Fantazy dovolená II. 05/10

Toto je 05 díl z 10 v seriálu Fantazy dovolená II.

FANTAZY DOVOLENÁ II – 05/10

Ke snídani jsem přišel jako poslední. Dokonce úplně poslední. Místa u stolů byla již obsazena, až na to mé. Všechny u stolu jsem pozdravil a ještě než jsem si sedl, přelétl jsem pohledem ostatní přítomné. Cilka mi v náznaku posílala vzdušné polibky, Táňa mi zamávala a Bibiona na mne jen upřeně hleděla. Ostatní jsem neznal. Zatím.

„Tak jak jste se vyspali?“ otázal jsem se spolustolovníků jakmile jsem se usadil.
„Výborně. A jak ty?“ odpověděli mi sborem, až mi ta souhra přišla k smíchu.
„Taky dobře,“ odvětil jsem.
„Myslel sem, že tě Cilka pořádně uondala,“ začal mě popichovat David.
„Jak tě to mohlo napadnout?“
„No, něco sem už s ní zažil, znám ji.“
„V tom ti nemůžu konkurovat, ale možná to bude tím, že si jinak užívá se slonem a jinak s žížalákem.“
Nelíbilo se mu, co jsem řekl a dal to náležitě najevo pohledem.
„Ale no ták. Nežárli. Já vím, žes s ní chtěl bejt první ty, ale pochop, že byla jenom zvědavá a ty teď máš volný pole působnosti. Rozhodně pro tebe bude mít sil víc než dost,“ chlácholil jsem ho.

Barbora i Lucie se tiše pochechtávaly, David se ale mračil. Teprve, když od Cilky dostal psaníčko, kde si ho zamlouvala na odpoledne i večer, vrásky na čele se vyhladily.
Tentokrát jsme u snídaně moc nemluvili. Všichni jsme měli naspěch, každý měl v časné dopoledne nějakou aktivitu. Ačkoliv jsem přišel poslední, jako první jsem odcházel. Naplánovali mi totiž skupinovou terapii, a jak stálo v manuálu, bezpodmínečně nutné bylo se před terapií řádně osprchovat a poté včas přijít oblečený pouze v županu. Chtěl-li jsem být důkladný, měl jsem co dělat.

Úderem deváté jsem otevřel dveře s nápisem Cvičebna. Vešel jsem do poměrně velké místnosti, kde už bylo několik lidí. Rychle jsem si spočítal, že i se mnou je nás osm a tvořili jsme čtyři páry. Jestli to byla náhoda nebo úmysl jsem nevěděl. Slušně jsem pozdravil a představil se.
„My víme,“ ozvalo se současně z několika stran, potřásali mi rukou a říkali svá jména. Stejně jsem si je nemohl zapamatovat.
Do cvičebny vešla sporá dívka v bílém kimonu, opásaným páskem. No, dívka, spíše žena v nejlepším věku s pěknou sportovní postavou.
„Dobrý den, vážení,“ pozdravila. „Jmenuju se Alča. Ráda vás tady vidím a bez dlouhých řečí půjdeme hned na to. A protože nejlepší cvičební úbor je žádný úbor, odložte si, prosím, své župany na věšáky.“ Řekla to s naprostou samozřejmostí a sama šla příkladem, když čile odložila své kimono. Následovali jsme ji a rázem se z nás stali Adamové a Evy.

„Tak. Vy dva, vy dva, vy dva, vy dva,“ ukázala a během chvilky z nás vytvořila páry. „Teď vytvořte čtverec, ať na sebe pěkně vidíte a začneme. Rozestup tři metry.“
Náhoda mne svedla s docela ucházející paninkou, na jejíž jméno jsem si samozřejmě nemohl vzpomenout. Osvěžila mi paměť tím, že mi pověděla, že jí říkají Járinka.
Zaujali jsme místa podle příkazu. Alča pustila hudbu, ne moc nahlas, postavila se doprostřed a začala předcvičovat. Nejprve obyčejná prostná, pak trocha érobiku. Poskakovali jsme, různě sebou kroutili, mávali rukama či nohama. Bylo sranda pokukovat, jak ženským poletují prsa do všech stran a stejně tak chlapům jejich ocasy. Za čtvrt hodiny jsem toho měl plné zuby.

