dům zrcadel

Host

Toto je 6 díl z 6 v seriálu Dům zrcadel

10. ledna 1890

Tahle zima byla opravdu krutá. Hodně sněhu, hodně chladno. Skučící vítr hnal sníh před sebou a nebylo díky tomu vidět ani na krok. Ještě štěstí, že byl v domě a užíval si teplíčka. Před rokem dům postavil a nyní si v něm poklidně užívá staromládeneckého života. Měl tu pár kurev, co si přitáhl z města. No vlastně už tu nebyly. Ony vlastně nebyly už nikde. Nad tou myšlenkou se pousmál. Kurvy. Nic jiného nebyly. Posloužily mu dobře. Užil si, ale také je i o krok blíž ke svému cíli. Už je tak blízko. Velmi blízko.

Koho by to napadlo, že celým tajemstvím jsou zrcadla. Ale musí jich být hodně. A pak. No pak už ještě pár věcí. Napil se vína, které si otevřel a sledoval jak plameny tančí v krbu. Již brzy bude mít vše co chce. Poslední krok k dokončení první části ležel v ložnici a každým výdechem se blížil ke své smrti. Byla to bezvýznamná holka. Nebyla sice klasickou kurvou, ale to na tom nic nemění. Byl to pokusný objekt, aby zjistil, že již získává to co chce. Před rokem by taková dáma, taková slečna, s ním nikdy nic nechtěla mít. Zachvěl se. Ještě teď cítil, jak se jí tělo třáslo v návalech orgasmů pod jeho tlustou postavou. Jak jí tvrdým údem prznil panenskou kundičku, aby do ní následně poslal horkou dávku semene. A právě v tomto opojení stačilo, aby se objevila zrcadla a on ladným pohybem ruky zarazil nůž do hrudi té krásné dívky. A až vykrvácí, bude vše jak má být.

Náhle se ozvala ohlušující rána. Byl to výstřel. To poznal hned, ale víc už nezjistil. Jediné co si dál pamatoval bylo, že najednou byla všude tma. A z velké dálky slyšel nezřetelný hlas.
„To prase to má za sebou.“
Na dlouhou dobu to bylo jediné, co zaznamenal.

Temnota ovšem postupně ustupovala a on začal vnímat dění v domě. Dlouho to bylo prázdné místo, kde mu společnost dělalo jen tikání hodin. Nakonec se ale nastěhoval mladý manželský pár a on mohl rozehrát svou hru. Trpělivost růže přináší. To se alespoň říká. On byl trpělivý. Hodně trpělivý a i když to u první kurvičky nevyšlo, vypadalo to, že tahle druhá, i když se tomu hodně brání, je ta pravá.

10. Ledna 1989

Tma zahalila celou krajinu. Skučící vítr dával tomuto zimnímu večeru strašidelnou atmosféru. Rozfoukával čerstvě padající sníh po celém kraji a na cestách zanechával sněhové jazyky. Všude jinak panoval klid. A do tohoto klidu se linul zvuk tlumené hudby. Vycházel z domu, který se tyčil na kopci nad lesem. Slabé světlo, vycházející z několika oken, se pokoušelo odehnat tmu od tohoto domu, ale moc se mu to nevedlo. Dům byl patrový. Čerstvá omítka zahalovala staré červené cihly, které svědčí o tom, že zde stojí již několik staletí.

Ten kdo by do domu vešel hlavními dveřmi, ocitl by se v úchvatné vstupní hale, které vévodila dvě schodiště do prvního patra. Každé po jedné straně. V hale již byla hudba rozeznatelná. Karel Gott zpíval z gramofonových reproduktorů svůj „Nápoj lásky číslo 10“. Praskavý zvuk, nahlas puštěné hudby, splýval s tikotem starobylých hodin, které stály v prvním patře, naproti zábradlí, takže návštěvník je mohl hned při příchodu zahlédnout. Náhle tikot hodin ustál a pak vstupní halou zazněl hlasitý ženský výkřik. „Neeee…. Já nejsem… Nejsem…. Nejsem….“ Pak zazněl dusot nohou a z pravé strany se vynořila mužská postava, která proběhla do levé části domu v prvním patře.

