Objednaná vražda

Ztratit slovo se synem bohatého měšťana by ještě nebylo hříchem, ale sejít se s ním za městskými hradbami bylo pro chudou služebnou už na pováženou. Co si od toho mohla slibovat? Jako mladá a hezká měla jen své tělo a to také jako jediné si urozený mládenec mohl vzít. Avšak myšlenky na svatbu byly pošetilé a nemožné.

Oproti rozdílnému společenskému postavení se však Rozárka Joštovi zalíbila a ani on jí nezůstal lhostejným. Poté, co ji nechtěně málem porazil, když se táhla s putnou vody od kašny, se ráno objevoval na náměstí pravidelně a za chichotání ostatních služebných jí pomáhal putnu nést a vždy přitom prohodili pár slov. Později Rozárce dívky záviděly, jen Káča ji varovala.
„Že by sis ho vzala, na to zapomeň! Tomu jde jen o to, vyhrnout ti suknici. Věř mi, vím o čem mluvím!“ .

Ano, Rozárka byla jen služebná u řezníka Vaňka a Jošt byl budoucí kožešník. Jejich sňatek by nejen rodiče, ale celá městská společnost neuznali. Jenže… láska je láska a té se nedá poroučet.

***

Dvojice se později scházela za hradbami, v místech kam mnoho lidí nechodilo a sdělovali si svá tajemství, ke kterým přidávali sladká slova vyznání a první polibky.
Jošt na dívku netlačil, aby mu odevzdala své panenství a Rozárka za to byla ráda. Od kamarádek slýchala, že není o co stát, bolí to a snad až později se dá v milostném konání najít zalíbení, byť je to hříchem, neboť úkolem ženy je obtěžkat, nic více.
Nakonec si s Joštem slíbili věčnou lásku, ač věděli, že zůstane nenaplněna, pokud spolu neodejdou někam daleko, kde je nikdo nezná. A ačkoliv i to bylo nereálné, oba si spolu malovali vzdušné zámky a byli tak spolu šťastni.

***

„Jošte, musíme si promluvit jako muž s mužem,“ řekl jednou po večeři otec Prokop.
Matka seděla na lavici u kamen a jen tiše poslouchala. Na nic víc neměla právo.
„Brzy budeš mistrem a převezmeš živnost. Tak jak se to u nás děje už ve třetí generaci. Máš už čas, aby ses oženil a přivedl si domů ženu. Zajistíš si dědice, jak tomu má být. My s matkou se sestěhujeme do komory v podstřeší, vám zůstanou dvě komnaty s okny do náměstí. Co ty na to, máš už nějakou dívku vyhlédnutou?“

Matka Apolena věděla svoje, ale mlčela. Nač se hádat, když Prokop již měl vše rozmyšlené.
Ten pokýval hlavou.
„Nemáš… Věděl jsem to. Domluvil jsem se zlatníkem Hardeggem, že by sis vzal jeho Zlatuši.“
Nato Jošt prudce zvedl hlavu.
„Nikdy. Tu hubenou kanimůru? Ne, otče, mám dívku, sice neurozenou, ale milou a rozhodně hezčí…“ vstal a odešel do svojí komory, kde se uzavřel na závoru.

V komnatě zatím probíhal vzrušený hovor rodičů, kdy matka přiznala synovu tajnou lásku a otec láteřil, že je doma opomíjen, jako nějaký podomek, když má být o těchto věcech zpraven jako první. Pro neurozenou děvku, ať už je to kdokoli, však v jeho domě místo není a nebude! Jošt si vezme Zlatuši a basta!

Prokopa neuklidnila ani následná hřejivá náruč ženy a její snaha ho maximálně oblažit a tím zkrotit jeho hněv.

***

Návštěva u zlatníka Hardegga na sebe nedala dlouho čekat. Jošt tam šel jako na porážku, ale pak se přemohl a stal se usměvavým mladíkem, který jde s radostí na námluvy.
Zlatník Hardegg je srdečně přivítal a než se podávalo jídlo, nalil jim do číší své nejlepší víno.
Měl totiž za městem malé hospodářství i s vinohradem a toto byla prý panenská sklizeň. Víno bylo trochu trpké, návštěvě moc nechutnalo, ale kvůli vínu tu nebyli.

„Než se podá polévka, co kdybyste, vy mladí, šli spolu vedle do komnaty si pohovořit. Já s Prokopem také probereme jisté delikátní otázky,“ otočil se zlatník na dceru.
Ta pochopila a s Joštem odešli. Zlatuše ho zavedla do své komnaty, kde ho usadila do křesla a sama usedla na postel.
„Není to můj nápad,“ začala sama. „Otec s tím přišel a že to bude pro mě i rodinu to nejlepší. Promiň, Jošte, já vím, že nejsem hezká, ale budu ti věrnou a oddanou ženou. Co nejdříve ti dám dědice a pak se uchýlím do pokory a tělesné čistoty. Nebudu ti bránit, budeš-li mít někde nějakou konkubínu. Muži potřebuji vybít svou touhu a já ti nechci stát v cestě, protože mě nemiluješ.“

