Lazaret II. aneb Další zapomenutý příběh z Velké vlastenecké války

Toto je 2 díl z 5 v seriálu Lazaret

Světlana se odmlčela a můj zrak padl na zaprášenou krabičku na nočním stolku.
„Můžu?“ zeptal jsem se a ona beze slova přikývla.
„Máte hvězdu Hrdiny Sovětského svazu,“ polkl jsem překvapeně.
„To už je dávno,“ vzala mi vyznamenání a třesoucí se rukou ho uložila na své místo, aby se mohla vrátit ke vzpomínkám.

Podmračená Světlana minula hlouček vojáků, kteří pokuřovali v chodbě a nevšímavě odmítala jejich návrhy k družbě. Zdáli bylo slyšet hřmění děl, příval raněných neustával a ona vyčerpáním sotva stála na nohách. Přesto když zaslechla přijíždějící vůz, vyběhla ven, aby se postarala o další zraněné vojáky.

Muž na nosítkách měl zafáčovaný obličej a vyděšená Světlana poznala následky útoku plamenometem. Náhle propukla v usedavý pláč. Nahromaděná bezmoc, zoufalství i výčitky nad svým chováním způsobily, že se zhroutila do klubíčka a odmítala vstát.
„Tímhle nikomu nepomůžeš, soudružko,“ zvedla ji hrubě ze země hlavní sestra Sotyrská. „Vzchop se, musíme plnit své povinnosti.“
Uplakaná Světlana si rozmazala rukávem slzy po obličeji a rozhlédla se. Popálený voják už byl pryč, ale ona nemohla zapomenout na nepřítomný pohled jeho zakalených očí. To už ji ale hlavní sestra přistrčila k nejbližšímu zraněnému. Světlana hbitě obvázala krvácející rameno a odváděla vojáka ke kontrole lékaře.
„Germáni jsou všude,“ ulevil si cestou. „Perou to do nás, nedokážeme prolomit jejich frontu.“

Náhle nastalo zvláštní ticho.
„Letadla, Němci!“ ozval se varovný výkřik.
Voják přitiskl Světlanu ke stěně. Chodba se náhle otřásla výbuchem, místností se rozlétly střepy skla z vymlácených oken.
Světlana zabořila obličej do vojákovy potrhané košile a zavřela oči ve strachu z dalšího výbuchu.
„Neboj, maličká, dobře to dopadne,“ uklidňoval ji voják ochraptěle.

Další bomby naštěstí budovu minuly a chodbami začalo hemžení zdravotníků i raněných. Světlana si zaraženě uvědomila vojákovu ruku položenou na ňadrech a trhla sebou.
„Tohle si nedovolujte, soudruhu,“ vyhrkla rozzlobeně.
„Snad se tolik nestalo, děvenko,“ zasmál se voják. „Četař Rodionov by ti nikdy neublížil.“
„Četař Rodionov má pěkně šmátravé ruce,“ ušklíbla se Světlana.
„Jakpak se jmenuje taková pěkná děvenka jako ty?“
„Do toho vám nic není,“ vytrhla se z jeho sevření.
„Já si tě stejně najdu,“ zabručel Rodionov, kterému se drobná dívenka nadobyčej zalíbila.

Odměřeně ho doprovodila k lékaři a vrátila se ke svým povinnostem. Vzpomínku na stisk ňadra mozolnatou dlaní však nemohla zahnat z paměti.
„Určitě se mu postavil. Jak mohl být tak klidný, když kolem nás padaly bomby?“ nešlo jí na rozum.
Pohledem se vrátila k Rodionovi, který postával v hloučku svých spolubojovníků.
„Serjožo Antonoviči, dostaneš vyznamenání,“ poplácal ho uznale procházející důstojník. „Navrhnu tě v nejbližším rozkazu.“
Sotva důstojník zmizel za rohem, ulevil si Rodionov jadrně.
„Do všech kund s vyznamenáním. Hnal nás do útoku pistolí, klidně by to do nás napálil zezadu, politruk zasraný.“
„Uklidni se, Serjožo,“ uklidňoval ho hlouček vojáků. „Někdo tě zaslechne a skončíš v trestné četě.“
„Horší už to být nemůže. Hnali nás jako dobytek na porážku, bez krycí palby proti zákopům,“ postěžoval si Rodionov. „Odsrala to půlka čety a zbytek je tady.“
Světlana se kolem něho protáhla.
„Už se na vás nezlobím, když jste takový hrdina,“ vyplázla na něj jazyk a s úsměvem utekla.

