Fantazy dovolená II. 04/10

Toto je 4 díl z 10 v seriálu Fantazy dovolená II.

FANTASY DOVOLENÁ II – 04/10

Když jsem se přihrnul do jídelny, David i Barbora již seděli u stolu.
„Tak co? Jaký to bylo?“ neudržel David svou zvědavost na uzdě.
„Nikdy se nesvěřuju s tím, jaký to bylo,“ odmítl jsem cokoliv říci. „Zeptej se Lucie.“
Zklamaně protáhl obličej, až se Bára dala do smíchu.
„Takhle se chová gentleman, Davide. To už bys moh vědět,“ pokárala ho v dobrém. Než však stačil zareagovat, přiřítila se Lucie.

„Já už se bála, že budete po vobědě,“ řekla zadýchaně, usedajíc ke stolu.
„To bysme ti přece nemohli udělat,“ poznamenala Bára a kývla na obsluhu, že mohou začít servírovat.
Najedli jsme se, jak se sluší a patří, bez dalšího mluvení. Když odnesli nádobí, David se nepřemohl a pokusil se i na Lucii vyzvídat, jaké že to se mnou bylo.
„Nebuď zvědavej, starej seš už tak dost,“ odpálkovala ho. „Ráda bych zůstala na pokec, ale mám další schůzku a musím se jít nachystat. Tak se vomlouvám,“ řekla spěšně a zmizela jak pára nad hrncem, možná i proto, aby se vyhnula Davidovým dotěrným otázkám.

Na stole mi zničehonic přistál lístek. Rychle jsem se rozhlédl odkud mohl spadnout, ale to už jsem jen záhlédl záda odcházející poselkyně, která se čirou náhodou v ten moment ohlédla, líbezně se na mne usmála a poslala mi vzdušný polibek. Vypadalo to skoro jako dodatek k tomu psaníčku. Uchopil jsem lístek a četl:
1D pro 6D. Dnes ve 14 hodin u vás. Jaké máte číslo pokoje?

Zadíval jsem se k místu 1D. Seděla tam podle poslední módy oblečená, štíhlá blondýna s vlasy umně sčesanými do velkého uzlu, s hezkou, oválnou tváří a velkýma očima. Byla sama.
„Omluvte mne. Budu se muset jít domluvit,“ obrátil jsem se ke svým dvěma spolustolovníkům, zvedl jsem se a zamířil k oné dámě.
„Mohu si na chvíli přisednout?“ zeptal jsem se, a když přikývla, posadil jsem se vedle ní.
„Menuju se Theo,“ představil jsem se.
„Bibiana, ale Bibi, nebo Bi, je kratší,“ usmála se.
„Poslyšte, Bibi, je mě to opravdu moc líto, ale na dnešek sem zadanej. Mohlo by to bejt kdykoliv zejtra mimo dopoledne?“
„Bude mi potěšením. Sice mám po obědě středověkou koupel, ale ve čtyři už budu k mání. Hodilo by se vám to?“
Měla krásný melodický hlas, který musel každého podmanit. Nebyl jsem výjimkou.
„Řek sem vám přece, že kdykoliv mimo dopoledne a když se to ve čtyři hodí vám, hodí se to i mně. Budu vás čekat v pokoji číslo 11.“
„Výborně. Děkuju, že ste se přišel domluvit.“
„A já děkuju, že ste tak vlídně přijala mou omluvu a návrh na změnu.“
S těmi slovy jsem povstal, lehce se uklonil a rozloučil se náznakem políbení její ruky.

„Týý bláho! Ta po tobě jede jak vosa po flusu,“ vybafl na mě David, který mne po celou dobu sledoval ostřížím zrakem. „No nic. Taky už pudu. Mám v pácu jednu křehotinku a nerad bych, aby mě zdrhla.“
Lehce kývl hlavou a odporoučel se.

