noční silnice

Bizarní náhody 01

Toto je 1 díl z 4 v seriálu Bizarní náhody

BIZARNÍ NÁHODY 1/4

Do prdele. Do prdele. Do prdele!
Ležel jsem hubou v blátě na okraji okresní silnice, vedoucí z vesnice do města, vzdáleného asi dva kilometry. Válel jsem se tam tak v půlce cesty, neschopný se pohnout bolestí.
Byl jsem v té vesnici na Benátské noci, vyhlášené to tancovačce pod širým nebem. Oproti předchozím rokům to stálo za prd. Nejenom že se mi nepodařilo objevit žádnou chtivou a potřebnou ženskou, ale navíc po dvou hodinách začalo pršet, takže jsme všichni zdrhli do blízké hospody.
Když přestalo lejt, usoudil jsem, že nemá cenu se tam nadále zdržovat a vydal jsem se na cestu domů. Asi v půli cesty se z oparu, odpařujícího se ze stále ještě teplého asfaltu, proti mně vynořili čtyři postavy. Byli to mladí kluci a už se mě chystali minout, když tu jeden vykřikl: „To je von!“ Nevím, který „von“ jsem měl být. Než jsem se nadál, stáli kolem mě a na obličejích měli kukly.
„Dovolíte pánové, rád bych prošel,“ řekl jsem klidně. Odpovědí mi byla rána do žaludku. Sklopil jsem se jako závora, abych vzápětí slíznul další do obličeje. Ten úder mne v mžiku narovnal, naneštěstí jen proto, aby mě dva za mnou popadli za ruce a zkroutili je tak, že byly naprosto k nepotřebě a nemohl jsem se jimi bránit. Ono by se mi to stejně nepovedlo, oni byli silní a já se neuměl prát.
Snesla se na mě snůška ran, do břicha, do obličeje, jako do boxovacího pytle. Pokusil jsem se útočníka kopnout mezi nohy, ale nepovedlo se mi to. Strefil jsem se jen do jeho nohy, protože kolem mne poskakovat jako nějaký boxer. Možná jím skutečně byl. Popudilo ho to a přidal na důraznosti.
„To stačí,“ ozval se čtvrtý, stojící opodál. Asi vůdce. „Vypucujte ho,“ nařídil.

Okamžitě mi sebrali peněženku a z ruky stáhli hodinky. Klíčů od bytu v kapse pod kolenem si nevšimli. Z peněženky sebrali peníze a odhodili ji stranou. Pak mě srazili na zem a začali do mě kopat. Stočil jsem se aspoň do klubíčka a chránil si břicho a hlavu. Bolest, která mnou prostupovala, byla tak silná, že jsem ji nějak přestal vnímat. Naštěstí měli na nohou jen tenisky a ne okované boty, to bych pravděpodobně už nežil. Přes všecku tu krutou bolest jsem ze sebe nevydal ani zasténání, což je zřejmě silně dráždilo a snažili se mi jí způsobit co nejvíc. Dařilo se jim to.
Teprve povel jejich vůdce ukončil mé utrpení. Poslušně do mě přestali kopat. Pomalu, až příliš pomalu ode mne odcházeli a já se nemohl zbavit myšlenky, že se vrátí. Zaslechl jsem, jak jeden říká, že jsem srab, že jsem se vůbec nebránil.
„Dej pozor na to, co žvaníš,“ okřikl ho jiný.
„Tenhle neprosil!“ Znělo to skoro jako hluboký respekt.

Hlava mi třeštila a já se snažil přemýšlet co dál. V duchu jsem nadával, že jsem mobil nechal doma, ale pak mi došlo, že by mi ho určitě sebrali a že je to vlastně dobře, že ho nemám. Přivolat si pomoc bylo nemyslitelné, a že se nějaká objeví bylo dost nepravděpodobné, protože po této silnici auta skoro nejezdila, natož aby po ní někdo šel pěšky. Bylo ironií osudu, že po ní šel i někdo jiný v době, když jsem si to po ní štrádoval právě já.
Začalo mi být zima. Navíc začalo znovu mírně poprchávat, což mi na náladě zrovna nepřidalo. Netušil jsem kolik je hodin, ale určitě bylo už po půlnoci.
Snažil jsem se nějak narovnat, skrčená poloha mi přestala vyhovovat. Šlo to ztěžka a s vynaložením všech zbývajících sil, avšak povedlo se. Namáhavě jsem oddychoval a snažil se nevnímat bolest, která vystřelovala z každičkého kousku těla. Doufal jsem, že mě někdo najde dřív, než umřu.

