Tři švagři 07

Díl sedmý – Každá cesta jednou skončí

Princ Velen cestuje s mladou dvorní dámou Blankou na jih za svou vyvolenou princeznou Violettou. Připadá mu, že čím víc se jí přibližuje, tím temnější příhody zažívají. A navíc musí myslet i na slova podivné Paní jezera. Jak se zdá, princezna Violetta je nebude vítat s rozevřenou… náručí.

Princ Velen se protahoval a masíroval si rameno naražené při souboji se služebníky Královny nočních můr. Poklepal prsty na vozík.
„Mám dojem, že se tvým vozíkem plazíme jak šneci, tím pomaleji, čím blíž jsme k cíli. Tak mě napadá, nemám pro princeznu vůbec žádný dárek, na to jsem úplně zapomněl.“
Blanka se jen smutně podívala. Ano, smutně, vlastně byla stále smutnější. Dříve dokázala celé dny vesele štěbetat, ale s tím byl konec. Ani v noci se už nemazlili nebo nemilovali tím jejím zvláštním způsobem. Velen se sice v dívkách nevyznal, ale nebyl hloupý. Co bylo nejdivnější, nezeptala se ani jeho tři záhadné medailóny.

Večer se utábořili v pěkném bukovém hájku, i pro koně se tam našlo trochu trávy a vody.
„Máš někde mapu? Podíváme se, co nás ještě čeká,“ poznamenal kralevic.
Tohle zabralo skoro vždycky, a i teď se Blanka usmála. Rozložila starý pergamen a klepla na jeden obrázek na cestě. Byla to chaloupka s překříženými noži.
„Tady se sbíhají tři důležité cesty, my musíme jet doleva, princi. Ale tady, přímo na té křižovatce, by měla být slavná hospoda „U třech poutníků. Zítra k ní dojedeme.“
„Tři poutníci u třech cest?“
„Přesně tak. Prý každý přišel z jedné té cesty. Setkali se v hostinci. Sedli si k jednomu stolu, poručili si pivo a polévku. Všechno snědli a vypili.“
„A pak?“
„Pak šli dál každý svou cestou.“
„Cože?“
„A pak se o tom začalo vyprávět, všichni přemýšleli, kdo to mohl být. Obyčejní poutníci, nebo snad opravdu mudrcové? Byli koneckonců tři. Nebo to možná byli dokonce tři králové, kteří se chtěli potajmu setkat. Nikdo neví. Byli prý zvláštní, vysocí, měli dlouhé silné hole, nesměj se, myslím to vážně.“
„Fascinující, a my pojedeme na křižovatce doleva…“
„Tak. A pak už to budou jen dva dny cesty,“ dívka pečlivě uložila mapu do vaku a mlčela. Jen za chvíli se podívala na prince a už už otevírala ústa, ale jen pokrčila rameny.

„Blanko, opravdu nejsi zvědavá?“ nevydržel to už Velen.
„Zvědavá je moje druhé jméno.“
„Mluvíme o třech cestách, o třech králích, nezeptala ses přitom na moje tři medailóny, které nás v lese zachránily.“
„Takže to nebyl jen sen?“
„Možná byl, ale ony existují, ale teď ti je neukážu, protože… Chceš slyšet všechno?“
Dívka neřekla nic, jen vzala z vozíku deku, přitulila se co nejblíže k princi a položila mu hlavu na rameno.

Princ konečně vyprávěl dívce celý příběh, o svých třech sestrách, o jejich nápadnících, králích Slunce, Měsíce a Větru, jak to všechno bylo. A pak o Violettě, kterou viděl jen na ukrytém obraze, ale hned se do ní zamiloval. A jak se vydal na cestu.
„A zbytek už znáš.“
Blanka mlčela. Už poznal, kdy chtěla potěšit, kdy potřebovala aspoň trochu samoty a klid. Teď ale nevěděl.
„Pojďte spát, princi, zítra je také den.“
Velen přikývl, uvelebil se a ihned usnul. Dívka se na něj ještě chvíli dívala, chvilku přemýšlela, jestli ho má ještě vzbudit a trochu pomazlit, ale pak se k němu jen přitiskla a za chvíli spala.

