Příběh z Karlína – epilog

Toto je 7 díl z 8 v seriálu Příběh z Karlína

Mé návštěvy Patrika řídly z důvodu méně častých návštěv Prahy. Přesto, kdykoliv jsem zavítal do hlavního města, neopomenul jsem se zastavit v nemocnici a navštívit ho.
Jeho zdravotní stav se den ode dne zhoršoval a tak se mnohdy stávalo, že jsem jeho postavu, zmítající se v chronickém kašli, jen pozoroval za sklem infekčního oddělení a nakonec jsem mlčky odešel.

Při mé předposlední návštěvě, se náhle Patrikův stav začal zlepšovat. Že by tuberkuloza přecejen ustupovala?
Naposled jsi mi to nedopovídal? Jak to pokračovalo? Viděl jsi ještě někdy Světlanu? Co tvůj strejda? Co sousedka?“
Moc tázek najednou,“ odkašlal si Patrik a dal se do vyprávění.

Pokaždé, když se Patrik vracel domů, čekala již sousedka za dveřmi. Její manžel seděl většinou v tu dobu již s kamarády v hospodě Na růžku. Nic nebránilo tomu, aby nechala Patrika chvíli odpočinout, umýt se a najíst a už ťukala na jeho dveře.
Co následovalo, není potřeba podrobně líčit. Protože od Patrika očekávala vždy totéž, nebrala si preventivně kalhotky a tak stačilo ji povalit na pohovku a vyhrnout šaty.
Marie ráda roztáhla nohy a nechala si pochvu ochotně naplnit Patrikovým semenem.
Jenže Patrikovi se sousedčiny návštěvy začaly časem protivit a tak když se zase jednoho podvečera vracel domů, na poslední chvíli si to rozmyslel.
Rozhodl se, že si zajde na večeři do nedaleké hospůdky.

Přivítala ho zakouřená hospoda 4. cenové skupiny. Docela to tu tou dobou hučelo. Povětšinou tu seděli dělníci z Kolbenky, kteří se tu zastavili na jedno po šichtě a ještě nedorazili domů, pak tu posedávalo pár chlapů v ajzlboňáckých uniformách z nedalekého nádraží.
Jen u stolu v rohu místnosti se krčila jakási dívka.
Teprve, když se Patrik přiblížil, poznal ji.

Světlana.

„Patriku, co tady děláš?“ oslovila ho.
Bylo pozdě na to sednout si někam jinam.
„Jdu si dát jedno,“ odpověděl jí. „Co tady ale děláš ty?“
Světlana jen pokrčila rameny.

„Jedno točené,“ ozvalo se nad Patrikem a hospodský před něho postavil orosený půllitr. „Co ty?“ otočil se na Světlanu. „Cucáš to tady už celý odpoledne. Máš vůbec na zaplacení?“
„Nemáte něco k jídlu?“ zeptal se Patrik.
„Jo, byl by tam ještě gulášek.“
„Tak mi ho přineste.“
Pak se podíval na Světlanu a dodal: „Nebo radši dva.“
„Ještě jsi mi neodpověděla na otázku, co tady děláš. A kde máš toho mýho povedenýho strejdu?“
„O tom mi ani nemluv,“ mávla Světlana rukou. „Je v lochu.“
„Jakto?“
„Vykrad s partou nějakej obchod. Prej neměli co žrát. Nevím co v hodinářství hledali k jídlu. No a mě vyhodili z ubytovny, že jsem neměla na zaplacení. Tak spím po lavičkách a občas někde na nádraží.“

„Už se to nese,“ zašveholil hospodský a před oba postavil vonící guláše.
„Tak si nech chutnat,“ popřál Patrik Světlaně a pozoroval jak v ní guláš mizí.
„Ty jsi dlouho pořádně nejedla, co?“ divil se, když viděl jak jídlo hltá.
Vzpomínal na to, jaká to byla kdysi mrcha. Teď je z ní hromádka neštěstí, pokorná tulačka, vděčná za každý kus žvance.
Netrvalo to dlouho a Světlančin talíř byl prázdný a ještě pokukovala po Patrikově porci.
„Ty máš ještě pořád hlad, viď,“ všiml si toho Patrik. „Jestli ti to nevadí, dojez to,“ a přistrčil před ni svůj guláš.
„Dík,“ hlesla a hltavě se pustila do jídla.

„No nic,“ prohlásil po chvíli Patrik a zavolal na hostinského. „Budu platit i za slečnu.“
„Musím už jít,“ rozloučil se se Světlanou.
„Můžu jít s tebou?“ zaškemrala. „Potřebuju se umýt a vyspat v pořádný posteli. Vem mě k sobě.“
„Blázníš, to nejde. Co by tomu řekli sousedi. Vyhodili jsme tě i s tím mým povedeným strejdou a ty by ses chtěla vracet? To opravdu nejde.“
„Alespoň na jednu noc,“ chytila ho za ruku.
Patrik byl ale neoblomný.
„Řekl jsem že ne,“ vytrhl se Světlaně a vyšel z hospody do ulic večerní Prahy.

