Fantazy dovolená II 07/10

Toto je 07 díl z 10 v seriálu Fantazy dovolená II.

Čas do oběda jsem trávil procházením v parku. Mnoho lidí tam nebylo, pravděpodobně většina měla nějakou tu proceduru a zbytek zase nějakou tu prci-prci schůzku. Brzy mne to přestalo bavit a také se udělalo horko, takže jsem se nakonec nasměroval do stínu haly v přízemí a dal si chladivou minerálku.
Při a po obědě jsem musel odrážet otázky a poznámky svých spolustolovníků, neboť jejich zvědavost kolem mého pobytu dnes neznala mezí. Před půl druhou jsem se omluvil, že se musím jít nachystat na domluvenou schůzku. Chápavě pokývali hlavou a milostivě mne propustili.
Odešel jsem na pokoj a provedl nezbytné úkony pro nadcházející rande. Najednou jsem si uvědomil, že všechna setkání, která jsem doposud absolvoval, začínala naprosto přesně v dohodnutý čas. Bylo tomu i tentokrát. Úderem druhé (schválně jsem se podíval na hodinky) se rozezněl gong. Šel jsem otevřít.

„Vítejte. Jsem rád, že jste přišla,“ uvítal jsem Kateřinu a pokynul jí ať jde dál.
Zastavila se uprostřed pokoje. Krátké hnědé vlasy ke krku sčesané do ofiny jemně dokreslovaly její oválný obličej. Svoji plnou postavu měla zahalenou v nenápadném županu. Velké hnědé oči se na mne upřeně dívaly.
„Proč jste si vybral právě mě?“ zeptala se.
„Uf, to je ale otázka,“ pomyslel jsem si, „vždyť to sám kloudně nevím.“
„No, nevím, jestli budu umět odpovědět,“ začal jsem diplomaticky.
„Jak to?“
„Protože to prostě nevím.“ Udiveně se na mne podívala. „Prosím, nechci vás v žádným případě urazit, ale vy působíte navenek tak vobyčejně, že je to až k nevíře. A přitom z vás cejtím něco, co nedokážu pomenovat. Nevím, jestli je to touha, vášeň, nebo cokoliv jinýho, ale každopádně je to něco, čím mě přitahujete. Já vím, už sem vás viděl několikrát, ale asi to potřebovalo čas, aby to proniklo do mýho podvědomí. Zaujalo mě taky vaše jednoduchý a přitom elegantní oblečení, to, že nepoužíváte žádnej make-up, jen lehce zvýrazněný rty, to z vás možná dělá neobyčejnou ženu. Takže proto sem vás oslovil.“
„Čekala jsem všechno možný, ale tohle tedy ne,“ řekla jako by odmítavým tónem.
„Já…“ ozval jsem se rozpačitě, „opravdu jsem se vás nechtěl nijak dotknout. Jestli jste si to rozmyslela, nebudu se na vás zlobit.“
„Ne ne ne, nic jsem si nerozmyslela. Naopak mám pocit, že moc ráda s váma budu sdílet společnej čas dnešního vodpoledne. Já jenom…“ s očima upřenýma k zemi si pomalu svlékla župan. „Jenom vím… že vůbec nejsem hezká a přesto jste mě oslovil…“
Přerušil jsem ji.
„Kdo říká, že nejste hezká? Máte krásnej úsměv a nádherný voči,“ odložil jsem župan. „Dokonce ty voči uměj mluvit, a to není zrovna obvyklý.“
„Že uměj… a co…“
„Co mi říkaj?“ přistoupil jsem ke Kateřině a vzal její hlavu do dlaní. „Říkaj mi, že moc toužíte po tom, aby vás někdo hladil. Po vlasech, po ramenou, po pažích, po ňadrech, prostě všade tam, kde se hladit má a kde se to očekává. Poďte, paní Kateřino, uděláme si pohodlí.“

Vzal jsem ji jemně za paži a dovedl k posteli.
„Jen Katko, prosím,“ požádala tiše, když na ni uléhala.
Nejprve jsem si připravil ochranný obleček a poté přilehl k ní. Začal jsem ji hladit a zároveň i líbat na každičkém kousíčku nahého těla. Postupoval jsem shora dolů, ale jen zvolna, velice zvolna. U prsou jsem se však pozdržel mnohem delší dobu. Laskal jsem je, líbal a sál, oždiboval bradavky a snažil se tak v ní vzbudit co největší potěšení i vzrušení zároveň. Měla je tak hebké a pružné, bradavky dráždivě ztuhlé, že jsem nemohl ani uvěřit, že věk už je poznamenal svým rukopisem.