V další části, že prý si dáme něco z jógy. Začali jsme se různě protahovat, natahovat či roztahovat, a museli v každé pozici určitou dobu setrvat. Pro mě hrůza běs, i když jsem se tentokrát nezadýchal. A trvalo to taky čvrthodinu. Pak cvičitelka ukončila cvičení a postavila nás do pozoru.
„Tak, vážení a milí. Po vší tý námaze si teď dáme tu opravdovou skupinovou terapii. Postavte se, prosím, k támhle tý lavici s opěrnýma podložkama.“
Přešli jsme podle pokynu ke zmíněné lavici, na níž byly jakési gumové misky a ve dvojicích jsme se proti těm miskám postavili.
„Výborně,“ pokračovala Alča. „Pánové se teď rukama chytí tý lavice, skloní hlavu do podložky, postaví se na hlavu a celým tělem se vopřou vo stěnu za lavicí. Dámy potom budou mít minutu a půl na to, aby ty pánský chlouby přivedly k životu a je jedno, jestli rukou nebo pusou. Je to jasný?“
Ozvalo se souhlasné zamručení, jen já jsem zděšeně vyhrknul:
„To nedám!“
„Ale neříkejte,“ obrátila se ke mně Alča. „Vy, takovej chlap!?“
„Ale já to vážně nedám. Nikdy v životě. Já sem notorickej sportovní abstinent a tohle je pro mě vysoký cirkusový umění,“ vysvětloval jsem zoufale.
„Vy ste to nikdy nezkoušel? Ani před holkama?“
„Ani v tom nejhovorovějším snu.“
„No tak si to teď prostě zkusíte!“ oznámila cvičitelka rezolutně.
„No jasně,“ přidali se k ní chlapi a sami už pokládali hlavy do misek a stavěli se na ně.

Poznal jsem, že mi nic jiného nezbývá. Chytil jsem se okraje lavice, hlavu položil do misky a snažil se vykopnout nohy nahoru. Poprvé, podruhé, potřetí. Vyhazoval jsem nohama jako vzteklá kobyla a chlapi, kteří už stáli na hlavě, se svíjeli smíchy, až z toho všichni popadali na zem. Za všeobecného veselí mne nakonec Alča s Járinkou vzaly každá za jednu nohu, přitlačily mne zadkem ke zdi a zdvihly nohy nahoru. Ujistily se, zda jsem opřený a důtklivě mě nabádaly, abych se ani nehnul. Všichni ti čumilové vedle mne mi povzbudivě a s náramnou chutí zatleskali.

Tvrdě zasažen a ponížen vlastní neschopností, bych se hanbou nejraději do země propadl. Ovšem můj krasavec byl zřejmě jiného názoru. Járinka zvolila ruční práci, zřejmé proto, že mne pro jistotu druhou rukou přidržovala, abych na ni náhodou nespadl, a to velmi úspěšně. Můj ocas si dělal houby z toho co se mi přihodilo a ochotně zareagoval na její zkušené pohyby. Tak se stalo, že byl plně v pohotovosti daleko před časovým limitem. Ostatní pánové na tom byli stejně. Cvičitelka, která nás obcházela a kontrolovala jestli se někdo neulejvá, to samozřejmě zjistila, a dámám jejich snažení rázně ukončila.

„Ste velice šikovný, dámy,“ pochválila je, „Takže teď si s pány vyměníte místo a pánové vám po dobu půldruhý minuty budou lízat vaše krasotinky,“ předložila další část terapie.
Ženské stály na hlavě než by řekl švec. Se vztyčenými žerděmi jsme k nim přistoupili a po odstartování ponořili jazyky do natěšených kundiček. Jako na povel začaly vzdychat a sténat, jako kdyby se jim kdovíco dělo. Járinka vmžiku spustila šťávu a než Alča odpískala konec, měl jsem hubu ulepenou jak od cukrové vaty.