Radim náhle spatřil svou milovanou ženu. Byla v noční košilce a v ruce držela meč. Jeden z těch mečů, které byly pověšené na chodbě v patře. Její výraz ho úplně šokoval. I tak stihl postřehnout, že v místnosti není sama. Nevěděl co to je, nebo kdo. Byla to silueta, která připomínala muže. Silnější postavy, který se teď na něho díval zlověstnýma očima. „Martino, co to vy….“ stihl ze sebe vydat v okamžiku, když se jeho žena rozeběhla k němu a přitom pořádně napřáhla rukama. Náhle pocítil palčivou bolest. To bylo jediné, co pocítil. Pak už necítil nic. Jeho tělo se sesunulo k zemi a vedle něj dopadla hlava. Z hrdla vytryskly proudy krve, které teď stékaly na podlahu a vytvářely jednu ohromnou kaluž.

Martina tam jen stála. Ruce měla svěšené a čepel meče se dotýkala podlahy. Najednou si uvědomila co provedla. Ohromný žal jí zavalil a ona se v duchu pořád sama sebe ptala proč? Proč to udělala? „Chtěl tě poslat do blázince. Nevěřil že jsem“ zazněl hlas. Otočila hlavu a spatřila HO. Pomalu k ní přicházel. To za to může ON, to ON vše způsobil. A nyní zabil její lásku. Člověka, kterého tak moc milovala. „Já? Já, že jsem ho zabil? To tvé ruce držely ten meč“ pravil posměšně. Martina se opět podívala na torzo těla svého muže. A pak se začala smát. Její smích byl tak hrozivý, že by vystrašil každého, kdo by jej slyšel. Ale ON byl potěšen. Přišel k ní a smál se jí do očí. A nakonec do ní vrazil svou ruku. Ta vnikla do hrudi, jako by to byl nůž, co proniká máslem. Martina se sesunula na zem a začala sebou škubat. Trvalo to necelou minutu a nakonec. Nakonec nebyla. Žádná Martina. Žádné tělo. Stala se součástí JEHO. Ale těsně před tímto okamžikem. Před tím, než její existence přestala být součástí tohoto světa, na malý okamžik se ocitla mimo dům.

Venku byla zima, ale Martina jí necítila. Stála v noční košilce ve sněhu a vykukovala z poza křoví. Ten dům co sledovala, ten moc dobře znala. Nebyl to vlastně dům. Bylo to stavení. Motolské krematorium. A z budovy vycházeli lidé. Všichni oděni v černém a někteří brečeli. Věděla co to znamená. Někdo jim blízký umřel a zde měl pohřeb. A pak z budovy vyšla žena, která nesla v náruči malou holčičku. Ta měla položenou hlavu na jejím rameni. Martině píchlo u srdce. Přála si mít vlastní rodinu a teď věděla, že jí nikdy nebude mít. Najednou holčička zvedla hlavu a upřela svůj zrak přímo na Martinu. Tu to velmi překvapilo. Nevypadalo to, že by si jí kdokoliv jiný všiml, ale ta holčička ano. V tom okamžiku se kolem Martiny rozhostila tma.

„Děkuji ti že jsi byla užitečná a našla jsi mi za sebe náhradu Děvko“ Pravil ON Posměšně. Věděl že to bude zase nějakou dobu trvat, ale on měl veškerý čas na světě. Už se blížil ke svému vysněnému cíli a našel dívku, která mu k němu pomůže. Teď musel začít naplňovat svůj plán.