Trvalo snad hodinu, než jsem se rukou dopracoval k jejímu, též do hněda zbarvenému, jemnému trávníčku mezi stehny. Sotva jsem se ho dotkl, nepatrně je roztáhla. Jak jsem ale přitom postupoval s líbáním přes břicho níž a níž, roztahovala je čím dál víc, až jsem mezi ně mohl vklouznout a dotknout se jejího pokladu jazykem. Začal jsem energicky lízat růžové údolíčko, a když jsem do hry zapojil i prsty a současně jazykem vytrvale dráždil poštěváček, její tělo se rozechvělo.

„Honem! Do mě!“ zaskřehotal Katčin roztřesený hlas.
Nepřestávaje lízat, nahmatal jsem nachystanou gumu a rychle si ji navlékl. Nadzdvihl jsem se. Podebral jsem Katku pod koleny, opřel si nohy o ramena a zapřen o ruce zamířil do její svatyně. Vklouzl jsem do ní jak po másle. Slastně zavzdychala a vyšla mi vstříc. Zároveň mne stáhla na sebe, takže mne opřela o své pružné melounky, chodidla nohou se jí ocitla až u hlavy a já ji píchal v téměř ideální kolmici.
Mimořádně lenivě jsem pohyboval zadkem, nořil se do hlubiny a zase z ní stoupal ven, jako kdybych se bál dospět až na dno. Možná, že Katka něco takového vytušila, protože se stejně lenivě vzpínala proti mně a nechávala mne tak proniknout do hloubky, která jí vyhovovala.

Jako perfektně sladěné duo jsme spěli k dokonalému souznění našich těl. Když pak ve mně začalo stoupat vzrušení, nechal jsem jej dojít téměř k samému vrcholu a v poslední vteřině se zarazil a udělal pauzu. Ocas sebou párkrát vyčítavě škubnul, cože mu to dělám za naschvály, aby se posléze zklidnil abych mohl pokračovat dál.
Naše poklidné klání bylo poklidné jen do chvíle, kdy se Katka udělala. Bez jakéhokoliv zvukového projevu se najednou vzepjala v křeči a omdlela. Sice jen na krátko, přesto v čase toho nevědomí mne ždímala, seč jí síly stačily. Když se probrala a uvědomila si co se děje, ještě v ní to vyvrcholení doznívalo. Obličej jí doslova zářil.
„Já… já…“ chtěla něco říct, ale nějak se jí nedostávalo slov.
„To je dobrý, Katko. To je dobrý. Já teď trochu zrychlím, jo?“ řekl jsem konejšivě.

Souhlasně přikývla, tak jsem přidal – a víc, než jen trochu. I tak mi trvalo drahnou dobu, než v sobě pocítila pulzaci mého semenometu. To ji nečekaně vybudilo k druhému orgasmu, že zůstala s údivem otevřenou pusou. Ještě chvíli jsem makal, ale nakonec jsem své hlubinné zkoumání musel ukončit, protože nebylo čím zkoumat.

Dlouho jsme vedle sebe leželi jen tak, jen se svými pocity a myšlenkami. Já na to ale moc nebyl, a tak jsem opatrně vstal a došel se dát do pucu. Pak jsem si lehl na bok vedle ní a začal ji lehce hladit po ňadrech. Ba přímo topografii a polibky označoval triangulační body. Jasně, že si to nechala líbit. Hluboký dech naznačoval, jak moc ji to vzrušuje.
„Kdybyste nebyl tak mladej, hned bych si vás vzala za muže už jenom kvůli tomu šukání,“ řekla Katka naprosto nečekaně.
„Co že byste?“ Skoro jsem ztuhnul nad tou její větou.
„Omlouvám se. Normálně takhle sprostě nemluvím, jen když sem hodně sexuálně vzrušená. A to sakra sem.“
„O tohle nejde. De vo to předtím. Bejt k tomu důvodem šukání je setsakra málo. K tomu je potřeba mnohem víc,“ odvětil jsem docela vyděšeně.
„To máte pravdu. Jenže já z vás najednou cejtím něco, co nedokážu pomenovat a je to hodně silný, víte?“ snažila se obhájit.
„Tak tomu rozumím,“ pokýval jsem hlavou. „Víte co, necháme toho a budem se bavit vo něčem jiným.“
„Taky vám rozumím. Ale teď mě napadla taková profláklá hláška, kdy chlap říká ženský ,Už je tam, milostivá, můžem si tykat‘ a tak bych chtěla jako ženská zase říct – už tam byl, milostivej, můžeme si tykat?“ Očička jí zajiskřila a já se rozesmál.
„Samozřejmě, milostivá, můžem.“
„A když budu mluvit sprostě, nebude to vadit?“
„A proč by mělo?“
„Tak to sem ráda, protože bych ti chtěla říct, že takovouhle šoustačku sem ještě nezažila, abych měla dva orgasmy za sebou. Já sem tak nabuzená, že bych s tebou mohla prcat v kuse až do rána,“ vyjádřila se dychtivě.
„Teda, to bych do tebe neřek, že se umíš takhle rozjet. Ale líbí se mi to. Škoda, že do rána je to nesplnitelný.“
„No ale ještě jednou bysme mohli, ne?“ nevzdávala se naděje.
„Je mi to líto, Katko, ale mý denní maximum mám splněný a musím si zachovat sílu i na další dny.“
„V tom případě musím odejít,“ řekla smutně.
„Prosím tě proč?“ nechápal jsem.
„Protože bych tě jinak znásilnila,“ přiznala se upřímně.
„Tak to by se mi stalo poprvé v životě. A zřejmě i naposledy,“ řekl jsem pobaveně.
„Ale já to myslím vážně,“ ujistila mě, pomalu vstala z postele a oblékla si župan. Chtěl jsem ji na rozloučenou ještě polaskat, ale odmítla to. Prý by to špatně dopadlo.
„Musím ti ještě říct aspoň tolik, že na tvou milou společnost a nádherný milování s tebou budu ještě hodně dlouho vzpomínat. Opravdu,“ ujišťoval jsem ji dojatě.
„Děkuju,“ řekla prostě a odešla.