„Ste výborně připraveni na předposlední část terapie,“ zkonstatovala Alča spokojeně. „Dámy,“ obešla každou a vložila jim do ruky kondom. „Oblečte teď slušivý oblečky pánům na jejich chloubu. Pánové se poté uloží na připravený matrace a vy to jejich nářadí na dvě minuty vyzkoušíte. V poslední fázi terapie přenecháte iniciativu mužům v pozici, jakou si dohodnete. Je to všem jasný? Budu si to kontrolovat, dokud mi nedojdou baterky,“ ukončila upozorněním svou instruktáž, z poličky vyštrachala vibrátor a dosednuvši na stoličku, vrazila si ho mezi nohy. „No co!?“ vyjela na nás když si uvědomila, že na ni čučíme s vyvalenýma očima. „Přeci na vás nebudu jen čumět.“

Přemístili jsme se k matracím. Járinka mi nasadila šprcku, já si lehnul a s pohledem do všech stran sledoval, jak všechny zvolna klesají a cpou do sebe ocasy svých partnerů. Díky tomu jsem ani nepostřehl, že Járinka už dosedla. Tak snadno jsem do ní proniknul.
Prolétlo mi hlavou, že vlastně Skupinová terapie je tady jenom nóbl název pro docela obyčejný grupík. Rozhlédl jsem se kolem sebe a obhlédl natřásající se prsa a poskakující paničky na svých partnerech. Juknul jsem na Járinku a rázem mi bylo jasné, že tohle není nic pro mne, neboť mi to žádné zvláštní vzrušení nepřinášelo, a to i přesto, že jsem načechrával její docela slušně vyvinuté bobule. V soukromí bych si to užíval daleko víc.
Přišla řada na mě. Ze slušnosti jsem se zeptal, jakou polohu preferuje a bylo mi odpovězeno, že starou dobrou klasiku, hlavně když se prý budu i nadále věnovat jejím hrudním partiím. Tak jsem to vzal jako fakt a pustil se do toho.

Rozložila se na matraci, vyhodila nohy do véčka a pohodlně si je opřela o má ramena, jakmile jsem se k ní sklonil a namířil si to rovnou do nachystaného pelíšku. Kolem nás se rozezněl chór neladících vzdechů, výdechů, hekání, mrmlání a mručení. Ani Járinka se nemínila nechat zahanbit a přidala se svým acháním a ocháním hned, jak jsem se chopil jejích kůzlat a poprvé přirazil. Připadlo mi, že se v tom všichni náramně vyžívají a dost možná je to i vzrušuje, ale mě ta neladná směsice zvuků neříkala vůbec nic. Járinka proti mému pomalému tempu nic nenamítala, jen s každým přírazem slastně vzdychala. Vyhovovalo mi to.

Netrvalo dlouho a první výkřik posledního vzepjetí nám dal na vědomí, že dvojice úplně vlevo od nás to má za sebou. Hned se odebrali do sprchy, kde, podle příkazu, museli jeden druhého omýt. Myslím, že to stihli jen taktak, protože i druhý pár po levé straně s úspěchem zakončil své vzrušující konání a hrnul se za nimi. Rozhodl jsem se pro malou pauzu. Járince se to zrovna nelíbilo, ale když jsem ji ubezpečil, že si o to déle bude užívat, přijala to s pochopením. Ostatně, netrvalo to dlouho a já opět protahoval její dychtivou kundičku s robotickou vytrvalostí.
Soused zprava zařval, jako kdyby jeho mužstvo dalo gól. Udiveně jsem se po něm ohlédl a uviděl ho, jak divoce přiráží aby ze sebe dostal první poslední. Pak sebou seknul jak po infarktu, až mu parťačka musela připomenout, co mají udělat.
Jakmile odešli do sprchy, přidal jsem drobet na rychlosti a důrazu. Járinka to kvitovala s nadšením. Její vzdychání zesílilo a mísilo se s výkřiky „Jo, jo… ještě… přidej,“, aniž by si uvědomila, že mi podvědomě zatykala.
„Že máte ale výdrž,“ ozvalo se nad námi. „Nemoh byste se dodělat se mnou, tedy, jestli dáma dovolí?“ zeptala se opatrně cvičitelka. Dáma nedovolila. „Tak ať je to pořádný,“ popřála nám.
Rozjel jsem to na plný plyn.
„Jééé, jééé, jééé,“ vykřikla Járinka, když ucítila, jak v ní pulzuju. Vřeštěla skoro stejně, jako když totéž ječeli Beatles. Až na to, že její křik slábnul, stejně jako můj výron. Malátně jsem se zvednul. Járinka natáhla ruku, abych ji pomohl vstát. Pak mne ve sprše tak krásně omyla, že na to určitě budu vzpomínat ještě po letech.