6. března 2009

Láďa se na Martinu podíval. Vypadala dost ustaraně a unaveně. Proto se pokusil usmát. Konejšivě, tak, aby na chvíli zapomněla na problémy, kterýma si procházela. Od smrti manžela se neviděli. I proto ho překvapilo, když mu zavolala, že s ním potřebuje mluvit.
„Jak to zatím zvládáš?“ zeptal se ustaraně. Podívala se na něj a usmála se takovým smutným úsměvem.
„Já už nevím, jak dál. Ten dům…“ začala a sledovala, jak jí Láďa chytl za ruku.
„Neboj. To bude vše v pořádku“

Sešli se v kavárně. Bylo jasné, že to byla jiná kavárna, než ta, ve které je nachytal Petřin manžel.
„Mám pocit, že v tom domě někdo je. Kdo mě pozoruje. Říká mi neustále děvko. Nutí mě šukat s chlapy. Vždyť já pravidelně šukám s tlustým pošťákem“ rozbrečela se.
„To že zemřel, je má chyba. Já za to můžu, že zemřel“ Láďa jí poslouchal a mile se usmíval.
„Tvůj muž zemřel vlastní vinou. Ty za to nemůžeš,“ pokusil se jí utěšit. Jak měla sklopené oči a dívala se na stůl, tak je nyní na něj upřela. Velké kapky slz jí z očí tekli po tváři.
„Ne můj muž. Můj táta. Byla jsem v tom autě. Podíval se na mě a proto zemřel.“

„To je absolutní nesmyl“ pronesl a bylo na něm vidět, že tomu nevěří. Doslova mu svou ruku vytrhla z jeho.
„Přece tvůj táta zemřel, když jsi byla ještě malá holka. Jak by jsi asi tak mohla zavinit jeho smrt?“ pokusil se situaci zachránit. Svým způsobem doufal, že z kavárny odjedou do jejího domu, kde si po dlouhé době s Petrou zašuká.
„Jak jsem se v té kavárně uhodila do hlavy. Tak jsem najednou byla v autě na zadním sedadle a on mě viděl v zrcátku a podíval se na mě. Otočil se a já jen viděla ten strom a pak jsem se probudila,“ vyhrkla ze sebe a zakryla si oči rukama, aby nebylo vidět, jak pláče.

„Je fakt, že v tom domě se už stala vražda. Říkají, že ta, co to asi způsobila, se zbláznila a pořád mluvila o někom, kdo jí to našeptává,“ pronesl klidně Láďa a zase chytil Petru za ruku.
„On je skutečný. Je tam. Říká, že jsem Coura,“ zašeptala, když se na něj znovu podívala.
„Nejsi coura. Jen máš ráda sex. To je vše“ a kupodivu tím vykouzlil na chvíli úsměv na Petřiných rtech.
„Místní ale říkají, že ještě hodně dávno to bylo horší. Nějaký šílenec tam podřezával krky mladých holek, než ho pár chlapů v tom domě oddělalo. Prý hledal nesmrtelnost.“ Petře to znělo všechno šíleně, ale věřila tomu. Ačkoliv to Láďa podával, jako nějaký strašidelný příběh, který se vypráví dětem před spaní. Nějak tušila, že ta historka je pravdivá.
„Víš co. Co kdybych tam s tebou zajel a chvíli tam byl. Jen pro jistotu. Uvidíme, jestli ON si dovolí i na mě,“ navrhl Láďa po chvíli a sledoval, jak o tom Petra přemýšlí.
„Tak jo“ a oba se po zaplacení zvedli a vydali k Petře.

Když dorazili k domu, všimla si Petra, že tam u dveří stojí pošťák. Ano. Tohle byl jeho čas. Touhle dobou přicházel, aby si zašukali. Přestože pocítila, jak jí kundička zvlhla vzrušením, cítila se nesvá. Jak tohle vysvětlí Láďovi? Má pošťáka poslat pryč? „Ne. Jsi kurva. Zašukáš si s oběma“ ozval se tajemný hlas. Vystoupila z auta.
„Víš…“ začala a podívala se na Láďu „Jen jdi, já si nastěhuji věci. A moc u toho nevzdychej“ pronesl Láďa a Petra nevěřícně šla ke vchodovým dveřím.

