Fantazy dovolená II. 03/10

Toto je 3 díl z 10 v seriálu Fantazy dovolená II.

FANTASY DOVOLENÁ II – 03/10

Ráno, přesně v sedm, začal hulákat budík, ať se vybatolím z postele. Z polospánku jsem ho začal ukecávat, že je moc brzy, ale nedal se a nepřestal, dokud jsem z té postele nevylezl. Protáhl jsem se, zakroužil rukama, dvakrát povyskočil (to bylo moje pravidelné ranní cvičení), a teprve pak si uvědomil, kde jsem a co všechno mne dnes čeká.

Došel jsem si protřít oči studenou vodou a po tomto krutém probuzení počal uvažovat nad tím, co si obléknout. Volba však byla jednoduchá. Bylo teplo a tak jasně zvítězila košile s krátkým rukávem a bermudy. Pomalu jsem se oblékl.

Juknul jsem na hodinky a zjistil, že je něco málo po půl osmé. To znamenalo dobrých dvacet minut, které se daly prožít ve vodorovné poloze. Pleskl jsem sebou na postel a přeříkával si, co, kdy a kde mám dneska dělat.

V osm byla snídaně, na kterou byla přímo povinnost přijít. V devět jsem měl tu bylinnou koupel, na kterou jsem se měl dostavit pouze v županu, jak jsem si přečetl v pokynech života v penzionu. V jedenáct mne má navštívit Lucie. Co s ní budu dělat nevím, nejlepší bude nechat tomu volný průběh. Odpoledne jsem měl volné, ale kdo ví, co se ještě může vychumelit. Večer mám zajít za Cecílií, taky jen v županu. Pro ni platí totéž co s Lucií. Ach jo! Jakpak ten den asi dopadne?

Jídelna, ve které se podávaly snídaně (a následně i obědy a večeře) byla úplně jiná místnost, než kde jsme byli večer. Vypadala útulně a stoly měly mezi sebou dostatek místa, aby se mezi nimi pohodlně procházelo. Jediná Barbora už byla na svém místě. Přisedl jsem si a popřál krásného jitra.
„I tobě, Theo. Jak ses se tady vyspal?“ zeptala se Barbora a upřela na mne své veselé oči, jimiž mne přímo fascinovala.
„Ale jo. Spal sem jako dudek. A kde je David s Lucií,“ vyptával jsem se zase já.
„Asi si přispali, kdo ví, co v noci prováděli,“ odpověděla Bára dvojsmyslně.
Jako kdyby nás slyšeli, v tu chvíli se oba jmenovaní přiřítili celí zadýchaní.

„To je hrozný,“ zabasoval David. „Já blbec zapomněl natáhnout budíka, a kdyby se Lucka nevzbudila, tak sme vostali vo hladu. Jo, a dobrejtro voběma,“ dodal na konec.
„Vode mě taky,“ připojila se k přání i Lucie.
Snídaně byla jaksi všeobecná a praktická. Pečivo, čaj, bílá káva, máslo, džem, med, sýr, a pokud měl někdo chuť, mohl si přiobjednat vajíčka na X způsobů a pořádné kafe.
Když jsme se nasnídali, jako první se zvedl David a oznámil nám, že ho čeká „perlička“ s podvodní masáží a že už musí jít. Barbora prohlásila, že má v plánu se nechat opečovávat při „středověké koupeli“ a že tedy také půjde. Neptal jsem se o co se jedná, stejně by mi to neřekli a koneckonců, sám jsem to měl později poznat. Lucie se naproti tomu přiznala, že dopoledne nemá nic a protože je děsně utahaná, půjde se natáhnout.

„Ale v jedenáct u tebe budu jako na koni,“ ujistila mne, ještě než odešla.
Do deváté zbývalo necelých patnáct minut, tak jsem se sebral a šel také. Na pokoji jsem všechno své oblečení odložil a oblékl si župan, jak stálo v Pokynech. Pak jsem si uvědomil, že nevím, kam mám vlastně jít. Koukl jsem znovu do papírů, jestli se tam něco dozvím, když tu se ozvala nevtíravá melodie gongu. Překvapen jsem zůstal stát a rozhlížel se, odkud se ten zvuk bere. Vzápětí se ozvalo hlasité zaklepání a jakýsi ženský hlas se ptal, zda-li jsem přítomen. Konečně mi došlo, že je to zvonek a šel jsem otevřít. Za dveřmi stála pěkná, na ježka ostříhaná dívčina, oblečená do krátkého bílého pláště, převázaným v pase textilním páskem na uzel. No, bílý plášť. Spíše mi to připomínalo kimono v džudu. Ale slušelo jí to.

