Fantasy dovolená 01

Toto je 1 díl z 7 v seriálu Fantasy dovolená

Deset let jsem nebyl na dovolené. Až jsem se jednou naštval a zašel do cestovky. Objednal jsem si penzion v přírodě, o samotě, s jednolůžkovým pokojem, plnou penzí a všemi službami.
Ochotně a s úsměvem mi jej obratem zařídili na termín, který mě perfektně vyhovoval. Penzion Sandra. Byl jsem spokojen a nemohl se dočkat.
Konečně nadešla očekávaná sobota, chvíle odjezdu. Netrpělivě jsem postával na zastávce autobusu s obavami, aby nebylo příliš narváno. Nebylo. Pohodlně jsem se usadil a napůl dřímajíc, absolvoval téměř dvouset kilometrovou cestu.
Autobus mne vyklopil v poměrně rušném centru města. Obešel jsem autobusové nádraží v bláhové naději, že objevím nějaký plán či informační tabuli. Nic takového se nekonalo. Tak jsem prostě někam zamířil a šel.
Pak jsem se zeptal na cestu.

„Ale to jdete úplně špatně!“ řekla mi usměvavá maminka s kočárkem „To musíte jít tamhle rovně přes světelnou křižovatku a za ní ještě kus. Pak bude odbočka doleva, dáte se po ní nahoru na kopec a tam už to najdete. Před tou odbočkou a dál pak už jsou šipky, které vás zavedou.“
Poděkoval jsem, pochválil mimino (šťastně se rozzářila) a zamířil naznačeným směrem.

Po půlhodině chůze jsem minul již druhou světelnou křižovatku. Začínal se mne zmocňovat pocit vlastní slepoty, když u první odbočky se na kandelábru objevila kýžená směrovka k penzionu. Tak už jenom kousek, pomyslel jsem si, ale to jsem se spletl. Přijatelnou silnici vystřídala lesní cesta do prudkého kopce. Nespěchal jsem, ale následující půlhodinka mne docela zadýchala. Konečně jsem dospěl k cíli.

Penzion SANDRA.
Pěkná třípatrová budova s nádherným okolím.
V lese, o samotě!

Vešel jsem do přítmí vstupní haly a rozhlédl se. Usměvavá, trochu kulaťoučká paní recepční mne přivítala s milou srdečností. Když jsem jí řekl kdo jsem a proč tu jsem, viditelně zrozpačitěla.
„Víte pane, já opravdu nevím, jak vám to mám říct, ale nějakým omylem… no prostě ten váš pokoj máme obsazený. Moc nás to mrzí a tak bychom vám náhradou nabídli pokoj dvoulůžkový. Samozřejmě s citelnou slevou, tedy, jestli vám to nebude vadit.“ omlouvala se, vzhlížejíc ke mně svýma mandlovýma očima.
„Když tam budu sám, tak snad ne.“ vyšel jsem jí vstříc.
Neklidně sebou zavrtěla.
„No, to právě bude asi trochu složitější…“
Přepadlo mne neblahé tušení.
„Jak to?“ zeptal jsem se. „To snad chcete říct, že na tom pokoji nebudu sám? To by vůbec nepřipadalo v úvahu!“ nevěřil jsem svým uším.
„Ano i ne.“ odpověděla vyhýbavě.
„No, to mi asi budete muset vysvětlit!“

A tak mi začala objasňovat situaci. Prý nevysvětlitelně došlo k posunu dvou pozdějších termínů a pokoje se obsadily už včera, a že stejně jako já dopadla jedna paní, ale za určitých podmínek by byla ochotná nabídku přijmout, když už jela takovou dálku.
„Sedí tamhle.“ ukázala mi nakonec.