Neočekávaně se objevilo světlo a vedle mě zastavilo auto. Moje smysly byly tak otupené, že jsem jeho příjezd téměř nezaregistroval. Bouchly dveře a vzápětí se nade mnou ozval hlas. Ženský hlas.
„Proboha! Co se vám stalo? Srazilo vás auto?“ vyptávala se vyděšeně.
Chtěl jsem odpovědět, že ne, ale z úst se mi vydralo jen podivné zachrčení. S námahou mě otočila na záda a zděšeně vykřikla: „Jéžiši, vy vypadáte! Zavolám záchranku,“ oznámila mi a vrátila se do vozu pro mobilní telefon. V krátké chvilce se vracela zpátky, zastrkávajíc přístroj do kapsy kalhot. V druhé ruce nesla jakousi deku.
„Budou tady cobydup. Přikryji vás, ať na vás alespoň neprší,“ řekla a opatrně mě obalila přikrývkou. Hned jsem se tou ohleduplnou péčí cítil líp.

Sanita přijela v rámci možností rychle. Z vozu vyskočili dva muži a hned se ke mně hrnuli. Začali mě odborně osahávat a snažili se přitom působit mi co nejmenší bolest.
Brzy za nimi dorazili i policajti. Nejdříve vyslechli mou zachránkyni a pak se vrhli na mě. Chtěli vědět, jestli vím, kdo mě přepadl. Zavrtěl jsem hlavou, že ne.
„Měli kukly,“ zachrčel jsem a pak ještě s námahou dodal, že někde blízko musí být moje peněženka. Okamžitě se dali do hledání a po chvíli ji skutečně našli.
Zdravotníci přinesli nosítka a odehnali dotěrné policisty s tím, že mne musejí urychleně dopravit do nemocnice. Moje zachránkyně jela autem za námi. Policajti nemohli chybět.

V nemocnici mne nejdříve ze všeho vysvlékli, jen boxerky mi nechali. Omyli mne z nejhorší špíny a spustili martýrium vyšetření. V krátkých přestávkách mezi vyšetřeními mne zpovídali policisté. Ne, nikoho bych nepoznal, měli kukly. Ne, nikdo mne nenapadá, kdo by mi chtěl ublížit. Ne, nikoho jsem nepoškrábal a ano, ukradli mi hodinky. Bylo to nesmírně únavné. Nemohl jsem pořádně mluvit a všechno mě neskutečně bolelo. Ramena zákona odešla s nepořízenou a doktoři usoudili, že mne prohlédli skrz naskrz a že by bylo vhodné mi dopřát odpočinku. Píchli mi injekci, po které bolesti téměř ustaly, a já se ponořil do měkké náruče spánku.

Spal jsem jen několik hodin, do odpoledne. I to mne však znatelně posílilo a bolesti, které se znovu ozvaly, se už nezdály tak kruté.
Do pokoje vešel lékař. Prohlédl mne a vyjádřil podiv nad tím, z čeho prý mám kosti, když po té nakládačce není ani jedna zlomená. Také je prý s podivem, že nemám ani žádná vnitřní zranění a díky tomu mne mohou propustit. Nemohu říct, že by mě to zrovna potěšilo, neboť jsem neměl nejmenší tušení, jak se dostanu domů.

Zrovna jsem o tom usilovně přemýšlel, když se objevila má zachránkyně. Sedla si na židli u postele a usmála se na mne.
„Nikdy jsem si nedovedla představit, když se řeklo, že někdo někoho zmaloval. Teď už ano. Vypadáte hrozně. Jako by vás namaloval Knížák,“ řekla s povzdechem a čekala, co na to já.
Já na to nic. Škvírkama opuchlých očí jsem si ji prohlížel. Mohla být vysoká asi jako já, štíhlá, s malými ňadry a dlouhými, volně rozpuštěnými černými vlasy. Nebyla moc hezká, obličej vykazoval určité mužské rysy, takže vypadala přísně a nepřístupně. Jen její úsměv, kterým mě obdařila při příchodu, ji dokázal změnit k nepoznání.
„No ták, řekněte už něco,“ usmála se znovu.
„Já .ych .ád, ale .oc .i to nejde,“ zahuhlal jsem oteklou hubou.
„Jo, to chápu,“ řekla účastně. „Prý vás chtějí pustit domů?“
Přikývnul jsem.
„Tak to já vás odvezu.“ Řekla to s takovou samozřejmostí, že se jí nedalo oponovat. Ostatně, i kdybych to kdovíjak chtěl, těžko bych to dokázal.

