Lazaret V. aneb Další zapomenutý příběh z Velké vlastenecké války

Následujících pár dní prožila Světlana jako ve snu. Využila každou volnou chvilku, aby se pomazlila s něžnou Varvarou a zapomínala na nebezpečí, které jim neustále hrozilo při přeletech nepřátelských letadel.

„Kam spěcháš, děvenko?“ zastavil ji rozběhnutou  četař Rodionov.
„Do toho vám nic není, Serjožo Antonoviči,“ vytrhla se mu rozesmátá Světlana.
„Přece mě tady nenecháš samotného,“ mrkl na ni Rodionov. „Vasku máš pryč, tak bys mohla utěšovat mě.“
„Až naprší a uschne,“ vyplázla na něj Světlana jazyk.

Četař se rozhlédl a když zjistil, že jsou sami, vytáhl z pyžama žilnatý úd.
„Děvenko, není škoda nechat ho opuštěného? Určitě by se tvojí kočičce líbil.“
„Moje kočička není pro starého kocoura, jako jste vy,“ ušklíbla se Světlana, ale zvědavě pozorovala, jak četař promnul ocas v dlani.
„Podívej, co se mnou děláš,“ postěžoval si Rodionov, který začal pomalu onanovat.
„Neblázněte, tady nás někdo uvidí,“ vyděsila se Světlana a zatáhla Rodionova do tmavého výklenku. „Rychle si ho vyhoňte, ať to máme za sebou,“ povzdechla si.

Když však Rodionov viděl, jak fascinovaně sleduje jeho ztopořený ocas, zpozorněl.
„Sáhni si na něj,“ přitáhl k němu její ruku.
Zdrženlivě, zdánlivě neochotně obemknula dlaní žilnatý úd a krátce ho pohonila. Rodionov na nic nečekal a přes uniformu sevřel její pružná ňadra.
„To by stačilo,“ vytrhla se mu Světlana ze sevření a pustila ztopořence z ruky. „Jestli chcete, podívám se, jak stříkáte, ale pomáhat vám nebudu.“

Rozkurážený Rodionov nedokázal potlačit své vzrušení. Chňapl po trčícím údu a rozpohyboval ruku ve zběsilém tempu. Za malou chvilku zkropil podlahu pořádnou dávkou svého semene.
„Takhle stříkáte pokaždé, Serjožo Antonoviči?“ vytřeštila Světlana zrak na loužičku lesknoucí se na dlaždicích.
„Občas i víc, ale dneska už jsem jednou pohonil,“ upravoval si četař poklopec.
„Měl byste se stydět,“ ušklíbla se Světlana. „Samohana je škodlivá, to přece víte.“
„Ulevit je třeba,“ mávl rukou Rodionov klidně. „Honí všichni, líp se pak spí.“

V tom zaslechli hlasité kroky. Světlana se přitiskla k rozložité hrudi Rodionova a zabořila do ní obličej. Naštěstí kroky utichly a ona rozpačitě vzhlédla k četařovi.
„Musím už jít,“ povzdechla si.
„Dávej si pozor, holubičko,“ přidržel si ji Rodionov. „Už se povídá o tom, že si po nocích lížete s Varvarou kundičky.“
„Nikomu do toho nic není,“ utrhla se na něj Světlana.
„Dělej si, co chceš, mně to nevadí. Jestli se to ale donese politrukovi, tak to bude řešit stranický výbor, a to přece nechceš.“

Vyděšená Světlana se slzami v očích utekla do svého pokoje, kde se v pláči zhroutila na postel.
„Nejdřív mi seberou Vasku a teď i Varvaru… copak nemůžu mít někoho ráda?“
Když se potom zadívala do malého zrcátka, uviděla oči oteklé pláčem s kruhy pod nimi, které hyzdily její mladou tvář.
Upravila si vlasy a zachmuřeně se vydala za Varvarou.

