Povídky od hostinského stolu 05 – Slepice

Toto je 5 díl z 8 v seriálu Povídky od hostinského stolu

Páteční soumrak pomalu zahaloval okna hospůdky a u stolu stálých hostí panovala pochmurná nálada.

„Vždyť jsme se jasně domluvili, že když některý z nás nemůže přijít, tak dá vědět. A navíc  Béďa měl dneska vyprávět,“ rozčiloval se Honza Kaláb.

Hostinský Šmalda donesl každému čtvrtku chlapského pití na tři písmena a přisedl si.

„Třeba mu do toho vlítlo něco nečekaného,“ prohlásil a odborně zrakem přelétl stůl, aby zkontroloval zda nemá někdo prázdnou sklenici.

Honza upil piva a pokračoval v řečnění:

„Nejhorší je, že nikdo z nás nemá na dnešek…….,“ nedopověděl, protože se rozlétly dveře a v nich stanul uřícený, dech popadající Béďa.

Rozhodil rukama, „chlapi promiňte, ale měl jsem nehodu.“

Usadil se u stolu a zručně zachytil půllitr piva který mu hostinský poslal po stole.

„Tomu se říká obsluha,“ zamrmlal spokojeně a v malém okamžiku mu půlka projela hrdlem.

„Moulo,“ protestoval Šmalda, „měl jsem roztočíno.“

Donesl Béďovi čtvrtku rumu a zaujal místo u stolu.

„Tak o čem bude dneska řeč?“ zeptal se hladově.

 

Béďa si způsobně utřel ústa od pěny a začal:

„No, všichni přede mnou vykládali o tom, co se stalo před dávnými časy. A já budu vyprávět to, co se stalo teprve včera.“

Tak to bylo něco nečekaného a chlapi ztichli napětím.

 

„Včera odpoledne jsem se mouňal na dvorku a hledal si práci mimo ostříží zrak mojí Růženy.

Seděla na lavičce a přebírala něco na tácu.

Zašil jsem se do svého kamrlíku, kterému říkám dílna.

Vůbec mě nevzrušovaly zvuky drůbeže, ale Růža najednou zpozorněla, „ty Béďo, ta kropenatá slípka kvoká, di ju chytnout.“

Tak jsem ji usměrnil, že pokud vím, kvokají všechny slípky, tak proč bych ji měl honit.

Vztekle praštila tácem na lavici a s proslovem, „poruč a udělej to sám,“ začala slípku honit.

Slípka byla stejně chytrá jak ona a zahučela do kurníku.

No a Růža za ní.

Vyšel jsem ven, abych pěkně viděl na to rodeo.

Jo, ještě musím upozornit že ty dvířka kurníku mají asi tak šedesát na šedesát díru a od země krátký žebříček.

Slípka teda byla v kurníku a Růža nelenila a vpálila to do kurníku za ní. Dostala se tam asi tak do půli těla a slyšel jsem že tam probíhá lítý boj.

Jak se tam vsoukala, tak se jí vyhrnuly šaty a poněkud sjely kalhotky. Díval jsem se chvíli na souboj a pak mě zrak sklouznul na ty kalhotky, které nepříliš skrývaly pohled na natrčenou panímandu.

Nevydržel jsem, přistoupil k žebříčku a začal panímandu prstem dráždit. Nic se nedělo, jak byla Růža v ráži, tak si toho nevšímala.

No a tak jsem prstem pomalu zajel do dírky. Tak toho si všimla. Cítil jsem jak ji stáhla a pak zaječela tak silně že slípka ztichla.

Vztekle se rukou, kterou držela slípku za křídla ohnala po vetřelci který si dovolil vniknout do její svatyně.

Měla ale smůlu, zapomněla, že je v těsném otvoru a slípkou třískla o zeď tak silně, že málem provalila stěnu.

Vytáhl jsem prst a tiše se odplížil do dílny.“

 

Šmalda přerušil vyprávění, posbíral prázdné sklínky a šel roztočit další piva.

„Poslouchej Béďo, to tě potom stará nezabila?“ zeptal se rozchechtaný Honza.

„Počkej, nespěchej, ještě jsem neskončil,“ ozval se Béďa a dopil čtvrtku rumu.

