou stranu.
„Prrrr!“ vykřikla Blanka a rychle zatáhla za otěže.
Cestu blokoval vůz, řítili se k nim dva černě odění vousatí muži se zbraněmi v rukou. Princ jen zahlédl, že další jsou dál za vozem. Nechápal, že včas neslyšel křik.
Seskočil z kozlíku.
„Honem, hoď mi meč, rychle!“
Zahlédl, jak se Blanka rychle otočila a vrhla se do vozíku. Uhnul prvnímu útoku, díval se kolem, jestli neuvidí aspoň nějakou velkou větev nebo cokoliv, co by mohl použít. Jednu uviděl dál, ulomil ji vůz před nimi, když ho vozka strhl ke straně. Jenže když tam poběží, nedostane meč.

Znovu se uhnul, darebák se na něj šklebil a oči mu zářily. Stál teď mezi ním a vozíkem, snažil se ho výpady odtlačit ještě dál.
Velen zahlédl druhého lupiče, jak vylézá na kozlík. Vystihl úder prvního lupiče, prosmýkl se kolem něj, a ještě ho stihl kopnout pod koleno. Vyskočil na vozík přesně spolu s druhým darebákem. Tomu teď meč spíš překážel. Než se stihl rozkoukat, princ ho skopl dolů. Zároveň ucítil v dlani rukojeť svého lehkého meče.

„Díky!“ seskočil za druhým lupičem, ten právě zvedal meč ze země. Velen mu ho hbitě odkopl pryč, muž se za ním vrhal, ale princ mu podrazil nohy. Koutkem oka jen zahlédl, že Blanka sebrala meč ze země a drží lumpa v šachu.
Na víc neměl čas, první dareba zase zaútočil, odněkud se vynořil další s dlouhou holí. Podařilo se jim prince od dívky oddělit a zatlačovat ho k velkému vozu. Ničemové byli až podivně obratní, jeden hravě vykrýval všechny finty a další nepříjemně útočil holí.

Velen se rozhodl a rychle se převalil pod vozem a loktem srazil chlapíka s holí. Uskočil stranou a poprvé na okamžik uviděl celé malé bitevní pole. Vůz táhli dva statní hnědí koně. Na kozlíku seděl vozka, ale měl hlavu zhroucenou na prsou, nejspíš byl omráčený. U stromu byla připoutaná žena v dlouhých modrých šatech. Na větší prohlížení nebyl čas, musel se rychle vypořádat se dvěma muži a pak teprve myslet na další.
První byl už tady, kroužil kolem, díval se mu výsměšně do očí a uskakoval před výpady.
Kralevic uslyšel koňský cval, blížil se z druhé strany. Pomoc nebo další nebezpečí?
První nepřítel se také na okamžik zadíval na cestu. To Velenovi stačilo, krásným trikem vyrazil soupeři meč z ruky a chytil ho do ruky. Připravil čepel k výpadu…

„To stačí!“ rozčísl hluk bitky jasný ženský hlas.
Velen uskočil před vůz, ale stále držel v šachu své dva soupeře. Ti ale spustili paže a jen se šklebili. U vozíku stál černý kůň s černě oděným jezdcem. Vlastně ne jezdcem, byla to žena s dlouhými tmavými vlasy. V rukou držela malý nebezpečný samostříl a mířila na Blanku. Princ se k ní chtěl rozběhnout, ale žena jen zvedla zbraň a výsměšně škubla hlavou.
„Meče na zem, Velene, teď ti už k ničemu nebudou. Určitě nechceš, aby tvého mladého „druha“ zasáhla moje střela. Slovo „druha“ vyprskla s výsměchem.
Blanka stála strnule s mečem v ruce, její soupeř si držel krvácející rameno a nenávistně ji probodával krvavýma očima. Dívka se snažila uskočit, ale žena jen pobídla koně a tlačila ji k Velenovi. Za chvíli stáli vedle sebe.
„Přivažte je ke stromu, přímo vedle mé nevlastní sestřičky. A na nic nesahejte, rozumíte? Na nic.“
Princ se podíval tázavě na dívku, ale ta jen smutně pokrčila rameny. Snažili se bránit a vzpouzet, dva muži jim ale zkroutili paže za záda a třetí je spoutal. Přitáhli je k silné větvi a pevně přivázali.