Joštovi ji přišlo líto. Zlatuše byla štíhlá až hubená dívka, nevýrazné tváře. Nebyla vyloženě nehezká, spíše jakoby upjatá a pyšně se tvářící a tím odpuzovala muže, kteří by se jí chtěli dvořit. Bohužel příroda šetřila i na jejích vnadách, prsa skoro neměla a ani boky nijak nenarušovaly štíhlost jejího těla, které bylo nezvykle vysoké. Ne, tuhle dívku si zamilovat nedokáže.
„Jestli chceš… můžeš mě… mít,“ začala si pomalu kasat šaty, aby mu dokázala svou oddanost, ale Jošt ji zastavil.
„Nech toho, Zlatuše… ani nevíme, jak se naši otcové dohodnou,“ a dívka si zase šaty shrnula dolů a dlaní urovnala.
„Myslím, že dohodnou a že si mě budeš muset vzít,“ špitla a sklonila hlavu.

Ani ona sama to takhle nechtěla, ale vůli rodičů se nedá vzdorovat.

***

Na schůzku s Rozárkou dorazil Jošt zachmuřen.
I když ho zahrnula polibky, zůstal stále vážný a jakoby bez nálady.
„Co je s tebou? Máš starosti, viď?“ ptala se soucitně.
„To mám. A velké. Otec mě chce oženit se Zlatuší… dcerou zlatníka Hardegga.“

Rozárku píchlo u srdce. Nastalo to, čeho se obávala. Ztratí svojí lásku, ač od počátku bylo jasné, že to jednou tak dopadne. Do očí se jí vehnaly slzy.
„Neplač, Rozárko. Ještě není vše domluveno, ale…“ Jošt marně hledal slova útěchy.
„Stejně si ji budeš muset vzít. Já jsem jen chudá holka, ona bohatá a… musí to tak být,“ štkala.

Jošt ji objal a dívka přestala plakat. Zrálo v ní odvážné rozhodnutí. I když nebude nikdy jeho, dá mu co nejcennější, co mu může dát. Tím bude jejich láska zpečetěna navěky.
„Jošte. Ať už se stane cokoliv, chci abys věděl, že moje láska k tobě je a zůstane opravdová a proto se ti tady odevzdám…“ a pomalu se začala svlékat.

Jošt ji nejdříve ohromeně pozoroval, pak si stáhl košili a nohavice a zrudl, když se objevil ztopořený ocas. Rozárka se pousmála, pak si lehla na záda a čekala.
Jošt ji nejdřív líbal a hladil po těle, až zcela pudově jí rukou zajel mezi lehce roztažené nohy, kde cítil vlhkost v ochlupení.
Rozárka vzdychla, roztáhla nohy více, Jošt na ni nalehl, společným úsilím nasadil ocas na štěrbinu a přirazil.
„Oh… pomaluu… trochu… to bolí,“ zasténala a po několika pokusech se podařilo proniknout do ní celým údem a Rozárka se stala ženou.
Jošt dál přirážel, dívka vnímala jeho velikost, ale nezkušené přírazy a pohyby v ní nevyvolávaly žádnou slast a jen čekala, až to skončí.

Zato Jošt byl unesen z prvního vniknutí do pochvy i s masážních pocitů při přírazech a připadal si jako pán světa. Pochopil, že musí přirážet rytmicky, ne zbrkle.
Rozárka pod ním již vzdychala slastněji a také vlhkost v pochvě stoupala.
Následné vyvrcholení bylo zakončením prvního milostného prožitku. Bohužel vše skončilo v jejím lůně, ovšem na možné následky nikdo nemyslel.
Domů Jošt došel ve výtečné náladě a při práci si dokonce pohvizdoval.

***

Svatba Zlatuše, dcery zlatníka Hardegga a Jošta, syna kožešníka Mázla se konala den po sv. Jiří za krásného teplého jarního počasí.
Svatební průvod sledovala i Rozárka, skryta doma za oknem a otírala si slzy linoucí se jí po tváři. Ač si usmyslela, že nebude plakat, nemohla tomu zabránit. Stále v těch nádherných svatebních šatech viděla sebe a Jošta, jak rozesmátí vychází z kostela.

Noc novomanželů se odehrávala v domě ženicha, kde rodiče jim uvolnili dvě komnaty, jak otec slíbil.
Zlatuše vstupovala do manželství jako panna a trochu se obávala. Jošt se jí celý den věnoval a byl k ní ohleduplný, až skoro uvěřila, že jí má rád.
Nyní měli dle tradice sňatek naplnit. Zlatuše se svlékla do spodní košilky a rychle se skryla pod pokrývkou. Jošt se svlékl donaha a přilehl k ní.
„Drahý, buď prosím opatrný a něžný,“ špitla zrudlá Zlatuše a pomalu si lehla na záda a roztáhla nohy. Tak jí to poradila matka.

