Je to ve hvězdách 01

Toto je 1 díl z 4 v seriálu Je to ve hvězdách

Robert doběhl s dalekohledem do svého stanu zrovna ve chvíli, kdy se z nebe spustil liják. Bezpečně uložil svůj malý refraktor do sucha a v předsíňce svého dočasného obydlí rozložil malý lihový vařič, aby si udělal čaj. Už ani v nejmenším nelitoval tahání se s těžkým stanem, který byl pro jednoho možná až zbytečně velký.

Jako obvykle, když měl všeho dost, vypadl na víkend do přírody jen s krosnou, stanem a dalekohledem. Měl své oblíbené místečko stranou od lidí a hlavně od světelného šumu. Přes den, když to počasí dovolovalo, se koupal v rybníku a v noci, když zapadlo slunce, vyrážel nahoru na kopec, kde pozoroval své milované hvězdy. Občas neodolal pokušení použít dalekohled i před soumrakem a zamířil ho na druhou stranu rybníka, kde čas od času jedna dívčina odhodila mimo studu i své plavky. To si ho pak vždycky musel vyhonit.

Holky ho nikdy nebraly, byl pro ně exot, co se zajímá o počítače a hvězdy, takový potrhlý ňouma. Když se konečně osmělil a pozval nějakou na rande, skončilo to katastrofou. Vždycky byl odmítnut, někdy slušně, ale mnohem častěji se mu dotyčná vysmála. Aby toho nebylo málo, tak si ho navíc dobíraly i kvůli jménu, prý už „robertka“ mají a dalšího nepotřebují. Zůstával tedy sám a pravidelně utíkal do přírody za hvězdami.

Oblohu křižovaly blesky a na stanové plátno bubnoval déšť s čím dál větší intenzitou. Nabral si do hrnku horký čaj a zahříval si prokřehlé ruce. Zrovna, když se chystal zalézt do spacáku, uslyšel z venku hlas. Natáhl se a odhrnul vchod do předsíně. Stála tam promrzlá a promáčená holka, jejíž siluetu osvětloval jeden blesk za druhým.

„Ahoj,“ pozdravila, „nemohla bych se u tebe na chvíli schovat, než ta bouřka přejde? Tady poblíž není žádný úkryt.“
„Ahoj,“ odpověděl, „tak se nasoukej dovnitř, ať nezmrzneš.“
„Díky,“ špitla, přikrčila se a vlezla do předsíňky, kde jí Robert nabídl malou skládací židličku.
„Jééé, to máš horký čaj?“ rozplývala se, když uviděla kotlík s horkou vonící tekutinou.
„Dáš si?“ zeptal se Robert.
„Ráda, děkuju,“ řekla a sáhla po nabízeném šálku.
Jak tam tak v předsíňce seděla, chvěla se zimou a kapala z ní voda. Robert si ji v záři blesků prohlížel. Byla to ta holka, co si ji občas prohlížel dalekohledem u rybníka.
„A jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se.
„Robert,“ nesměle odpověděl, „a ty?“
„Karolína.“
„A pusa nebude?“ vyzvala Karolína Roberta, když se k ničemu neměl.
„Já…, já si netroufl,“ soukal ze sebe stydlivě.
„Tak si troufni,“ vyzvala ho a naklonila se k němu.
Robert se osmělil a letmo políbil Karolínu na tvář.
„Tomu říkáš pusa?“ podivovala se.
Znova si přitáhla Robertovu hlavu a žhavě ho políbila na rty. Až se mu vzrušením roztřásla kolena. Když ho pustila, jen seděl se sklopenou hlavou. Prvně se líbal s holkou, navíc s holkou, kterou vůbec nezná a se kterou se viděl poprvé. Její otevřený přístup jej trochu překvapil, ale když si vzpomněl na její nahaté koupání, hodil údiv za hlavu a bral to jako něco normálního.