Mohli si konečně prohlédnout druhou ženu. Byla přivázaná stejně jako oni, navíc ještě měla šátek přes obličej. Princi přesto připadala nesmírně krásná. Z něžné neobyčejně bledé tváře zářily velké oči. Dlouhé vlasy měla sepnuté zlatou sponou. Modré lesklé šaty splývaly v měkkých záhybech na elegantní štíhlé postavě.

Druhá žena zavěsila samostříl k sedlu, v ruce držela jen malý stříbrný mečík. Byla vlastně také krásná, jenže to by jí nesměly oči žhnout temným žárem. Ústa byla až příliš rudá, zuby nepřirozeně bílé a rysy v tváři se měnily z dokonalých až po děsivě ostré. Postavila se před druhou ženu a ušklíbla se na Velena s Blankou.
„Víte, k čemu jste se vy dva připletli?“
„Hnusnému přepadení?“
„Hmm, nevíte,“ protáhla žena, „a přitom dobře znáte mě i ji. A i moje společníky.“
„Nikdy jsem vás neviděl.“
„Opravdu? A když ti řeknu, že jsem Královna nočních můr? A tihle kolem noční běsi?“
„Čehože?“

Žena se přestala usmívat, stoupla si před Velena a mečíkem mu zvedla hlavu.
„Královna děsivých snů, nočních můr, úzkostí a strachů. Díky mně se ti zdá o smrti, nehodách, nekonečných pádech, z mých snů na tebe zoufale volají tvoji drazí o pomoc. Marně, samozřejmě, můžeš jen sledovat, co hrozného se jim děje a škemrat, aby ses probudil. Probudil,“ zašeptala výsměšně.
Ukázala dlouhým prstem k druhé ženě.
„A víš, kdo je tohle?“
„Vím, kdo je to,“ ozvala se nečekaně Blanka. Černá královna udiveně zvedla hlavu.
„Opravdu?“
„Ano, slyšela jsem o tobě ve vyprávěních a v bájích, a také o ní, a samozřejmě i o Bohovi spá…“
„Mlč!“ přitiskla Královna hrot meče na dívčin krk, „nebo už nikdy nepromluvíš. Moje nevlastní sestřička, už jsem říkala, Královna krásných snů, to ona se snaží, aby se vám zdálo o květinách, loukách, o létání, o vašich milých, a také o milování, můžete ve snech smilnit, s kým chcete. S tvou milou, se sestrou, se dvěma nebo rovnou se všemi třemi najednou. Jak by se ti to líbilo, Velene? Neříkej, že jsi o tom nikdy nesnil. Nebo že se ti o tom nezdálo. Neposlala ti moje sestřička takové sny? Neprobouzel ses s tupým úsměvem a flekem na noční košili? S kým to bylo, s Lenkou, s Helenkou nebo Elenkou? Ta se ti líbila nejvíc, viď?“

Královna přecházela výsměšně sem a tam, přejížděla čepel meče prstem.
„Ale já ti také mohu poslat podobné sny, jen trochu jiné, ještě hezčí,“ zastavila se před Velenem a výsměšně se k němu naklonila, „co by sis přál vidět, o čem bys chtěl snít? Co takhle tvoje rusovlasá sestra Elenka připoutaná k nějakému trámu, je jen v košili, přichází nějaký špinavý tlusťoch, pomalu jí roztrhne košili od shora až dolů, prohlíží si ji, ohmatává ty krásná prsa. A pak jí strčí dlaň mezi nohy, hladí ji, drsně a hrubě, ale té nadržené čubičce to dělá moc dobře. A ty tam jen stojíš nebo sedíš a nemůžeš se pohnout. Ale hrozně tě to vzrušuje,“ královna vystrčila jazyk a olízla si rudé rty.
„A pak by ji roztáhl nohy a prostě by s ní dělal, co by se mu zachtělo. A co takhle kdyby dvě přivázaly tu třetí, která by to asi byla? Helenka, ta černovlasá? Hlavu a ruce by měla uvězněné v kládě, zadek vystrčený. Elenka by jí, sestřičce vyhrnula šaty, pěkně pomalu, konečně by měla ten krásný zadek nahý. A pak by ho začali pomalu švihat tenkými řemínky, každá rána by zanechala stopu na bílé jemné kůži. Co, líbí se to, vzrušuje tě to? Ano, jak vidím, stačí si to jen představit.“

Královna položila Velenovi ruku na rameno. Divná ruka, pálila i mrazila zároveň.
„A ještě lepší, mohl bys tam být ty sám a před tebou ležela spoutaná sestra. Jak by se ti to nejvíc líbilo? Má ležet na zádech, aby sis mohl podle libosti pohrát s jejími prsy, nebo raději na břiše? Nebo by měla viset za ruce u stropu? Mohl by sis s ní dělat, co bys chtěl, dráždit ji až k nesnesení, sténala by rozkoší a svíjela se chtíčem. A pak bys konečně roztáhl tu žhavou hladovou květinku a vrazil dovnitř svou sukovici, ve snu by byla obrovská a tvrdá.“
Ženě temně zářily oči.