Velmi ji pak překvapilo, když Jošt na ni nenalehl, ale jemně ji začal hladit po těle a něžně líbal. Zlatuše sama otevřela ústa a když do ní vnikl jazykem, cítila dosud nepoznanou slast a vzrušení. Když jí sáhl na téměř neexistující prsa, alespoň bradavky jí ztvrdly a postavily se. Polaskal je jazykem a Zlatuše slastně vzdychala.

Pak se Jošt porovnal mezi její roztažené nohy, vyhrnul ji košilku, nasadil žalud na štěrbinu a pomalu zatlačil.
„Ah… ahh,“ zavzdychala Zlatuše bolestně.
„Pšššš… tiše,“ zašeptal Jošt, povysunul ocas a nečekaně znovu prudce přirazil.
„Ah… svatá Matko… ááááh“ vykřikla dívka a překážka byla překonána.
Tvrdý ocas pronikl dál a zarazil se o dno. Po chvilce začal přirážet a Zlatuše vzdychala, ale nezdálo se, že se jí to také líbí. Mrdal ji dál rytmickými pohyby, až to na něj přišlo.

Naposledy přirazil a cítil uvolňující slastný pocit vyprázdnění se do jejího lůna, stejně jako nedávno do Rozárky.
„Děkuji ti,“ špitla Zlatuše. „Doufám, že ti brzo dám syna.“
„Když ne dnes, tak zítra, pozítří, za týden, vždyť jsi přece moje žena,“ usmál se Jošt a znovu začal s milostnou hrou.
Zlatuše se jí ráda poddala a tak svou manželskou noc protáhli až do ranního šera.
Druhý den dívka hrdě ukázala rodině prostěradlo potřísněné panenskou krví a tím bylo jejich manželství prohlášeno za zkonzumované.

***

Jošt se dál scházel s Rozárkou za hradbami, ale i přes společné milostné chvíle byl čím dál zatrpklejší.
„Žena brzy obtěžká. Jakmile se tak stane, přestanu s ní spát, ale copak to vyřeší náš vztah?“ ptal se Rozárky i sám sebe.
Byl zmaten. Zjistil totiž, že spát se Zlatuší ho baví čím dál tím víc. Dívka byla velmi učenlivá i oddaná manželovi a plnila mu každičké přání a to povznášelo jeho ego až do nebes. Přes veškerou nechuť k ní, zjistil, že jí má ve své podstatě rád.

Rozárka se ukázala jako praktická dívka.
„Potřebuji se vdát za měšťana a tím se stát počestnou ženou. Pak už jen zbývá počkat, až manžel zemře a budu vdovou… Jenže co když mě manžel přežije?“ vzpomněla si na starého Knopflera, který pochoval již čtyři manželky a sám byl jako rybička. Lidé říkali, že mu už je snad sto let, protože tu vždycky byl, je a bude… Nebylo pamětníka, který by ho ve městě nepamatoval.

Teď zase svitl nápad v Joštovi, ale zatím nahlas vyřkl jen jeho část.
„Zkus dostat do kostela Vaňkova syna Jakuba. Určitě žádnou známost nemá, celý den je na jatkách… A přitom už je to také chlap na ženění.“
Rozárka se ušklíbla.
„S takovým tupcem mám trávit čas i lože? Doma se nebaví o ničem jiném, než o porážce zvířat, o mě ani nezavadí pohledem, nechci ho!“

Nakonec se Rozárka rozhodla, že to tedy zkusí.

***

Jošte, je zle,“ uvítala ho Rozárka na další schůzce a tentokrát se tvářila zoufale. „Čekám s tebou dítě!“
Jošt byl sice rád, ale zase to zcela bořilo jejich plán.
„A co hůř,“ pokračovala Rozárka. „Říká se, že Jakub prý není na ženy, rozumíš, má zalíbení v mužích! Tak ho nedokážu svést, natož dostat před oltář.“
Jošt zavrtěl hlavou.
„Ne, ne. Ty ho musíš svést a prohlásit, že tě obtěžkal. Jen tak si tě bude muset vzít, protože svou náklonnost vůči mužům bude muset celý život tajit. Je to tupoun a ty krásná a chytrá dívka, tak si jistě poradíš.“
Rozárka mu věnovala úsměv, ale sama netušila, jak to zvládne.

Doma pak čekala Jošta rozzářená Zlatuše s oznámením, že pravděpodobně obtěžkala.
„U řezníka Vaňka jsem koupila jelita a přinesla jsem i čerstvý ležák… mám tě moc ráda,“ a mlaskla mu na rty vřelý polibek.

***

„Koupila jsem čerstvý ležák,“ vstoupila do komnaty Rozárka se džbánem.
Řezník Vaněk s rodinou večeřeli.
„Výborně… aspoň nám lépe vytráví,“ a říhl si, až se celý dům otřásl.
Jeho žena Guta mlčela, i když ji tyto manželovy projevy rozčilovaly, byla už zvyklá. Po vzoru otce si ulevil i syn Jakub, ale toho okřikla, ať se chová slušně.