Zůstali jsme s Barborou sami. Nevím, co v plánu měla Bára, ale já měl na celé odpoledne programové vzduchoprázdno.
„Poslyš, co máš teď v plánu?“ přerušila Bára ticho a upřela na mne své jiskřivé oči.
„Vůbec nic,“ odpověděl jsem.
„Já mám v úmyslu jít na procházku. Nešel bys se mnou?“
„Proč ne? V rámci Poznej svou vlast…“
„To je dobrej důvod. Zajdeme si třeba na Vyhlídku.“

Tak jsme tedy vyrazili. Šli jsme mlčky, protože já nevěděl o čem povídat a Barbora si možná také nebyla jista, čím začit. Nakonec to byla ona, kdo protrhnul už docela nepříjemné ticho.
„Můžu tě vzít za ruku?“ otázala se s takovou nejistotou v hlase, že jsem se na ni udiveně podíval.
Jistě,“ odvětil jsem a nechal její ruku vklouznou do mé.
„Víš, mě to hodně uklidňuje, uvolňuje a taky dodává odvahy,“ svěřila se mi.
„Odvahy? A k čemu?“ podivil jsem se ještě víc.
„Víš, zaujalo mě tvý jméno. Bubelík. Je nezvyklý a zajímavý a tak sem se chtěla zeptat, jak si k němu přišel. Ale…,“ plácla se najednou druhou rukou přes pusu. „…božínku, to je ale hloupost. Jak bys asi k němu přišel, když ne jako každej jinej.“
„No, ne tak docela,“ překvapil jsem ji svou odpovědí.
„Jak to?“
„Moje rodný jméno je totiž Kubelík.“
„A co ti na něm vadilo? To je přece normální jméno.“
„Je to složitý. Děcka ve škole mi říkaly Šmidlyfous, což mě jasně strašně štvalo. No, a v dospívání i pozdějc, se mě při seznamování každej ptal, jestli sem příbuznej a jestli taky hraju na housle. Děsně mě to vytáčelo a tak sem začal přemejšlet co s tím. Logicky se nabízelo změnit jméno, ale za jaký. Nic sem nevymyslel do doby, než sem si vzpomněl na jednu příhodu, kterou mi vyprávěla maminka.

Byla kdysi, snad ještě za svobodna, na besedě s jednou herečkou, už ale nevím s kterou. Ta vyprávěla příhodu, která se jí stala při natáčení jednoho slovenskýho filmu, kde musela mluvit po slovensky. Já už si samozřejmě ty věty nepamatuju, ale v principu to dodržím. V jednom záběru měla říct ‚Priletel bocian‘, a ona si zaboha nemohla zapamatovat slovo bocian. Když asi po desátý klapce to říkala furt špatně, tak jí poradili, ať si vzpomene na velkýho českýho houslistu Kociana a ať místo K řekne B. Tak prej jo. Rejža spustil natáčení, a když na ni přišla řada, bleskově si vzpomněla na houslistu a vyhrkla: ‚Priletel Bubelík‘. Celej štáb lehnul popelem a ten den bylo po natáčení.“
Barbora se rozesmála jako zurčivý potůček.
„Tak to je fakt unikátní,“ zkonstatovala a pochechtávala se dál.
„Takže díky mamčinu vyprávění jsem přišel na jméno, který se mě navíc i líbilo,“ pokračoval jsem dál. „Problém ovšem nastal, když sem tu změnu chtěl uskutečnit. Zašel sem kam se dalo, ale všade mě vodmítali, že to nejde, protože se nejedná vo žádný jméno, který by bylo vulgární, zesměšňující, ba ani rasistický. Náhodně se mi to povedlo, až když sem se ženil. Po obřadu se ptaj, jaký jméno budem používat, a tak sem honem vyhrknul ‚Bubelík, Bubelíková‘, voni to bez mrknutí voka zapsali a bylo hotovo. Jestli sem je zblbnul, přehlídli to, nebo to přece jen bylo možný, tak to do dneška nevím.“
„To je docela dobrej příběh,“ pokyvovala Barbora hlavou. „Jen sem netušila, že seš ženatej.“
„Né, to nejsem. Po dvou letech sme se rozvedli,“ uvedl jsem svůj stav na pravou míru.
„Ále! Byla ti nevěrná? Nebo snad ty jí?“ nedala Báře zvědavost.
„Nic tak přízemního, Báro,“ poznamenal jsem a pak, vůbec netuším proč, se to ze mne začalo řinout jako vodopád.
„Víš, Báro,“ povzdechl jsem si, „vona byla docela pěkná a dokonce i docela chytrá, ale trpěla utkvělou představou, že budeme mít fůru dětí. Což vo to, dvě bych ji toleroval, ale ani po roce se nepodařilo ani jedno. A to sem na tom dřel někdy i několikrát denně. Nakonec sme se odhodlali zajít k vodborníkům a ukázalo se, že výrobní vada je u mě. Hned mě řekla, že si najde jinýho píchače, kterej bude schopnej jí tu hromadu děcek udělat. Vzala to hákem a do půl roku sme se rozvedli. Naštěstí to aspoň proběhlo v poklidu a slušně. Je to už skoro pět let.“

