Příběh z Karlína 4

Toto je 4 díl z 6 v seriálu Příběh z Karlína

Za Patrikem se zavřely těžké dubové dveře školy. Do očí mu prudce zasvítilo sluneční světlo, které, i když slabší intenzitou ohlašovalo babí léto.
Přivřel oči a vydal se pěšky k domovu.
Krásné podzimní počasí přímo vybízelo k procházce. Jednak to bylo z kopce a Patrik měl již svou vyšlapanou trasu. Seběhl dolů ze Žižkova, prošel tunelem pod Vítkovem a byl v Karlíně.
Vyběhl po schodech do prvního patra a již se těšil, jak se chvíli natáhne na pohovce. Snad tam bude sám.

Jaké bylo jeho zklamání, když zjistil, že je doma Světlana.
„Tak jak bylo ve škole?“ ozvalo se z obýváku.
„Jako vždycky,“ otráveně odpověděl Patrik.
„Myslel jsem, že nebudeš doma?“ položil Světlaně otázku mezi dveřmi do pokoje.
„Kde bych podle tebe měla být?“ zeptala se přihlouple a dostala též přihlouplou odpověď.
„Já nevím, jen ne doma.“

„To ti tak vadím?“ zeptala se a provokativně. Rozhodla se, že ho bude svádět a rozepnula si knoflík u halenky.
„Už zase provokuješ?“ ohradil se Patrik, ale pohledem zůstal v žlábku jejích prsou.
„Mám chuť na milování,“ vylétlo jí z úst. „Ale ne na normální. Chci, abys mne pořádně ošukal, abys ze mne všechno strhal.“
Na důkaz svého chtíče chytila cíp límce halenky a trhla.

Patrik uslyšel zvuk párající se látky a vzápětí uviděl nahý prs s tmavým dvorcem a trčící bradavkou.
„Seš blbá, nebo co?“ ohradil se.
Ale to ho už Světlana držela kolem krku a škemrala.
„Strhej to ze mě a pořádně mne ošukej.“
Bylo jasné, že blízkost ženského, polonahého těla, ho nenechá chladným a rukou jí začal šmátrat mezi stehny.

Ani jeden, ani druhý si nevšimli toho, že v zámku vchodových dveří zarachotil klíč.
V okamžiku, kdy Patrik sahal po knoflících poklopce, se mezi dveřmi objevil strýc Karel.
„Co to má znamenat?“ zařval a vrhl se na Patrika.
„Kájo, on mě chtěl znásilnit!“ žalovala Světlana, vědoma si toho, že lže, snažila se zachránit nepříjemnou situaci.
„Uhni, děvko,“ odstrčil ji Karel, až upadla na zem.
V tu chvíli ucítil Patrik dobře mířenou ránu pod pravým okem. Byl to tak silný úder, že se zapotácel a spadl na pohovku.
„Vypadni, ty sráči,“ hnal se po něm opět Karel a zvedl ho. „Už tě tady nechci nikdy vidět,“ vystrčil ho z bytu.

Patrik stál za dveřmi a hladil si tvář.
Z bytu slyšel ještě strýcův křik: „Co jsem ti říkal, ty děvko, abys mu dala pokoj! Neser mě Světlano, nebo půjdeš za ním.“

Patrik stál před domem a už se mu vůbec nezdálo, že je hezké podzimní odpoledne.
Bloudil ulicemi Prahy a přemýšlel o tom, co bude dělat. Domů se vrátit nemohl, tam by nejspíš dostal další nakládačku.
Ani si nestačil vzít svetr a s přibývajícím stmíváním, ze začalo ochlazovat.
Nakonec našel azyl na těšnovském nádraží*.
Schoulil se na lavičce v chodbě, vedoucí k restauraci. Pod tíhou dojmů a taky tak trochou zimy a uchozených nohou, usnul.

„Halo, mladý pane, vstáváme. Tady nemůžete spát. V noci se nádraží zamyká,“ ozvalo se nad Patrikem.
Nad ním stál drážní zřízenec a lomcoval s ním za rameno.
Patrikovi nezbylo nic jiného, než opustit nádražní halu. Bloudil ztichlou večerní Prahou, jen tak bůh zdarma. Ani nevěděl jak, došel k dalšímu nádraží, tentokrát stanici Praha střed**.
Toto nádraží se vzhledem k frekvenci nočních vlaků nezamykalo.
Našel si místo na lavičce v chodbě vedoucí k pokladnám, rozhodnut, že zde stráví zbytek moci.
„Můžu si k tobě sednout,“ oslovila ho jakási dívka.
Ani nečekala na odpověď a usadila se vedle něho.
Patrik se ohlédl směrem k dívce. Byla to holčina, tak kolem dvacet let, v letních, zmuchlaných šatech, s mírně rozcuchanými vlasy. Tak trochu připomínala tulačku.
„Kam jedeš?“ zeptala se.
„Nikam,“ odpověděl Patrik a dal jí najevo, že nemá chuť na konverzaci.
„Taky nikam nejedu,“ odpověděla dívka.
Chvíli bylo ticho.