Již nějaký čas ho pozorovala a měla jisté podezření. Jako dospělý mladík by měl mít zájem o děvčata a on nic. Hampejzům se vyhýbal, počestným měšťanským dcerám taky a stále byl jen v práci. Přitom urostlý byl, síly měl na rozdávání… nemohla tomu přijít na kloub.
Otec to tak nesledoval, on na ženský byl rozhodně.
Moc by nedala za to, že obskakuje i Rozárku, ale Jakub jí trápil…
Ani v noci ji muž nenechal přemýšlet, protože sotva ulehli, převalil se na ní a dral se jí pod noční košili ke klínu a na prsa. S povzdechem se mu oddala a koneckonců, taky si to dokázala užít.

***

Rozárka si oděla lepší suknici a se džbánkem vína zaťukala na Jakubovu komnatu.

Z horního patra se ozývaly hekavé zvuky soulože manželů, a tak měla čistý vzduch pro svůj plán. Jakub byl její návštěvou překvapen.
„Co ty tu? Nemáš svoji komoru, nebo co?“ vyjel na ni nepřátelsky.
„Proč tak zhurta? Přišla jsem ti něco říct. A tady… na svlažení,“ podala mu džbánek.
Jakub se napil.
„Hmmm… dobré, kdes to vzala?“
„Uherské víno… to je pro tebe… od… od,“ zakoktala se a Jakub tázavě zvedl obočí.
„Od pekařovic Stázky,“ vydechla Rozárka.
„Nechápu,“ odtušil Jakub. „Vůbec ji neznám. Teda, osobně… jinak vím, kdo to je.“
„Líbíš se jí a… jen je stydlivá ti to dát najevo. Navíc v tom musí být aktivní muž.“
„Jenže ona si nelíbí mě, tedy spíš o ní nemám zájem. To je, cos mi přišla říct?“
„A není to tím, že nejsi pravý muž?“ zkusila to Rozárka a ťala do živého.
„Ty flundro, co si to dovoluješ!? Já ti ukážu!“ popadl ji a povalil do lože, nato jí vyhrnul suknici, vklínil se jí mezi nohy a pak do ní hrubě a násilně vnikl.

Rozárka se bránila jen chabě a i když pronik údu byl bolestivý, musela to překonat. Jakub, držící jí rozpažené ruce za zápěstí, přirážel skoro zuřivě než zaúpěl, vysemenil se do ní a odvalil se stranou. Vztyčený ocas se mu rychle zmenšoval a měknul.
„Promiň,“ zabručel. „Nechal jsem se unést. Neříkej to, prosím, otci, ale teď už běž…“
Rozárka si urovnala šaty a odešla do své komůrky. Její plán v prvním bodě vyšel. To bude Jošt koukat.

***

„Ah… ahhhh… božeeee,“ sténala Zlatuše v nastupujících vrcholu a na ní ležící Jošt ji plnil trhavými výstřiky semene.
Vzepřený na pažích sledoval její slastí stažený obličej a v této chvíli svou ženu měl rád. Právě ho podruhé obšťastnila, když předtím mu poskytla rozkoš ústy. Kde se tomu naučila, mu nechtěla prozradit.
„I ženy mají svá tajemství. Neboj se, drahý, nejsem žádná helmbrechtnice, abych to zkoušela s jiným mužem… spíš mám zkušenější přítelkyně,“ usmívala se.

Byla ráda, když se dověděla něco nového z manželských loží a hned to zkusila doma. Většinou s úspěchem. A ona si potřebovala Jošta udržet. Věděla o sobě jaká je a že kolem je spousta vnadnějších žen a Jošt je jen chlap. A chlapa udrží při sobě jen přes postel a jídlo, pochopitelně.

„Jdu na setkání cechu,“ řekl jí po jídle. „Nečekej na mě, přijdu pozdě.“

***

Jošt dopíjel druhý džbánek v šenku „U žíznivého mnicha“ a stále zálibněji hleděl na zdejší plnoštíhlou sklepnici.
„Jak to říkají?“ odvážil se ji chytil kolem pasu, když jim přinesla další rundu.
„Mařka,“ odvětila a neucukla, dokonce se víc o něj otřela bokem.
„Na tu pozor,“ všiml si toho muž sedící naproti. „Ta z tebe vysaje mízu, že ani nedojdeš domů, ha, ha… ale za ty dva zlaťáky to stojí, že, Mařko?“
„No bať… Tak co krasavče, chceš jít nahoru?“ rovnou se Joštovi nabídla a za moment už dvojice stoupala po dřevěném rozviklaném schodišti.