„Je tady plno, ani nevím, kam postavíme bydlíčka,“ povzdechla si asi za hodinu. Byla to pravda, proslulá krčma byla obklopena koňmi i formanskými vozy.
„Zkus zajet támhle, mezi ty dva velké vozy, snad tam bude dost místa. Jo, akorát, snad slezeme dolů, je to na těsno.“
„Budeme pak muset vycouvat.“
„Nedělej si legraci.“
„Nedělám, a běžte do dveří první.“
„Proč se to tak vůbec dělá?“
„Nevím, podle mě, kdyby letěl vzduchem nějaký korbel.“

Jak už mohli poznat z venku, hospoda byla plná k prasknutí. Blanka se smutně rozhlížela, Velen se ale kupodivu vydal ke stolu úplně v rohu. U něj seděl jen jeden muž. Na očích měl divná černá skla, ale princovi byl povědomý.
„Dobrý den vinšuju, svět je malý. Máte tady volno?“
„Nepamatuju se, že bychom se znali,“ zavrčel muž a schoval si pod kápi pramen bílých vlasů, „pro vás lepší, raději rovnou zmi…“
To už uviděl i Blanku, změřil si ji od hlavy až k patě a pak zpět. Překvapivě vlídně ukázal na volnou lavici. Nevzrušeně si zavdal z korbelu piva a utrhl kus masa.

„Slyšela jsem o vás,“ řekla tiše a významně Blanka. Muž jen zvedl obočí.
„Pocházíte odněkud z Polonie, putujete světem, bojujete s nestvůrami, to je vaše živobytí.“
Muž se ušklíbl a mávl rukou. Ale trochu se usmál, což na jeho zjizvené tváři vypadalo hůř než onen úšklebek.

„A co vy dva, mladíku v nevhodných šatech, a… ‚mladíku‘ v ještě nevhodnějších šatech?“
„Jedeme za princeznou Violettou,“ prozradil Velen dřív, než ho Blanka stihla kopnout do lýtka.
„Vida, a kdo z vás dvou je ten šťastný, tedy, ten budoucí nebožtík?“
„No, všichni tady jsme budoucí nebožtíci,“ poznamenal kralevic.
„Myslel jsem nebožtík v nejbližších dvou třech dnech, nebo tak nějak. To je můj odhad.“

Chvíli bylo ticho. Blanka se ale usmála.
„Proč máte ta děsivá skla na očích?“
„Aby se mě lidé nebáli.“
Princ povytáhl obočí, bělovlasý muž zvedl dlaň. Počkal, až půjde kolem chlapec s napěněnými korbely a posunul si skla z očí na nos. Mladík zbledl, vyděšeně položil pivo na stůl a zmizel.
„Asi tak. Obsluha tady vázne, máme teď co pít, tak do toho, masa si berte, kolik chcete, není špatné,“ posunul po korbelu k oběma hostům.
„Co se tady říká o princezně Violettě?“ pošeptal Velen rozhlížeje se kolem. Ale nikdo je nesledoval.
„Je jedno, co se říká, ale co se děje. Jisté je, že se z jejího zámku už rok nebo dva žádný mladík nevrátil, to se děje.“
„Proto jste tady?“ zeptala se pomalu Blanka.

Muž dlouho mlčel a prohlížel si ji, nahnul hlavu.
„Někoho mi hrozně připomínáš, děvče, ty krátké světlé vlasy, odvážný pohled, líbíš se mi. Neškleb se, vidím stejně dobře přes ta skla. A ne, nejsem tady kvůli princezně Violettě.“
„Nezajímá vás?“
„Zajímá, ale nikdo nechce platit. Proč bych strkal nos do věcí, do kterých mi není vůbec nic?“
„A ze kterých nic nekápne.“
„Správně, děvče.“
„A co všechno vlastně víte?“
„Vím toho spoustu, nevím toho víc.“

Muž zavrtěl hlavou, pak pomalu zvedl mohutnou paži a položil silné prsty na Blančinu ruku.
„Byla by to dobrá cena za informaci?“
Blanka těkala očima z Velena na cizince, cítila podivné šimrání v břiše. Vzpomínala, co všechno o podivném bělovlasém cizinci slyšela. Ano, tohle tam bylo také. Čekala, zda se princ ozve, ohradí se, ale ten zaraženě mlčel. Urazilo jí to, dlaní pevně sevřela cizincovy prsty. Bělovlasý muž se vítězně usmál a…