„Dobrý den, pane Bubelíku, Já sem Petra,“ představila se, „a přišla jsem pro vás, abych za pomoci bylinek udělala dobře vašemu tělu. Tak poďte, prosím, se mnou,“ vyzvala mne s okouzlujícím úsměvem.
Připraven jsem byl. Jen jsem si ještě pověsil na krk nepostradatelnou modrou kartičku, zabouchl dveře a následoval ji do přízemí, do oddělení „radosti a potěšení“, jak tomu tady říkali. Otevřela dveře s nápisem Bylinky a vešli jsme dovnitř.

Místnost nebyla veliká. Uprostřed stála veliká vana, po stranách pak skříňka s osuškami, široké nízké lehátko s podhlavníkem, věšák na župan a v jednom z rohů byl ještě umístěn sprchový kout.
„Tak, sundejte si župan a deme na to,“ řekla Petra, zatímco z vany vytahovala velikou kouli, něco na způsob čajítka, z níž crčela zelená voda (později jsem se dozvěděl, že do ní dávají směs léčivých bylinek).
Poslušně jsem si odložil a vlezl do vany.

„Koupel trvá 20 minut,“ informovala mě, nastavujíc zároveň časomíru. „Chcete tady radši pobejt sám, nebo byste si rád popovídal?“
„No, já na povídání sice moc nejsem, ale zase tady bejt dvacet minut sám…“
„To je fakt blbý,“ doplnila mne a pohodila hlavou. „Dobře. Ale nesahat!“
Smysl jejích slov jsem pochopil v okamžiku, kdy si rozvázala pásek, shodila ze sebe kimono a nahá hopsla ke mně do vany.
„Moh byste roztáhnout nohy abych se vešla?“ požádala mě.
Promptně jsem jí vyhověl. Uprdelkovala se proti mně a zazubila se.
„Je to lepší, bejt ve vaně se ženskou než sám, že jo?“ podotkla s dalším úsměvem. „Tak povídejte, přehánějte,“ vyzvala mě.
„No jo, ale co? Vo čem si chlapi s váma tak vykládaj?“
„Buďto vo sexu nebo pomlouvaj manželky. Nebo mě taky můžete třeba poučit, kdy se maj stříhat ovocný stromky, nebo jak nejlíp uskladnit brambory, nebo…“

Rozesmál jsem se. „Tak to byste kápla na toho pravýho, to sou věci, vo kterejch lautr nic nevím a navíc pochybuju, že byste vo to stála.“
„To je fakt,“ rozesmála se i ona. „A co kdybyste mi něco řek vo svej pocitech. Třeba jak by se vám líbilo tohle.“
Vzápětí jsem ucítil, jak mi chodidlem prohrábla vercajk a následně ho pomocí prstů převalovala ze strany na stranu.
„No, je to přinejmenším zvláštní způsob. Ale hezkej,“ snažil jsem se k ní být vstřícný. „Jenže bude pěkně brzo tvrdej. Co pak?“
„Jen se nebojte. Však já si poradím,“ ubezpečovala mě.

A poradila si. Jakmile mi ocas ztvrdnul, což bylo dílem okamžiku, uchopila ho mezi bříška chodidel a začala jimi jemně a citlivě pohybovat.
„Páni, jak to děláte? Dyť některá ženská to rukou neumí tak, jako vy nohama,“ vzdechl jsem udiveně.
„Letitá praxe,“ řekla stručně a dráždila mne dál.
„Za chvilku budu nabuzenej jak dynamo a poteče proud,“ konstatoval jsem spíš pro sebe.
„Tak to mě musíte říct dřív, než poteče. Víte přece, že úraz proudem ve vaně bejvá smrtelnej,“ odpověděla na to s vážnou tváří, avšak v zápětí se rozesmála. „Byl byste sám proti sobě, kdyby k tomu došlo.“ Sice jsem tomu v ten moment nerozuměl, ale věřil jsem jí. Ještě chvíli mi dělala dobře, až přišel čas, kdy jsem ji musel zarazit.
„Tak co? Líbilo se?“ zeptala se, i když předem musela znát odpověď.
„To si pište, že jo! To takhle děláte každýmu chlapovi?“
„Jo. A ještě se nestalo, že by nějakej vodmít.“
„Bodejť by vodmít. A…“