Při večeři mi Barbora oznámila, že Panenkovi odjeli na výlet a vrátí se až v noci. Jestli prý mi může dělat společnost. Odpověděl jsem, že si nejprve půjdu dát pořádného panáka a pak zalezu na pokoj a budu si číst. Omluvil jsem se, že se jí nemůžu věnovat.
„Tak to muselo bejt hodně hezký, že si to tak bereš,“ správně usoudila.
„Jo, to bylo. Nejlepší za celou dobu mýho pobytu,“ přitakal jsem zasněně.
„Tak si to běž ještě užít o samotě,“ zadívala se na mne chápavýma očima a s gestem lady mne propustila.

***

Čtvrteční ráno jsem se měl podle pokynů dostavit v devět hodin ke hlavnímu vchodu, kde na mne bude čekat auto. Nic víc, nic míň. Žádné kam pojedu, co se bude dít, prostě nic. Asi zase nějaké to překvapení, které pro mne určitě nevěstilo nic dobrého.
V devět hodin jsem tedy vyšel ven. Opravdu tam stál Mercedes, jehož řidič okamžitě vyskočil a otvíral mi dveře, abych si nasednul. Upřímně řečeno, připadal jsem si trapně. Jako kdybych byl nějaký princ, nebo podobná nafoukaná verbež. Automaticky jsem se rozhlédl, jestli mě někdo nevidí.
„Kam jedeme?“ zeptal jsem se řidiče, když jsme projeli monumentální bránou areálu.
„To vám nemůžu říct. Šéfová tak nařídila,“ odbyl mě stručně.
„Aha,“ zamručel jsem spíše pro sebe a udělal si pohodlí.

Cesta netrvala dlouho, odhadem necelou půlhodinku. Vjeli jsme do jakéhosi statku, či co to bylo, obehnaného kolem dokola drátěným plotem. Střed tohoto statku se podobal návsi. Po levé straně stál dlouhý nízký barák, po pravé straně pak dva jednopatrové domy a menší patrová vilka, u které jsme zastavili.
Sotva jsme stačili vylézt z auta, vyběhl ze dveří hřmotný chlapík a hned na nás:
„Tak už ste tady, Františku? A to je ten vzácnej host?“ zahalekal a ukázal na mne.
„Tak nějak Dicku. Doufám, že sme nepřijeli moc brzy,“ odvětil řidič.
„Ale né. A i kdyby, tak pro tvou šéfovou cokoliv. Vždyť víš,“ pohlédl někam mimo nás.
„Irčóóó,“ zahulákal, až mi zalehlo v uších. „Irča už se na vás těší,“ obrátil se na mne. „Dělá to fakt ráda. Někdy mám dojem, že se v tom vyžívá,“ zazubil se.
Irča se objevila snad odněkud z prostoru. Byla hubená jako lunt a připomínala mi velké měkké I, jehož hladkost byla narušena dvěma hrbolky malých ňader a vzadu, jak jsem zjistil později, pěkně tvarovanou prdelkou. Krátké, slámově žluté vlasy trčely do všech stran a v očích jí poskakovali diblíci.
„Jééé, s váma to bude hotová srandička,“ zasmála se vesele, když předtím slušně pozdravila. „Tak poďte,“ pokynula mi.
„A kam? Nemám ani páru, vo co tady de.“
Nejistota mne vždycky znervózňovala.
„Přece na hypoterapii, né!“ dostalo se mi konečně kloudné odpovědi.
„Hypo… co!?“
„Hypoterapii. Copak vy to neznáte?“ podívala se na mne Irča nechápavě.
Zamračil jsem se.
„To je něco s koňma, né?“ vyděsil jsem se.
„No vidíte, že to víte,“ zajásala Irča. „Je to fakt paráda. Bude se vám to moc líbit, za to ručím. Tak poďte, poďte,“ nenechala mne vzpamatovat a táhla mě za ruku k dlouhému nízkému baráku, kde, jak se ukázalo, byli ustájeni koně.