Až k večeru si vzpomněla, že dnes ještě nenavštívila Vasku.
„Světlanko, já už myslel, že se na mě zlobíš,“ zvedl k ní pohled svých nevinných očí, když se objevila u jeho postele.
„Blázínku, vždyť víš, co se tady dělo,“ pocuchala mu rozčepýřenou čupřinu.
Uhladil si vlasy a zálibně se na ni zadíval.
„Jestli chceš… můžeme si zase udělat dobře,“ navrhl nedočkavě.
„Vasko, neblázni,“ odstrčila ho od sebe. „Co když nás někdo uvidí?“
„Aspoň na okamžik, Světluško,“ oslovil ji dětskou přezdívkou, kterou už dlouho neslyšela.
„Tak pojď,“ souhlasila.

Schovali se v zatuchlém kamrlíku plném zdravotnického materiálu. Světlana nechala Vasku, aby se mazlil s jejími ňadry, která vykoukla z rozhalené košile, znovu se jí však vybavila vzpomínka na pevné sevření postaršího vojáka.
Vaska si přitáhl její ruku do rozkroku a ona věděla, co má udělat. Vylovila z poklopce ztopořené hádě a bez zábran ho začala prohánět.
„Ještě chviličku, Světluško… už to bude,“ funěl chlapec s tváří přitisknutou mezi pružnými ňadry uvězněnými v podprsence. „Už…. uuuuuž,“ vyjekl a zkropil jí ruku sprškou teplého semene.
„Teď já tebe,“ hrnul se rukou mezi její nohy, jakmile se vzpamatoval.
Světlana se podvolila jeho dotekům, tentokrát jí však chlapcovy nemotorné prsty byly na obtíž. Odstrčila ho a sama si rychle vyprstila kundičku.
„Tobě se to ode mně nelíbilo?“ zeptal se zklamaný Vaska.
„Takhle to bylo rychlejší,“ pohladila ho po ruce s výčitkami.
Jenom ona věděla, že v okamžiku vyvrcholení myslela na hlučného Rodionova.

Opatrně vylezli na chodbu, kde se rozloučili letmým polibkem.
Světlanu svěděla kundička ve vlhkých kalhotkách, chtěla si je odběhnout převléct, ale zastavila ji vrchní sestra.
„Běžte za primářem, soudružko. Sháněl se po vás.“
Světlaně bleskla hlavou vzpomínka na primářův stříkající ocas a zachvěla se bázní. Přesto poslušně splnila rozkaz a vydala se splnit nepříjemnou povinnost.

Ljovin za ní pečlivě zavřel dveře a zálibně si prohlédl její štíhlou postavu. Nabídl jí čaj a sledoval, jak ho roztřeseně upíjí.
„Neboj se, Světlanko. Já ti přece neublížím,“ předl nadrženě a nemohl spustit zrak z jejích dmoucích se ňader, která se rýsovala v košili.
„Jsi moc hezká,“ pochválil ji,  vzrušení v jeho hlase bylo jasně patrné. „Mám pro tebe dárek,“ zašmátral v šuplíku a vytáhl velkou čokoládu.
„Co za ní chcete?“ vyhrkla ostražitě.
Dávno věděla, že dárky se nerozdávají zadarmo.
„Jenom si trochu pohrát s tvojí kundičkou, nic víc,“ drmolil rozrušeně primář a pásl se pohledem na jejích znachovělých líčkách.
Světlana zaváhala.
„Ale nebudete mi ho tam strkat,“ vyhrkla po chvíli. „Nechci chodit s břichem.“
„Neboj, děvenko. Stačí, když si s ní jenom pohraju,“ olízl se mlsně Ljovin. „Hezky se svleč, ať si tě prohlédnu.“

Uniforma spadla na zem, chvíli po ní i podprsenka. Světlana stála před primářem v kalhotkách s rukama stydlivě zkříženýma před ňadry.
„Nestyď se,“ přemlouval jí nadržený primář. „Ukaž mi ty tvoje kozičky.“
Světlana spustila ruce podél těla a primář nažhaveně zapolykal při pohledu na její pružná, mladá ňadra.
„Kalhotky ti sundám sám,“ pronesl spokojeně.
Klekl si před ní a nedočkavě stahoval kalhotky stále zvlhlé z laškování s Vaskou. Objevil se před ním její zarostlý podbřišek, neodolal a zabořil hlavu mezi husté chloupky. Nasál vůni vzrušeného přirození a zachvěl se rozkoší.
„Udělám ti to po francouzsku, jazykem,“ sliboval dychtivě.
Shodil ze sebe oblečení a Světlana zapolykala při pohledu na penis trčící z houštiny šedých chlupů.