Sloužící lékař mne vybavil prášky proti bolesti, sestra mi pomohla se obléknout a s vydatnou pomocí mé zachránkyně jsem opustil nemocnici. Kolena se mi sice podlamovala, zvládli jsme to však bez úrazu či větších potížích.
„Neměla bych zavolat vaší ženě, že vás přivezu?“ zeptala se, když jsme se usadili v autě.
„Ne.á. šenu,“ snažil jsem se odpovědět.
„Aha. Tak přítelkyni, rodičům…“
Zavrtěl jsem hlavou na znamení, že nikdo takový není.
„Aha,“ pochopila, „no, to nevadí.“ Nastartovala motor a zařadila rychlost.
„Cete advesu?“ vysoukal jsem ze sebe s obtížemi.
„Není potřeba.“ Pohlédla na mě a usmála se. „Pojedeme ke mně. Postarám se o vás.“

Nezmohl jsem se na odpověď, a to nejenom proto, že se mi špatně mluvilo. Pochopil jsem, že se tak rozhodla a tím pádem nemá smysl jí odporovat.
Bydlela v malém dvoupokojovém bytě v pátém patře činžovního domu. Hned mne zavedla do ložnice a posadila na postel. Ze skříně vytáhla pyžamo a položila je vedle mě.
„Možná vám bude trochu malé, ale to přežijete, než vám to, co máte na sobě, vyperu.“
Pomohla mě se vysvléct a to pyžamo na sebe navléknout. Opravdu bylo o trochu menší, dalo se to však vydržet. Pak mě uložila a přikryla dekou.
„Tak, a teď se trochu prospěte, určitě toho máte dost,“ usmála se a její obličej opět zkrásněl.
Byl jsem tou cestou opravdu vyčerpaný a usnul jsem, ani nevím jak. Když jsem se probudil, byl už večer. Seděla poblíž mne na taburetce a pozorovala mě.
„Jak se cítíte?“ byla její první slova.
„De to,“ zahuhňal jsem a sledoval, jak se na mě dívá. Nebylo v tom pohledu nic nepatřičného, jen ta starost vyslovená otázkou z ní vyzařovala.
„Máte rád krupičnou kaši?“ Přikývl jsem, že ano.
„A chcete ji s kakaem, Grankem, čokoládou, nebo se skořicí?“ Ukázal jsem dva prsty.
„Aha, takže s Grankem, je to tak?“ Opět jsem přikývl.
„Tak já to jdu nachystat. Až se najíte, dám vám prášky na noc, abyste spinkal až do rána.“
Opět se usmála a opět zkrásněla. Naznačil jsem ji, jestli by mi mohla přinést něco na psaní.
„Jistě,“ řekla a přinesla mi podložku, papír a propisku. Pak se odebrala přichystat slíbenou kaši.
Chopil jsem se psacích potřeb a napsal:
„Omlouvám se, že se mnou není řeč, že tak blbě mluvím. Zejtra už to bude určitě lepší.“
Když si to přečetla, rozesmála se.
„Ale to já přece vím,“ poznamenala a vložila mi do postele tác s talířem plným krupičné kaše, bohatě posypané Grankem. S potěšením sledovala, jak mi chutná.

Normálně chodívám spát tak kolem půlnoci, jenže v tuto chvíli nebylo nic normální a bylo jasné, že ke spaní dojde mnohem dřív. Chvíli mi ještě vyprávěla, jaké pokyny dostala od lékařů a co s mým přepadením dělá policie. V prvním případě to byly dobré rady, ve druhém pak nepřekvapující zjištění, že zřejmě nic. Asi po hodině jsem dal najevo, že bych si potřeboval ulevit. Pod jejím dohledem jsem se sám doštrachal na záchod a vypustil přebytečný odpad. Stejně komickým způsobem (z pohledu druhých) jsem se vrátil zpátky do ložnice. Poslušně jsem spolkl tři tablety, zapil je vodou a zavrtal se pod přikrývku. Taktak jsem stačil popřát dobrou noc.