Počkal, než hostinský roznese pitivo a jak se to u stolu uklidnilo, tak pokračoval:

 

„Upnul jsem si do svěráku kousek železa a líně ho hladil pilníkem. Objevila se po chvíli, špinavá od prachu, vykulené oči a v ruce mrtvou slípku.

Podíval jsem se na ni, pak na slípku a zeptal se, „cos jí udělala?“

Podívala se dolů a zmateně poznamenala, „je mrtvá, že?“

„Zabíjet slípky proto že kvokají, je blbost,“ napomenul  jsem ji přísně.

„Byls to ty, že?“ zeptala se rozechvěle.

„Já?“ ozval jsem se rozhořčeně, „já ji nezabil, nehnul jsem se z dílny.“

„Nemluvím o slípce,“ zaprskala rozhořčeně, „ byls to ty, co mně tam vlezl?“

„Kam prosím tě, nehnul jsem se z dílny,“ zaprotestoval jsem.

„Nedělej ze sebe blbýho, no tam, do rozkroku, jak ti to mám vysvětlovat,“ začala pěnit.

„Tys nebyla oblečená?“ podivil jsem se.

„Byla,“ pokračovala plačtivě, „ale cítila jsem jak to do mě vjelo.“

„Tak to mohl být ten slimák, víš, ten hnědý, bez budky. Jak mu říkají španělský.To jsou potvory, ti vlezou všude,“ poznamenal jsem s ledovým klidem.

Zbledla, chvíli na mě nedůvěřivě hleděla, pak práskla slípkou o zem a s příznaky dávení zmizela v chodbě.

Vrátila se za hodnou chvíli, zrůžovělá a spokojená, „nebyl tam potvora hnusná,“ oddechla si.

„Kde?“ zeptal jsem se lhostejně, „ v koupelně?“

Podívala se na mě rozhořčeně, pak jí asi došlo, že to nemá cenu se dohadovat a zeptala se, „co uděláme s tou slípkou?“

„Třeba v sobotu, nebo v neděli na paprice, co říkáš?“ přemýšlel jsem mlsně.

„Ty vidíš jenom to žrádlo, „zaprskala, „ víš co mohla snýst vajec?“

„Tak jsi ji neměla zabíjet,“ snažil jsem se ukončit debatu.

Marně.

„To jsem se měla nechat znásilnit?“ vybuchla.

„Jako tím slimákem?“ zeptal jsem se provokativně.

Zbledla a s nebohou slípkou zmizela v kuchyni.

 

No a závěr tohoto povídání se odehrál dneska, těsně před tím, než jsem šel sem.

Růža seděla jako obvykle na dvorku na lavičce a vedle sebe měla ošatku vajec.

Ohlásil jsem jí, že jdu do hospody, ale ona že se mnou ještě potřebuje něco probrat.

Neochotně jsem se šoural k lavici.

„Tak si sedni,“ ukázala na volné místo na lavici,“ stojíš nade mnou jako nějaký učitel.“

Otočil jsem se, dosedl, když to pode mnou zakřupalo a já cítil jak se v rozkroku rozlévá něco hnusně mazlavého a studeného.

„Moulo, to se nemůžeš podívat do čeho sedáš?“ zavřeštěla.

„Vždyť byly na druhé straně,“ protestoval jsem.

„Předělala jsem je, aby sis mohl sednout, ukaž, stoupni si. No ty teda vypadáš. Jako přerostlý vylíhnutý kuře, aj i skořápky ti visí na prdeli.“

 

Chlapi se u stolu váleli smích.

„Vám se to řehtá, ale zkusili jste někdy mít vejce ve vejcích?“ ozval se dotčeně.

„Ten hnus nechtěl ze mě pustit, hodnou chvíli jsem se mučil v koupelně než jsem se toho zbavil.“

Honza upil piva a zarozumoval, „víš to je jako v tom přísloví – Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“

„No, ne tak přesně,“ zasmál se Béďa, „Růža seděla v kuchyni, před sebou držela štítivě moje kalhoty a přemýšlela jak je dá do pucu dřív než zasmrádnou.“

 

Hostinský se zvedl a šel roztočit další pivo. Od pípy poznamenal, „teda vy jste se s Růžou dlouho hledali, mohli byste vystupovat v cirkusu.“

Navigace v seriálu<< Povídky od hostinského stolu 04 – Na plesePovídky od hostinského stolu 06 – Sauna >>
5 4 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborné pokračování. Už jsem se dlouho takhle nenasmál.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x