„Neposlouchej ji, Velene,“ zašeptala Blanka, ale černá žena se jí klidně zadívala do očí.
„Co ty na to,“ usmála se zlověstně, „tobě by se to nelíbilo? Žádné podobné sny se ti nezdají?“
„Popravdě, já na holky moc nejsem,“ ušklíbla se drze dívka.
„Ale nepovídej, a co Luisa? Jestlipak víš, o čem ona sní?“
„Ty to určitě nevíš, možná támhle tvoje sestra.“
Královna se začala chechtat. „Myslíš? To se hodně pleteš. Všechny představy nejsou milé a hezké, naopak, ty temné a kruté jsou mnohem dráždivější, věř mi, teď si jich užiješ dost a dost. A tady princátko taky. Ale nejdřív si to vyzkoušíme naživo, chlapci.“

Královna zvolna přišla před spoutanou ženu, zvedla mečík. Položila jí hrot na čelo a zvolna jela dolů, tupou stranou, přes nos, objela šátek na ústech.
„Škoda, že musíš mít ten šátek. Ráda bych aspoň trochu ublížila rtům, které šeptají po nocích spáčům takové nesmysly.“
Přejela přes bradu na krk, kolem klíčních kostí, do žlábku mezi prsy. Výsměšně si špičkou meče hrála s uzlíkem tkalounu šněrovačky. Objížděla prsa a pak lehce šňůrku přesekla. Šněrovačka povolila. Černě oděná žena se vítězně ohlédla a ukázala mečem na spící postavu na kozlíku velkého vozu.
„A on bude už jen můj, nebudeme se o něj muset dělit.“
Švihla mečem a rozsekla druhé ženě sukni.
„Vy dva, pojďte si s mou drahou sestřičkou trochu pohrát, ať zakusí trochu jiné sny. A ty třetí drž princátko, aby se muselo dívat. A pak bude řada na jeho přítelkyni, která nevěří, že nějaké noční můry vůbec jsou. Tak je aspoň na chvíli zažije.“

Dva noční běsové se mlsně přitočili ke spoutané ženě, jeden se jí chystal roztrhnout košili a druhý vzadu vyhrnou sukni. Kalhoty v rozkroku měli nadité k prasknutí.
Třetí chytil Velena a snažil se ho pevně uchopit a znehybnit. Narazil dlaní na cosi tvrdého v kazajce.
„Copak, máš tady trochu zlata? To se vždycky hodí, chlapče, i nám. Zaplatím aspoň bratříčkům, abych byl první na řadě, až dojde na tvou kamarádku.“
Slídivé prsty vnikly do ukryté kapsy a vytáhly tři medailóny.
„Co to sakra…“
Královna mimoděk otočila hlavu a oči se jí rozšířily hrůzou.
„Cos to provedl? Neříkala jsem, na nic nesahat? Teď…“
Těžko hádat, co chtěla říct. Stalo příliš věcí najednou. Medailóny se rozzářily. Před Velenem se zvedl sloup prachu, chviličku vířil ve vzduchu a pak se vrhl na muže s medailóny v ruce. Oči měl ve vteřině plné, upustil medailóny a zoufale se snažil oči mnout, aby alespoň něco viděl. Motal se kolem. Velen si počkal na pravou chvíli a vší silou ho kopl mezi nohy. Darebák se zhroutil na zem a nevěděl, co si má držet dřív.
Další dva ničemy zalilo modrostříbrné světlo, nalepilo se na ně jako lesklý povlak. Oči se jim protáčely až se nakonec zadívaly kamsi nahoru. Roztáhli ruce a strnule kráčeli po cestě do lesa. Za nedlouho se ozvaly dva slábnoucí výkřiky.
„Je tam prý opravdu hluboká propast,“ zašeptala Blanka, „hodně hluboká. Jestlipak uslyšíme žuchnutí na konci? Mohli bychom odhadnout, jak daleko letěli. Tiše, teď. Můžeme to pak zapsat do zapsat do mapy, to se může hodit.“

Jasný sluneční paprsek zasáhl černou ženu, ale ta zvedla ruce a smála se.
„Co se mnou chcete udělat, vy tři? Nemůžete mě zničit ani zahnat, na to jste slabí.“
Sledovala, kam míří světlo a vylekaně zmlkla. Za okamžik se rozzářilo přesně na hlavě spícího muže na kozlíku. Ten se začal vrtět a budit. Zvedl nechápavě hlavu, pouta na rukou a nohou se uvolnila, shořela ještě dříve, než stačila dopadnout na zem.

