Povídky od hostinského stolu 04 – Na plese

Toto je 4 díl z 8 v seriálu Povídky od hostinského stolu

Venku se šeřilo, drobně poletoval sníh a hospůdka uprostřed dědiny zela téměř prázdnotou. Až na skupinu stálých hostí v rohu výčepu. Hostinský Šmalda se zaujatě věnoval roztáčení piva a jedním okem sledoval co se u stolu děje.
Dirigent zábavy u stolu, Honza Kaláb si prohrábl vlasy a zeptal se:
„Tak kdo je dneska na řadě s vyprávěním?“
„Já si myslím, že tady Jirka,“ ozval se zachmuřeně Vašek. „Vykládat, to on umí, to vám řeknu. Jak jsem tady vykládal o tom komoráku, tak to všechno vyžvanil staré a ta se pochlubila v sámošce mojí Květě.“
„Já jsem tam ale změnil jména,“ ozval se dotčeně Jirka.
„Moulo, ty si myslíš že se v tom nepoznala?“ rozčilil se Vašek. „Přišla domů a hned byla tichá domácnost.“
„Takže do smrti na tebe nepromluví, že?“ zasmál se Honza.
Vašek se ušklíbl:
„No, vydržela to celých dvacet minut.“
Debatu přerušil hostinský, který zručně posílal džbánky s pivem po stole.

„Tak tedy může Jirka začít,“ rozhodl Honza.
Jirka se kroutil, vymlouval jak se dalo, ale nepsaný zákon štamgastů se nedal obejít. Tak se napil, zamyslel se a začal.
„Po škole jsem se uchytil u jedné soukromé firmy, která prodávala a opravovala počítače.Bydlel jsem ve městě, v takovým malým podnájmu.
A tak jsem seděl jednou v pátek odpoledne ve svým kamrlíku a dělal soukromou repasi počítače pro kámoše. Když zadrnčel mobil, povyskočil jsem leknutím, koukl na displej, kdo to otravuje – a on to můj šéf.
„Proboha co otravuje teď odpoledne, to toho neměl dost za celý den v práci?“ brblal jsem v duchu a ptám se, co potřebuje.
„Co budeš dělat večer?“ vybafl na mne.
„Nic, co bych dělal?“ podivil jsem se.
„Tak se oblečeš, učešeš a jdeš s námi na ples!“
„Proč, to už si sami nestačíte?“ otázal jsem se ironicky.
„Nekecej a dělej!“ odpověděl. „Moje choť si vzpomněla na svoji známou, tak abychom byli do páru.“
„Tak to jsi mě potěšil,“ vzdychnul jsem si.
„Že jo?“ zajásal. „Tak v osm před besedňákem.“

No, šéfovi se nemá odporovat, tak jsem znechuceně nechal práce, vykoupal se, vyprášil společenský oblek a bez zájmu se večer přiškobrtal před besedňák.
Přišla s nimi holka, možná o něco mladší než já, ono se to u nich těžko odhaduje.
Podali jsme si ruce, (jmenovala se Jana), odložili si v šatně a usadili se v sále. Jana seděla vedle šéfové a já s šéfem se bavil, jak jinak, než o práci. Pak začala hrát hudba, šéfovi se sebrali do kola a já požádal tu Janu o tanec. Jakmile jsme začali tančit, čekalo mě další překvapení. Jana tančila tak lehounce a perfektně se dokázala přizpůsobit partnerovi, že jsem byl z toho já, odchovanec Burianovy taneční školy, tumpachový.
„Kde ses naučila tak perfektně tančit?“ zpovídal jsem ji.
„U Buriana,“ odpověděla.
„Já také,“ zasmál jsem se a začali jsme se o taneční škole bavit.
Brzy jsem zjistil, že Jana je velice příjemná holka a že se mi začíná líbit. A to je co říci, protože jsem se až doposud považoval za zapřisáhlého starého mládence.
Po třetím kousku si Jana přisedla ke mně a já pozoroval poťouchlé pohledy šéfovic rodinky.
Večer plynul jako voda a my nevynechali ani jeden kousek. Vnímal jsem, že Jana se už ke mně tiskne více a je uvolněnější. Když se přiblížila půlnoc, Jana se omluvila, že už musí jít, slíbila doma, že bude do půlnoci zpátky. Tak jsem se sebral, pomohl jí do kabátu a šel ji vyprovodit. Mlčky jsme šli vedle sebe a po chvíli Jana řekla, že už je doma. Zůstala stát ve vratech, podala mi ruku a silně ji stiskla.
Zeptal jsem se:
„Věříš lásce na první pohled?“
Pokrčila rameny:
„Nevím, možná.“
Tiše jsem řekl:
„Mně se to právě stalo, ale nevím, co na to řekne ona.“
„Musíš to risknout,“ odpověděla. „Zkus ji políbit a když ti ji neubalí, tak to asi bere.“

