dům zrcadel

Podvod

Toto je 4 díl z 6 v seriálu Dům zrcadel
25. ledna 1989

Mokrý sníh padal z nebe. Slunce dnešní den neprosvitlo skrz těžké mraky a tak byl Motolský hřbitov zahalen do ponuré nálady. Nikdo z dvaceti přítomných lidí, kteří seděli v krematoriu, stejně neměl nijak zvlášť radostnou náladu. Přišli se rozloučit se svým kolegou, se svým kamarádem a v neposlední řadě se svým manželem a otcem.

Petra seděla v přední řadě a nevěděla co se tu děje. Byla oblečená v černém a vedle ní seděla maminka, která neustále plakala. Snažila se to pochopit, ale bylo to pro ní něco nového a nikdo jí nic nedokázal vysvětlit. Jediné co věděla bylo, že tatínek odešel někam daleko a ona se s ním takhle má rozloučit. Podívala se před sebe. Tam byla velká bedna ze dřeva, kterou někteří nazývali rakev. Na ní byla položena fotografie jejího tatínka. Usmíval se na ní a ona se také usmála. Ale pak si všimla, že se nikdo v místnosti nesměje. A tak sklopila oči a zaposlouchala se do řeči muže, kterého viděla poprvé.

Jeho řeč byla prapodivná a ona tomu nerozuměla. Byly jí tři roky a jediné, co chápala, bylo, že si má hrát a že vlastně teď by měl být čas na oběd a pak si jít lehnout. I proto unaveně zívla. Podívala se na maminku. Ta neustále brečela a smrkala do kapesníčku. Když se nad tím trošku zamyslela, uvědomila si, že ona sama brečí jen, když jí něco hodně bolí. Třeba, když Pepík od vedle jí dá facku. To pak brečí. Nebo, když jí maminka naplácá na zadeček. To také brečí, protože jí to bolí. Že by mamince někdo naplácal?

Pak zazněla podivná hudba. Byla taková velmi smutná a do toho začala rakve pomalu sestupovat až zmizela pod pódiem, na kterém stála. Maminka a všichni okolo, nebo spíše většina, se více rozbrečeli. Petra však netušila proč. Věděla jen, že fotka jejího tatínka zmizela a už se na ní neusmíval. Začalo jí být smutno. Nějak měla divný pocit, který nedokázala zatím určit. A pak zbystřila. Najednou zaslechla něco, co sem nepatří. Všichni brečeli, ale ona zaslechla smích. Smích ženy. Nedokázala říci odkud přichází. Rozhlížela se, ale všude viděla smutek a pláč.

A pak už k ní přišli nějací lidé a začali jí podávat ruce, hladili jí po vlasech a neustále opakovali slova, kterým moc nerozuměla. Respektive, nechápala, proč je ti lidé říkají. To samé říkali i mamince. Podávali jí ruce, popřípadě jí objímali. Petra si přála jediné. Být už pryč. Být doma, kde by si mohla vzít své hračky a mohla si lehnout do postýlky a jít spát. Byla totiž unavená.

Maminka jí po nějakém čase uchopila a vzala do náruče. Vyšla pak s ní z krematoria. Petra měla položenou hlavu na matčině rameni a skoro už usínala. Pak si všimla postavy, která stála v dáli. Byla to žena. Bledá s tmavými delšími vlasy. Co jí zaujalo bylo, že tato žena nebyla moc oblečená a Petra si pomyslela, že jí musí být přece zima. Stála nehnutě mezi stromy nedaleko od budovy a vypadalo to, že si jí nikdo nevšímá. Když Petra na chvíli víc přivřela oči únavou a pak je zase otevřela, zjistila, že žena tam již nestojí. Pak matce v náruči usnula.

 

25. ledna 2009

Petra se zhluboka nadechla a vešla do kavárny „Zrcadla“. Letmým pohledem se pokusila nalézt obličej Ládi, který ji musel už netrpělivě vyhlížet. Našla jej v zadní části baru. Jen co jí zahlédl, srdečně se usmál a sledoval, jak k němu pozvolna přichází. Cítila, že jí srdce tluče vzrušením a ona si pořád opakovala, že by se měla nejraději otočit a utéci. Kolem ní prošla barmanka, mladá blondýna, která se na ní mile usmála. Petra jen kývla hlavou a došla k Láďovi. Ten se galantně zvedl ze židle a už jí objímal svými mohutnými pažemi.

„Jsem rád, že jsi dorazila.“ zašeptal jí přitom smyslně do ucha a Petra pocítila záchvěv vzrušení.
Jen se na něj znova usmála a když jí Láďa pomohl z kabátu, tak si sedla ke stolu.