„Ty hajzle!“
Černovlasá žena podle všeho vyrostla přímo z podlahy. Jeden po druhém k ní otočili hlavu, Velenovi připadala jako ta nejkrásnější žena na světě, samozřejmě až po princezně Violetě. Podle Blanky už nebyla nejmladší, ale dlouhé vlnité černé vlasy, bledá pleť a chladné fialové oči měly nesporné kouzlo. Jenže byla poměrně malá a hrozně hubená a její nos byl trochu delší, než by se hodilo ke docela hezky tvarovanému obličeji.
Těžko říci, co si myslel cizinec, ale první zděšení nahradil v jeho tváři široký úsměv, jehož falešnost statečně soupeřila s podlézavostí.
„Miláčku?“
„Měli jsme se sejít v Markproku, nepamatuješ se?“
„A… Ano, ale měl jsem důležitou práci, musel jsem odjet.“

Blanka šťouchla do Velena.
„Necháme vás tady, nebudeme rušit. Užijte si jídlo.“ Zatáhla zkoprnělého prince za kazajku a vytáhla ho z lavice.
Odcházeli, cítila na sobě ještě cizincův pohled. Dole v bříšku ji znovu zašimralo. Našli dvě místa na druhé straně kousek od kuchyně. Najedli se a napili do sytosti.
„Co myslíš, že nám chtěl ten bělovlasý říct?“
„Nevím, nelíbí se mi to.“
„Tys ho znala?“
„Jen jsem o nich kdysi slyšela, jsou to Zaklínači, cestují, zabíjejí nestvůry a příšery. Za peníze. Nejsou to tak úplně lidé, zmutovali. Už jich moc není.“

Velen mlčel, bylo toho na něj moc. A navíc musel trochu myslet na tu nádhernou ženu s fialkovýma očima.
Na křižovatce odbočili doleva.
„Už jen dva dny jízdy.“
Dívka jen přikývla, prohlédla si nervózně oblohu.
„V noci bude pršet.“
„Vypadá to tak.“
Stačili se stěží utábořit, přivázat koně a stáhnout plachtu. Ve voze jim bylo dobře a teplo, poslouchali bubnování velkých kapek.

Velen našel velkou pšeničnou placku, významně se posunul, dívka se k němu přitulila. Střídavě ukusovali a tiskli se k sobě.
„Je ta nejspíš naše poslední noc, princi. Těžko říct, co všechno se stane zítra. Snad získáte svou vytouženou princeznu, ale trochu se bojím, všechna ta podivná varování, naposledy dnes od Zaklínače. Víte, co je nejhorší? Ten déšť. Nepronikne jím ani slunce ani měsíc, snad jen vítr, ale i ten přestal úplně foukat. Budete na to sám, vlastně budeme na to sami, vaši mocní švagrové vám nejspíš nepomohou. Víte, je to poslední noc, už dávno jsem vám říkala o svém slibu, pamatujete? Že bych se chtěla opravdu pomilovat až s tím, koho budu mít opravdu ráda. Opravdu pomilovat, ne to, co s vámi občas dělám. Ale dělám to ráda, líbí se mi to, snad i vám. Co já vím, budeme ještě někdy takhle spolu? Tohle byly pro mě nejkrásnější dny v životě, nikdy jsem s někým necestovala, poznávala svět, zajímavé lidi a zažívala dobrodružství. A teď… nehodí se to a neměla bych to říkat, ale mám vás asi opravdu ráda. Takže, prosím, kdybyste chtěl, je to možná poslední noc.“

Dívka poslední slova jen zašeptala. Mazlivě, jak doufala. Ale odpovědí jí bylo jen pokojné oddychování.
Smutně vzdychla a otočila se. Vzala opatrně kralevici z prstů zbytek placky. Tak nic, a ještě mají v posteli drobky. Přetáhla přes oba přikrývku, objala mladíka a za chvíli usnula.

Princ se probudil, v hlavě se mu rozplývaly zbytky prapodivných snů. Sáhl vedle sebe, ale dívka tam už neležela. Rozhlédl se, seděla na kozlíku, zabalená to teplé deky.
„Dobré ráno, co je nového?“
„Dobré ráno, už neprší.“
Nepršelo, ale olověné mraky visely nízko nad zemí, bylo šero, trochu lezavo. Rozdělali oheň a nasnídali se, Blanka se občas podívala na prince, ale ten už byl v jiném světě. Dnes byl konečně jeho den.