„Večer zase přijdu,“ přitiskla se k ní kamarádka, jakmile ji zpozorovala.
„Nepřijdeš,“ povzdechla si Světlana.
„Proč?“ zadívala se na ni nechápavě Varvara.
„Povídá se o nás… musíme s tím přestat. Víš dobře, jak by to mohlo skončit.“
„Já tě ale mám ráda,“ vytryskly Varvaře z očí slzy.
„Já tebe taky,“ políbila ji Světlana jemně na tvář. „Musíme ale být rozumné.“
„Co je komu do nás?“vyhrkla plačtivě Varvara a Světlana raději utekla, aby se také nerozplakala.

Následující dny chodila jako tělo bez duše. Vyhýbala se lítostivým pohledům své milenky a jen s přemáháním plnila své úkoly.
Jednoho odpoledne ji vrchní sestra poslala se špinavým oblečením do prádelny.
„Pomůžu ti s tím, holubičko,“ vzal jí vozík z rukou Rodionov a ona poslušně cupitala vedle něho. „Neboj, zase bude líp,“ mrkl na ni zpod huňatého obočí, aby ji utěšil.
„Myslíte?“ zvedla k němu nedůvěřivě hlavu.
„Válka nebude trvat věčně. Vezmeš si Vasku a budete spolu mít kopu capartů,“ usmál se na ni Rodionov.
„Jen aby,“ zamumlala pochybovačně.

V tom se budovou ozval varovný signál.
„Nálet!“ vykřikla Světlana.
Ukryli se v prádelně. Mezi stohy vypraného povlečení se k sobě přitiskli a čekali, co se bude dít. 
Náhle Světlana ucítila četařovy šmátravé ruce, kterými prozkoumával její ňadra.
„Nechte toho, Serjožo Antonoviči,“ snažila se ho odstrčit.
Po chvíli však marný boj vzdala a sama zvědavě prohrábla četařův rozkrok.
„Pěkně vám stojí,“ zachichotala se. „Měl byste častěji onanovat.“
„Měl bych lepší nápad,“ ušklíbl se Rodionov, zatímco jí nedočkavě rozepínal blůzku. „Ta tvoje kundička už potřebuje pořádně protáhnout.“
„S tím nepočítejte,“ bránila se Světlana. „Nechci chodit s břichem.“
„Vytáhnu ho včas, neboj,“ sliboval seržant.

Z rozepnuté blůzky vysvitla její plná ňadra uvězněná v podprsence.  Světlana nedokázala rozumně uvažovat, strhla ze sebe blůzku a nechala Rodionova, aby jí zkušeně podprsenku rozepnul.
Z dálky se ozvalo zavytí nepřátelského letounu, ale ani jeden z nich to nevnímal.
Rodionov nedočkavě obemknul ňadra dlaněmi a promnul mezi prsty zduřelé bradavky.
„Tohle jsem chtěl udělat už dlouho,“ zasípal nedočkavě.
Světlana se odtáhla a zadívala se do jeho zarostlé tváře.
„Svlečte se, Serjožo Antonoviči,“ zašeptala.

Hrozící nebezpečí v ní vyvolávalo pocit vzrušení, kterému nedokázala odolat.
Horečnatě se svlékli do naha. Četař při pohledu na podbřišek hustě zarostlý pubickým ochlupením zasténal.
„Máš krásnou kundičku, holubičko,“ pochválil ji.
Svezli se na hromadu prostěradel, nahá těla se vášnivě zmítala v objetí, zatímco tlumené světlo po nedalekém výbuchu zhaslo. Světlana cítila, jak se četař cpe ztopořeným údem mezi její stehna a na nepatrnou chvilku zaváhala.
Potom mu však sama rukou pomohla nasměrovat naběhlý žalud do svého zvlhlé pičky. Rodionov se zafuněním pronikl dovnitř. Světlana tiše vykřikla, bolest však brzy překonalo vzrušení. Vyšla vstříc pánví přirážejícímu četaři, který s funěním promrdával její odpaněnou kundičkou.