Karolína seděla na židličce a třásla se zimou.
„Můžu si dát ještě čaj?“ ptala se.
Robert jen přikývl.
„Děkuju, je mi strašná zima.“
To Roberta trochu probralo z transu. Byl vychován tak, že se k holkám musí chovat s úctou a vždycky jim nabídnout pomoc. Neváhal ani okamžik a vyzval Karolínu, aby si svlékla to mokré oblečení a zabalila se do jeho spacáku. Zarazil se, až když si uvědomil, co jí to vlastně nabídl. To už se ale Karolína ochotně svlékala a Robert jen stydlivě klopil oči snažíc se nedívat se na téměř nahou dívku. Během chvilky zmizela za plátnem oddělujícím ložnici od předsíňky. Robert mezitím rozvěšoval mokré kousky oblečení po předsíňce. Po chvilce vedle něj přistála i podprsenka a kalhotky. Chvíli na ně nevěřícně zíral a pak je s pokrčením ramen sebral jako největší svátost a pověsil.

Robert vyměnil kotlík s čajem za pánvičku, na kterou vyklopil dvě plechovky s jídlem. Trochu to dochutil kořením a z batohu vylovil chleba. Vůně připravovaného jídla vyhnala Karolínu z ložnice.
Vystrčila hlavu do předsíňky a zeptala se:
„Co to bude, až to bude?“
„Jen něco malého k jídlu. Dáš si, ne?“
Karolína se jen hladově olízla:
„Dám. A moc ráda.“
Robert nandal Karolíně na talířek jídlo, přidal k tomu krajíc chleba a s vidličkou jí to všechno podal. Sám si vzal zbytek z pánvičky a s chutí se do toho pustil. Dál už se do bubnování deště ozývalo jen pochvalné mlaskání a mručení.

Když oba dojedli, Karolína zalezla zpátky do ložnice a Robert mezitím vystrčil nádobí na déšť, aby se trochu odmočilo a on neměl s umýváním tolik práce. Ještě trochu poklidil předsíňku a ve chvíli, kdy se chystal zalézt do ložnice a uložit se ke spánku, zaslechl tiché sténání.
Jako by do něj uhodil blesk. Srdce se mu automaticky rozbušilo a s napnutým sluchem poslouchal ty rajské zvuky provázející tu jedinou možnou činnost. To si Kája, s myšlenkami na svého nezkušeného zachránce, dělala dobře. Měla tyto situace ráda, nahota i erotika ji vzrušovaly již od puberty a mít na blízku nezkušeného mladíka jí dělalo moc dobře.
Nic z toho ale Robert nemohl vědět a tak se jen usadil na židličku a vzpomínal, zda či jen z doslechu někdy neslyšel o podobném chování. Cizí holka, přímo exhibicionistka, se mu usadí ve stanu a ani ne metr od něj masturbuje. Při těchto myšlenkách vyčkával, až jeho návštěvnice dokončí svou práci. Jakmile uslyšel jen zrychlený dech, zeptal se, jestli může dovnitř.
Karolína se jen nad tou slušností pousmála. Doufala totiž, že ji přistihne při masturbaci a možná… Rychle mu odpověděla, aby neváhal a vstoupil.

Robert si nachystal karimatku, kterou obvykle používal při prohlídkách oblohy, a uložil se oblečený na ni.
„Ty budeš spát takhle?“ zeptala se Karolína nevinným hláskem.
„Budu. Druhý spacák nemám a ty ho potřebuješ víc než já.“
„A nechceš si lehnout ke mně?“ nabídla mu a odhrnula kousek spacáku.
„To přece nejde, když jsi nahá,“ snažil se protestovat.
„A proč by to nešlo? Navíc já stejně nic jiného na sebe nemám.“
„Tak dobře,“ souhlasil Robert nakonec a nasoukal se na okraj spacáku.
Oblečený se otočil ke Karolíně zády.
„Co to je?“ naoko se rozčilovala. „Oblečený lezeš pod spacák? A ještě se otočíš zády? To jsem prašivá? Nebo se ti snad nelíbím?“
Robert se tedy svlékl do spodního prádla a bez jediného slova se znovu přikryl spacákem.
„Promiň, ale já nemůžu,“ dodal po chvilce mlčení Robert, „líbíš se mi, ale když já s holkou ještě to…, no…, ne to…,“ soukal ze sebe Rob, kterého samozřejmě přítomnost nahé holky vzrušila.
„Aha, no tak dobře,“ dodala Kája s pochopením.