Černá královna začala mizet, rozplývat se, trhat se na cáry. Spolu s ní i její poslední černý společník. Za chvilku po nich zbyl jen smrtelný křik. Ale Velen a Blanka sledovali už jen druhou ženu. I ona už byla volná, šátek přes obličej zmizel, usmívala se a modré oči zářily.
„Děkuji vám, Blanko a Velene, snad vám budu moci někdy oplatit. Teď ale musím jít spát.“ Protáhla se, vyskočila pružně do vozu a schoulila se pod přikrývkou.

I Velenovi a Blance už řemeny přes zápěstí zmizely. Princ sebral ze země medailóny, pečlivě z nich otřel prach a uschoval je znovu v kapse.
„Moc díky, švagříčci.“
Blanka už zvědavě spěchala k vozu a zadívala se na podivného muže s velkýma tmavýma očima. Chtěla ho pozdravit, ale muž jen zavrtěl hlavou.
„Máme málo času, přátelé. Už asi víte, kdo jsem. Král Spánku. A moje sestra je Vesna…“
„Královna Jara?“
Muž se zasmál. „Ne, Vesna, královna Snů. Cestujeme spolu, ale nikdy se nevidíme. Když jsem vzhůru, ona spí a naopak. Jen na okamžik se vždycky zahlédneme, koutkem oka. Rozumíte.“
„Když spíš, mohou spát i ostatní?“
„Nevím, jestli vlastně spím, spíš se dostanu do jiného světa, jako vy, když spíte. A pak se může Vesna probudit a ujmout se vlády.“
„Nebo její sestra, Královna Nočních můr.“
„Tak, ony soupeří už od pradávna o každého spáče. Ale Temná královna chtěla víc, převzít celou vládu nad sny. Na tomto místě nemá Vesna žádnou moc, hezké sny tady nepřežijí, takže ji sestra snadno přemohla.
„A kde se tady vlastně vzali?“
„Nevím, asi to byla naše noční můra,“ usmál se zvláštní muž a zavřel oči.

Velen i Blanka leželi v trávě, Vesna klečela u nich a položila jim průsvitnou dlaň na čela. Oba se začali usmívat.
Princovi se zdálo o třech sestrách, honily se na louce, pak se svlékly a koupaly se v rybníku Stříbrňáku. Ale když zase vyšly z vody, z třech princezen byly úplně jiné dívky, dvě mlynářovy dcery a Blanka.

Lehli si všichni do měkké trávy, vyhřívali se na sluníčku a pak se začali milovat. Pomiloval jednu i druhou dcerku, Blanka se jen dívala a hladila se. Teprve pak ho objala a políbila. Zatlačila ho do trávy a sedla si na něj. Hladil jí pevná prsa s malými dvorci a vztyčenými bradavkami, líbal je, až začala vzdychat rozkoší. Nahmátla mu tvrdé mužství a rafinovaně dráždila dovednými prsty.
Mazlil se s krásně zaobleným zadečkem, dotkl se opatrně prsty klínu a projel dychtivou štěrbinku. Cítil, jak se pod jeho prsty otvírá a vábí ho dál. Ale si dál hrál s tím slastným pahrbkem a díval se, jak přivírá oči a sténá blahem. Ale už nejsou modré, mění se v zelené, vlasy tmavnou a prodlužují se, nevidí nic jiného, jen touhu v jejich smaragdovém svitu.
Kralevic objímal princeznu Violettu a ostatní dívky někam zmizely.

Nevíme, co se zdálo Blance, ale ze sna se spokojeně usmívala.

Probudili se až pozdě dopoledne, les už byl pryč, stáli na zelené louce a zalévalo je slunce. Protáhli se a podívali se na sebe.
„Měl jsem asi ten nejdivnější sen.“
„Počkejte, až vám budu vyprávět ten můj, začalo to… Ale raději ne.“

Některé sny by měly zůstat jen sny.