Poslušně  následovala primáře ke strohému lůžku, které už znala z minulé návštěvy. S doširoka roztaženými stehny čekala, až se primář uhnízdí v jejím rozkroku.
Když se poprvé jazykem dotkl jejího přirození, tlumeně vykřikla v rozkoši. Bylo to úplně jiné než s Vaskou. Starý chlípník rozehrál jazykem vášnivou hru, která ji přivedla k hlasitému vyvrcholení.
„Uuuuuž,“ vyjekla a vzápětí zkropila primářův obličej sprškou čiré tekutiny.
Zahanbeně si zakryla přirození dlaní.
„To přece nevadí,“ utěšoval ji primář. „Je vidět, že už jsi dospělá a líbí se ti to, nic víc v tom není.“
Otřel si zalepený obličej a tázavě se zadíval na dívku.
„Světlanko, já bych taky chtěl, abys mi to udělala pusou.“

Světlana vytřeštěně pozorovala, jak se vztyčeným údem blíží k jejím ústům. Zavřela oči a obemkla ho vlhkými rty. Přivítala ji známá chuť mužského přirození.
„Chutná stejně jako Vaska,“ napadlo ji.
To už se ale Ljovin nacpal do jejích úst celý. S vyboulenou tváří sála naběhlé přirození, občas ho musela vyplivnout, aby se zhluboka nadechla, ale statečně pokračovala v kouření, dokud primář nevyvrcholil do jejích úst.
S odporem polykala primářovo semeno, dokud jí nezvadl v ústech.
„Příště to polykat nebudu,“ ohradila se vzpurně. „Je mi z toho na blití.“

Vzrušení najednou bylo pryč, rychle se oblékla a utekla do svého pokoje.
„Jak by asi chutnal Rodionov?“ ¨napadlo ji, když se propadala do hlubin spánku.

Stará žena rozevřela dlaně a protáhla si zkroucené prsty.
„Už je pozdě,“ povzdechla si. „Dokončíme to příště.“
Nechal jsem ji jejím vzpomínkám a tiše odešel. Doufal jsem, že se příště dozvím důvod, z kterého byla Světlana vyznamenána hvězdou Hrdiny Sovětského svazu.
V mnohamilionové zemi není příliš žen s tímto vyznamenáním a já tušil, že se brzy dozvím příběh, který mi to osvětlí.

Autor

Navigace v seriálu<< Lazaret I. aneb Další zapomenutý příběh z Velké vlastenecké válkyLazaret III. aneb Další zapomenutý příběh z Velké vlastenecké války >>
4.3 39 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Marťas

Jednička mě hodně navnadila a pokračování mě rozhodně nezklamalo. Je vidět, že i žánr normálního sexu autor zvládá s grácií sobě vlastní. Nastavil jsi si laťku hodně vysoko a rozhodně jsi nezklamal. Těším se na další pokračování.

Laděk

Tak už i ten „ZZZ“ (zatracenej zmrd zampolit) se objevil, no vida, tohle už není jen tak nějaká úlítnutá post-pubertální fantazie nadrženýho študáka, kde se šuká na každým rohu a sperma stříká ve vodopádech – jakejch je na každým podobným webu nejmíň 20 do tuctu, tohle už má seriózní historickou věrnost – přestože konkrétně tohle se asi stalo jen ve fantazii autorově, tak všecky tyhle okolnosti na frontách neoddiskutovatelně přítomný byly – a kdo si myslí, že ne, tak si lže do kapsy … Harai, máš u mě za historickou odvahu a poctivost všecky 4 palce hore!

Tomas

Velmi sa mi paci dobove zaradenie. Aj pekne opisy deja. Mne sa tento serial paci a dokonca tam nepocitujem nic co by mi chybalo alebo ma naopak rusilo. Urcite si velmi rad precitam aj dalsie diely.

5
0
Would love your thoughts, please comment.x