Nedopověděl jsem, neboť v ten okamžik zapípala minutka, oznamující konec koupele.
„Tak, musíme ven,“ řekla Petra a vylezla z vany. „Musím to tu připravit na další lázeň. Zatím se vosušte a pak si lehněte na odpočívadlo,“ ukázala na zemi ležící pěnovou matraci (nevím, jak to líp nazvat), podávajíc mi zároveň osušku.
Vyhrabal jsem se z vany, otřel se a poslušně si lehl na přízemní lůžko. Petra mezitím zmáčkla jakýsi čudlík. Bezprostředně poté se ozval hukot odtékající vody. Vymyla vanu a hned ji napouštěla horkou vodou, a když ji naplnila, vložila do ní nové velké čajítko s bylinkami.
„No, a je to,“ oznámila spokojeně a hned zamířila k odpočívadlu, na němž jsem ležel, cupla na všechny čtyři a nabídla mi tak skvostný pohled na svou hrudní pahorkatinu.
„Osahávání povoleno,“ sdělila mi vesele tu radostnou zprávu. Bez meškání jsem se chopil jednoho z ňader.

„Nádhera. NÁ DHE RA!“ horoval jsem jako u vytržení. „Přímo k sežrání. Jenže to by zase byla nenahraditelná škoda a proto bude lepší je pouze vochutnat.“
S těmi slovy jsem Petru položil na záda, ústy se chopil jedné z bradavek a jal si s ní pohrávat.
„Jů, tohle přímo miluju. Málokterej chlap mě takhle popadne. Moh byste mě tak těšit snad celý hodiny, a my máme na všechno tak málo času. Za necelech dvacet minut musíme uvolnit místo dalším.“
Řekla to tak teskně, že by jeden málem zaplakal.
„Tak ještě rychle sáhněte ke vchodu do mýho masážního salónu, ať víte, do čeho pudete.“
Rychle jsem pochopil, oč jsem žádán a přijal Petřinu slovní hru. V okamžiku, kdy se opětovně chopila mého divočáka, hrábnul jsem rukou do hustého porostu v jejím mezinoží a prstem protáhl vlhnoucí brázdu.
„Myslím, že na světě neexistuje žádnej stavební ani jinej uměleckej styl, kterej by překonal nádheru vašeho masážního salónu. Ten nadčasový sloh, úžasná perspektiva, kreativita, elegance, to skutečně nemá…“

Petra se rozřehtala, až ji slzy tekly z očí.
„Prosím vás dost, dost! Poslouchala bych vás do aleluja, ale fakt máme málo času.“
S těmi slovy se natáhla k poličce nad odpočívadlem, hmátla tam po preservativu, kterým hbitě oblékla mého opět stojícího darebu. Než jsem se nadál, už ho masírovala ve svém salónu.
„Teda, vy jedete,“ pokývnul jsem uznale hlavou.
„Radši bych si to užila pomalejc, kdyby to šlo,“ poznamenala, poskakujíc po mně jako neklidná kobylka.
„A tohle potěšení poskytujete každýmu?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Nenene,“ zavrtěla hlavou a lehla si na mne, takže mne masírovala nejenom dole, ale i nahoře svými pružnými míčky, díky přirozeným pohybům pánve a vlastně celého těla. „Všem to děláme jen rukou a jenom když my samy chceme, dopřejeme hostovi tenhle bonus. Von sám to po nás nesmí chtít, takový sou pravidla,“ dodala na vysvětlenou. No vida, zase jsem o něco chytřejší.

Masírovala mne opravdu festovně a já už se dál na nic nevyptával. Bylo by škoda nevnímat, jak mne vzrušuje a vynáší do slastných výšin. Jakmile mne do nich konečně vynesla a pocítila, jak to ve mně pulzuje, ještě přidala na razanci, aby ze mne vyždímala co se dá. Když bylo po všem, na pár vteřin si na mně odpočinula, dokud jsem z ní nevyklouzl. Pak to šlo ráz na ráz.
„Tak honem pod sprchu. Já vám ho čistotně vošetřím a pak musíme mazat,“ prohlásila rezolutně a s tím se nedalo nic dělat.
Bleskově mě ho omyla, osušila, podala mi župan, a to v takovém fofru, že jsem měl opravdu neskutečnou kliku, že se mi podařilo, ještě než si stačila obléct kimono, se na pár vteřin potěšit s jejími kozičkami. Na oplátku mi hbitě vjela do rozkroku.
„Tak zase někdy, jo?“ usmála se slibně a už otvírala dveře. Taktak jsem stačil hrábnout po „Alibabě“, jak jsem si pro sebe pojmenoval modrou kartičku sloužící jako klíč. Vypadli jsme jak nezvaní hosti z hospody.

