Lazaret I. aneb Další zapomenutý příběh z Velké vlastenecké války

Toto je 1 díl z 5 v seriálu Lazaret

Sedím před starou ženou, která třaslavým hlasem vypráví svůj příběh. Pero zuřivě ryje do papíru a já přemýšlím, kolik takových příběhů se v dějinách odehrálo. Velká vlastenecká válka byla krutá, přesto se i v té ponuré době odehrávaly příběhy, jako je ten, o který se s Vámi chci podělit.

Když se začaly vylidňovat plné pokoje válečného lazaretu, pochopila Světlana, že se chystá další ofenziva.
Psal se rok 1943 a Velká vlastenecká válka ještě zdaleka nekončila.

Prohrábla si prsty husté, dlouhé vlasy a zamyslela se, jak dlouho už se pořádně nevyspala. Služby bývaly dlouhé a ošetřovatelek málo, nezbývalo nic jiného než se udržovat při životě jakýmkoli způsobem. Opláchla si obličej studenou vodou a vrátila se k dennímu výkazu, který bylo potřeba vyplnit.
„Běžte si odpočinout,“ objevil se v místnosti primář Ljovin. „Kdyby bylo potřeba, vzbudím vás.“
„Děkuji, soudruhu primáři,“ zasalutovala Světlana vzorně a vzápětí se vyhnula dobře mířenému pohlavku.
„Ty vaše šaškárny mě jednou přivedou do blázince,“ povzdechl si primář.

Světlana odcupitala do svého pokoje. Přes zatemnění pronikaly první sluneční paprsky a ona se unaveně opřela o zeď.
„Chtěla bych se vrátit domů a proběhnout se po louce, jako když jsem byla malá,“ prolétla jí hlavou vzpomínka na dětství strávené v malé vesničce poblíž Moskvy. „To už se nikdy nevrátí,“ objevila se jí na tváři první slza při vzpomínce na smutné loučení s vypálenou vesnicí. „Musím se soustředit na svou práci. Smutnění mi nepomůže,“ otřela si zarputile slzu z tváře. Přesto se při vzpomínce na mrtvé rodiče zachvěla smutkem.

Spánek byl příliš krátký, vzbudilo ji bušení na dveře.
„Vezou raněné, vstávej, soudružko.“
Otupěle si zapletla cop a vyrazila na příjem, kde se srazila s primářem.
„Mrzí mě to, Světlanko,“ usmál se na ni dobrácky.
Veškerý personál tuhle drobnou tmavovlásku miloval pro její neustále dobrou náladu a veselé štěbetání.
„To nevadí, vyspat se můžu, až bude mír,“ zasmála se a upravila si zmuchlaný stejnokroj.
Odmítala nosit běžné šaty a zdůrazňovala tak svůj zápal pro vlast. Všichni jí to tolerovali, protože dobře znali pohnutý osud její rodiny.

Brzy se objevilo první auto obložené raněnými vojáky. Světlana náhle zahlédla známou tvář.
„Vasko,“ vyjekla nadšeně.
Chlapec se na ni nepřítomně zadíval, z rukávu mu odkapávala krev, která prosakovala skrz obvaz.
„To jsem přece já, Světlana,“ hlaholila dívka, která v zápalu nadšení zapomněla na své povinnosti.
„Světlanko,“ vydechl chlapec s náhle probuzeným zájmem. „Dlouho jsme se neviděli.“
Světlaně probleskla hlavou vzpomínka na školní dny, které společně strávili v jedné lavici.
„Postarám se o tebe, pojď,“ chytila ho za ruku a táhla na ošetřovnu.

„Soudruhu Dubinine, to je Vaska od nás z vesnice,“ hrnula se k prošedivělému lékaři. „Vím, že mu pomůžete, prosím,“ naléhala na něho, zatímco si lékař omýval ruce zašpiněné od krve.
„Copak ti je, mladíku?“ zadíval se Dubinin na vojákovu pobledlou tvář. Odmotal obvaz a zadíval se hlubokou ránu v paži.
„To spravíme, neboj,“ uklidňoval ho a rukama třesoucíma se vyčerpáním hledal nástroje.