„Nemáš bůra?“ ozvala se zase po chvilce. „Mám hlad.“
Patrik neochotně zašmátral po kapsách.
„Dojdu koupit bramboráky,“ vzala dívka nabízenou pětikorunu a zvedla se lavičky.
Tohle nádraží bylo známé svými bramboráky po celé Praze a smažili je tu snad i celou noc.
Chodba opět ztichla a dívka se dlouho nevracela.
Snad nevzala roha?“ napadlo Patrika.
To už ji ale spatřil s bramboráky zabalenými v promaštěném papíru.
„Musela jsem chvíli čekat, než je usmaží,“ řekla omluvně na jeho adresu a podávala mu jeden.
„Díky.“
Patrik se do něho s chutí zakousl. Měl už opravdový hlad.
„Máš kde spát?“ otázala se dívka s plnými ústy.
„Ne.“
„Vím o něčem, kde se vyspíme jako v hotelu,“ triumfovala svým tvrzením.
„Kde, prosím tě?“
„Na Těšnově, ve vagonu.“
„Blbost, od tamtud mne vyhodili. V noci se tam zamyká.“
„Kdo ti říkal, že půjdeme přes nádraží?“
„Tak jak?“
„Znám díru v plotě. Pojď,“ vzala Patrika za ruku.
Ten se nezdráhal. Vyspat se v odstaveném vagonu, se mu zdálo příjemnější, než podřimovat na nepohodlné lavičce.

„Můžeš si vybrat. Chceš spát v jedničce, nebo ti stačí dvojka?“ nabízela mu dívka, když procházeli kolem odstavených vagonů.
„Mně je to jedno,“ přiznal se Patrik, na kterého přicházela neodbytná únava.
„Tak si dáme dvojku, ale kupé,“ rozhodla nakonec dívka a otevírala dveře vyhlédnutého vagonu.

Patrik se natáhl pohodlně na dřevěné sedačce a dívka se položila na protilehlou lavici.
„Můžu jít k tobě?“ zakňourala po chvíli.
„Zůstaň kde jsi,“ odbyl ji Patrik. „Nebudeme se tady mačkat.“
„Nechceš se pomilovat?“ ozvalo se z protější lavice.
„Ne nechci, proboha spi!“

Patrik měl úplně jiné myšlenky. Hlavou se mu honily vzpomínky na matku. „Kdyby žila, nikdy by se tohle nestalo. V našem bytě by se neroztahoval strýc, kterého ani pořádně neznám. Teď bych ležel vedle ní a vnímal vůni jejího těla. Místo toho tady ležím na tvrdé lavici vagonu, s neznámou dívkou.“
Při vzpomínce na matku se mu začaly klížit oči a on pomalu usínal.

„Tak já ti ho aspoň vykouřím,“ přišla nabídka z druhé strany. „Musím se ti nějak odvděčit za tu večeři.“
Dívka nečekala na odpověď a už klečela u jeho lavice.
Než se stačil ohradit, zručně vylovila z kalhot jeho kopí a v okamžiku ho svírala mezi rty.
„Když jinak nedáš?“ svolil Patrik. „Ale dělej, už chci spát.“

Dívčina hlava kmitala nad jeho přirozením a on se jen tak tak držel, aby nevyvrcholil.
To budeš mít jako dezert po dobré večeři,“ napadlo ho, a nechal volný průchod vyvrcholení do dívčiných úst.
Ta se zachovala jako profesionálka.
Semeno vyplivla na podlahu vagonu a se slovy: „Ty seš ale dobytek,“ se konečně uvelebila na druhé lavici a po chvíli usnula.

Když se Patrik ráno probudil, byla jeho spolunocležnice pryč.
Z vagonu vyskočil na poslední chvíli.
Drážní zaměstnanec na schůdku posledního vagonu dával červeným praporkem povel k posunu.

Letmým pohledem na hodinky zjistil, je už je pozdě jít do školy a tak se rozhodl vydat k domovu, aby se alespoň umyl a najedl.
Ke svému překvapení zjistil, že včera, při rychlém opuštění bytu, nechal klíče na věšáčku v chodbě.
Několikrát bezvýsledně zatahal za kliku a marně tiskl tlačítko zvonku.
V bytě zřejmě nikdo nebyl.
Seběhl proto po schodech a před domem si celý nešťastný sedl na lavičku.

„Dneska nemáme školu?“ oslovila ho sousedka, vracející se z nákupu.
„Zapoměl jsem si doma klíče, paní Kalivodová,“ přiznal se Patrik.