Odmlčel jsem se a hodný kus cesty, vlastně až na vrchol Vyhlídky, jsme prošli bez jediného slova. Vyšplhali jsme nahoru na rozhlednu a kochali se výhledem do krajiny. Poklidnou harmonii přerušila opět Barbora.
„Ale nějakou holku máš, né?“ vyzvídala.
„Ne, nemám.“
„Prosím tě proč? Copak žádnou nechceš?“
„Ale jó. Jenže všecky hezký holky se povdávaly a ty šeredný mě nechtěj, že by měly mindráky.“
„No, koukám, že tě aspoň nepřešel humor. Nechce se mi ale věřit, že bys to tak dlouho vydržel bez ženský.“
„Sem tam se nějaká našla,“ přiznal jsem upřímně, „která se ze soucitu se mnou jeden večer vyspala. Jednou to dokonce bylo i celou noc, ale to si jenom ulevíš a žádný řešení to néni.“

Barbora mlčky pokyvovala hlavou, ale co se jí v ní honilo, to nepověděla. Nakonec se odpoutala od zábradlí a řekla:
„No, pudeme zpátky.“
Opět mne vzala za ruku a společně jsme se vydali na zpáteční pouť do penzionu. Vrátili jsme se, když už se začaly vydávat večeře. Šli jsme tedy rovnou do jídelny k našemu stolu. David ani Lucie tam však ještě nebyli.
„Že by si užívali a zapomněli na čas?“ poznamenal jsem uštěpačně.
„Jó, to se často stává. Konečně, jídlo se vydává až do osmi hodin, tak maj ještě čas. To víš, každej si tu užívá co nejvíc,“ usmála se Barbora a stiskla tlačítko, že očekává večeři.
„To asi všichni kolem. Jenom ty si asi neužíváš vůbec,“ trochu jsem do ní rýpnul.
„Ale to víš, že jo. Zrovna dneska večer si budu užívat, jak budu umět nejlíp. Stejně jako včera a stejně jako ty,“ vrátila mi rýpanec.
„Jak to víš?“ zeptal jsem se udiveně.
„Vrabci štěbetaj.“ Obdařila mne sladkým úsměvem, aniž odpověděla na mou otázku. „A teď už jez, nebo ti to vystydne,“ napomenula mne jako malého chlapečka. Musel jsem se tomu smát.

Po večeři jsme se odebrali do svých pokojů. Na chvíli jsem se natáhl na postel, protože mne bolely po tom chození nohy, a přemýšlel o tom, proč mne ta Barbora tak přitahuje a hlavně čím. Možná z ní vyzařuje nějaké tajemné pole souznění, které si žádným způsobem nedovedu vysvětlit. Pomyslel jsem si, že bude nejlepší nechat všemu volný průběh, a začal hloubat nad tím, co budu dělat s Cilkou, až se u ní v osm objevím. Jasně, že jsem na nic nepřišel. Před osmou hodinou jsem tedy zaměnil oblečení za župan a vydal se k pokoji číslo 24. Přede dveřmi jsem zůstal stát. Sledoval jsem hodinky, a když vteřinová ručička dospěla na přesný čas, stiskl jsem zvonkové tlačítko.

Dveře se otevřely skoro okamžitě. Mohutné Cilčino tělo mi pokynem hlavy naznačilo, abych vstoupil dál. Vešel jsem dovnitř. Pokoj byl o něco větší než jsem měl já a vévodila mu širokánská postel, na níž by se pohodlně vešly tři Cilky. Otočil jsem se k ní v okamžiku, kdy už mířila ke mně.
„Tak,“ zastavila se kousek přede mnou, „pár slov, než začnem,“ řekla hlasem generála. „Zásadně dodržuju pravidlo, že slušný vychování patří sice ke stolu, ale ne do postele. Takže si po celou dobu tady budeme tykat a mluvit, jak nám zobák narost. Je ti to jasný?“ zeptala se a líbezně se na mne usmála. Zároveň rozvázala pásek a uvolněný župan se odporoučel k zemi.