Leželi spolu zády k sobě, přikrytí jedním spacákem. Robert nemohl s tvrdým ocasem usnout. Naslouchal Karolíninu dechu, a když se mu zdál pravidelný, zasunul ruku pod spodky a začal opatrně masturbovat. Což samozřejmě nemohlo ujít jeho společnici, která spánek jen předstírala. Kája se opatrně otočila. Robert, zaujatý vlastním uspokojováním, to ani nezaznamenal. Poznal to až ve chvíli, kdy se ho dotkla cizí ruka.
„Brr, jsi… studená,“ vykoktal ze sebe leknutím, „promiň, já tě nechtěl vzbudit a tohle…, omlouvám se…“
Celý rudý se snažil ze sebe dostat nějakou omluvu. Karolínka mu nedala žádnou šanci, pokračovala dál v honění tvrdého péra, jako by se znali týdny a nikoliv jen hodiny.
„Za to ty krásně hřeješ,“ usmála se a přitiskla se na jeho záda, přičemž nepolevovala ve své činnosti.
Robert už hlasitě vzdychal a hekal. Zkušená Karolína brzy poznala, že se blíží Robova konečná.
„Už budu…“ varoval ji Robert.
Ta ho rychle přetočila na záda a sama vklouzla pod spacák. Bez zaváhání vzala trčící ocas do své pusinky. Sotva Robert ucítil horký dotek hebkých rtů, neovládl se a celou svou dávku vypustil do připravených úst. Kája všechno hladově spolykala.

Když přestala bílá smetana prýštit z Robovy hadice, vykoukla Karolínka zpod spacáku, dala mu pusu na tvář a řekla:
„Takový chutný zákusek po večeři si nechám líbit.“
Robert jen stydlivě špitl:
„Děkuju.“
„A nechtěl bys pokračovat?“ zkoušela to Karolína dál, zatímco hnětla znovu tvrdnoucí úd.
Robert se otočil a místo odpovědi položil otázku:
„A ty bys chtěla?“
„Jinak bych se tě přeci neptala,“ řekla s úsměvem a pohladila Roba po tváři.
Robert s novou dávkou odvahy rychle stáhl zbytečné spodky, odhrnul spacák a vrhnul se mezi Karolínčiny roztažené nohy. Nemotorně se snažil najít vstup do jejího těla. Natáhl se ke stropu stanu, kde visela baterka, a rozsvítil. Ani to ale nepomohlo. Přes veškerou snahu a vydatnou Karolíninu pomoc se mu to vůbec nedařilo.
„Počkej,“ zarazila jeho počínání Karolína.
Rob jen smutně svěsil hlavu a jako hromádka neštěstí se odvalil vedle.
„Neboj, já ti pomůžu, jen na to musíme jinak,“ chlácholila ho.
Vzala Robertovu ruku a navedla ji na svůj upravený kožíšek.
„Tak si ji osahej, ať máš alespoň představu, jak vypadá,“ vyzvala ho.

Robert nesmělými pohyby prstů zkoumal kožíšek. Karolína ho dál vedla a ochotně se nechávala zkoumat. Ostatně, ty opatrné a nezkušené pohyby ji celkem dost vzrušovaly. Cítila, jak úplně teče. Robovy prsty ohmatávaly lapličky a projížděly úžlabinou mezi nimi. Nasměrovala ho i na jejich horní okraj, kde se krčil malý vzrušivý výrůstek. Jakmile si Robert uvědomil, co má pod prsty, okamžitě na to citlivé místečko zaútočil a snažil se ho zpracovávat. Neumělými pohyby ji dráždil. Zpočátku jemně, což ocenila tichými vzdechy, které Robovi dodaly odvahu. Zrychlil a přitvrdil. Karolína sykla bolestí a chytla ho za ruku.
„Musíš opatrně,“ snažila se krotit jeho nadšení.
„Zkus to tady,“ navedla jeho ruku ke své dírce.
Bez meškání do ní zasunul jeden prst a začal s ním uvnitř hýbat.
„Můžeš přidat ještě jeden,“ povzbuzovala ho mezi vzdechy Karolína.
Neváhal a přidal i druhý prst. Všelijak s nimi kroutil a prohmatával každé zákoutí jeskyňky. Kája hlasitě vzdychala. Robertovo počínání slavilo úspěch a ona dosáhla orgasmu.