Světlana spokojeně odběhla a nechala Vasku svému osudu. Věděla, že v tuhle chvíli pro něj víc udělat nemůže. Až k večeru ho našla v pokoji.
„Už je ti líp?“ posadila se k němu na postel a starostlivě zkontrolovala obvaz.
„Stačí pár dnů a půjdu zpátky na frontu,“ mávl bezstarostně rukou.
„Víš o někom dalším od nás?“ zajímala se Světlana.
Vaska tiše zavrtěl hlavou.
„Narukoval se mnou Péťa, ale na jaře ho dostali fašisti.“
„Čest jeho památce,“ hlesla Světlana s tváří zabořenou v dlaních.
„Zítra za tebou zase přijdu,“ zvedla po chvíli hlavu.
Ostatní vojáci závistivě sledovali, jak ho pohladila po ruce. Když odcházela z pokoje, ozvalo se obdivné zapísknutí v reakci na její štíhlou postavu. Bezstarostně pohodila hlavou a odběhla pryč. Zachumlaná v dece potom vzpomínala na první nevinný polibek, který si spolu vyměnili na seníku.
„Potom jsme tam chodili častěji,“ prolétlo jí hlavou.   
Připadalo jí, jako by to bylo někde v jiném světe, který už neexistuje.

Rukou sklouzla k zarostlému klínu a začala se laskat. Vždycky si potom vyčítala svou slabost, ale zároveň nedokázala odolat tomu opojnému pocitu, když si hrála se zduřelým poštěváčkem. Stačila chvilka a roztřásla se v bouřlivém vyvrcholení.
„Samohana je škodlivá,“ varovali je vždycky lékaři, když se některá z nich nechala přistihnout s rukou zabořenou v kalhotkách. Sama ale dobře věděla, že i oni po večerech prohánějí své ztopořené ocasy.
Jednou přistihla dokonce i primáře Ljovina, jak osaměle onanuje při noční službě. Vyděšeně se tenkrát zarazil, ale potom znovu sevřel naběhlý úd trčící z houštiny šedých chlupů a během chvilky před zaraženou Světlanou vyvrcholil. Při vzpomínce na sperma stékající po žilnatém ocasu se zachvěla a znovu prstem vklouzla do zvlhlé kundičky.

Ráno bylo pošmurné, provazce lijáku bičovaly okna a Světlana se provinile umyla v malém lavoru.
„Příště to už neudělám,“ přesvědčovala se v duchu, ale sama dobře věděla, že opět podlehne své touze.
Odběhla zkontrolovat Vasku a vyděšeně zírala na prázdnou postel.
„Neboj, děvenko,“ chlácholil ji zarostlý četař. „Jenom ho přeložili na jiný pokoj.“
Světlana si s ulehčením oddechla, takové přesuny bývaly běžné.

Našla Vasku, který seděl zachmuřeně na posteli.
„Měl bys ležet,“ napomenula ho něžně.
„Jenom se tady válím a tam se bojuje,“ postěžoval si.
Pohladila ho po noze a všimla si, jak se napjal.
„Světlanko,“ zašeptal. „Já bych potřeboval ulevit,“ kývl k pyžamu, kde se jasně rýsoval ztopořený ocas. „Tak jako tenkrát, pamatuješ?“
Při vzpomínce na ten večer zrudla ve tváři. Dováděli spolu v seníku a Vaska na ni najednou vystrčil svůj hubený, ztopořený ocas. Stačilo ho krátce pohonit a vytryskla z něj záplava řídkého semene. Na oplátku si od něj nechala vyprstit kundičku, tenkrát jenom jemně ochmýřenou chloupky.

Opatrně se rozhlédla, zdálo se, že všichni spí. Olízla si vyschlé rty a zabloudila rukou k Vaskovu rozkroku. Vytáhla ven jeho ztuhlý ocas a se zatajeným dechem přetáhla kůžičku dolů. Objevil se fialový, naběhlý žalud, který přitahoval její pohledy jako magnet. „Světlanko, pokračuj,“ zasténal Vaska.
Nemotorně proháněla hubený ocas a sledovala, jak se na špičce žaludu objevila první lesklá kapka.
„Ještě chviličku a bude to,“ vydechl chlapec.
Zvědavě pozorovala, jak s tichým zaúpěním vzápětí vyvrcholil. Lepkavá tekutina jí stékala po ruce a ona ji s odporem otřela do prostěradla.
„Hned je mi líp,“ usmál se Vaska spokojeně a svezl se do postele.