K mému překvapení byla stáj prázdná až na jedno stání. „Jsou ve výběhu,“ vysvětlila mi Irča a vedla mne ke hnědákovi, který ze své kóje vystrkoval hlavu.
„Tak, Ferdíku,“ řekla mazlivě a pohladila koni nozdry. „Máme pro tebe zábavičku, že už se těšíš?“
Kůň si odfrkl a dloubnul do Irči hubou. „No to víš, že pro tebe něco mám. Jak bych mohla zapomenout,“ řekla ještě mazlivěji a dala mu schroustnout jablko.
Otevřela dvířka stání a vešla dovnitř. Já raději ustoupil kousek stranou, abych nebyl na ráně, kdyby se náhodou rozhodl po mě skočit. Sundala na háku visící sedlo a pomalu je vkládala koni na hřbet.
„Pudeme se pomaloučku projít, co říkáš,“ hovořila ke koni tiše, zatímco mu pod břichem upevňovala sedlo. „Dneska to bude pro tebe svátek, protože budeš mít jezdce,“ pokračovala dál jakýmsi pro mne záhadným rituálem, kterým ho připravovala na věci příští a zároveň ho vystrojovala všemi proprietami, které k ježdění na koni patří.
„Pudeme do vohrady,“ obrátila se ke mně, vzala koně za uzdu a začala ho vyvádět ven. Ustoupil jsem raději stranou a pak jsem je v uctivé vzdálenosti následoval.

Ohrada byla velká, čtvercová. Irča se zastavila s koněm uprostřed a čekala, až k nim dojdu.
„No ták, poďte blíž. Pomazlete se s ním a dejte mu jabko,“ vrazila mi jedno do ruky.
„Jo, a von mě kousne,“ vzpíral jsem se.
„Ale kdež. Je mírnej jak beránek a čeká na to. Přece se ho nebudete bát!“
„Jó, né. Je větší než já,“ povzdechl jsem si.
Vyprskla smíchy.
„Prokrinda, dyť ste snad chlap, né?“ povzbuzovala mne.
S velkým respektem jsem Ferdíka opatrně pohladil. Hlasitě si odfrknul, až jsem leknutím odskočil. Ale Ferdík se jen tak nedal. Udělal krok ke mně a hubou se natáhl po jablku. Jemně si ho sebral z dlaně a schroupal. Pak natáhl hlavu a opřel si ji o tu mou. Najednou jsem ho po té druhé tváři (nebo co to má) začal hladit a Ferdík držel a držel.

„No vidíte, už ste kamarádi,“ zajásala Irča. „Von pozná, že ste hodnej člověk a jako k takovýmu se k vám chová. Koně sou děsně inteligentní, víte?“ vysvětlila mi, naprosto přesvědčená o tom, co říká. „Dejte si teď levou nohu do třmenu, malinko se přizdvihněte a já vás vyhodím nahoru,“ nastínila, co bude následovat.
Tak jo. Vsunul jsem nohu do třmenu, trochu se nadzdvihl a v tu chvíli mne popadla za druhou nohu a vyhodila mne nahoru. Jenže mě opomenula říct, že tou pravou nohou se musím dostat přes koně do sedla. Výsledek byl ten, že jsem v tom sedle neseděl, ale ležel jako pytel brambor. Ferdík stál, ani se nehnul. Ještě že tak. Uslyšel jsem, jak se za mnou začala Irča hihňat.
„Božínku, vy ste ale srandovní. Tu nohu musíte přehodit přes koně, abyste se dostal do sedla. Slezte dolů, vyhodím vás ještě jednou.“
„No jo, ale jak?“ ozval jsem se z druhé strany koně, nevěda o co se zapřít, aby se mi podařilo sklouznout dolů. Nelámala si s tím hlavu. Prostě mě popadla za nohy a razantně mne z koně stáhla. Kruci, ta holka má ale sílu, pomyslel jsem si. Dopadl jsem na nohy a kupodivu na nich i zůstal stát. Otočil jsem se k Irče a omluvně řekl:
„Když já sem hrozný nemehlo.“
„To nevadí, já se ráda zasměju, hihihi,“ odpověděla a chystala se na druhý pokus.