Na oběd jsem dorazil jako první. Barbora se objevila až po chvíli a vzápětí po ní přišli i manželé Panenkovi.
„Tak jak se máš?“ zaznělo téměř unisono.
„Ále, sem ňákej vycuclej,“ odvětil jsem po pravdě.
„A cos měl za osvěžující kůru?“ zeptala se Bára.
„Skupinovou terapii.“
„Jó, to je dobrý. Zejtra tam du taky,“ řekla Bára jen tak mimochodem a pásla se na mém údivu.
„A to tě tak vzalo to cvičení nebo ten šoust?“ zabasoval zvědavě David.
„Jasně že cvičení. Já sem notorickej sportovní abstinent a voni na mě takhle,“ postěžoval jsem si.

Další povídání přerušila donesená jídla. Po obědě zřejmě nikdo nikam nespěchal, protože jsme si bez výjimky všichni objednali kafe.
„Poslyš, Theo,“ ozvala se Lucie, „co ty vlastně děláš?“
Otázka mne zaskočila, protože jsem honem nevěděl co říct. Zcela nesmyslně mne napadlo, že říct těm boháčům, že jsem pouhý knihovník, tak na mne boudou koukat mezi prsty. Proboha, co jen si mám vymyslet?
„Nic tak zajímavýho jako vy,“ odpověděl jsem vyhýbavě.
„Ale no ták, snad se za svou práci nestydíš?“ dotírala Lucie dál.
„Nó, já… ehm… já… sem novinář,“ vypadlo ze mne, co mi zrovna proletělo hlavou.
„Fakt? A do kterejch novin píšeš?“
„Do žádnejch. Já píšu pro jeden časopis pro ženský,“ bájil jsem dál.
„Vážně? A do kterýho? Já vodebírám všechny časáky pro ženský.“ Lucie očividně ožila.
„Nó, do „Roztažíno“.
„Jejda, to neznám,“ upřímně se podivila.
„Ani nemůžeš. Vydávání se teprve chystá a předpokládá se, že by to mohlo bejt za tři měsíce, tedy pokud dobře dopadnou dohody s investorama.“
„Ahá, a vo čem by tam mělo bejt? A proč zrovna Roztažíno?“
Hegot, ta je zvědavá! Co já ji mám vykládat? prolétlo mi makovicí. Rychle jsem se uklidnil a začal si zasvěceně vymýšlet.
„To asi proto, že se tam bude psát vo tom, jak maj ženský roztaženo.“
„A co maj roztažíno?“ optala se naivně.
„No co asi! Jasně že nohy,“ vmísil se do hovoru David a řekl tak to, co já měl v úmyslu podat o něco jemněji.
„Asi tak nějak,“ potvrdil jsem jeho slova. „V podstatě má jít vo to, aby se na časopise podílely i čtenářky, samozřejmě anonymně, a psaly svoje dobrý i špatný zážitky, když maj roztažíno. Budou jim k dispozici gynekoložka, sexuoložka, psycholožka, a budou jin odpovídat na jejich dotazy a radit případný fígle. No, a já budu tak trochu spisovatel a budu tam psát povídky poněkud zemitějšího a víc než intimního charakteru. Zatím jich mám připravenejch deset. To je skoro na rok, protože se má jednat vo měsíčník.“
„Jé, a moh bys nám ňákou přečíst?“ Lucie byla přímo červená dychtivostí uslyšet z první ruky nějakou chuťovku.
„To nemoh. Žádnou tady nemám.“
„Tak si ňákou vymysli.“
„To nejde. Tohle uměl snad jedinej Jaroslav Hašek, kterej dokázal z plezíru vymyslet jakoukoliv ptákovinu a pak o ní třeba hodinu vtipně vykládat.“
„To je škoda,“ zamrzelo Lucii upřímně a do tváře se jí vrátila normální barva.
„No, ale jestli chceš slyšet něco neslušnýho, tak sem si vzpomněl na jeden vtip,“ snažil jsem se honem utéct od mých výmyslů. „Jen mám obavy, abych neurazil tady Davida.“
„Jestli to je fór vo tlustým chlapovi, tak já už jich slyšel…“ mávl rukou David.
„Tak dobře.