Vyjeveně jsem zíral na její zavalitou postavu. Velká ňadra se už podvolovala zemské přitažlivosti a masitá stehna podpírala trup jako Héraklovy sloupy. Přesto se mezi nimi výrazně vyjímal trojúhelník hustých, krátkých kudrlinek, vypadajících jako mech, až na to, že byl černý a ne zelený.
„No co je? Co na mně čučíš jak bacil do lékárny,“ ozvala se Cilka netrpělivě, neboť jsem před ní stál bez sebemenšího pohybu a skutečně na ni civěl, jak ten bacil. Rychle jsem se vzpamatoval.
„Nó, víte…ééé…tedy víš, přece jen máte,,, máš vo nějakej ten pátek víc a já mám jaksi vrozenou úctu k poněkud starším lidem a tak je pro mě nezvyklý, že spolu máme to,,, jaksi…“
„Mrdat,“ přerušila mně.
„Jó… nó… mrdat. Líp bych to asi neřek. Já se prostě z toho cejtím tak nějak nesvůj a…“

Přistoupila těsně ke mně a začala ke mně téměř konejšivě hovořit.
„Poslyš, Theo, něco ti povím. Vono je úplně fuk, jestli si to rozdáš s hezkou či šerednou ženskou. Stejně tak je fuk, jak je stará. Na hezkou holku se s potěšením podíváš, se šerednou zavřeš voči a budeš si představovat, že je to třeba Lolobrigita. Mladá i stará ženská maj kundu úplně stejnou a vobě rády přijmou jak mladýho, tak starýho ptáka, ať už vod hezkýho nebo šerednýho chlapa, hlavně když se voba pomějou. Důležitý prostě je, aby voběma ty nástroje slasti dobře fungovaly. A že ta moje krasotinka funguje dobře, na to vem jed. Takže nech toho upejpání, potěžkej mý vemena a pořádně mi prohrábni pec než do ní přiložíš, když už ti tak pěkně stojí,“ vyzvala mne k akci.

Nějak jsem při tom jejím promlouvání do duše nepostřehl, že mi sundala župan. Tak jsem se nadechl a vrhnul se na její cecky. Byly to opravdu pořádné melouny, já alespoň větší v rukách ještě neměl. Mačkal jsem je, hladil, drtil a Cilka si pochrochtávala blahem, jak prý mi to báječně jde. No, možná jo, možná ne, každopádně jsem ji nechal při vědomí, jak mě její pochvala těší.
„Tou druhou rukou bys moh udělat pořádek v garáži, než do ní zajedeš s fárem,“ naznačila mi jemně, co mám udělat.

Musel jsem se trochu natáhnout, abych se dostal pod její břicho. Nicméně jsem se trefil přesně a vsunutými prsty se začal docela drsně hrabat uvnitř.
„Doprdele, Theo, ty teda jedeš. Za chvilku poteču jak Divoká Orlice,“ poznamenala suše, chvilku si zahekala a pak nějak divně zahuhlala, že už ho tam chce.
Rozplacatila se na posteli, já si nasadil gumu.
„Tos nemusel, dyť já už sem vyhaslá sopka,“ zaškaredila se.
„Jo. Jenže vyhaslý sopky se probouzej třeba i za tisíc let,“ poznamenal jsem. Uchechtla se.
„No tak jo, dyť to taky přežiju.“

Vecpal jsem se mezi roztažená stehna. Měl jsem trochu obavy, zda se přes břicho do ní dostanu, ale ukázalo se, že to zase až takový problém není. Zajel jsem do Cilky jako po másle, protože opravdu tekla jak ta Orlice. Nasadil jsem obvyklé tempo, ale zarazila mě.
„Počkej, počkej, ne tak rychle. Chci si tě hodně dlouho užít, tak pořádně zvolni.“ Zvolnil jsem, jak si přála. „Ještě uber.“ Ubral jsem. „Ještě… ještě… ještě… jo, to by mohlo bejt vono.“ Zafixoval jsem frekvenci v rozmezí 6 až 7 Hertzů za minutu – pardon – šťouchů za minutu. Nechápal jsem, co se jí na tom líbí. No, snad se mi podaří udržet se v tom lítém tempu. Nebo že by se bála, že jí zadřu motor?
„Seš šikovnej. To by se líbilo i mý kámošce,“ pochvalovala si, jak se jí snažím vyjít vstříc.
„Jaký kámošce?“
„No co s ní tady bydlím.“
„Já myslel, že tady máš manžela?“ podivil jsem se právě v okamžiku, kdy jsem dospěl do spodní úvratě a začal ho pomalu vytahovat nahoru.
„Kdepak ale. Ten je doma.“
„Doma!? Ty si sem klidně jedeš a jeho necháš doma?“ divil jsem se ještě víc.
„Když jemu by to bylo plat prtný, páč už mu to nejde.“