U stolku seděla štíhlá paninka, trochu zakřiknutá, trochu namyšlená. Vypadala o deset let mladší než já, ale ženy klamou, takže klidně mohla být stejně stará se mnou.
No já ti to znechutím, pomyslel jsem si a sedl si ke stolku k ní.
„Prý byste byla ochotná jejich nabídku přijmout?“ zeptal jsem se jí, když jsem nejprve slušně pozdravil.
„No, asi ano. Za určitých podmínek…“ pípla, ale než mi stačila oznámit za jakých, ujal jsem se slova já.
„Podívejte se, řeknu vám na rovinu, co by vás se mnou čekalo. Nemusíte se bát. Nejsem zlý a rozhodně bych vám neublížil. Ale žádná zástěna, kterou jste možná měla na mysli, by se nekonala. To zaprvé. Nesnáším rozdělované prostory. Něco jako klaustrofobie, víte? Za druhé. Nemíním se kvůli vám nijak omezovat a moje způsoby vás budou šokovat. Zásadně chodím po pokoji nahatej, poněvadž jsem si tak v létě zvyknul. Vy byste chodila spát s pocitem, že kousek od vás leží nahej mužskej, a i když třeba vypadá nic moc, přesto se mu může pod peřinou zdvihnout tlak, jelikož pár let neměl ženskou. A on pak třeba vstane a udělá se rukou, protože vám nebude chtít ublížit. Je to na vás, pro co se rozhodnete.“ skončil jsem s uspokojením, že do toho se jí těžko bude chtít.
„Já to risknu,“ řekla po chvilce zaváhání.
Namyšlenost byla pryč.
Vyrazila mi dech, souhlas jsem určitě nečekal. Co si myslí? Že to vzdám místo ní? To tedy ne!
„Tak dobře.“ přikývl jsem tedy také a zavolal recepční, že se snad přece jenom dohodneme a jejich nabídku přijmeme.
„Ani nevíte, jak jsem ráda, že to takhle dopadlo.“ rozplývala se. „Samozřejmě, slevu budete mít opravdu výraznou,“ opakovala, „určitě budete spokojeni.“
„Ještě jsme neviděli pokoj.“ zchladil jsem její nadšení, i když na věci to nemohlo nic změnit.

Vyjeli jsme do třetího patra. Zavazadla jsme nechali v recepci s tím, že si je vyzvedneme později.
„Ale to je zbytečné, my vám je přineseme.“ nabízela snaživě recepční a už odemykala pokoj.

Pokoj číslo 333. Tři sta třicet tři – jako křepelek.
Vešli jsme do malé předsíňky. Po levé straně od vchodu stály dvě skříně na oblečení, po pravé pak byly dveře do sprchového koutu a WC. Vedle dveří se lesklo velké zrcadlo s odkládací poličkou, pod kterou stál odpadkový koš. Proti nám prosvítalo světlo skrze závěs, oddělující předsíňku od vlastního pokoje.
Paní recepční se decentně ztratila a já se svou dosud neznámou spolubydlící jsme postoupili dál.

Pokoj byl prostorný. Vlevo od okna byly dvě válendy, oddělené nočními stolky. Na druhé straně okna stál stolek s televizorem. Vedle byl malý gauč či pohovka pro dva s dalším stolkem a ještě dvěma křesílky. Vybavení doplňovaly dvě malé taburetky. Nad každou válendou byly poličky s lampičkou.
Z okna byl překrásný výhled do údolní krajiny. Prudké sluneční světlo se dralo do pokoje a vyhřívalo vzduch. To se naštěstí dalo omezit vestavěnými žaluziemi. Vypadalo to, že se mi tu bude líbit.

Mezitím nám donesli zavazadla. Rychle jsem přehlédl, jestli mi něco nechybí.
„To, že se nemíním nijak omezovat,“ oslovil jsem svou spolubydlící, „neznamená, že chci omezovat vás. Kterou postel si vyberete?“ zeptal jsem se jí.
Vzápětí jsem si uvědomil, že nevím její jméno.
„Jo, a nebudu vám pořád říkat paní. Máte snad nějaké jméno. Já jsem Josef, Pepa, nebo třeba Trdlo, jak chcete. Vyberte si to hezčí,“ dodal jsem smířlivě.
Kulila na mne své modré oči a já si teprve teď pořádně všiml, jak vypadá.
Byla štíhlá s dlouhými blond vlasy, velká asi jako já. Měla na sobě triko, pod kterým se vypínala docela slušná ňadra, a kalhoty, které ji zrovna moc neseděly.
„Já nevím.“ řekla.
„Tak dobře. Než si to rozmyslíte, já se zatím osprchuju.“

Bez rozpaků jsem se svlékl. S pobavením jsem pozoroval, jak stojí s otevřenou pusou.
„Ještě pořád nemáte žádné jméno?“ prohodil jsem přes rameno a zmizel ve sprše.
Důkladně jsem se myl a sprchoval, dokud nezmizely poslední známky potu a prachu z cesty. Pak jsem zastavil vodu, otřel se jen co bych nekapal a šel se osušit do pokoje.

Tou dobou si už dáma postel vybrala. Zaznamenala můj příchod a otočila se ke mně.
„Jmenuji se Alena.“ řekla a očima zabloudila k mému rozkroku. Tváře jí znachověly rozpaky a snažila se pohled odvrátit.
„Á, Alenka! Skoro jako v říši divů, alespoň podle toho, jak se díváte.“ usmál jsem se. „Je řada na vás, sprcha je volná.“
Zarděla se ještě víc, sebrala z tašky nějaké svršky a zmizela za dveřmi. Vzápětí byla zpátky.
„Ale tam si není kde odložit!“ řekla bezradně.
„Jistě. Nebojte se, hned vypadnu.“ ubezpečoval jsem ji.