Mařka nejdřív shrábla peníze a pak se svlékla. Z košilky jí vypadly dva měchy prsou, pak odhalila silná stehna s chomáčem černých chlupů v klíně.
Joštovi ten pohled stačil, aby se mu ocas postavil a Mařka ho zálibně sjela pohledem. S tím nebude velká práce.
Pak padli na lože a Jošt se okamžitě vrhl na její obří vnady, dole zasunul ocas do hluboké jeskyně a rozjel strojové přírazy.
Mařka spokojeně vzdychala a svírala pochvu ve snaze ho rychle udělat. Napomáhala tomu i přírazy pánve naproti jemu.
Na Jošta to tak brzo přišlo a se slastným zasténáním se do ní vystříkal a byl hotov. Mařka ho ze sebe shodila a začala se oblékat.
„Tak hybaj… tady chrápat nebudeš. Buď půjdeš dolů ke stolu, nebo táhni domů!“
Napůl vystřízlivěný Jošt sešel dolů, sklidil posměch přátel a rozhodl se odebrat domů.

Kráčel ztichlou ulicí, když náhle z temného koutu se ozvalo ženská zaúpění.
„Aůůů… zlomíš mi ruku… ou… to… bolí… oh… oh… aúúú… pusť.“
Zastavil se a přemítal, zda má zasáhnout, nebo rychle zmizet Vůbec nebylo jasné, co se v té tmě odehrává. Křik utichl a nahradil ho rychlý dech a funění a pak se ze tmy vynořil Jakub, syn řezníka Vaňka a natahujíc si nohavice rychlým krokem pádil pryč. Až poté se ven vybelhala žena, na první pohled nevěstka a držela si levou ruku za zápěstí.
„Co se stalo?“ zeptal se Jošt a žena jen vzdychla.
„Zaplatil si rozkoš, ale pak mi kroutil ruku… jen tak se prý vzruší a vybije svou touhu. Kdybych věděla, kdo to je, tak mu vyškrábu oči!“ řekla nenávistně, ale pak se na Jošta usmála. „ A co ty? Vypadáš dobře. Jistě budeš lepší a já nejsem drahá. Za zlaťák ti udělám pomyšlení.“
„Jdi se raději někam najíst,“ řekl Jošt a podal jí pár drobných penízků.

Nevěstka tam zůstala stát a nevěřícně koukala na odcházející postavu. Ten muž jí dal peníze a nic po ní nechtěl? Tohle ještě nikdy nezažila.

***

Jakub doběhl domů, zavřel se ve své komnatě a celý se třásl. Co to s ním je? Doposud ho ženy nezajímaly ani nevzrušovaly, ale poté, co vůči nim použije násilí, chce do nich vnikat, plnit je séměm a jejich ponížení mu přináší slast a rozkoš.
Poznal to, když u něj byla Rozárka. Poté, co si ji drsně vzal, ho naplnila nádherná rozkoš, ne z proniknutí, ale z pocitu převahy, kterou nad ní měl. Dnes s tou nevěstkou to bylo stejné.
Touha ho stále neopustila a on si uvědomil, že v domě je jedna osoba, na které by si mohl znovu ukojit chtíč. Služebná Rozárka.

***

Zlatuše potratila. Nikdo neví proč, ale náhle se zhroutila, z klína jí tekla krev a porodní bába už mohla zachránit jen ji, nikoliv plod, který v ní zrál.
„Dítě rostlo mimo lůno, takže smrt byla nevyhnutelná. Jestli ale paní může znovu obtěžkat, nevím. Čas ukáže. Dostanu čtyři zlaťáky,“ sdělila Joštovi a nastavila ruku.

Vyčerpaná Zlatuše spala a při pohledu na ni ji Jošt litoval, ale stále víc si uvědomoval, že ji nemiluje. Navíc ho s ní nespojuje už ani dítě. To další jeho roste v Rozárce. Kéž Bůh dá, aby alespoň ona ho v pořádku donosila.

***

Na dostaveníčko pod hradbami přišla Rozárka s hlavou zahalenou pláštěm.
„Co se děje. Prší snad?“ smál se Jošt, ale pak zmlkl, když dívka odkryla tvář.
Rozárka měla pod pravým oken modřinu a napuchlý ret! Kdo jí tohle udělal?!
„To tvůj pán?“Jošt ruce bezděky sevřel v pěsti.
Rozárka zavrtěla hlavou.
„Nech to být, Jošte, to bude zase dobré.“

Jošt ji objal do náruče a teprve teď se dívka uvolnila a rozplakala se.
„Mám strach, abych nepřišla o to malé… búúúú… co mám dělat?“
„Kdo to byl?!“ zeptal se Jošt důrazně.
„Jakub,“ špitla a pevně ho objala, jako by u něj cítila ochranu.
„Proč?“
„On… je takový. Když chce vybít svou touhu, musí ženu pokořit násilím i když se mu oddá bez obrany.“

Jošt pochopil. Jakub potřebuje povolnou dívku, které působí bolest a to ho vybičuje k uspokojení chtíče. Jaká zvrácenost!
„Už na tebe nesáhne!“ řekl pevně.
„Ale, Jošte, máme svůj plán… Přeci jsme se dohodli,“ štkala Rozárka.
„Tím se vše mění. Nech to na mně. Zakrývej si břicho, ale jak vidím, ještě to na tobě není znát a já vše zařídím.“
Nato ji pevně políbil, Rozárka otevřela ústa a i přes napuchlý ret splynuli v dlouhé líbání.