Nějak mě to nešlo do hlavy a tak mi ve stručnosti pověděla příběh jako vystřižený z Červené knihovny. Dělala sekretářku jednomu továrníkovi. Jednou měl infarkt a ona mu zachránila život. Chtěl se jí odměnit, ale řekla mu, že jediné co si přeje je, aby jí nikdy nedal výpověď, pokud tedy sama nebude chtít odejít. Slíbil jí to. Pak mu zemřela žena a rok nato ho ranila mrtvice. Tak se o něj starala úplně ve všem a podařilo se jí ho docela zmátořit. Zůstal sice pohybově poněkud omezený, ale, jak jednou při jeho koupání poznala, nářadí mu fungovalo víc než dobře. Za celou svou kariéru si k ní nic nedovolil, a tak se rozhodla, že mu poskytne potěšení. Sice v té době už byla při těle, ale jemu ani jí to nevadilo, a tak si skýtali rozkoš každý den. Až do chvíle, kdy mu to přestalo fungovat. Přesto se o něj i dál starala a on ji jednoho dne požádal o ruku. Byli na sebe už tolik zvyklí, že si řekla proč ne a vzala si ho.

„Nakonec továrnu prodal a polovinu převed na mně. Takže mám k dispozici kolem dvou set milionů. Ale i kdyby nebylo těch peněz, života s ním nelituju,“ uzavřela Cilka své vyprávění.
„Nezávidím ti to a přeju ti to,“ řekl jsem upřímně. Ale nějak mě dochází dech,“ přiznal jsem, protože dvacet minut super pomalého „vzpírání“ mne docela unavilo.
„Chceš vystřídat?“ nabídla se okamžitě.
„A nebude to pro tebe namáhavý?“ vyslovil jsem obavy.
„I kdyby bylo. Tys mě tu kundu tak krásně protahoval, ba přímo hladil a laskal, jak už mě to dlouho nikdo nedělal. Nedovedeš si představit, jak jsem si to užívala. Teď ti to můžu voplatit, aby to zas dělalo dobře tobě.“

Docela ochotně jsem z ní slezl a rozvalil se vedle ní. Hbitě na mne naskočila a přes svůj velký břich se napoprvé strefila. Dopadla na mne jako slon, jen jsem heknul.
„Promiň,“ omlouvala se. „musím si stanovit rozkmit.“ Párkrát se na mně zavrtěla a poté se začala komíhat v docela slušném rytmu.
„Tak jak se ti to líbí?“ zeptala se zvědavě.
„Jo, je to prima,“ řekl jsem potěšeně a dal se do přirážení proti ní.

Při oboustranné spolupráci už to netrvalo dlouho. Nejdřív mě ptáka sevřela v extázi tak, že jsem měl obavy, aby z něj neudělala placku. Ale to jen v ten první moment, v ty další mi ho tak promasírovala, že proud, který ze mne vytryskl, mohl klidně soupeřit s jakoukoliv fontánou.
„No vidíš, jak sme se krásně uďáli,“ zafuněla spokojeně a svalila se vedle mne. Souhlasně jsem přitakal a šel se zbavit naplněného přívažku, abych se opětovně vrátil k ní. Klekl jsem si vedle Cilky a rukama začal její cecky hníst, jako pekař těsto. Zamlouvalo se jí to.
„Tak co, ještě se cejtíš nesvůj?“ zeptala se, pobaveně se usmívajíc.
„Řek bych, žes mě z toho vyléčila,“ polechtal jsem její ego. „Ale stejně se v tobě nějak nevyznám. Na jednu stranu mluvíš jak dlaždič, klidně si řekneš vo mrdání, a na druhou stranu je z tebe cejtit až neskutečná něha. Nějak mě to nejde do kupy.“
„A vadí ti to?“
„Vlastně ani ne.“
„Tak vidíš. A kdyžs už zmínil to mrdání, tak bysme si mohli spolu ještě jednou mrsknout, ne?“ prohodila poťouchle.
„Probůh, Cilko, né,“ zhrozil jsem se. „Co mě zejtra ráno čeká, nemám nejmenší tušení, ale pak mám dvě prci-prci rande a já bych nerad vybouch. Měj slitování,“ zaprosil jsem zoufale.