Pomalu se chystala k odchodu, když se z vedlejší postele ozvalo zakašlání.
„Mně nepomůžeš, děvenko?“ objevila se lišácká tvář staršího muže.
„Až naprší a uschne,“ vyplázla na něj jazyk.
Slyšela, jak se hlasitě směje a rozpačitě utekla z místnosti.

Zamyšleně k snídani ukusovala okoralý chléb, který zapíjela bílou kávou. Nemohla se zbavit vzpomínky na Vaskův hubený ocas, který ožil pod jejími doteky.  Věděla, že se její kamarád za pár dnů vrátí na frontu a rozhodla se využít situace.

Mezi její povinnosti patřila i péče o hygienu pacientů. Nevděčný, těžký úkol, který se všem protivil, vykonávala bez protestů, trapné chvilky se snažila zjemnit chápavým úsměvem.
Proto nikoho nepřekvapilo, když přiběhla i k Vaskovi, který postával s machorkou na chodbě.
„Pojď se mnou,“ zatáhla ho do nehostinné, studené koupelny. „Takhle bys mi za chvíli smrděl jako kozel,“ zasmála se.

Roztřesenými prsty z něho stáhla župan. Vrchní díl pyžama následoval vzápětí. U kalhot se nepatrně zarazila, ale potom je razantně stáhla ke kotníkům. S hraným nezájmem zkontrolovala Vaskův ocas trčící z houštiny řídkých chlupů a namočenou žínkou začala omývat všechna zákoutí mladého těla. Záměrně se vyhýbala  přirození, které si žilo svým vlastním životem. Zrudlý Vaska si ho zakrýval dlaněmi a Světlana se bavila jeho rozpaky.
„Já myslela, že už jsi se dneska vystříkal,“ zasmála se, aby ukončila jeho utrpení.
„Já za to nemůžu,“ bránil se chlapec. „To on sám, vždyť víš…“
„Musím ho pořádně umýt,“ rozhodla se Světlana. „Tak nezlob.“

Vlhkou žínkou obkroužila ztvrdlý ocas, Vaska se zaúpěním zabořil prsty do jejích vlasů.
„Světlanko, netrap mě,“ zasténal. 
Světlana však s potutelným úsměvem dál omývala pulsující úd, dokud nebyla spokojena s výsledkem.
„Stojí ti v pozoru jako voják,“ zahihňala se.
Přetáhla kůžičku a zblízka si prohlédla lesklý, fialový žalud. Naposledy zaváhala a potom ho obemkla svými vlhkými rty.
„Světlanko, co to děláš?“ vyjekl Vaska, ale to už v tříslech cítil předzvěst rozkoše.
Světlana se nezkušeně dávila naběhlým ztopořencem, ale urputně pracovala na Vaskově vyvrcholení. S vyboulenými tvářemi sála hubený ocas, dokud se Vaska nezachvěl v předzvěsti vyvrcholení. Nestačila včas vyplivnout ocas, a tak zhnuseně spolkla první várku teplé mrdky, která jí vytékala koutky úst na bradu.
„Příště mě varuj,“ zasyčela, když se snažila zahnat pachuť lepkavé tekutiny mohutným polykáním.
„Jak tě to vůbec napadlo.. takhle pusou?“ odvážil se zeptat po chvíli Vaska.
„Četla jsem o tom v jedné sprosté knížce,“ zamumlala Světlana, která si uvědomovala vlhko v kalhotkách.

Rychle si rozepnula kalhoty a vysoukala se z nich. Vaska očarovaně zíral na hustě ochlupenou kundu, která na něho vykoukla. „Teď ty  mě,“ pobídla ho netrpělivě. Nechápavě zíral, co po něm chce. „Udělej mi to pusou, dělej,“ vyhrkla.

