Světlana si užívala volný den, rozvalovala se v posteli a občas zkusmo prohrábla chlupatou kundičku skrytou v kalhotkách. Nemohla se dočkat, až se potká s Vaskou ve skladu zdravotního materiálu, kde měli domluvený sraz po obědě. V myšlenkách se nevyhnula ani primáři, který ji večer vymrdal ze zadu. Zkusmo si pohladila naběhlý konečník. Líbilo se jí to, a tak pokračovala prstem v cestě do svého zadku.
„Řeknu Vaskovi, aby mi to taky udělal,“ napadlo ji, zatímco si druhou rukou hnětla vlhkou kundu.
V tom se ozvalo zaklepání a vzápětí dovnitř vpadla její kamarádka Varvara.
„Odvážejí ti Vasku, přišel mimořádný rozkaz! Všichni bojeschopní soudruzi jsou odveleni na frontu.“
Vzápětí užasle vytřeštila oči na polonahou Světlanu s prstem zastrčeným v zadku.
„Světlanko, co to provádíš?“ vydechla s pohledem upřeným na její zarostlé přirození.
„Nesmíš o tom nikomu říct,“ zachvěla se Světlana zahanbeně.
„Víš přece, že je to zakázané,“ otočila se k ní Varvara.
„Neříkej, že si taky občas neuděláš dobře,“ bránila se Světlana.
„To se nesmí,“ vyhrkla Varvara. „Budeš z toho nemocná. Říkal to soudruh primář.“
Světlana vklouzla pod deku.
„Ten má tak co říkat,“ zamračila se. „Sám prohání ocas každou volnou chvíli.“
„Nemluv tak,“ upřela na ni Varvara pohled svých nevinných, modrých očí.
„Radši už běž,“ poprosila ji Světlana. „Obleču se a půjdu vyprovodit Vasku.“
Sledovala, jak kamarádka odběhla a rychle se oblékla. V běhu si upravila vlasy a nedočkavě vpadla k Vaskovi do pokoje, kde ji přivítalo prázdné lůžko.
„Před chvílí odešel,“ oznámil jí zarostlý staršina z vedlejšího lůžka. „Ještě neodjeli, utíkej za ním.“
Světlana vyběhla před nemocnici.
V hloučku vojáků uviděla Vasku. Bez ostychu mezi ně vpadla a objala svého milého.
„Neodjížděj,“ objala ho uslzená a nešťastná.
„Světlanko, musím, vždyť to víš,“ mumlal Vaska do jejích vlasů rozpačitě.
Ostatní vojáci poodešli stranou a nechali mladou dvojici o samotě. Za okamžik dorazilo nákladní auto a všichni naskákali na korbu. Vaska na rozloučenou zamával Světlaně, které mu skrz slzy pozdrav opětovala a najednou se před nemocnicí rozhostilo zvláštní ticho.
Uplakaná Světlana se schovala do svého pokoje, odkud celý den nevyšla.
K večeru ji vyrušilo zaťukání na dveře: „Světlanko, můžu dovnitř?“ zaslechla Varvaru. „Nesu ti večeři.“
Světlana ji pustila dovnitř a znovu vklouzla do postele.
„Neplač, určitě se ti vrátí,“ pohladila ji Varvara po rozcuchaných vlasech. Seděla rozpačitě na posteli s koleny přitisknutými k sobě a snažila se kamarádku povzbudit.
„Nechceš se jít umýt?“ napadlo ji po chvíli. „Dneska zbyla teplá voda, všichni odjeli.“
Světlana bez zájmu přikývla. Stále se nemohla smířit s Vaskovým odjezdem, ale šance využít teplou sprchu byla jen jednou za čas. S ručníky v podpaží společně odběhly do koupelny.
„Určitě by nás očumovali,“ ušklíbla se Varvara, když zamykala.
Svlékly se do naha a s chichotáním vběhly pod sprchu.
„Vůbec se Vaskovi nedivím, že ses mu líbila. Jsi moc hezká,“ pohladila Varvara Světlanu po vlhkých vlasech. Ta se bezstarostně zasmála a přátelsky ji políbila na tvář.