Chvíli čekala, pak potřásla hlavou a než jsem se nadál, stála přede mnou nahá. Úspěšně jsem ji napodobil a zůstal s otevřenou pusou. Ty šeredné kalhoty skrývaly něco, nad čím se tajil dech.
„Také se nebudu omezovat.“ prohodila vzdorovitě a už bylo slyšet šumět sprchu.
Rychle jsem se oblékl a vypadl ven.
Zamířil jsem do baru a objednal si kávu na terasu. Pod slunečníkem se docela hezky sedělo. Díval jsem se po krajině a pomalu upíjel černou tekutinu.
Netrvalo dlouho a objevila se Alena.
„Proč jste utekl?“ ohlásila se popudlivě.
„Stoupl mi tlak.“
„Aha.“
Popudlivost zmizela.
„Smím si přisednout?“ zeptala se.
Přikývl jsem.

Posadila se proti mně. Do chvíle, než jí přinesli Colu, mlčela. Přitom si mne pátravě prohlížela.
„Já…“ začala najednou, „možná bych se vám měla omluvit.“
„Neomlouvejte se.“ přerušil jsem ji.
„Ale když, všecko to je tak… tak…“
„Nezvyklé?“ napověděl jsem.
„Ano. Dalo by se to tak říct.“
„Platí to i pro mne.“
„Jste zvláštní.“
„Nejsem.“
„Ale jste. Jste jiný.“
„Možná.“
„Co teď máte v plánu?“ změnila náhle téma.
„Půjdu se projít.“
„Mohu s vámi?“
„Bránit vám nebudu.“

Po této podivuhodné konverzaci jsem zaplatil svou kávu. Její Colu ne. Trochu udiveně ji zaplatila sama.
Vydal jsem se přímo do lesa a po pěšině stoupal do prudkého kopce. Mlčel jsem. Ani Alena se nesnažila porušit tichý šum, který nás obklopoval. Jen občas namáhavěji dýchala, to když jsme opustili cestu a prodírali se křovím či překračovali stromy k nějakému místu, které mne něčím zaujalo. Nestěžovala si, nic nekomentovala. Aniž jsme si to uvědomili, to mlčení nás překvapivě sblížilo.

Po večeři jsme usadili opět na terase. Bylo stále ještě horko. Upíjel jsem pivo, ona svou Colu. Pokračovali jsme v mlčení a přemýšleli každý o svém. Když se setmělo, bylo skoro půl desáté, vrátili jsme se na náš společný pokoj.
Svlékl jsem se. Opět nevěděla kam s očima. Pokrčil jsem rameny a šel se osprchovat.
Když jsem se vrátil, seděla v koutku na posteli a upřeně pozorovala, jak se utírám.
„Co je?“ zeptal jsem se.
„Nic. Zkouším si zvykat.“
Povytáhl jsem obočí. Neřekl jsem nic. Odkryl jsem přikrývku a vlezl si pod ní.
„Až půjdete spát, nezapomeňte zhasnout.“ požádal jsem ji.

Zhasla světlo skoro okamžitě. Po tmě se svlékla a přes hlavu si přetáhla noční košili. V měsíčním světle se jasně rýsovaly vztyčené bradavky. Začal mi stoupat tlak.
Rychle jsem se otočil na druhou stranu.

Autor

Navigace v seriáluFantasy dovolená 02 >>
4.8 80 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Marťas

Starý dobrý styl povídky. Pomalejší seznámení s hlavními postavami. Těším se na další vývoj děje. Tato nesourodá dvojice je jako magnet a už se pomalu začínají přitahovat. Jsem opravdu zvědavý na další pokračování. Myslím si, že Alena to dlouho nevydrží s tou svou stydlivostí .

Laděk

Stejnej autor pod stejným názvem už jednu takovou seriálovku publikoval, text i námět se ale podstatně odlišuje. Nestálo by za úvahu zkusit vymyslet aspoň trošku originálnější název, třeba „Fantasy dovolená podruhé“, aby to nevyvolávalo dojem, že jde o recyklát????

jehael

Máš pravdu, publikoval, ale pod názvem Fantasy dovolená II.

Junior

Ono se to spíš chce vrátit k prvnímu dílu Fantazy dovolené II, tam se autor na tento seriál odkazuje a byl vytažen z archivu. Tudíž původně byla publikována dříve.

harai1

Tohle je tedy recyklát? Nějak se v tom ztrácím.

5
0
Would love your thoughts, please comment.x