Přitáhl jsem si ji k sobě a přisál se na její ústa. Asi čekala pouze nějaký malý polibek a tak tu stála přede mnou zrudlá a vážně se na mě koukala.
„No a tak teď čekám, jestli mě ji neubalí,“ zasmál jsem se uvolněně, celý rád, že jsem se odvážil. Chytila mě okolo krku a začali jsme se hladově líbat. Po chvíli se odtáhla:
„Kdyby mi někdo řekl, že se budu s klukem líbat hned prvně po seznámení, tak bych se mu vysmála.“
„Kdy se sejdeme?“ otázal jsem se.
„Třeba odpoledne ve dvě u divadla, souhlasíš?“ navrhla.
„Tak platí,“ odpověděl jsem a pak jsme si dali na rozloučenou ještě jedno kolo líbání.

Ve dvě hodiny další den, jsem netrpělivě přešlapoval a vyhlížel, kdy se Jana objeví. Samozřejmě ženská, přišla, o deset minut později. Prý ji nejela šalina. Loudali jsme se městem a pak se domluvili že půjdeme do kina. Během představení se naše ruce propletly, tiskly a ochotně přiznávám, že ani nevím, co se tehdy vlastně promítalo. Scházeli jsme se, jak to jen šlo. Přes týden jsem býval do večera v práci, tak to vycházelo jen na to kino. Ono se venku sedět nedalo. Uplynuly tak asi tři měsíce a Jana přišla s tím, že by její rodiče chtěli poznat, s kým chodí.
„To mám jako jít požádat o tvoji ruku?“ zblble jsem se otázal.
„Ale ne,“ zasmála se. „Jen tě chtějí poznat a prokádrovat.“
„No nazdar,“ začal jsem mudrovat. „Co se má v takovém případě donést? Nějaký pugét, nebo flaška?“ ptal jsem se bezradně.

Ale zvládl jsem to. Mamince jsem dal kytku, dostal pochvalu, že jsem vychován podle staré školy a po nezbytném vyptávání po mých materiálních pokladech, jsme byli oba vzati na milost.

Vyprávění přerušil hostinský, posbíral prázdné džbánky a dal se do roznášení plných. Pak se usadil a Jirka pokračoval.

„Zima toho roku si dala záležet, mrzlo až praštělo. Nás už kina přestávala bavit, sedět v restauraci a čučet na sebe přes stůl také, ale Jana statečně odolávala lákání do mého doupěte. Nakonec, jednou v neděli odpoledne, se nechala přemluvit a tak jsme vklouzli ke mně, opatrně, aby nás nezahlédla domácí. Jana si sedla, já v rychlosti nachystal něco na zub a otevřel láhev vína. Seděli jsme spolu, vykládali si, líbali se a přibývajícími skleničkami vína jsem se stával dotěrnější. Jana zatím statečně odolávala mojí snaze hladit její ňadra. Buďto mě pleskla po ruce, nebo mi ji odtáhla. S přibývajícím časem, se naše polibky stávaly vášnivější a odpor Jany slábl.Nakonec se mě podařilo rozepnout knoflíčky na halence a rukou vklouznout pod ní. Hladil jsem krásná ňadra a v duchu nadával na podprsenku. Jana ležela hlavou na mém rameni a zrychleně dýchala. Přes látku podprsenky jsem cítil tuhnoucí špičky ňader, hladil jsem je a tiskl, vzrušený z tohoto nepoznaného požitku. Pojednou si Jana přitiskla mojí ruku na ňadra, prudce vydechla a celá vzrušená se hlavou tiskla k mému obličeji.
„Nechme toho,“ zaprosila, „nebo se něco stane.“
„Co by se mělo stát?“ oponoval jsem, „máme se přece rádi, nebo ne?“
Přitáhla si můj obličej ke svému a třesoucím hláskem se zeptala:
„Jiříčku, kdyby se něco stalo, vezmeš si mě?“
„Vezmu si tě i když se nic nestane,“ odpověděl jsem srdnatě.
„Dobrá,“ povolila, „ale buď prosím tě opatrný, já to neznám, jak se to dělá.“
Potvrdil jsem to polibkem, vzal ji do náručí a odnesl do ložnice na postel.
„Ty mě hned chceš do postele,“ zasmála se a potom zvážněla.
Začal jsem ji neuměle odstrojovat, ale zahnala mě, že všechno pomačkám. Shodila vše, až na podprsenku a kalhotky a položila se na postel v očekávání dalšího.Jenom ve slipech jsem se k ní přitiskl a začal líbat obličej, hladit vlasy a když jsem se přiblížil k ústům objala mě a začalo velké líbání. Moje ruka ji šmátrala po zádech a snažila se rozepnout uzávěr podprsenky. Povedlo se to po velkém úsilí. Ti podprsenkáři to určitě dělají chlapům na potvoru tak složité.Sundala si uvolněnou podprsenku a já začal polibky pokrývat hebké úbočí ňader. Rukou jsem hladil druhou půlku, mazlil se prsty s vrcholkem, ústa se jemně přisála k druhému ztvrdlému žužlíku a jazykem ho lechtala.