Než se z toho stihla vzpamatovat, Robert už znovu klečel nad ní, cpal se mezi její roztažená stehna a dychtivě zkoušel zasunout. Tentokráte už nabral správný směr, dorážel na ústí kundičky, ale stále se mu nedařilo proniknout dovnitř.
„Asi na to budeme muset jinak,“ navrhla Kája.
„Hmmm,“ povzdechl si smutně Robert, „a jak?“
„Lehni si a nech to na mě.“
Robert ochotně poslechl a byl připravený na vše.
„Ještě jedna otázka,“ přerušila jejich hrátky, „máš to?“
„Co?“ nechápal Rob.
„No… myslím ochranu,“ odpověděla mu.
„Jakou ochranu?“
„Jakou asi. Šprcky, gumy, kondomy…“
„Aha, promiň,“ odpověděl a začal šmátrat v kapse batohu, odkud vylovil značně slisovanou krabičku.
Podal svůj nález Karolíně, která se na něj s nedůvěrou podívala. Vytáhla jeden čtvereček a v přítmí stanu si ho pořádně prohlídla. Roztrhla obal a vyndala ochranu.
„Tak, snad bude dobrý,“ schválila to.

Trochu Roberta ještě pohonila, aby mu dodala na tvrdosti, a začala nasazovat pláštěnku na natěšeného bojovníka. Dokončila nezbytnou operaci a vyhoupla se nad něj.
„Tak a teď dávej pozor,“ vyzvala ho.
Robert jen horlivě pokýval hlavou na znamení souhlasu. Kája sáhla Robovi do rozkroku a navedla hlavičku průzkumníka ke své jeskyňce. I přes tenkou vrstvu latexu cítil to horko dívčího klína, jež dosud neměl možnost okusit. Kája chvíli vyčkávala, než začala pomalu dosedat. Pozorovala rostoucí vzrušení i potěšení v Robertově obličeji. Konečně dosedla a pohltila ho celého do svého nitra. I když Robert nebyl nikterak velký, vyplňoval její nadrženku celou. Předklonila se a rozjela svou jízdu. Byla si vědoma, že jako panic nemá Robert šanci dlouho vydržet. Rob ležel bez hnutí, pozoroval svůj ocas mizící v hlubinách mokré studánky a pohupující se ňadra.

Kája po chvilce přerušila svou jízdu. Za prvé, aby ulevila Robovu vzrušení a on se tak brzy nevystříkal, a za druhé proto, aby mu poskytla potřebnou instruktáž.
„Víš, neměl bys tam jen tak ležet,“ upozornila ho, „měl by ses také trochu zapojit.“
Robert jen nechápavě koukal, Kája tedy vzala jeho ruce a položila si je na prsa.
„Mohl bys mi je třeba trochu masírovat,“ navrhla a názorně mu předvedla, co by mohl dělat.
Učenlivý Robert se začal snažit sám, Kája jen trochu korigovala jeho pohyby.
„Je to takhle správně?“ vyzvídal Robert.
„Jo… ooohhh… je,“ chválila ho.
Hrála přitom trochu divadlo, ale Rob to neměl šanci poznat.
„Ještě bys mohl…“
„Co?“ vyhrkl Robert dychtící po další výuce.
Karolína místo odpovědi nasměrovala jednu ruku z ňader do svého klína. Zlehka s ní přejela přes bříško, projela chloupky a zakotvila na citlivém korálku.
„Ale jemně a opatrně,“ upozornila ho.
Nechala Roba, aby si chvíli hrál s jejím tělem, než znovu rozjela svou krasojízdu. Nadzvedávala se a kroužila boky.
„Aahhh…, ooohh,“ vzdychal Robert.
Sama sice byla od vrcholu ještě dost vzdálená, ale Robova nezkušenost a mládí slibovaly vbrzku další opakování a možnost dosáhnout vytouženého cíle.
„Ahhh…, neee…, uuuužžžž,“ vyrážel přerývavě ze sebe, když plnil šprcku.