„Patriku, počkej,“ uslyšel za sebou.
Světlana ho dobíhala.
„Chtěla jsem ti poděkovat za večeři, a taky se ti chci nějak odměnit.“
„Jak prosím tě?“
„Můžeme se někde v parku pomilovat.“

Patrik si uvědomil, že se určitě delší dobu nemyla a tak tento návrh okamžitě zamítl.
Procházeli ztemnělým parkem u Invalidovny.
Patrik vpředu a za ním popobíhala Světlana.
„Tak ti ho můžu aspoň vykouřit.“
Zastavil se a zapřemýšlel.
„Tak jo,“ souhlasil. Jinak by se jí asi nezbavil.

Sedl si na nejbližší lavičku, rozhlédl se kolem sebe, zda někdo nejde a rozevřel nohy.
Světlana si mu mezi ně klekla a začala mu rozepínat poklopec. Vůbec jí nevadilo, že jí ostré kamínky na cestičce tlačí do kolen.
Vytáhnout jeho ztopořené přirození pro ni bylo dílem okamžiku.
Podívala se mu do očí, jakoby čekala na jeho opětovný souhlas a nechala si ho vniknout do úst.
„Dělej, ať nás někdo nenačape,“ pobízel ji Patrik a stále se kolem sebe rozhlížel.
Světlana se snažila a Patrika to vzrušovalo natolik, že po chvíli ucítil, jak se mu semeno žene ven.
Uchopil ji za hlavu a silně přitiskl k svému údu, aby nemohla ucuknout.
Výstřiky jí plnily ústa a jí nezbylo, než celou dávku polknout.

„Jsme si kvit,“ řekl, když si zapínal kahoty. „Ale jak říkám, jít ke mně nemůžeš.“
Pak sáhl do kapsy, vyndal peněženku, z ní vzal stokorunu a podával ji Světlaně.
„Na, vem si jí, ať máš alespoň na chvíli na jídlo.“
Ještě jí na rozloučenou pokynul rukou a mizel v šeru parku.
Světlana ještě dlouho stála na cestičce, se stovkou v ruce, a dívala se za Patrikem, než jí zmizel z očí.

Od té doby jsem ji už nikdy nepotkal. Bylo mi jí trochu líto, ale takový už je život,“ zavzpomínal Patrik na jejich poslední setkání.
No a co bylo dál?“ naléhal jsem na Patrika. „Máš toho ještě moc na vyprávění. Hlavně mi řekni, jak se z tebe stal bezdomovec.“
Patrik se nadechl, aby se pustil do dalšího vyprávění, když v tu chvíli se otevřely dveře nemocničního pokoje.

Pane Hausnere, konec návštěvy. Víte, že se musíte šetřit,“ byla nekompromisní zdravotní sestra.Vždyť on kamarád zase přijde.“
Přistoupila ke skleněné stěně a stáhla žaluzie.
Neboj Patriku, já se zase stavím,“ stačil jsem ještě říci. V tu chvíli jsem ještě netušil, že ho vidím naposledy.

Při další návštěvě Prahy jsem rovnou mířil za ním.
Jdu za panem Hausnerem,“ hlásil jsem na recepci v domnění, že jsem už svými návštěvami známý.
Počkejte, musím se vás na něco zeptat,“ zastavila mne sestra.
Vy jste příbuzný pana Hausnera?“ položila mi otázku.
Ne, jsme jen kamarádi a spolužáci z průmyslovky. Proč?“
Marně hledáme někoho z jeho příbuzenstva, abychom jim oznámili nepříjemnou zprávu.“
Stalo se něco?“ zeptal jsem se ve zlé předtuše.
Pan Hausner včera zemřel.“

Autor

Navigace v seriálu<< Příběh z Karlína 6Obraz >>
4.4 29 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Harai

Smutné zakončení smutného příběhu. Opět skládám autorovi hold za atmosféru, která z této série vyzařuje.

Gourmet

Jo, jo. Život není procházka růžovou zahradou. Chválím za napsání, za atmosféru, i když ten konec je smutný.

Kittikit

Tak dlouho trvalo, abychom si mohli pocist dasi dil, a tak smutne skoncil

Junior

Výborné leč smutné pokračování, ale takový je prostě život. Jsem rád, že kromě korektur máš ještě čas na vlastní tvorbu.

Clark

Jeff má pro drama zvláštní nadání, já bych to určitě takhle dobře napsat nedokázal. No ale aspoň se máme od koho učit.

Marťas

Krásně napsaný příběh se smutným koncem. Ale takový je život. Děkuji Jeffem

6
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x