Na pokoji jsem se nejprve převlékl a pak se v příjemném rozpoložení natáhl na postel a v podvědomí si znovu přehrával bylinkovou koupel od první do poslední minuty. Ze sladkého rozjímání mne vyrušil slabý zvuk gongu. Podíval jsem se na hodiny. Bylo třičtvrtě na jedenáct. Lucie má přece přijít až v jedenáct, kdo to jen může být? zavrtalo mi v hlavě.
Byla to Lucie. Když jsem otevřel, vtrhla dovnitř jak velká voda.
„Nezlob se, ale já už to nemohla vydržet. Nevadí?“ vyhrkla ze sebe překotně.
„Ani ne.“
„A proč nemáš na sobě župan?“ otázala se, kdyř jí konečně došlo, co mám na sobě.
„Proč? To se musí?“
„No jistě! Když čekáš návštěvu nebo deš na návštěvu, tak zásadně v županu.“
„To sem nevěděl. Ale třeba ti udělá radost, když mě budeš moct svlíkat.“
Neodpověděla. Shodila ze sebe župan a já na ni nevěřícně koukal. Byla fakt hubená jako lunt.
„Vypadám hrozně, co?“ řekla tak tiše, až jsem měl pocit, že by si ho nejradši znovu oblékla.
„No – hrozně…,“ odtušil jsem. „Každej vypadáme, jak vypadáme. Sem zvědavej, co budeš říkat ty, až si mě vodoblíkneš.“

Přistoupila ke mně a začala pomalu svlékat.
„Víš, byla sem úplně normální ženská, ale před půl rokem sem zničehonic začala hubnout a dopracovala sem to až takhle. Nevím co s tím,“ postěžovala si.
„A co doktoři?“ zeptal jsem se (to už jsem měl rozepnuté knoflíky košile).
„Vědí prd. Nezjistili nic,“ odpověděla a začala mne košile zbavovat.
„A nejseš náhodou taky hodně unavená?“
„Ani nevíš jak! Včera sem se mocí mermo překonala a dneska sem na chcípnutí. Doufám, že mě obživneš,“ přiznala a pustila se do kalhot.
„No, moje máma na tom byla stejně, a zjistili, že jí to dělá štítná žláza. Jestli ti ji nekontrovali, tak si ji nech vyšetřit. Nejsem sice MUDrc, ale tipnul bych si to na to.“
„Vážně?“
Kalhoty už byly dole a začala mi stahovat trenky.
„Jo. A mimochodem – tvoje kozičky sou vážně pěkný.“
Rázem strhla trenky až na zem a narovnala se.
„Si děláš prdel,“ řekla hněvivě.
„Ale vůbec ne! Řek bych, že se mě vejdou tak akorát do dlaně a to já moc rád. Poď ke mně!“
Přitáhl jsem ji k sobě a chopil se ňadérka jako pomeranč.
„Vidíš? Nekecal jsem ti,“ řekl jsem povzbudivě a pokračoval: „a nebudu ti kecat ani teď, když ti povím, že asi nebudu moct ukojit tvou potřebu, protože mám už jedny radovánky za sebou a…“
Nenechala mne domluvit.
„Bla bla bla. Vono to nebude tak hrozný jak se ti zdá,“ oponovala mi a strčila mi ruku do rozkroku. „Když si vezmu na starost tvýho spícího Blanickýho rytíře tak určitě dlouho spát nebude.“
Měla pravdu. Do pěti minut byl vzhůru a dloubal ji do břicha. Honem jsem přemístil ruku z pomeranče do zahrady a vložil ji do hebkého porostu, obestírající vstup do prostoru, kde se rodí protubernace smyslnosti a extáze. Vsunul jsem dovnitř prst, pak druhý, posunoval jimi a otáčel, až to z ní začalo téct, jak rozvodněná řeka po přívalovém dešti.