„Promiň,“ omlouval se, „to se nedalo vydržet. Jsi báječná.“
„Vždyť to nevadí,“ chlácholila ho Karolína.
„Vždyť jsme přeci ještě neskončili, nebo snad ano?“ dodala vzápětí mnohoslibně.
„Já ti to určitě vynahradím,“ dušoval se Robert.
„V to doufám,“ řekla s úsměvem Karolína a začala se zvedat.
„Ne, ještě ne,“ zaprosil Rob.
„Ale to nejde, miláčku, musím se zvednout a musíme to vyndat, aby se něco nepřihodilo.“
„No tak dobře,“ souhlasil.
„Mohl bys tu plnou šprcku přidržovat?“
Robert posunul svou ruku mezi jejich těla a přidržoval gumu, aby se nesesmekla z měknoucího údu. Kája se sesunula vedle Roberta, lehla si na záda a roztáhla nožky. Bob sundal použitou pláštěnku a očistil se.
„Tak, teď bys mohl pro změnu uspokojit pusou ty mě,“ navrhla.
Robert se s nadšením vrhl do díla a snažil se ze všech sil.

Té noci byla Karolína jeho učitelkou a on žákem dychtícím po vzdělání. Vyzkoušeli ještě několik dalších pozic a praktik a spotřebovali všechny zásoby ochrany, co měli s sebou. Když pak vyčerpaní leželi stuleni jeden k druhému, jejich nenechavé ruce bloudily po těle toho druhého. Karolína se před usnutím ještě rozhlížela po stanu a pohled jí padl na zvláštní kufřík.
„Ty sem jezdíš hrát na hudební nástroj?“ ptala se zvědavě.
„Ne, to je dalekohled. Já sem jezdím za noční oblohou.“
„To jako, že koukáš na hvězdy?“
„Jasně,“ ožil Robert, „no spíš na Měsíc a na planety. Občas i na nějakou tu kometu a tak.“
Upřímný zájem o jeho koníčka ho potěšil a jako by mu tím Kája nalila novou energii do žil.
„Chceš se taky podívat?“ zeptal se a už se hrabal zpod spacáku, aby nachystal dalekohled.
„Ráda, ale nechce se mi oblékat.“
„Tak se neoblékej, já se taky oblékat nebudu,“ řekl Robert, „vždyť tu stejně nikdo není, jen my dva. A jak tak poslouchám,“ na chvilku se odmlčel a zaposlouchal se do ticha noci, „bouřka se už přehnala a je po dešti.“

Hned na to už Bob před stanem stavěl stativ a chystal dalekohled. Ještě zapátral pohledem po obloze a pak už zkušeně namířil dalekohled. Konečně něco v čem se vyznal a v čem byl docela dobrý. Kája všechno sledovala s hlavou vystrčenou ze stanu a při pohledu na Robovo nahé tělo, zalité měsíčním svitem, se mlsně olízla.
„Tak pojď,“ lákal ji ven ze stanu.
„To je pěkný. Na co to koukám?“ ptala se, když přiložila oko k okuláru.
„To je Saturn a jeho prstence.“
„To je úžasný, to jsem viděla jen v knížce. Je to jiné vidět to takhle na vlastní oči. A je vidět ještě něco zajímavého?“
„Nevím, co přesně bys chtěla vidět, ale když mě k tomu pustíš, tak zkusím ještě něco najít.“
Karolína ochotně uvolnila Robertovi místo a ten znovu nastavil dalekohled.
„A co je tam teď?“ ptala se Kája, ještě než se podívala.
„Tak se koukni a uvidíš.“
„Vidím, ale nevím, co to je.“
„Tohle je galaxie M31 v souhvězdí Andromedy.“
„No teda. To jsou věci. Hele, začíná mi být trochu chladno, nepůjdeme se zahřát dovnitř?“ ptala se Kája.
„Klidně, ono už toho stejně o moc víc vidět není. Obvykle chodím nahoru na kopec, tam je to lepší.“
„Fakt?“
„No jasně. Tady bráni výhledu stromy, tam je to lepší.“
Karolína se zvedla a zalézala do stanu. Poslední, co z ní Robert viděl, byla vystrčená prdelka a lesknoucí se prcinka. Ten pohled ho opět vzrušil. Rychle uložil dalekohled do kufříku a pospíchal do stanu.