„Ty se chlapům určitě taky líbíš,“ povzbudila Světlana kamarádku. „Kdyby tě takhle viděli, tak máš spoustu nápadníků,“ mrkla významně bradou k jejímu přirození, kde skrz jemné chloupky prosvítaly stydké pysky.
„Nech toho, budu se stydět,“ zapýřila se Varvara a zakryla si stydlivě klín dlaní.
Světlana do ní rozpustile strčila a během chvilky spolu žertem zápasily. Nevyhnuly se přitom vzájemným dotekům a souboj se postupně změnil v něco jiného.
„Měly bychom toho nechat,“ vydechla Varvara, zatímco se horečnatě tiskla nahým tělem k Světlaně.
„Neděláme nic špatného,“ uklidňovala ji Světlana s tváří zabořenou v jejích plavých vlasech. Kamarádčina nahota ji vzrušovala a toužila po pokračování.
„Chceš, abych tě umyla?“
Zrudlá Varvara souhlasila. Světlana mýdlem bloudila po jejím rozpáleném těle a cítila, jak se kamarádka chvěje. Obkroužila namydlenou dlaní její drobná ňadra a promnula mezi prsty zduřelé bradavky.
„Líbí se ti to?“ zeptala se tiše, zatímco bříškem prstu brnkala o nalitou bradavku.
Varvara tiše přikývla a drobným zadečkem se přitiskla ke Světlaně, která ji políbila na šíji.
„Musím tě umýt všude,“ zachichotala se Světlana a sklouzla rukou po hladkém břichu k pahorku zarostlému jemnými chloupky.
„Světlanko, to nemůžeme,“ zašeptala Varvara, ale v rozporu se svými slovy si přitiskla její ruku pevněji k přirození.
Světlana se prodrala chloupky a opatrně, tak aby kamarádku nevyděsila, pronikla prstem mezi stydké pysky. Varvara táhle vykřikla a podklesla v kolenou.
„Světlankoooo,“ zaskučela.
Z úst jí vytékala slina, kterou nebyla schopna si otřít, vnímala pouze prst ve svém přirození a rozkoš, kterou jí přinášel. Stačila chvilka a vyvrcholila. S křečovitě sevřenými rty sebou škubala v návalu blaženosti a na malou chvíli zapomněla na výčitky, které ji celou dobu pronásledovaly.
„Já se tak stydím,“ schovala potom hlavu mezi dlaně.
„Blázínku, vždyť to nic nebylo,“ uklidňovala ji Světlana pod pramínky teplé vody.
„Radši už půjdu,“ vytrhla se jí Varvara z objetí a Světlana zklamaně sledovala, jak se rychle otírá drsným ručníkem.
Rychle se také opláchla a zachumlaná v županu proběhla chladnou chodbou do svého pokoje, kde se zachumlala do deky. Pomalu usínala, když se mezi dveřmi objevila škvíra a dovnitř proklouzla Varvara.
„Světlanko, zlobíš se?“ posadila se rozpačitě na pelest postele.
„Nech mě spát,“ trhla sebou uraženě Světlana.
„Když já se moc styděla,“ vzlykla Varvara nešťastně.
„Vyprstit ses ale nechala,“ vyčetla jí Světlana.
Varvara vklouzla ke Světlaně a objala ji.
„Jestli chceš, tak ti to oplatím,“ navrhla nesměle.
Roztřesenou rukou zašmátrala pod dekou a nahmatala její zarostlou kundu. Když prstem pronikla dovnitř, uniklo Světlaně z úst tiché zasténání. Zabořila hlavu do polštáře, aby je neprozradila a vychutnávala si kamarádčino nezkušené laskání. Netrvalo dlouho a spokojeně vyvrcholila.
„Líbilo se ti to, Světlanko?“ vyzvídala Varvara.
„Copak to nepoznáš?“ zasmála se Světlana.
Přitiskla se ke kamarádce a jemně ji políbila. Varvara ztuhla, ale potom jí polibek ostýchavě opětovala. Světlana vklouzla rukou pod košilku a nahmatala její drobná ňadra.