Vaska sklouzl mezi její bílá stehna, nikdy o tomhle neslyšel, ale při pohledu  na její roztaženou, vlhkou kundu neodolal a zabořil se do ní. Zhluboka nasál vůni dívčí kundičky a prsty roztáhl stydké pysky skrývající se mezi chlupy. Jazykem opatrně ochutnal milostné šťávy a zachvěl se vzrušením, když Světlana táhle vykřikla.
„Dělej… dělej… mi to… jeeeště,“ zasténala a tlačila si rukama jeho hlavu hlouběji do klína.
Stoupající vlna rozkoše Světlanu téměř ochromila. S prsty zaťatými ve Vaskových vlasech hlasitě vyvrcholila. Náhle ucítila, jak jí z přirození vytryskl pramínek teplé tekutiny, která zmáčela chlapcův obličej.
„Já se počůrala,“ skryla zahanbeně tvář v dlaních.
„Mně to nevadí,“ utěšoval ji mladík. „Já přece taky… to… stříkal.“
Než se vzpamatovala, sevřel v dlaních její pružná prsa skrytá pod košilí.
„Ukážeš mi je?“ zaprosil natěšeně.
„Až příště,“ pohladila ho vděčně po tváři.

Náhlé vystřízlivění způsobilo mezi oběma rozpaky. Rychle se upravili a pokradmu se vyplížili z koupelny. Zbytek dne prožila Světlana ve výčitkách. Donekonečna přemýšlela nad tím, co se jí stalo. K večeru už to nevydržela a vklouzla do kanceláře k primáři Ljovinovi.
„Soudruhu primáři, můžu se vás na něco zeptat?“ vyhrkla nešťastně.
Ljovin zvedl hlavu a klidně přikývl.
„Copak se děje, dceruško?“ zeptal se dobrácky.
„Je to ale… trapné… vlastně intimní,“ hledala správná slova Světlana.
„Snad se nebudeš stydět,“ usmál se Ljovin. „Už jsme spolu přece něco zažili.“
Světlana si vzpomněla na jeho žilnatý úd trčící z houštiny šedých chlupů a zachvěla se.
„Já jsem si hrála… tam dole…“ kývla bradou ke klínu. „A asi jsem se počůrala. Je to normální?“
Ljovin se usmál a pohladil ji po ruce.
„Světlanko, to bylo něco jiného,“ utěšoval ji. „To se stává, když se ti to moc líbí.“ vysvětloval jí trpělivě. Myslíte?“ zvedla k němu uslzený obličej.
„Jsem si tím jistý,“ zabručel primář, který ucítil vzbouření v poklopci. „Hraješ si sama často?“
Světlana rozpačitě přikývla. Bála se přiznat, že se jí to stalo s Vaskou. Vztahy mezi pacienty a ošetřovatelkami byly přísně zakázané.
„Třeba bych se mohl podívat… kdyby se ti to zase stalo… abychom si byli jistí,“ hledal Ljovin správná slova.
„Já  bych se před vámi styděla, soudruhu primáři,“ znachověla Světlana.
Nadržený Ljovin však na ni naléhal dál.
„Přece se nebudeš stydět, Světlanko,“ přemlouval ji. „Jenom si s ní pohraješ, jako když jsi sama.“


Světlana si uvědomovala teplo, které se jí rozlévalo podbřiškem.
„Určitě chce vidět moji kundičku,“ došlo jí.
Jenomže už samotná představa, že by se před primářem vystavila nahá, ji vzrušila na nejvyšší míru. Roztřesenými prsty rozepnula kalhoty a spustila je ke kotníkům. Zrudlá rozpaky stáhla kalhotky, při pohledu na její hustě zarostlé přirození primář lačně zapolykal. „Nestyď se, pěkně si s ní pohraj,“ povzbuzoval ji, když si zahanbeně zakryla kundičku dlaní.

Posadila se na strohé lůžko a olízla si vzrušením vyschlé rty. Obkroužila prstem překrvené  pysky a vyjekla rozkoší. Vnímala primářův upřený pohled, přesto začala horečnatě masturbovat. Orgasmus se dostavil záhy, roztřásla se v návalu blaženosti a teprve po chvíli si uvědomila, že se nemilá příhoda z rána neopakovala.
„Teď se mi to nestalo,“ povzdechla si zklamaně.
Ljovin se s pohledem upřeným na její rozdychtěnou kundičku zavrtěl v křesle.
„Možná… kdybych ti pomohl… měli bychom to vyzkoušet,“ roztřásl se mu hlas napětím.
Světlana rozechvěně přikývla. Nejradši by mu řekla, ať jí vylízá kundu jako Vaska, ale styděla se.
Ljovin k ní rychle přistoupil, jako by se bál, že si to rozmyslí, a zabořil prst do jejího zmučeného přirození. Zkušeně dráždil naběhlý poštěvák, dokud se neroztřásla v orgasmu. Tenký pramínek vytékající z přirození ji usvědčil z prožité rozkoše. Chňapla po primářově ruce a vděčně olízla prst špinavý od jejích šťáv.
„Světlanko, já tohle nevydržím,“ procedil se stisknutými rty Ljovin a roztřesenými prsty vytáhl z poklopce ztuhlý, žilnatý úd.
„Já vám pomůžu,“ vyhrkla Světlana.
Než se primář vzpamatoval, proháněla jeho ztopořence a kochala se pohledem na nalitý žalud, kde se už leskla první slaná kapka. Stačila chvilka a zkropil jí obličej řídkým semenem, které jí pomalu stékalo po tváři. Nepřítomně si ho otřela hřbetem ruky a zamyslela se.
„Ráno Vaska, teď primář Ljovin. Připadám si jako laciná děvka. Jak to bude pokračovat?“