Aniž by se v našem objímání či držení cokoliv změnilo, beze slova jsme se přemístili k posteli. Lucie si lehla a s roztaženýma nohama čekala, až rytíři natáhnu gumové brnění a začnu ji osvobozovat. Táhle vzdychla, když jsem proniknul dovnitř a přitáhla si mě na sebe.
„Víš, musím si užít i tohohle. Je to něco jinýho, než když na mně leží David,“ řekla omluvně a tiskla mne přitom ke kozičkám, že jsem skoro nemohl dýchat.
„Já ti to věřím, ale dejchat taky musím,“ upozornil jsem ji jemně na tento menší problém. Okamžitě trochu uvolnila stisk.
„Promiň,“ omlouvala se. „Hlavně ať to trvá co nejdýl,“ přála si v rozporu s tím, že zespodu přirážela, co to jen šlo. Chtěla se uspokojit co nejdřív, avšak tak trochu zapomněla, jaký vliv to na mne může mít.
„Nedivoč tak, nebo budu hotovej dřív, než se vzpamatuješ,“ krotil jsem její náruživost.
„No bóže, tak si to spíchnem ještě jednou.“
„No to těžko. Za chvíli bude voběd a potom, na večír mám, jak víš, dohodnutou Cilku.“
„To zvládneš,“ nechtěla se nechat odradit.
„Právě tím si nejsem tak docela jistej, takže prosím, přibrzdi.“

Muselo ji to stát hodně sil, ale poslechla. Možná i proto, že, jak se mi později přiznala, měla ten den naplánována ještě dvě dobrodružství.
Dospěl jsem do stádia blížícího se konce. Zredukoval jsem přirážení na nepatrný pohyb, abych, snad, prodloužil svou výdrž.
„Ty už nemůžeš?“ vydechla udiveně.
„Ale jó, jenže už to na mně začíná jít, tak to chci prodloužit.“
„Na mně taky. Tak to vezmem hákem,“ rozhodla se a tvrdě přirazila. V krátké chvíli jsme se s rozdílem několika vteřin oba udělali.
„Já bych si to dala ještě jednou,“ zavrněla spokojeně. „Vážně si nedáš říct?“
„Nedám. Ale můžem se domluvit na zejtřek nebo na pozejtří. Zatím nic v plánu nemám,“ navrhoval jsem možnosti.
„Ale já jo. Do konce tejdne po třech na každej den. Ledaže by některej vodřek, ale to pochybuju. Tady se slovo drží,“ povzdychla si sklesle.
„Třeba budeš mít kliku,“ snažil jsem se jí dodat trochu víry. Pomalu jsem vstal, odložil naplněnou gumu do speciálního kontejnerku a šel umýt rytíře. Lucie mi v tom chtěla pomoct, ale než se vyhrabala z postele, byl jsem hotov. Tak se ke mně alespoň naposledy přitiskla svým nahým a hubeným tělem chtíc, abych ještě trochu polaskal její prsíčka i ukojenou kundičku.
Poté si s lítostivým povzdechem oblékla župan a odešla se do svého pokoje převléknout. Já trochu porovnal postel, oblékl se a chvíli po dvanácté zamířil do jídelny.

Navigace v seriálu<< Fantazy dovolená II. 02/10Fantazy dovolená II. 04/10 >>

Autor

5 9 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
12 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Líbí se mi, že Theo není žádný nadsamec, kterej tam mnohobnásobně voklátí každou ženskou, kterou potká. Teda ono na to časem dojde, ale hezky pozvolna, vždy až nabere sílu 🙂

Martin

Však je to taky starší pán a tam už jdou výkony spíše do kvality 😀😀

Martin

Shock to napsal naprosto přesně . Luxusně napsané další pokračování . Žádné přehánění , prostě starší pán co si užívá luxusní pobyt . Mě by se líbila také taková bylinková koupel. 😀 A to je prosím teprve oběd . Těším se na další pokračování .

Martin

😀😀 Však ty jsi autor a já třeba něco špatně přečetl . V tom případě je to mladý muž v nejlepším rozpuku a dvě až tři holky za den hravě zvládne . Právě , že se mi to líbí , jak je to napsané . Žádné litry semene , ale pohodička .

Trysky

Ta koupel musela být úžasná, takovou bych si nechal také líbit.
Pěkné nápadité pokračování. Jen tak dál.

childe

To bude hodně náročná dovolená. Jestli to všechno zvládne tak odjede dost zničenej 🙂

Bob Romil

Ten se ještě bude těšit na konec dovolené a do práce 🙂 Pěkně rozjetá série.

12
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x