„Takže ty máš pocit, že v tom domě něco je?“ zeptal se Láďa nevěřícně. Petra mu během jedné hodiny vylíčila své pocity i to, jak byla donucena mu zavolat. Jenže, když viděl její ustaraný výraz, začínal mít pocit, že něčeho se určitě tahle hezká holka musela bát.
„Nevím jak to nazvat. Prostě slyším hlasy. Ženský smích a do toho nějaký mužský hlas.“ pravila Petra sklesle a upila mírně z hrnku čaje.
„No a co říkají?“ zeptal se zvědavě Láďa a netrpělivě čekal na odpověď.
Petra se nahnula nad stůl, aby byla blíž k Láďovi. I on se nahnul, tušil, že to, co se chystá říci, by měl slyšet jen on a nikdo jiný.
„Ten muž neustále opakuje, že jsem děvka.“ pravila potichu. Hlas se jí třásl strachem a snad i vzrušením.
„Dokonce mě nabádá, abych se tak chovala. I tobě jsem zavolala po jeho naléhání. Ví, co jsme spolu měli.“ Láďa musel uznat, že tohle zní šíleně, ale podle toho co viděl v očích Petry, to vypadalo, že si skutečně nevymýšlí. Buď je opravdu nemocná a potřebuje pomoc psychiatra a nebo se skutečně v tom domě něco děje.

„A co teď. Ještě ti pořád šeptá ten muž, abys mi podlehla?“ zeptal se a mírně se pousmál. Petra zavrtěla hlavou.
„Tady ho prostě neslyším. Necítím jeho přítomnost. Jako by to bylo v tom domě.“ dostalo se mu vážné odpovědi. Usmál se.
„Dobře. Tak já se zkusím podívat do archívů a na internet, jestli něco o tom domě nenajdu.“
Petra mu byla neskonale vděčná. Pocítila jistou úlevu, když se někomu svěřila.
Chytla Láďu za ruku a mile se na něho usmála. On se pokusil na ní pohlédnout, ale jeho zrak sklouzl za Petru. Jako by na někoho koukal. Najednou ucítila na svém krku chladný závan a zaslechla smích ženy a smích muže. Rychle se otočila. Pár metrů od stolu stál její manžel.

„Marku!“ vykřikla překvapeně a okamžitě pustila Láďovu ruku a schovala jí pod stůl. Ten pomalu k nim přišel. Bylo vidět, že je hodně naštvaný. V očích mu doslova jiskřily zlostí. Takhle ho ještě nikdy Petra neviděla.
„Evidentně přicházím nevhod“ začal hlasitě, ruce měl sevřené v pěst a prsty mu už zběleli, jak je pevně svíral.
„myslel jsem, že mi lže, ale koukám že ne. On měl nakonec pravdu. Jsi děvka!“ vyhrkl ze sebe a to poslední slovo Petru ranilo.
„Poslyš kámo, vůbec to není tak jak to vypadá.“ pokusil se Láďa zachránit situaci, ale bylo to marné. Marek stál u stolu, všichni hosté se dívali jejich směrem a sledovali a poslouchali, co se bude dít.
„Šukala jsi s ním“ opět vykřikl „prostě jsi s ním šukala a teď jsi chtěla zas!“

Petra rychle vstala od stolu a pokusila se svého muže chytit za ramena, aby jej mohla uklidnit. Ten se však ohnal svou rukou a uhodil Petru přímo do hlavy. Zavrávorala a pak pocítila, že ztrácí rovnováhu a nekontrolovatelně padá k zemi. Náhlý tupý náraz do hlavy způsobil, že se ocitla ve tmě.

Petra otevřela pomalu oči. Nebyla v restauraci. Seděla na sedadle vozidla, které jelo noční zasněženou krajinou. Nechápala jak se zde ocitla. V rychlosti odhadla, že nesedí v žádném z moderních aut, ale že toto je auto podobné, jakým jezdíval její dědeček.

Její oči si rychle zvykly na tmu a tak mohla pohledět do zpětného zrcátka, aby zjistila, kdo auto řídí. To co spatřila jí vyděsilo a potěšilo zároveň. Tvář, kterou znala jen z fotografií a z vyprávění. Muž, jenž byl součástí jejího života, ale kterého ona si už vůbec nepamatuje. V tu chvíli zjistila, že se na ní muž přes zrcátko dívá. V očích bylo vidět zděšení a překvapení zároveň. Petra vydechla: „Tati?“ a sledovala, jako ve zpomaleném filmu, jak se její otec otáčí, aby si jí prohlédl. V tom okamžiku opět propadla do tmy.

Marek seděl v autě. Nevnímal okolní svět. Jen seděl a jel. Kam? To mu bylo úplně jedno. Po tom co uhodil Petru, se hned otočil a vyběhl z restaurace. Nechtěl tam už dál být. Ubíjela ho představa, že mu byla jeho žena nevěrná. Ani si nevšiml, že se Petra při pádu uhodila do hlavy o hranu stolu a že leží bezvládně na zemi. Prostě vyběhl ven, doběhl k zaparkovanému vozidlu a rozjel se.