***

Zlatuše se změnila. Se ztrátou dítěte se změnila i její povaha a stala se panovačnou, podrážděnou a žlučovitou a doposud celkem idylický vztah se jim rozpadal.

Vědoma si svých tělesných nedostatků však oproti slibům, že mu nebude Joštovi bránit styku s jinými ženami, mu vyčítala každou návštěvu šenku a bublala cosi o děvkách, s nimiž ukájí svůj chtíč.
Když ale Jošt plnil své manželské povinnosti, ulehla vždy jako prkno a čekala, až se odbaví. Nedala najevo žádné emoce a je jasné, že tohle ho brzy přestalo bavit. Hádky a křik se staly běžnou součástí jejich domácnosti.

Rozhovor s jejími rodiči nic nevyřešil a vlastní rodiče se už před časem odstěhovali do vlastního domu, jenž otec zakoupil u Dobytčího trhu. Měli tedy velký dům a byli jen dva.
„Najmem hospodyni, nebudeš tu sama,“ navrhl jí Jošt, ale Zlatuše začala hned ječet.
„To tak, abys s ní hned obcoval! Já jsem tvoje žena!“
„Tak se podle toho chovej!“ opáčil Jošt a jen taktak uhnul letícímu hrnci.
To už bylo příliš.

Vyskočil, ženu břichem přirazil na stůl, vykasal ji suknici a začal vyplácet. Zlatuše se zmítala a křičela, jak ji rány pálily, a sotva vyplácení skončilo, pronikl do ní zezadu tvrdý ocas.
„Ty čubko… dáš mi to, co každá manželka dává svému muži… jo… jooo,“ funěl Jošt a zarážel ho do ní prudce a hluboko.
„Ne… pusť mě… oh… oh,“ sténala bezbranná Zlatuše a přijímala proniky do pochvy, která jen pomalu začala vlhnout.
Nakonec se přírazy staly volnějšími a pro ni slastnějšími. Jošt si dával na čas, držel Zlatuši v pase a rytmicky přirážel až do chvíle, kdy se slastným uvolněním se do ní vyprázdnil. Jestli obtěžká, tím líp.
Odstoupil a natahoval si nohavice, Zlatuše se zvedla a spustila si suknici dolů.
„Tak hlavně, že ses uspokojil, drahý manželi!“ ušklíbla se a práskla za sebou dveřmi.

***

Jakub sebou polekaně trhl, když mu podomek řekl, že v mázhausu ho čeká Jošt, syn kožešníka Mázla a chce s ním mluvit.
„Bůh tě pozdrav, jak jde dílo?“ uvítal ho Jošt.
„I tebe. Co tě ke mně přivádí? Moc se neznáme, takže o mase se asi bavit nebudeme,“ opáčil Jakub ostražitě.
„To ne… takže asi takhle. Šel jsem onehdy Platnéřskou ulicí a tam naříkala nevěstka, držela si zlomenou ruku a že jí to způsobil zákazník, ale naštěstí ví, kdo to je. Dohodli jsme se, že ho zatím neudá rychtáři, jenže ten muž je násilník a ubližuje ženám dál,“ děl Jošt a Jakub se mračil stále víc.
„A co pohledáváš tady? Chceš snad říci…“
„Ano. Kdosi ublížil nejen nevěstce, ale i služebné Rozárce, která u vás slouží. A já násilí na ženách nemám rád. Přišel jsem tě varovat, Jakube, že já to o tobě vím a jestli s tím nepřestaneš, špatně skončíš.“
„Jak se opovažuješ…“ vykročil Jakub proti němu se sevřenými pěstmi.
Pak viděl, že Jošt má ruku na jílci dýky u pasu a zase se stáhl.
„Já… za to nemohu… vždy se mě to zmocní a já… musím to udělat… abych zažil ten pocit jak ony křičí… tak já… jsem opojen blažeností,“ trhavě ze sebe soukal Jakub a celý se roztřásl. „Nemohu to v sobě ovládnout.“
„Mám pro tebe řešení. Ale nejdřív mi slib, že se do té doby žádné ženy nedotkneš, zejména nebudeš bít služebnou, která za nic nemůže!“
„Slibuju,“ podal mu Jakub na to ruku a dodal. „Zítra ti dodám zadarmo maso jako výraz vděku.“

***

„Jošte… už to více nezakryju,“ poukázala Rozárka na zvětšující se břicho, když leželi pod hradbami na trávě vedle sebe naplněni láskou.
„Nebude to dlouho trvat, ale… nic nejde tak rychle, jak si člověk naplánuje,“ vzdychl Jošt.
„Jakub si mě teď předchází. Jako bych ani nebyla služka, ale paní domu. Asi mu otec domluvil,“ říkala s uspokojením, protože zranění oka a rtů se zhojila beze stop.
„Asi,“ souhlasil Jošt a dál to nerozvíjel.
Raději ji začal zase hladit a mazlit se s jejím tělem, které ho vzrušovalo i přes kynoucí břicho.
Doma měl stupňující se peklo. Se Zlatuší už to nebylo k vydržení. Musela ji stihnout nějaká nemoc, neboť nic jí nebylo dobré a ať udělal cokoli, bylo to špatně.
Farář by její chování nazval posedlost ďáblem, ale na něj Jošt nevěřil a navíc, na veřejnosti se Zlatuše chovala ctnostně, zato doma byla hotová saň.