Pošťák se na ní hned usmál.
„Ahoj“ hlesl a podrbal si koule.
„Doufám, že ti nevadí, že tu budu mít kamaráda. On si zatím nastěhuje věci,“ pronesla a pohodila hlavou směrem k autu, z kterého si Láďa vytahoval kufry. Pošťák se tím směrem také zadíval.
„No… ehm.. ne … ne nebude,“ pronesl trošku nervózně a raději hned šel s Petrou do domu. Znal to v něm už velmi dobře. Rovnou zamířili po schodišti do patra, aby pak společně vešli do ložnice.

Láďa si sám našel pokoj pro hosty. Něco málo o tomhle domě už věděl, tak tušil, jak jsou rozmístěny pokoje a navíc z jednoho uslyšel sténat Petru. Takže usoudil, že tam bude ložnice. A proto si vzal pokoj hned vedle. Vrzání postele v něm bylo krásně slyšet i sténání.
„Bože… ach, ach. Ty máš čuráka. Mrdej mě. Ano aaach,“ sténala Petra a Láďa se pousmál. Vůbec mu nevadilo, že právě šukala nějakého tlustého pošťáka. Naopak tím byl potěšen. Potěšen z toho, jak se Petra změnila. Když jí poznal, byla taková věrná, plná lásky na celý život.

A teď. Leží nahá na manželské posteli a na svém štíhlém těle musí snášet tlusté tělo svého milence. Nechává se ohmatávat zpocenýma rukama, které se zaměřují hlavně na pevná prsa. Delší tlustý ohon přitom roztahuje vlhkou kundičku a způsobuje Petře neskutečnou rozkoš. I díky tomu se s ním líbá tak vášnivě, jak to jen jde a přiráží proti pohybům. Netrvá to dlouho a hekání a sténání zesiluje, neboť se oba blíží k neskutečnému orgasmu.
„Ano už budu. Už to na mě jde..“ začne Petra sténat a pak zakvílí, jak jí tělem projede mohutná vlna vyvrcholení, která je umocněna výstřiky semene do útrob kundičky. Pošťák se totiž také udělal a krásně kundičku zaplnil.

Láďa se opíral o futra do svého pokoje a koukal tak na chodbu. Během pěti minut z ložnice vyšel pošťák. Ještě si zapínal košili a do ložnice hlesl.
„Tak ahoj zase příště.“
Seběhl schody a zmizel z domu. Láďa ale už opatrně vešel do ložnice. Jak očekával, Petra nahá s rozevřenými nohy, ležela na posteli a podívala se na něho. Sledovala, jak si stahuje kalhoty a trenýrky a přetahuje si přes hlavu tričko. Jak nahý, s dlouhým tvrdým ptákem v ruce, k ní přichází a následně ulehá mezi nohy.

Dívali si do očí, zatím co Láďa hladce zajel do kundičky, která byla plná cizího semene.
„Jsi taková coura,“ hlesl, když pták zajel až po koule a začal v ní jezdit. Vycházela mu vstříc.
„Ach, já vím, já vím…“ sténala a poddávala se tvrdým přírazům. Cítila jak ji ohon protahuje celou kundičku a žalud doslova naráží až na dno. Byla to neskutečná slast. Větší, než kterou cítila, když před pár minutami šukala s tím tlustým pošťákem.
„Jsem lepší jak ten tlustoprd?“ hekal Láďa a doslova drtil v ruce jedno prso, čímž umocňoval rozkoš, kterou Petře způsoboval.
„Ano, ano, ano, aaaaaaaaaa,“ vyjekla protože najednou přišel druhý, ještě mohutnější orgasmus. Ve stejnou chvíli se udělal i Láďa a pořádně zaplnil nadrženou kundičku, která se krásně stahovala kolem pulsujícího údu.

Je noc. Oba leží v posteli. Petra pomalu usíná a Láďa už spí. Přestože si věci nechal ve vedlejším pokoji, bylo oběma jasné, že v ložnici bude spát prakticky každý den. Petra měla zavřené oči a propadala se do říše spánku. Těsně před tím, než usnula, zašeptala.
„Jsem coura“
A hodiny přestaly tikat.

Chodbou se nesl mužský smích. „Ano. Jsi coura. Moje coura“

Navigace v seriálu<< Podlehnutí
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x