Na cestu se ani nemuseli ptát, zámek uviděli odpoledne na nejbližším kopci. Připomínal spíš starou tvrz, čtyři kruhové věže, mezi nimi strohé zdi. Žádné ozdoby, balustrády, vlajky, nic hezkého.
Zastavili se ještě v malé vesnici dole v údolí, Velen se na trhu zeptal tlustého veselého prodavače, zda princezna Violetta přebývá právě na zámku. Měl dojem, že se v ten okamžik k němu obrátily tváře všech vesničanů a zkoumaly ho od hlavy až k patě. Bez úsměvu, spíš soustrastně. Prodavač jen mlčky přikývl, podal jim místní zaručeně speciální hrachové placky a zašeptal se sklopenou hlavou: „Ještě se můžete vrátit.“
„Jedeme tam jen vyčistit krby a zkontrolovat komíny,“ prohodil vesele Velen, ale trhovec jen zvedl oči a smutně zavrtěl hlavou.
„Víte, tamti před váma byli taky veselí, když odsud odjížděli. A už jsme je neviděli. A to ještě není všechno.“
Princ tázavě zvedl obočí, trhovec se rozhlédl kolem a ještě ztišil hlas.
„Ztrácej se tady v okolí mladá děvčata, to se tady děje. A začalo to ve stejný době jako ti nápadníci. Není to divný?“

„Třetí varování,“ zašeptal Velen, když odcházeli k vozíku, „konečně, můžeme jet.“
„Nepřevléknete se? Můžete být princ a já váš panoš.“
Velen se usmál. „A zase si stáhneš tak hezky prsa?“
„Hmm, mohla bych.“

Velen si nechal svoje oblečení, měl ho rád, Blanka se ale svlékla, mrkla na prince a hledala svou látku. Neodolal a pohladil jí lehce prsa, jen lehce, dívka se začervenala.
„Je škoda, že jste včera tak rychle usnul, princi.“
„Teď mě to taky mrzí, počkej.“
Vzal dívku do náručí a pevně ji objal.
„Nevím, jestli bude čas se rozloučit, možná před bránou hlídá tříhlavý drak a spálí nás zfleku na popel, ani nepopřejeme princezně dobrého dne. Tak moc díky za všechno. A nebreč.“
„Nebrečím.“
Drželi se dlouho, ale Blanka si otřela tvář a usmála se. Oči měla ale ještě plné slz.

První sochu minuli asi v půlce cesty nahoru, jakýsi satyr s kozlími růžky a obrovským pyjem prznil něžnou štíhlou dívku. Rukou jí drtil ňadro, klacek byl tak velký, že by musel děvče roztrhnout.
„Vytříběný vkus,“ prohodil Velen, „nějaká alegorie?“
„Spíš antický erotický výjev zobrazující ehm… satyra souložícího s nymfou.“
„Hmmm, popravdě nevím, jak na tom jsou nymfy, ale tahle se netváří úplně milostně.“
„Když to vidím, nedivím se. Taky bych se tak netvářila.“
Princ povytáhl obočí.
„Samozřejmě jsem satyra ještě nikdy nepotkala. Ale tohle mi připadá opravdu přehnané. V knihách otce Kornelia jsem viděla podobné obrázky, nevím, proč mi je ukazoval. Navíc si musíte uvědomit, jak velká část je vlastně už…“
Dívka se zarazila s dvěma prsty ve vzduchu.
„Uvnitř dívky,“ dořekl Velen, „podle jejího výrazu hodně velká.“

Druhá socha byla za zatáčkou. Zpodobňovala oblíbený motiv Lédy a labutě.
„Zeus toužil svést manželku spartského krále Lédu, zvolil podobu labutě, ve které se k ní přikradl, aby…“
„Podle té sochy došel docela daleko,“ poznamenal věcně princ, pozorujíc ležící Lédu s široce rozevřenými půvabnými stehny, mezi která se dobývá velký pták s oplzle zahnutým krkem, „nebo možná doťapkal nebo se dokolébal. Jak se tomu vlastně říká u labutí?“
„Nemám ponětí, ale víte, jak to podle pověsti všechno dopadlo?“
„Co říká otec Kornelius?“
„No, že Léda poté snesla vejce a z něj se vylíhla proslulá krásná Helena.“
Velen mrkl na dívku, ale ta se tvářila úplně vážně.