***

S Jakubem se sešel v šenku „U dvou veverek“. Obsluhovaly tam sestry Barka a Věrka a byly to dvě takové přítulné neupejpavé veverky. Za dva zlaťáky zvedly suknici, za tři předvedly i něco více z milostného umění. Muži sem však se nepřišli poveselit.
„Mám pro tvou vášeň řešení,“ děl Jošt a Jakub se zachvěl vzrušením.
Poslední dobou se musel dost držet a div že nenapadl vlastní matku, když ji zahlédl nahou, jak si v komoře dopřávala koupel.
„Můžeš mít mou ženu Zlatuši.“
Jakub vykulil oči.
„Tvo… tvoji… ženu? Jak to? Nerozumím ti.“
„Budeš si s ní dělat, co se ti zlíbí, ale potřebuji, aby… ehm… pak byla mrtvá… rozumíš?“

Jakub chápal, že mu Jošt nabízí ženu k potěšení, ale chce, aby ji potom zabil?
„To ji mám… zabít? To je smrtelný hřích a na to je hrdelní trest!“
„O všechno je postaráno. Bude to nešťastná náhoda. Zlatuše spadne ze schodů. Jen ji nesmíš bít moc do tváře, aby to bylo vidět. Já nebudu doma, ale bude otevřeno a podloubím se k nám dostaneš nepovšimnut. Až odejdeš, naaranžuju její pád a přivolám rychtáře. Jakmile se případ uzavře, dostaneš tři kopy zlaťáků,“ slíbil mu Jošt a Jakub si olízl suché rty.
„Vždycky jsem si přál dostat nějakou měšťanku. Tvoje žena už tě nebaví, co? Ale věno se ti vracet nechce.“
„Zlatuše se změnila. Má nějakou divnou nemoc. O věno nejde, ale rozluka je dlouhá a složitá a ničemu by nepomohla, zvlášť v tom jejím stavu. Ty pomůžeš mě a já zase tobě,“ řekl Jošt a pokynul hlavou směrem ke sklepnicím.
„Dám si Barku a ty Věrku?“
„Promiň, ale užij si sám. Já bych měl zase své chutě a neodolal bych,“ odvětil Jakub.

Jošt si tedy nakonec sám vybral Věrku.
Zaplatil tři zlaťáky, a tak dívka nespěchala a chtěla si to také užít.
Dlouho se líbali a v líbání ho sjela po krku, hrudi, břicho k ocasu a zase zpátky.
„A teď ty,“ položila se na záda.
Jošt jí sjel po krku na prsa. Měla je pevná. Tak akorát do ruky. Bradavky jí stály a když je jemně promnul mezi rty, dívka jen vydechla.
„Anoo… hmm.“
Jošt jí polaskal i druhé prso a přes bříško se dostal mezi nohy. Dívka je sama rozevřela a on tak spatřil v ochlupení se lesknoucí mírně rozevřenou štěrbinu. Olízl jí pysky a zakmital jazykem po vystupujících závojíčkách.
„Aaah…“ vydechla Věrka slastí a objevily se první krůpěje šťáv.
Jošt pokračoval a lízal ji všude, kam dosáhl. Dívka za hlasitého sténání byla úplně mokrá a otevřená, až na ni nalehl a hladce do ní zajel až po koule.
Vzepřel se na pažích a rozjel strojové přírazy. Dívka sténala a přitahovala mu hlavu k sobě.
Chtěla se líbat. A tak se líbali a šoustali v těsném objetí.

Na Jošta to pomalu šlo, když vtom cítil stahy v pochvě a zaregistroval její vyvrcholení.
„Anoooo… dobrý božeee,“ hlasitě sténala dívka.
Přidal tedy na důrazu, naposledy prudce přirazil a naplnil ji až po okraj, protože z ní semeno pak vytékalo malým potůčkem.

Dole zatím Jakub spal s hlavou na stole u vypitého džbánku vína.

***

V den dohody s Jakubem se Jošt vytratil do šenku „U žíznivého mnicha.“ Setkal se tam s pár známými, ale vypil jen jeden džbánek a zamířil domů.
V domě bylo ticho. Vešel do kuchyně a tam je spatřil. Na zemi ležela Zlatuše, šaty měla vykasané no pas, na hrudi odhalené prsy a nehýbala se. U ní nehnutě klečel Jakub.
Polekaně vzhlédl a když spatřil Jošta, zabručel.
„Bránila se a pak jsem jí dal asi velkou ránu.“
„Zneuctils jí?“
„Ano… Ale co tu děláš? Byli jsme domluveni jinak.“
„Promiň, Jakube, změnil jsem plán,“ tasil Jošt dýku a přesnou ranou ho zasáhl přímo do srdce.
Jakub skonal s překvapeným výrazem ve tváři.