Musel jsem se na ni koukat hodně komicky, protože se přímo rozchechtala.
„No dobře, dobře, chápu to. Ale ještě nám zbejvá půlhodina, tak si můžem spolu aspoň hrát.“
S úlevou jsem souhlasil. Vložil jsem Cilce ruku mezi nohy, které přeochotně a hbitě roztáhla, abych se snadněji dostal k cíli. Vsunul jsem prsty do pekelné brány a zuřivě ji jimi protahoval, abych ji alespoň částečně nahradil pořádný mrd. Na oplátku mi mávala povadlým pindíkem do všech stran v naději, že bude mít úspěch. A ten se k mému úžasu dostavil. Těsně před uplynutím dané půlhodinky mi stál jako svíce.

„Hele, nedáme si aspoň bleskovku?“ ozvala se dychtivě Cilka.
„Je mi líto, že tě zklamu, ale fakt ne, i když musím přiznat, že bych chuť měl. Ale musím myslet na zejtřek. Hm?“
„Škoda,“ řekla smutně, „ale respektuju to.“
Pomalu jsme na sebe natáhli župany. Já si zkontroloval, zda mám v kapse Alibabu a pak ji na rozloučenou ještě potěžkal prsiska a protáhl stále pořádně vlhkou štěrbinu.
„Tak zas někdy,“ potřásla mi ocasem a já šel.
Nevím proč mi těsně před spaním prolétlo hlavou přísloví „Pro blbej ksicht, dobrá kunda zahálí“. Kde jsem to jen slyšel? Že by od Cilky? Než jsem to stačil domyslet, spal jsem jako dudek.

Navigace v seriálu<< Fantazy dovolená II. 03/10Fantazy dovolená II. 05/10 >>
5 8 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
14 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Fantazie na uklidnění po vydařeném obědě . Vždy když se začtu do příhod Thea , pohltí mě takový příjemný klid . Jak jsem rád , že je to normální borec a né nadsamec co denně podává výkony jako stachanovec . Prostě si je vědom toho , kde tráví svou neobyčejnou dovolenou . A příhoda s Bárou je toho důkazem . Prostě děkuji za normální i když neobyčejnou povídku .

Niron

Neobyčejné příhody obyčejného chlápka. Není důležité, že se to stalo, ale že se to mohlo stát. Ta reálnost je skoro hmatatelná a to vysoce oceňuju.

P.S.: 0,10833 Hz

Trysky

U těch 7Hz za minutu jsem jako fyzik téměř zaplakal. Je fajn, že nejsem sám, koho to praštilo do očí.

Šmajda

Taky jsem u toho dvakrát zamrkal a raději se to pokusil vypudit z hlavy :-D.

Junior

Já bych autorovi nevyčítal, že není na fyziku. Zase má slušnou fantazii a jak říkám i literární střevo a to se zase o některých fyzicích nedá říci. I když Trysky je asi vyjímka co potvrzuje pravidlo 🙂 Velice rád čtu jeho seriály i povídky.
Ale tenhle seriál je taky velmi krásně sepsaný a čtivý ostatně jako další povídky tohoto autora.

bert9k

Opět krásná povídka. Je to pouze erotický seriál, tzn. že je od začátku do konce výmyslem. Přesto se při jeho čtení s hrdinou i ostatními osobami dokážu ztotožnit. 1*

Trysky

Krásná, něžná odpočinková četba.

Bob Romil

Pracovní nasazení Thea se mi zdá, že bude podobné, jako prožívají „Vyhnanci na sibiři“ v jiném zdejším seriálu 🙂 Bude potřeba opravdu dobře plánovat a rozvrhnout síly, aby vše přežil ve zdraví 🙂

Šmajda

Nechce se mi to psát pod každý díl, takže to hodím jen sem.
Včera jsem se začetl do tohoto dílu a tak mě zaujal, že jsem zpětně prošel i ty předchozí a jakožto rádoby korektor jsem využil svých možností a přečetl si i díly následující, dosud nevydané. Musím říct, že se mi to opravdu hodně líbí. Po delší době jsem zase četl originální názvy pro penis :-).

childe

Krásně se to čte. Takové příjemné a uvěřitelné příběhy. Navíc každý ukončený jako seriál. Je fakt, že takový hotel bych velmi rád navštívil a dovolenou bych v něm nejspíš trávil každoročně.

14
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x