Další socha, další Diovy zálety.
„Jistě znáte mýtus o Diovi, který unesl v podobě bílého býka krásnou Európu až na bájný ostrov Krétu?“
„Mlhavě. Ale nezmiňuje se mýtus, že se na ostrově Zeus změnil opět v člověka, tedy boha?“
„No, autor to pojal trochu odvážněji, asi byl nejvyšší z bohů tak roztoužený, že se ani přeměnit nestihl.“
„No, u první sochy jsme si říkali, že je ehmm, no, moc velký, co k tomu říct tady?“
„To je jenom mýtus.“
„Ale sakra velký. A to větší část už nevidíme. A přitom se Európa netváří nijak nešťastně, naopak.“
„To je jen sochařova fantazie, princi. V ní je všechno možné.“
„Ale ta poloha je velmi pěkná, Zeus musel být okouzlen.“
„Prosím, nepopisujte to už, stačí, když si to představuju.“
„Cože si…“ princ zvedl obočí a usmál se na dívku.
Blanka byla červená až za ušima.

Další sousoší už nebylo tak výstřední, tedy zobrazovalo krásnou ženu, které mezi rozevřenými koleny ležela druhá. První si její hlavu přidržovala v klíně. Zakloněná hlava a rozpuštěné vlasy dávaly tušit naprostou rozkoš.
„Tomuhle říkám antický realismus. Připomíná mi to vlastně jedno vyprávění…“
„Nic neříkejte, to je určitě opět Zeus, který svádí krásnou Kallistó v podobě samotné bohyně Artemis.“
„Hezké, ale tohle si nepředstavuješ?“
„Tohle si nemusím představovat,“ zašeptala Blanka spíš sama pro sebe.
Princ ji objal kolem pasu, neodolal a sjel trochu níž.
„Tehdy jsi myslím vyprávění nedokončila, ale bylo to něco s tebou a paní Luisou…“

Dívka zavrtěla hlavou, ale bylo to tak. Přemýšlela, co všechno tenkrát Velenovi řekla, ke konci už jí vlastně bylo jedno, co říká. Možná o tom vůbec neměla vyprávět. Navíc si to princ asi pamatuje lépe, než doufala. Možná proto o ní nemá takový zájem, protože si myslí, že je na holky. Není, ale tehdy…

Obě byly rozehřáté koupelí. Možná už dřív, když k ní Luisa přišla a zeptala se, jestli se může vykoupat s ní. A začala se svlékat, nikdy ještě neviděla se ženu tak hezky svlékat. A pak měla tu látku křížem přes prsa. A pak uviděla ten do hladka vyholený klín. Měla dojem, že jí ho schválně ukázala, když k ní vstupovala do lázně, určitě, nechala kolena roztažená déle, než to bylo nutné, navíc se ještě pohladila.

V lázni se na sebe nejdřív jen dívaly, pak jí žena nabídla, že jí umyje záda. Proč ne. Jenže to nebylo jen tak. Uměla nahmátnout místečka, o kterých ani netušila, že je vůbec má. Moc citlivá místečka, a když je nahmátla, zase se k nim vracela. A pak jí hladila krk, vlastně myla, jenže se to nějak změnilo, těžko říct, v jaký okamžik. A pokračovala dlaněmi dolů, to už byla opřená o okraj lázně a nevnímala okolní svět, jen Luisiny dlaně a prsty.  Věděla, kam směřují, toužila, aby tam už byly, bradavky jí stály v pozoru, už jen čekaly na něčí prsty, aby je pomazlily a poškádlily.

Luisa si dávala načas, dobře věděla, co se s dívkou děje. Několikrát se už už nadechla, když se dlaně blížily, ale zase zklamaně vydechla. Mimoděk roztáhla kolena, měla dojem, že se poštěváček snad tře o stehna. Ale moc to nepomohlo. Jen se prohnula v zádech a vystrčila zadeček. Luisa se malinko usmála, bylo to ale spíš jen takové hmmm, mazlivě protažené. A pak jí už konečně vzala prsa do dlaní, nejdřív jen lehce, přejela prsty, dotkla se bradavek, kroužila špičkou ukazováčku kolem dokola. Takhle přesně to měla ráda, když se někdy večer hladila, ale tohle bylo ještě mnohem lepší, protože nevěděla, co Luisa udělá, vezme jí ňadro do dlaně a malinko stiskne, políbí krk, sjede dokonce úplně dolů, na začátek žlábku mezi půlkami, co kdyby pokračovala ještě dál… Ale kdepak, zase se vrátila k ňadrům, ale jinak. Celá se na ni přitiskla a teď už ji dráždila oběma rukama, tiskla prsy v dlaním, nechal proklouzávat bradavky mezi prsty, už jí skoro bolely. Nějak to poznala, už se jich nedotýkala, jen kroužila kolem, to úplně stačilo.