Slečna se v baru zadívá na chlapa s pivním břichem a povídá mu:
„Ten sud máte od Plzně nebo od Budvaru?“
A chlap jí odpoví:
„Pod tím sudem je kohoutek, tož okoštuj a poznáš!“

Všichni se rozchechtali jako blázni. David se až za břicho popadal, že takový ještě neslyšel.
„To má stará koštuje často,“ zajíkal se smíchy, „ale jestli je to z Plzně nebo z Budvaru, to mi ještě neráčila sdělit.“
Smích pomalu utichal a nějakým podivným řízením osudu najednou nebylo co říct. David s Lucií se začali najednou podivně ošívat, dokud z nich nevypadlo, že mají v plánu jakýsi výlet a že by měli jít. Možná se jen vymlouvali, každopádně odešli a já s Barborou jsme osaměli.

„Taky bysme se mohli projít, co říkáš?“ obrátila se ke mně Barbora.
„To bysme mohli,“ řekl jsem upřímně potěšen, neboť její fyzická přítomnost mne báječně uklidňovala. „Aspoň na chvíli, protože mám na čtvrtou domluvený rande.“
„To nevadí. Projdem se jen po parku, beztak jsi ho ještě celý neviděl,“ usoudila Barbora.
Měla pravdu. Vydali jsme se tedy na prohlídku rozsáhlého parku. Byl výjimečný nejenom svými stromy, cestičkami a okrasnými záhony, ale i uměle vytvořenými zákoutími uspořádaných tak, aby se v nich před zraky ostatních mohli schovat domluvené dvojice k erotickým hrátkám. Do těchto zákoutí vedly zvláštní vstupy, vybavené speciálním značením, zda je volno či obsazeno. Bylo to chytře vymyšleno, a když bylo pěkné počasí, mělo to určitě své kouzlo. Ostatně, jak jsme nenápadně zjistili, dva z pěti těchto „úkrytů“ byly obsazeny.

Poznal jsem také, že celý areál je po obvodu chráněn vysokým a hustým živým plotem a je zřejmě nemožné se dovnitř dostat jinak než monumentální vstupní bránou. Ta teď byla též zavřená, a jak jsem se dozvěděl, otevřená byla jen v neděli při výměně hostů a to s pečlivou ochranou proti nezvaným návštěvníkům.

Obcházeli jsme s Bárou ruku v ruce park kolem dokola a kochali se pohledem na každou drobnost, na kterou mne upozornila. Bylo vidět, že to zde zná velice důvěrně. Ani mi nepřišlo, že už tady chodíme víc jak hodinu, když mne nenásilně upozornila, že je čas se jít připravit na nadcházející setkání. S pocitem, že se mi ani moc nechce jsem se s ní rozloučil. S úsměvem mi popřála hodně příjemného vzrušení a já šel.

Navigace v seriálu<< Fantazy dovolená II. 04/10Fantazy dovolená II 06/10 >>
5 5 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Opravdu opět velice krásné čtení . Už jen proto jak nenásilně probíhá děj . Ta skupinová terapie je zajímavá , ale nic pro mě , jsem taky antisportovec 😀 Celé to je naprosto super i ta procházka s Bárou po parku . Už se těším na další pokračování .

childe

Další dobrý díl. Terapii bych si klidně odpustil, ale jinak jako lázně skvělé. S Bárou to začíná být zajímavé.

Junior

S Bárou to začíná být nějak vážný a to spolu ještě nic neměli. Je pravda, že občas se i takto zadaří. Už se Těším na pokračování.

5
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x