„Zapoměl?“ otázala se tak nějak podivně sousedka. „Slyšela jsem od vás včera nějaký křik. „Nevyhodil tě náhodou ten tvůj strejda,“ dala důraz na slovo strejda, „ z tvého bytu?“
Patrik mlčky přikývl.
„Musíš mít určitě hlad,“ sklonila se nad ním. „Pojď k nám, udělám ti něco k jídlu a hlavně teplý čaj. Celý se klepeš zimou.“
„Nebude se váš pán zlobit?“ obával se Patrik.
„Neboj, ten není doma. Brzo ráno šel na šichtu.“

Zatímco paní Kalivodová připravovala Patrikovi u plotny teplý čaj, ten jí pozoroval od stolu, kam ho posadila na židli.
Nikdy si jí pořádně nevšiml, i když se často potkávali na chodbě. Míjeli se vždy jen pozdravem. To jeho matka se s ní více setkávala a často obě probíraly na chodbě všechno možné.
Teprve teď si všiml, že paní Kalivodová je docela pěkná ženská. Je tak ve věku jeho matky, ovšem o něco silnější s většími, ale na pohled měkčími prsy. Ty se jí při chůzi docela dráždivě pohupovaly.
Když se ale sousedka ohnula k zemi pro lžičku, která jí upadla, ukázala mu docela vysoko, hladká, pevná stehna. Kdyby se ohnula více, určitě by ukázala i kalhotky.
To mladého muže nenechalo klidným.

Z pozorování ho vytrhla dotazem.
„Nechceš se vykoupat, nebo alespoň osprchovat? Musíš být prochladlý. Kde si vůbec spal?“
„Na lavičce,“ zalhal Patrik. „Ne, to je dobrý,“ odpověděl posléze na její nabídku.
„Jen se nežinýruj,“ pobídla ho sousedka. „Vodu si snad umíš pustit sám.“
„Tak děkuju,“ přijal nabídku a vydal se ke koupelně.

Teplá voda, stékající mu po těle, ho příjemně osvěžila. Nakonec byl rád za to, že ho sousedka pozvala dál a nechala ho osprchovat.
„Dáš si kávu, nebo čaj?“ ozvalo se z kuchyně.
„Raději čaj,“ odpověděl Patrik.
Na chvíli mu to připomnělo matčinu starostlivost.
Vypnul sprchu a ohlížel se po osušce.
„Paní Kalivodová, není tady ručník.“
„Omlouvám se. Hned ti ho přinesu,“ odpověděla sousedka a po chvilce mu ho nesla do koupelny.

Patrik si ani neuvědomil, že není doma a sousedka zase zapomněla, že je v koupelně cizí muž.
Zůstala na chvíli stát ve dveřích a upřeně zírala na pohupující se přirození mladého muže.
„Promiň,“ odvrátila okamžitě hlavu, ale stále před sebou viděla ten váleček s chomáčkem tmavých chlupů.
Kdy jsem naposled viděla mužské přirození?“ prolétla jí hlavou vzpomínka na poslední milování s manželem a v podbřišku ji to příjemně zašimralo.
S hlavou, odvrácenou stranou, udělala několik kroků směrem k Patrikovi a podala mu osušku. Ještě se stačila podívat mezi jeho nohy a rychle se vrátila do kuchyně.
I on stál ještě chvíli ve vaně a uvědomoval si, že si před ní zapomněl pohlaví zakrýt.

„Nebylo mi nic a je mi líp,“ s těmito slovy zasedl ke stolu a zakousl se s chutí do chleba namazaného máslem a marmeládou a vše zapil douškem teplého čaje.

* Nádraží Praha – Těšnov bylo v roce 1985 odstřeleno z důvodu výstavby pražské magistrály.
** nynější název Praha – Masarykovo nádraží.

Autor

Navigace v seriálu<< Příběh z Karlína 3Příběh z Karlína 05 >>
4.6 32 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Jako ze života. Jsem zvědav, jak to dopadne….. Vzhledem k tomu, že je to JEHO byt, tak snad dobře. Dívka ve vagóně by byla příjemný bonus, jenže v nepravou chvíli 🙂

harai1

Velmi příjemná povídka, která nenásilně posunula děj kupředu. Pořád z této série cítím zvláštní nostalgii, která se mi ale moc líbí.

Yarda

V tu dobu byla ještě Praha Prahou. Nostalgie je potvora. Povídka je fajn, ale trochu mi vadí konec jeho matky.

harai1

Stačí posledních 20 let. V roce 1991 jsem dělal v Praze na Hlavním nádraží. Tenkrát bylo i centrum úplně jiné. Neskutečně se to změnilo.

Junior

Skvělé pokračování. Doufám, že o ten byt nepřijde. Trochu se divím, že naopak on nevyrazil strejdu se Světlanou.

Marťas

Když čtu povídky od Jeffa, tak i když píše o incestu , tak je to vždy jemné, nic prvořadého. Přenáší do povídky realitu života. To smutné i veselé. Smutná stránka je smrt matky a vyhození z bytu, ta veselejší je pomoc sousedky. Věřím, že vše dopadne dobře a vrátí se zpět do svého bytu.
Jeffe děkuji za tvé báječne povídky.

7
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x