Vrtěla boky, chtěla by už trochu víc, ale místo toho jí jen starší žena pleskla přes zadeček.
„Taky potřebuju umýt záda.“
Otočila se, sklonila, dlouhé vlhké rozpuštěné vlasy přehodila přes levé rameno.
Bylo zvláštní se ženy poprvé dotknout, chvíli trvalo, než se odvážila to udělat. Prsty jí zůstávaly viset nepatrný kousek nad Luisiným tělem, tušila, že když tuhle hranici překročí, těžko se vrátí zpět. Ale když ne, nezjistí, co bude dál. Dotkla se jí jen pěti prsty, nic se nestalo, byl to prostě jen dotyk, žádné mravenčení nebo dokonce jiskření. To ji uklidnilo, přidala druhou dlaň a prostě myla záda. Jenže jí to nedalo, taky zkusila někde podrbat, pohladit, trošku škrábnout. Luisa nic neřekla, jen položila paže na okraj lázně a opřela si o ně hlavu.

Měla by jí sáhnout na prsa, má je krásně velká, ale už ne tak pevná jako ona sama. Kolik jí už je vlastně let, těžko říct, určitě je starší, jenže to vůbec nevadí. Všichni chlapi po ní koukají, kdo ví, co si představují. A ona se dokáže na někoho podívat nebo mrknout. Nebo jim nabídne i víc? Co pak chlap udělá, přitiskne se k ní určitě zezadu, vezme ta prsa do rukou a mazlí se s nimi…
Uvědomila si, že drží ňadra v dlaních, hladí je, trochu mačká, špičkou prstu dráždí tvrdou bradavku. Luisa vzdychala, pak se najednou obrátila a zadívala se jí do očí. Políbila jí na čelo.
„Pojď ven, jestli chceš.“

V místnosti bylo horko, ale přesto jí přeběhl mráz po zádech. Luisa klidně vzala z lavice dvě jemné osušky, do jedné se zabalila sama. Usmála se na ni, když jí přehodila látku přes ramena. Jenže pak zůstala stát proti ní a zase se jí zadívala do očí a políbila, přímo na ústa, bez varování. Zůstala trochu zkoprnělá, žena jí rozhalila osušku a přejela prsty ňadra, vzala bradavky mezi palec a ukazováček, jen je držela, ale dívka cítila, že jí rozkoš vystřeluje až do břicha a do klína.
Pak vzala prsa do dlaně, vešly se jí tam, to kdyby ona držela Luisiny, určitě by se nevešly. A proč to vlastně nezkusit, jenže…
Zvedla ruce a položila je na ženiny ňadra pod rozhalenou osusškou. Opravdu se jí nevešly do dlaně, byl to zvláštní pocit. Pořád jí cosi říkalo, že tohle by neměla dělat, že to neslušné a možná i hříšné. Jenže v tu chvíli jí Luisa pohladila bradavku tak, že na to zapomněla.

A pak se jí zase zadívala do očí, ale už tam nebyl žádný úsměv, jen touha. Zvedla ruku, významně s ní otočila. A zajela dívce do klína, bez rafinovaností, prostě jí vzala za kundičku. Něco dělala s prsty, těžko říct, co, nevěděla to, objímala starší ženu a vzdychala jí do ucha.