***

Rychtář Ruprecht učinil závěr, který Jošt očekával.
Jakub Vaněk napadl, zhanobil a zabil Zlatuši, dceru zlatníka Hardegga a ženu Jošta, syna kožešníka Mázla. Po činu ho překvapil manžel mrtvé a vykonal čin pomsty, pro který bude odsouzen k peněžité pokutě, neboť vrah byl měšťanem. Tím byl případ uzavřen.

Jošt navrátil věno Zlatuše jejímu otci a řezník Vaněk se mu přišel omluvit za čin svého nehodného syna Jakuba, s nímž, jak se mu doneslo, Jošt navázal celkem přátelský vztah.
„To bylo kvůli vaší služebné, kterou Jakub bil a prý i obtěžkal,“ vysvětlil mu Jošt.
„Od kdy se staráte o cizí služebné? Je to nehodná mrcha, Kdoví, s kým si to uhnala a nezajímá mě to. Vyženu ji i s tím panchartem,“ láteřil řezník.
„V tom případě vás žádám, aby vstoupila do mých služeb. Jsem bez hospodyně. Stejně bych nějakou musel najmout,“ kývl Jošt.
„Ta děvka je před slehnutím. To vám nevadí?“ podezřívavě si ho řezník měřil, ale ve své prosté mysli nebyl schopen vytvořit nějakou smysluplnou hypotézu.
„Můj dům je dost velký a… prázdný. Mám rád lidi kolem sebe a než se jednou ožením, z křesťanské lásky přijmu pod střechu i tu zmrhanou ženu.“

A tak se Rozárka stala hospodyní v Joštově domě.
Hned první noc se vášnivě milovali, samozřejmě s ohledem na její stav a Jošt si ji vzal zezadu a jen pomalými a mírnými přírazy jí plenil klín a mačkal bujná prsa.
Rozárka sténala a vzdychala rozkoší a užívala si pohyb ocasu v sobě. Tření bylo silné a slastné a dvakráte vyvrcholila, než se i Jošt odbavil a zaplavil jí pochvu semenem.
Pak dlouho leželi vedle sebe, hladili se a líbali. Takhle to chtěli a takto to dopadlo.

***.

Po narození malého Jakuba Jošt prodal dům a z města zmizeli neznámo kam.

***

„Konečně jsme rodina a jsem neskonale šťastna,“ líbala Rozárka Jošta v den, kdy se stala jeho manželkou i před Bohem. Tím se stala i počestnou měšťankou a Jošt měl vystaven dekret městskou radou, že ve městě, kde se usadili, si může otevřít kožešnické řemeslo a vstoupit do cechu.
Koupili si dům poblíž rynku, aby to měla Rozárka blízko na trh, zvlášť když mu oznámila, že nosí pod srdcem další dítě.
Na lůžku se milovali celu noc a Rozárka mu slíbila dopřát všeho, co bude chtít.
„Udělej mi to ústy,“ hlesl Jošt a Rozárka vykulila oči.
„Ústy? Jak?“ a trpělivě poslouchala, jak se to dělá.

Pak se sklonila k jeho tvrdé pýše, stáhla předkožku a opatrně olízla žalud. Nato ho pojmula do pusy, sevřela rty a dávala pozor na zuby.
„A teď saj a pohybuj hlavou,“ radil jí Jošt a Rozárka se pomalu rozpohybovala. Sama pochopila, co se od ní očekává a v dalších dnech už laskala jeho ocas bravurně.

Prožili spolu mnoho let lásky i bolestí a když předstoupili před soud nejvyšší, na zemi zanechali po sobě dva syny a tři dcery.

Autor

4.7 49 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Laděk

Dneska jen něco z ryzí současnosti – krčma „U Žíznivého mnicha“ skutečně existuje, je v Hrochově Týnci v uličce vedle kostela sv. Martina a je to teda spíš pizzerie, ale navíc skutečně středověká: pizzerieumnicha.cz – a tu pizzu tam mají skutečně dobrou … 😀 😀 😀

Bbob

A nadstandardní služby poskytuje?? 😁
Jinak samozřejmě opět sympatický příběh se správnou dávkou erotiky, která tam tak nějak patří. Díky za něj.

Laděk

To musíš vyzkoušet sám. Já už tam rok nebyl, stavuju se tam jen příležitostně, když přes Hrocháč projíždím a mám dost času na jídlo …

jakop

Moc pěkné 🙂

Kamil Fosil

Té té dámské středověké módě v oblasti spodního či nočního prádla asi vážně nerozumím; Jošt Zlatici polaskal jazykem bradavky a ona slastně vzdychala, ale přitom na sobě stále měla košilku. Že by Jošt měl tak dlouhý jazyk?

5
0
Would love your thoughts, please comment.x