Ten proběhl tak, že mne do toho sedla po předchozí zkušenosti spíše dostrkala, než vyhodila. Když se jí to konečně povedlo, rychle jsem objal Ferdíka kolem krku, abych se nepřevrátil na druhou stranu. Opět se ozval Irčin chichot.
„Takhle nemůžete jet, musíte se posadit,“ nabádala mě. Toporně jsem se zvedl do posedu. „To už je lepší. Jenom neseďte tak prkenně, uvolněte se,“ poučovala mne dál.
Přestože koník stál jako skála, měl jsem neodbytný pocit, že spadnu. Když se mi podle rady podařilo uvolnit, najednou bylo všechno jinak. Vratké pocity zmizely a já se svrchu rozhlížel jako generál.
„Tak už v pohodě?“ zeptala se Irča.
„Snad jo.“
Zazubila se na mě, přistoupila ke koni a připnula k udidlu dlouhý vodící řemínek.
„Pro začátek se chyťte hrušky sedla, sou kolem ní vomotaný votěže, a pak už jen poslouchejte tělo. Je vám to jasný?“
„Není, ale je. Ňák to dopadne,“ odtušil jsem.
„Taky si myslím, že to s váma pude, i když ste nešika,“ zazubila se. „Ferdíku, pěkně pomalu, jo,“ oslovila koně.
Ferdík si odfrknul, jako kdyby chtěl říct, ,Máš mě snad za debila‘, a dal se do pohybu.

Autor

Navigace v seriálu<< Fantazy dovolená II 06/10Fantazy dovolená II 08/10 >>
5 7 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
10 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Fred

Skutečně fantastická dovolená. Předepsané procedury jsou vskutku nápadité a tak se nedivím, že na týden pobytu padnou celoživotní úspory. Je celkem 10 dílů, tak jsem zvědav, jak se děj ještě rozkošatí a hlavně, jak to skončí.

bigbizz

Tahle série je vážně nádherná a výborně se čte. Postavy působí opravdově a to dodává na realističnosti. Jsem zvědav, jak bude tahle terapie probíhat dál a taky na to, jak to celé dopadne. Skutečně krásný příběh.

Trysky

Je to fajn seriál, každý díl je jiný. Krásně se to čte. A jsem opravdu zvědavý na zakončení.

Shock

Chlapec se stále úspěšně „prošukává“ svou dovolenou. Teď už jen čekám, kdy dojde na Báru 🙂
Jinak jen drobnost. Trošku mi vadí hojně užívané nespisovné výrazy – vono, ňák, ste, vomotaný votěže, poďte – já vím, takhle se běžně mluví, ale jako napsaný text to vypadá zvláštně.
Jinak pěkné dílo.

Fred

Máš pravdu, ono to sice fakt tahá za oči, ale v běžném životě se opravdu tak mluví a pochybuji, že je to na závadu, použit v textu hovorovou češtinu. Naopak, připadá mi, že takto to získává na autentičnosti. Představ si, že by konverzace probíhala takto: „Milostivá, nebylo by vám proti mysli, kdybych svůj penis zasunul do vaši vaginy?“ „Ale naopak, milý pane Theo, už se na to nesmírně těším. Vždyť velikost vašeho pyje slibuje mnohé radosti.“ Hovorová řeč, stejně jako vulgarity, pokud jsou použity střídmě, působí jako okořenění textu. Toho jsem se jako autor, i jako korektor vždy držel. I… Číst vice »

Martin

Co další díl , to další krásný lidský příběh . Už jenom ten ses Katkou . Žádné hup na to a je vymalováno . Prostě tady se prolíná cit pro detail a návaznost na sex . Jsem zvědav jak skončí ta hypoterapie . Už jen ten příjezd , jsem si myslel , když to Irča dělá ráda , že to bude nějaký sex . Ale je to dotažené k dokonalosti přípravou koně . Je vidět , že Irča to dělá ráda 😀😀 Zde prosté díky nestačí .

Junior

Skvělé pokračování dovolené. Už se Těším jak bude hypoterapie pokračovat.

10
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x