Shodily osušky na zem a lehly si na ně. Luisa ji hladila a ústy a jazykem si hrála si bradavkou. Políbila jí bříško, níž, ucítila horký dech na roztouženém klíně. Když ho poprvé přejela jazykem a obkroužila poštěváček, bylo to ještě lepší. A pak projela špičkou jazyka štěrbinku, úúúúúf…

Luisa se přetočila, klekla si nad dívku. Měla přímo před očima vyholený klín s dlouhými závojíčky a rozevírající se lesklou lasturkou. Zkusila ji pohladit prsty, jen lehce, jako by si to dělala sama, špičkou ukazováčku ale vjela trochu dovnitř, projela ji shora dolů a nechala prst na velkém poštěváčku…

A pak…

„Hola, pojedeme dál, stojíš tu jako solný sloup, na copak myslíš?“
Blanka se vzpamatovala, aspoň trochu. Nejraději by se zavřela ve vozíku a prostě si to tam udělala, když už se princ k ničemu nemá.

„Co bude asi dál, chybí nám ještě zlatý déšť a princezna Danaé.“
„To by se asi špatně sochalo, jak ztvárnit kamenem zlatý déšť?“
Blanku napadl obraz muže stojícího na něžnou princeznou s údem v ruce, přitom proud jeho zlatého deště jí smáčí tvář a ňadra. No fuj, to jsou představy.

Ale poslední sousoší bylo jiné.
„Začíná se opakovat, poznamenal Velen.“
„No, je to trošku jiné.“
Ano, podoba s prvním sousoším byla nesporná. Ale přibyl jeden satyr. Dívka seděla na jednou a druhý klečel za ní s obrovským falem zabodnutým mezi krásně vymodelované půlky.
„To je také nějaká alegorie?“ mrkl na Blanku princ.
„Určitě, ale žádná mě nenapadá,“ zašeptala dívka. Co to má být, jak by asi té dívce muselo být, přežila by to? A vůbec, tohle se se přeci opravdu nemá dělat ani zobrazovat, jen jednou cítila Luisin prst v zadečku, když ji lízala, ale to byl jen kousek. Určitě jen kousek. A… Bylo to úplně špatné a naprosto skvělé.

„Co to musí být za princeznu, když si nechá ozdobit cestu takovým lapidáriem? Vždyť každý pocestný musí být, no, to, než k ní dojede.“
„Myslíte unavený?“
„To taky, je to do kopce.“

Zastavili na loučce před mostem, odpřáhli koně, nechali je pást. Podívali se na sebe a vstoupili na dřevěný most. Za ním byla kamenná cesta prudce stoupající k otevřené bráně. A v ní stál strážný, nejpodivnější strážný, jakého kdy viděli.
Postava připomínala lidskou, snad i uniforma, kdyby nebyla na různých místech zafačována plechovými pláty. Hlava byla omotaná koženými pásky, na místě očí trčela lesklá sklíčka v měděných pouzdrech. Kdesi ze zad mu unikal nepatrný obláček páry.

Když se blížili k bráně, postava trhaně otočila hlavou, ruka s halapartnou vyletěla nahoru a zahradila cestu. Skla v hlavě třpytivě zazářila.
Princ jen lehce kývl hlavou.
„Jsem princ Velen a toto je můj panoš Blažej, přijeli jsme za princeznou Violettou.“
Panák se nehýbal, snad jen obláček páry byl silnější nebo skla se leskla trochu víc.
Za hodnou dobu ale kývl hlavou a ruku s halapartnou přirazil k trupu, až to zadunělo. Otočil se doprava a s třesknutím přirazil jednu nohu k druhé. Cesta byla volná.

Vešli na nádvoří, Velen uznale kývl hlavou. Zvenku byl zámek strohý, ale uvnitř byly zdi ozdobeny krásnými freskami. Trojpatrové arkády spojovaly věže půvabnými obloučky.
„Podívejte se, co je na těch freskách,“ šťouchla nenápadně Blanka prince do boku.
Ano, obrazy pokračovaly v duchu soch na příjezdové cestě. Ale umělec nebyl omezen hrubým materiálem, a navíc měl k dispozici celou paletu barev.
Byly zde obrázky milování mužů a žen ve všech možných kombinacích a počtech. Blance se možná nejvíce líbila velká freska nad vraty, černovlasá dívka seděla na svalnatém mládenci s vavřínovým věncem na hlavě a měla v sobě hluboko zasunutý jeho tlustý pyj. Dívala se mladíkovi do očí, a hladila mu tvář. Vše bylo vyvedeno až nečekaně detailně. Na rozdíl od těch ohavných kamenných soch tady byl i cit, to, jak si hleděli do očí, jak mladík hladil dívce hezká prsa…

„Líbí se vám naše obrázky?“ ozval se hlas od hlavního schodiště.