Janino zaúpění a výstřel těla mě zaskočil, ale neměl jsem čas, protože hlava vězela v drtivém sevření na ňadrech a zmítala se zároveň s tělem. Trhaně vyrážela vzdechy a pomalu se tělo uklidňovalo.Při­táhla si moji hlavu ke své a začala se otírat mokrou tváří o moji. Zašeptala:
„Máš mě tam, kde jsi mě mít chtěl, ale nevím, jestli toho nebudu litovat, potvoráku.“

Potvrdil jsem pravdivost jejích slov dlouhým polibkem a sklouzl do klína. Opatrně jsem stáhl kalhotky, rozevřel nohy a usadil se před ním. Nikdy jsem ženský klín ve skutečnosti neviděl, pouze na internetu a tak jsem se statečně zabořil obličejem do lasturky, opájel se vůní, mazlil se s vlhkem okolo a hledal vrchol, kde se skrývá ten bod vášně. Musel jsem to vzít odhadem, protože oproti internetu nic nevyčnívalo, byl tam jenom nějaký záhyb kůže. Vzal jsem ho do úst, sál, lechtal jazykem a cítil, jak se zvětšuje, jakoby zduřel. Potom Jana s prudkým zasténáním vymrštila klín vzhůru, stiskla nohy k sobě a drtila mi sevřenou hlavu.

Opět vyprávění přerušil hostinský Šmalda s tím, že to chce ruma. Donesl čtvrtky přiťukli si a Jirka pokračoval.

„Jakmile povolila, stáhl jsem v rychlosti slipy a začal se dobývat do mokré dírky. Jana zasténala, že to bolí, tak jsem se kousek vrátil, Na chvíli jsem znehybněl, ale potom prudce zarazil rozvášněné veličenstvo do dírky, až na doraz. Vykřikla, snažila se uhnout, ale pak, zemdlená a těžce oddychující, zůstala ležet. Nasunul jsem se nad ni, líbal mokré tváře a šeptal slovíčka na uklidnění, že už to má za sebou a že už to nikdy nebude bolet.
„Jsi potvora,“ řekla třesoucím se hlasem, „ty jsi mě roztrhl na dvě půlky.“
„Však já to spravím,“ odvětil jsem a začal opatrně v dírce klouzat. Jana se sice ještě chvílemi zašklebila bolestí, ale rytmický pohyb v dírce ji začal dělat dobře a po chvíli již nevěděla nic o bolesti. Vydechovala prudce rozkoší, nastavovala klín mým útokům a rukama mi drásala záda. Pojednou mě sevřela v dírce, až to zabolelo. Zlehka vykřikla a začala se prudce zmítat proti mému potvorákovi. Oba jsme se dostali do takového vášnivého stavu, že jsme nevěděli o světě. Když se dostavil známý pocit před vyvrcholením, rychle jsem se vypakoval ven a zachytil náklad do kapesníku. Leželi jsme přitisknutí k sobě, vzrušeně dýchali a vzájemě se hladili.

„Mě je s tebou tak krásně,“ vydechla po chvíli Jana. Pak si vzpomněla, zpozorněla a prý doufá, že to bude bez následků. Vzdychl jsem si a zkroušeně přiznal, že jsem se neudržel. „Cože? Ty si děláš srandu!“ vyprskla rozčileně.
„No opravdu jsem se neudržel,“ namítl jsem, „už nejsi panna“. A oba jsme se rozesmáli. Jana se otočila na budík a smutně konstatovala, že to uteklo a že už musí domů.
„Nechceš tady zůstat?“ loudil jsem.
„Tak dost, miláčku!“ řekla resolutně. „Všeho s mírou, na poprvé to stačí.“ Oblékli jsme se a já ji doprovodil domů. U vchodu jsem vyfasoval vášnivý polibek a Jana zmizela ve dveřích.“

Honza pokýval hlavou:
„Pěkné povídání, to jsem od tebe nečekal. A jak to bylo dál?“
„No, jestli to někdo vyslepičí, tak dopadnu jako Vašek,“ zasmál se Jirka a dorazil poloprázdnou čtvrtku.

J.R.

Autor

Navigace v seriálu<< Povídky od hostinského stolu 03 – ZájezdPovídky od hostinského stolu 05 – Slepice >>
5 4 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Opět výborné pokračování. Někdo má štěstí, že má šéfa dohazovače.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x