Ráno jsem se probudil s nutkavou potřebou. Vyhrabal jsem se z postele a dopotácel se na záchod. Když jsem vyšel ven, uviděl jsem JI. Zřejmě vstávala o mnoho dříve, jak jsem usoudil z jejího oblečení, a slyšela mě šramotit.
„Dobrý ráno,“ pozdravil jsem vcelku srozumitelně. Zdálo se, že jsem, zjevně i díky práškům, znatelně méně oteklý.
„Dobré,“ odpověděla s úsměvem. „Jak jste se vyspal?“
„V rámci možností fajn, díky vám. Jen mě teď vrtá hlavou, kde jste spala vy, když jsem vám zabral postel.“
„Kde by, v obýváku na válendě. Nebojte, místa je tu dost.“
„Tak od týhle chvíle tam budu spát já. Přece se nehodí, aby paní domu spala ve vyhnanství.“
Rozesmála se. „Ale, ale, snad vám to nevadí?“
„To tedy vadí.“
„Ale no ták, pusťte to z hlavy a pojďte se nasnídat,“ pobídla mě a zamířila do kuchyně.
„Ještě se musím umejt,“ dal jsem na vědomí a zapadl do koupelny. Ne, že bych byl na tu ranní hygienu tak cimprlich, ale chtěl jsem se hlavně podívat do zrcadla jak vypadám. Když jsem se uviděl, napadlo mne, že jakékoliv strašidlo musí být hezčí než já. Opuchliny sice skoro zmizely, zato maskovací zabarvení obličeje se k tomu moc nemělo. S povzdechem jsem se alespoň trochu opláchnul, aby čistotě bylo učiněno zadost když už jsem tam byl, a pak se kymácivě vypravil do kuchyně.

Přivítala mne vůně horkého kakaa a na stole nachystaná vánočka namazaná máslem a džemem, až se sliny sbíhaly. Nejprve jsem však zamířil k domácí paní, která se právě chystala uvařit kávu.
„Jste na mě až moc hodná, jenže nevím, jak vás oslovit abych vám mohl poděkovat. Já jsem Leoš Bart,“ představil jsem se.
„Já vím,“ usmála se. „Jmenuji se Luisa… Luisa Schinková,“ řekla své jméno a stiskla podávanou ruku k seznámení. „Tak se běžte nasnídat. Doufám, že kávu si pak také dáte.“
„Jo, to rád,“ přikývl jsem. „A co vy?“ ukázal jsem na prostřený stůl.
„Já už jsem snídala.“
„Ach tak,“ dovtípil jsem se a bez dalšího uvažování se pustil do jídla. Snažil jsem se nedat na sobě najevo, jak je pro mne každý pohyb stále ještě obtížný. Všimla si toho.
„Bolí vás to moc?“ optala se soucitně. Zavrtěl jsem hlavou, že ne.
„Nemusíte mi lhát. Vidím to na vás,“ řekla káravě, až jsem se zastyděl.
„Tak dobře. Bolí to. Ale už to není tak hrozný, jako ve špitále,“ přiznal jsem barvu a nasoukal do sebe poslední kousek vánočky. Právě včas, neboť v elektrické konvici začala vřít voda.
Luisa zalila kávu, jeden hrníček postavila přede mne, druhý na protější stranu, nabídla cukr a přisedla si. Nastalo poněkud trapné ticho, jak jsme se tak na sebe dívali, jako bychom odhadovali jeden druhého, co je zač.