Primář si všiml jejího rozpoložení a vděčně ji pohladil po vlasech.
„Jsi moc šikovná, děvenko,“ poděkoval jí rozechvěle. „Bude to naše tajemství, souhlasíš?“
Mlčky přikývla a zahanbeně se oblékla. Utekla pryč, cestou se těšila do svého pokoje, aby si vše srovnala v hlavě.

 Velká vlastenecká válka tak napsala další příběh, který se ztratil v běhu času. Zadíval jsem se na bělovlasou ženu, která mi vyprávěla svůj příběh a snažil jsem se v ní vidět tu mladou, neposednou dívku, kterou kdysi byla.
Náhle se usmála a já v jejích očích zahlédl jiskru, která se neztratila ani během času.
„Světlano, povídejte dál,“ řekl jsem napjatě. „Jak to pokračovalo?“

Autor

Navigace v seriáluLazaret II. aneb Další zapomenutý příběh z Velké vlastenecké války >>
4.6 64 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Marťas

Je to něco jiného než jsme zvyklí a zřejmě proto dal někdo 1* Já dávám*5. Krásné vzpomínky na to co se snad událo a možná ne. Povídka je napsána s citem. Harai ukazuje, že umí velmi dobře napsat i něco jiného než jeho oblíbený incest. Těším se na další pokračování👍

dedek.Jeff

Ani já nedokážu pochopit, že někdo dá tak dobře napsanému příběhu jednu hvězdičku. Harai není ale sám. Takové hodnocení, samozřejmě bez zdůvodnění, postihuje pomalu každého autora, jakoby se neznámý čtenář vyžíval ve špatném hodnocení. Přitom si možná povídku ani nepřečte.

dedek.Jeff

Opět bomba. Harai vás dokáže přenést do atmosféry Velké vlastenecké války v Rusku tak přesvědčivě, že se čtenář doslova stává součástí děje.
Úplně si představuji dlouhým půstem nadržené vojáky, kteří dokáží využít každé příležitosti, jak ventilovat své nadržení, a zdravotní sestry v lazaretech, které jim rády pomůžou, aby i ony ukojily své choutky. To všechno páchají přes bedlivý dohled velitelů Sovětské armády, kteří každý prohřešek proti morálce dokáží potrestat tím nejkrutějším způsobem.
Tady se autor, známý svými incestními příběhy, brilantně vypořádal s tématem, který tak věrohodně dokáže zpracovat jen málokdo.
Jen tak dál, seržante Harai.

Laděk

Ještě tam k úplnosti dojmů chybí takovej ten kovanej komunista neboli „zampolit“ (z ruštiny zástupce velitele pro věci politické = zaměstitěl (komandyra) političeskij typu Leonida Iljiče Brežněva, v českým prostředí známější jako „politruk“ = zase z ruštiny, „političeskij rukovoditěl“ – osoba „ochotná hájit vlast do poslední kapky vaší krve“ …. ve skutečnosti ovšem úchylák největší, kompenzující si svoje komplexy z „mám ho malýho“ terorem, udavačstvím a mučením … a nebylo jich tam takovejch zmrdů málo …

Last edited 7 měsíců před by Laděk
Tomas

Zaujimavy navrat v spomienkach. Sestricka sa nezda 😁
Pekna poviedka. Tusim ze bude viac pokracovani…

6
0
Would love your thoughts, please comment.x