Tohle bylo něco jiného, než Světlana dosud zažila. Tlustý, mohutný úd zcela zaplnil její přirození a ona se svíjela v návalech rozkoše.
Až po jejím třetím orgasmu vytáhl četař na poslední chvíli žilňáka ven a zkropil její hladké břicho záplavou husté mrdky.
„Myslel jsem, že jste s Vaskou…“ nedořekl při pohledu na červenou skvrnu rozlévající se na prostěradle.
„Nestihli jsme to,“ zalitovala Světlana a zakryla si dlaní nahé přirození.
„Nestyď se,“ odtáhl jí ruku Rodionov. „Takhle hezkou kundičku už jsem dlouho neměl.“

V tom zdmi otřásl výbuch. Světlana se vystrašeně přitiskla k Rodionovi.
„Co budeme dělat?“
„Počkáme, nic jiného nám nezbývá.“

Následoval jeden výbuch za druhým. Zdi se otřásaly zásahy, na stěně se objevila škvíra, která se zvětšovala.
„Musíme utéct,“ rozhodl Rodionov.
Rychle se oblékli a vyběhli na chodbu, kterou se rozléhalo kvílivé varování požárního hlásiče.
„Co teď?“ zastavila se Světlana před neprostupnou ohnivou stěnou.
„Zkusíme to druhou stranou,“ navrhl Rodionov.
Přeběhli nazpátek ke schodišti zaplavenému hustým dýmem.
„Poběž,“ chytl Rodionov Světlanu v podpaží a táhl ji za sebou.
Naštěstí požár v této části nebyl tak silný a oni se s lapáním po dechu vynořili v přízemí.
Další výbuch byl nečekaně silný. Světlana spadla na zem, zatímco ji  Rodionov chránil svým tělem.
Zdi se otřásaly výbuchy a ze stropu spadl kus zdiva přímo na Rodionova. Světlana vyděšeně pozorovala jeho mrtvé oči a nedokázala se pohnout.

Náhle nálet skončil a rozhostilo se zvláštní ticho. Světlana ze sebe odvalila četařovo mrtvé tělo a vyběhla na chodbu.
„Utíkej, soudružko,“ strčil do ní kulhající voják. „Všude hoří, za chvíli se to zhroutí.“
Světlana však slyšela vzdálené sténání a křik o pomoc. Došlo jí, že tam jsou uvězněni další vojáci a vydala se jim na pomoc.
Nevěděla, jak dlouho tam byla a kolika vojákům pomohla. Posledního vytáhla ohnivou stěnou, a se zacpanými uši se snažila nevnímat zoufalé výkřiky linoucí se z budovy.
„Pojď, děvenko,“ zvedla ji vrchní setra s tvářemi černými od sazí. „Musíme pomoct těm, kteří přežili.“

Žena sedící naproti mně se odmlčela. Po vrásčité tváři jí stékala slza a já jí podal kapesník.
„Zachránila jsem jich deset,“ zvedla ke mně tvář. „Jenom deset…“ povzdechla si. „Navrhli mě na vyznamenání, jako by to mohlo někomu vrátit život. Přitom jsem byla jenom vyděšená, malá holka, která té noci přišla o nevinnost.“
Nevědomky si prsty pohladila krk. Znetvořená, spálená kůže přitahovala mé pohledy jako magnet.
„Vaskovi jsem se líbila i tak,“ usmála se. „A ostatním taky,“ mrkla na mě a já v jejích starých, unavených očích zahlédl tu mladou dívku, která přede mnou ožívala v jejím vyprávění.

Volná série z Velké vlastenecké války se vymyká mé běžné tvorbě, což odráží i menší zájem čtenářů. Přesto doufám, že vám nebudou vadit další povídky z této doby. Pořád si myslím, že bychom přes veškeré pochybnosti a historické zkušenosti neměli zapomínat na národ, který pro vítězství nad fašismem daroval nejvyšší oběť.