Rukama pevně svíral volant a pohled měl upřený před sebe. Vztek jej celý ovládal. Byl naštvaný, ale zároveň zjistil, že i hodně nadržený. Zase pocítil ten známý mrazivý vánek, který olízl jeho krk. A pak, jako by vedle na sedadle někdo seděl, se ozval hlas muže.
„Říkal jsem ti, že je to děvka.“
Ten hlas to říkal tak konejšivě a posměšně zároveň, až to zraňovalo.
„Ano, ano… Je to děvka. Šukala s ním. Já vím.“ šeptal potichu Marek. Ten hlas mu to říkal snad od samého začátku pobytu v novém domě. Ten hlas mu velmi dobře radil i co se práce týče. Ale, to že je jeho žena taková coura, co podrží kde komu, to se mu věřit nechtělo.
„Ale ty jsi jí to vrátil.“ ozval se opět onen neznámý. Marek opět přikývl a vzpomněl si, jak krásně si poslední dva týdny užíval.

Nejdřív ten hlas nevnímal. Ale jednou v práci, když se musel zdržet déle, prostě neodolal. Ten muž, ten neznámý, mu neustále opakoval, že jeho pětačtyřicetiletá šéfová, po něm touží. Že si to dělá při představě, že jí svým údem protahuje nadrženou kundičku. Nevěnoval tomu ze začátku pozornost, ale pak si začal všímat těch malých detailů. Jak se na něj Jana, jak se paní šéfová jmenovala, na něj dívala. Jak si vždy zlehka olízla spodní ret, jen co zaznamenala jeho pohled. Drobné detaily, kterýma říkala „Šukej mě“. 

A tak, když zůstal déle v práci a Jana za ním přišla do kanceláře, už nemohl odolat tomu nabádání. Pro svou budoucnost. Pro lepší plat. To mu pořád opakoval, když Jana pomalu přišla k jeho stolu.
„Jsem ráda, že jako jeden z mála dokážeš pracovat i přesčas.“ pravila, kdy se opřela o stůl. Měl tak krásný pohled do dekoltu halenky, který byl zvětšen rozepnutím dvou knoflíčků. Možná právě díky své silnější postavě, se mohla chlubit nejenom velkým zadkem a nechutně špekatým břichem, ale i velkými plnými prsy. Marek do dekoltu koukal déle, než bylo slušné a ona si toho všimla. Usmála se.
„No, upřímně řečeno to dělám kvůli tobě.“ řekl nakonec a pohlédl Janě do očí. Usmál se a ona si opět olízla ret.
„Už nějakou chvíli jsem ti chtěla navrhnout, že by sis mohl v práci přilepšit.“ zašeptala, jako by bylo okolo hodně lidí a ti by nesměli nic slyšet.

Marek přivřel oči, při té vzpomínce. Znovu pocítil v sobě vzrušení a pak si uvědomil, že s autem zajel do levého pruhu. A tak jej rychle vrátil na správnou stranu. Usmál se. Byl na sebe hrdý. Ano. Šukal pravidelně svou šéfovou. Znovu se ponořil do vzpomínky.

Jana se opírala o jeho stůl. Měla už vyhrnutou sukni kostýmku a slastně vzdychala. Užívala si tvrdý ohon, který jí Marek v pravidelných rytmech zasouval do nadržené kundičky.
„Ach ano. Tak mi to dělej. Pořádně mě vojeď.“ kňučela a vychutnávala si rozkoš, která jí prostupovala celým tělem.
Marek jí držel za velký zadek a snažil se tvrdě přirážet. Od okamžiku, kdy podlehl slovům neznámého muže, se cítil úžasně. Svobodný a pořádně nadržený. Byl na sebe hrdý. Svým tvrdý údem tu přiváděl k orgasmu svou pětačtyřicetiletou šéfovou. To že byla obézní mu nevadilo. Měl prostě na ní chuť a věděl, že si tím pomůže. Jeho rozum byl potlačen základním pudem. A tak, když dosáhla orgasmu, nijak se s tím nepáral a do stahující se kundičky začal stříkat velkou dávku semene.

Ta vzpomínka byla tak silná, že doslova cítil dozvuky toho krásného orgasmu. Přivřel oči a zaklonil hlavu. To bylo krásné. A pak zaslechl smích neznámého muže.
„Je moje. Jen moje. A tebe už nepotřebuji“ ten jeho hlas zněl zlověstně a Markovi nahnal strach.
Otevřel oči a spatřil, že se proti němu rychle blíží strom. Pak následoval náraz a palčivá bolest vše ukončila.

Navigace v seriálu<< DeníčekPodlehnutí >>

Autor

5 2 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x