Mně osobně připadala Luisa jako někdo, kdo v každém člověku vidí jen to dobré a teprve, když dotyčný(á) ukáže své horší stránky, teprve pak posuzuje jeho lidskou hodnotu. Až mne zamrazilo, jaký asi tak obrázek si udělá o mně jako o někom, kdo se nechal zmlátit, aniž by se bránil. Budu pro ni slaboch? Zbabělec? Nebo jen ubožák, který měl prostě smůlu? Konečně – co na tom sejde. Zanedlouho vypadnu a už o mně v životě neuslyší. A já o ní také ne. Nevím proč, ale najednou jsem se necítil ve své kůži.
„Myslím, že nejdřív ze všeho vám musím poděkovat,“ porušil jsem tíživé ticho. „Poděkovat za záchranu a za to, jak o mě starostlivě pečujete, aniž byste věděla, co jsem zač. Je to pro mě naprosto neuvěřitelný a nevím, jestli to pochopím. Jinej by možná zavolal záchranku, ale jinak by mě nechal na pospas osudu. Proč vy ne? Co kdybych byl nějakej kriminálník?“

Stísněná atmosféra byla prolomena. Usmála se na mě tím neuvěřitelným úsměvem, jakému člověk snadno podlehává.
„Jaký jste mi řekla intuice, a potom, lidem v nouzi vždycky ráda pomohu. Byla jsem tak vychovaná, víte,“ řekla stručně a jasně. Překvapilo mě, že až teď jsem si povšiml, jaký má melodický hlas.
„Pro mě je to neskutečná náhoda, že jste mne našla právě vy. Ale… rád bych vás o něco poprosil, paní Luiso…“
„Jen Luiso, prosím,“ přerušila mě mile.
„Tak dobře. Rád bych vás o něco poprosil, Luiso. A to, jestli byste mě mohla odvézt domů.“
„To nejde.“
„Proč?“ podivil jsem se.
„Máte na sobě moje pyžamo, nevyprala jsem vám ještě košili a nevyčistila kalhoty. A podle toho jak momentálně vypadáte by si lidi mysleli, že jste vagabund a násilník. To snad nechcete, nebo ano?“
„Nó, je teda fakt, že v tom pyžamu bych asi vypadal blbě,“ připustil jsem. „Asi mi nezbude, než vás poslechnout.“
„Hmm, to asi ano.“
„Tak mi ještě poraďte, jak to mám udělat, když mám nasmlouvaný zakázky a nemám k ruce ani telefon, ani notebook. Měl bych jim dát vědět, že nemůžu přijít.“
„A co děláte tak důležitého,“ zeptala se zvědavě.
„No, nic světobornýho. Jsem malíř pokojů a lidi mě čekaj.“ Málem jsem se před ní za své povolání zastyděl. Nějak jsem totiž ve svém podvědomí tušil, že ona bude určitě vzdělaná.
„No jo,“ zamyslela se. „Tak… tak jestli mě aspoň trochu důvěřujete a řeknete mi kde bydlíte, můžu vám to přivézt. Pořád lepší, než abych vás cestou vystavovala jako nějakou jarmareční atrakci.“
Její přirovnání k jarmareční atrakci mě rozesmálo.
„Vy jste úchvatná, víte to?“ řekl jsem upřímně, až se z té pochvaly skoro zarděla. Řekl jsem adresu, v hrubých rysech popsal kde co je a předal jí klíče od domku po rodičích, kde jsem bydlel.
„Za chvíli jsem zpátky,“ slíbila a v mžiku byla pryč.

Navigace v seriáluBizarní náhody 02 >>
5 5 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
8 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
bert9k

Pěkně to začalo, sice bez sexu ale čtivě.

Azazel

Absolutne fantasticke. Od zaciatku az do konca zaujimave. Vyborne citanie!

Martin

Super napsaný začátek příběhu a seznámení s hlavními hrdiny . Nepřítomnost sexu v této prvotní fázi mě vůbec nechybí a ani nemá vliv na kvalitu příběhu . Už se těším a jsem zvědav jak bude příběh dál pokračovat . Díky 😉

Martin

Je to zde erotický portál a proto si také někteří lidé myslí , že sex má být od druhého odstavce až do konce . I když jsou to povídky a nějaké i na reálném základě , beru to jako v životě . Zatím jsem nepoznal žádnou ženu , která by se nechala ošukat hned napoprvé . A nebo mám na ně smůlu . Mě však přijde normální , že dělá drahoty . Pak by tomu chyběl ten náboj a vzrušení . Děkuji za tvé krásné povídky .

Junior

Výborná povídka. Možná dobře že se nebránil mohlo to přepadení mít i horší následky. Obdivuji Luisu, že po té co ho najde na ulici mu zavolá nejen pomoc, ale to že se o něj i posléze postará je v dnešním světě neskutečný.

8
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x