„Chtěla bych mít prsa jako ty,“ povzdechla si Varvara.
Světlana jí vysoukala košilku a políbila zduřelé bradavky. Po chvíli sklouzávala jazykem po rozpáleném těle, dokud se nezastavila u houštinky pubických chloupků. Varvara ztuhla, ale bez protestů ji nechala, aby prsty roztáhla závojíčky, a potom ochutnala její mladičkou kundu.
Světlana hltavě sála naběhlý poštěváček a hlavou se jí mihla vzpomínka na primáře Ljovina, který jí dopřál stejné potěšení. To už ale Varvara zalykavě vyvrcholila.
„Světlankooo… uuuuž…. uuuuž,“ vyjekla a propnula se v návalu rozkoše.
„Teď já tebe,“ překvapila Světlanu, když se nedočkavě ponořila do hloubi jejího klína. Její nesmělost byla dávno pryč, zvědavě prozkoumávala kamarádčino přirození a několikrát jazýčkem odvážně sjela i k zadní dirce, která Světlanu stále ještě pobolívala po včerejším zásunu.
Když Varvara zjistila, že se to Světlaně líbí, věnovala se postupně její prdelce víc a víc. S tváří zabořenou mezi roztaženými půlkami se dobývala jazykem do staženého svěrače, zatímco Světlana rozdychtěně hnětla dlaní zmučenou kundičku.
Náhle ucítila, jak jí třísly stoupá mravenčení. Nestačila Varvaru upozornit na to, co přijde a propnula své tělo v křeči. Z přirození jí vytryskl tenký pramínek, který zmáčel Varvařinu tvář.
„Světlanko, ty ses počůrala?“ zeptala se opatrně kamarádka, když si otírala obličej do deky.
„To není čůrání,“ vysvětlila ji poučená Světlana. „Kluci mají mrdku a nám se občas stane tohle.“
Varvara si odhodila stranou světlé vlasy a políbila ji na ústa.
„Můžu dneska spát u tebe?“ přitulila se k Světlaně, která nedokázala odmítnout.
Trvalo dlouho než usnuly.
Vzbudily se k ránu, probudily je první sluneční paprsky prosvítající skrz zatemněné okno.
„Mně se od tebe nechce,“ přitulila se Varvara ke Světlaniným nahým ňadrům.
„Běž, ať tě nikdo nevidí,“ zamumlala Světlana rozespale.
Na rozloučenou si vyměnily polibek, vláčný a hebký, po kterém se nemůžete od sebe odtrhnout.
„Světlanko, večer k tobě můžu zase přijít?“ zašeptala Varvara nesměle.
„Jestli nepřijdeš, tak se budu zlobit,“ zabořila Světlana obličej do jejích vlasů.
Teprve když osaměla, uvědomila si, že celou noc nevěnovala jedinou vzpomínku Vaskovi, který odjel na frontu.
Světlana dovyprávěla pokračování svého příběhu a opřela se unaveně do křesla. Prsty si bezmyšlenkovitě pohrávala s řetízkem obemknutým kolem zápěstí a zdálo se, že je duchem jinde.
„Nestydím se za to,“ vzhlédla náhle ke mně. „Byla to zlá doba a já potřebovala lásku. A Varvara… ach, Varvara… byla sladká… voňavá…“
Zamyšleně potřásla hlavou.
„Umřela před Berlínem. Dostal ji snajper, zbaběle za zálohy, umírala dlouho.“
Můj pohled padl na hvězdu hrdiny Sovětského svazu, která se povalovala na stolku.
„Nezasloužila jsem si ji,“ usmála se, když spatřila předmět mého zájmu. „Nejsem žádný hrdina, měla jsem strach, byla jsem vyděšená a nejraději bych utekla.“
Přivřela oči a nechala se unášet vzpomínkami. Prohrábla si šedivé, jemné vlasy a já spatřil znetvořenou kůži na krku.
„Už je to dávno,“ pokrčila rameny. „Zvykla jsem si.“
Válka je svině ….
Při čtení tohoto vzpomínání se duchem dostávám do děje. Opravdu perfektně napsané.