Kája už byla pomalu v limbu, ale její obnažené tělo Roba lákalo k další akci. Opatrně, aby ji nevzbudil, si vlezl mezi její roztažené nožky a trochu pohonil svého dobyvatele. Jakmile byl v plné síle připravený k akci, projel žaludem úžlabinku mezi lapličkami, našel zmáčenou dírku a tentokráte, už bez zaváhání a bez obtíží, vklouzl dovnitř.
„Ty ještě nemáš dost?“ ozvala se Karolínka ospale, když ucítila tuhou kládu deroucí se do jejího těla.
„Tohohle nebudu mít nikdy dost. Navíc si přece chtěla zahřát a k tomu je nejlepší lidské teplo.“
„No dobře,“ svolila Kája k pokračování, „ale seš si vědom toho, že se do mě nesmíš udělat?“
„Jsem. To zvládnu, dám si pozor,“ ujišťoval ji Bob, usídlený až na samém dně její svatyňky.
„Jo, to známe. Ale tobě nic nehrozí, za to já se s tím pak budu muset tahat a starat se o to.“
„Já to fakt zvládnu. Tak můžu pokračovat?“

A aniž by čekal na odpověď, začal protahovat tu úžasně těsnou štěrbinku. Vnímal teplo a vlhko, cítil i lehké stahy kundičky.
„To je nádhera,“ pochvaloval si nové zážitky, „mnohem lepší než s kondomem.“
„Aaahhh…,“ odpovídala mu Kája, „To máš pravdu… Ooohhh, je to příjemnější…“
Robert už ji protahoval téměř jako zkušený mrdák. Už ho ani nemusela navigovat a jen si užívala prožívané rozkoše. Robert funěl a hekal, jak se snažil ovládnout své vzrušení. Cítil, že bude muset každým okamžikem ven.
„Ještě ne…, vydrž prosím… už mi zbývá jen kousek…,“ žadonila Kája.
„Ale já…“
„Pros…, ooohhh…, vydrž… Ahhh…,“ přerušila ho svými vzdechy Karolína.

Zatnul tedy zuby a pokračoval dál. Kája vzdychala stále hlasitěji a celá se chvěla. Stahy její mušličky masírovaly zasunutý úd a přiváděly Roberta na pokraj šílenství. Rychle vyškubl ptáka z hnízdečka a s hlasitým „Aaaahhh“ zkrápěl Karolínčino bříško.
„Nee…,“ posteskla si Karolína.
Robert však na nic nečekal a uvolněné místečko vyplnil prsty. Kája jen překvapením vyhekla a instinktivně se na ně nabodla. Bob rozjel hru prstů a přivedl Karolínku na poslední vrchol té noci. Padl unaveně vedle ní a společně usnuli.

Ráno se Robert probudil a hledal noční návštěvu. Karolína byla pryč, ani v předsíňce už neviselo její oblečení. Rozhlédl se pečlivě po stanu a hledal alespoň nějaký vzkaz nebo telefonní číslo. Jediné, co objevil, byly pečlivě narafičené kalhotky umístěné na kufříku od dalekohledu. Pod nimi byl malý lísteček.
„To máš na památku, abys věděl, že se ti to nezdálo. Vždycky, když použiju robertka, vzpomenu si na tebe.“
Nic víc, žádné číslo, žádný příslib do budoucna. Smutný a zklamaný sbalil věci, naskládal všechno do krosny a vydal se na cestu domů.

Co myslíte? Potká ji ještě někdy?

Navigace v seriáluJe to ve hvězdách 02 >>
5 3 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborná povídka. Škoda, že jsem v mládí neměl takovéto zájmy třeba by mne nějaká holka takhle pěkně zaučila. 🙂

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x