Příběhy z lesních samot

V brdských lesích, nedaleko za obcí Lážov nachází se lesovna. Kousek od ní i hájovna a v obou usedlostech žijí dvě rodiny. V lesovně lesmistr, lidově zvaný fořt, Nývlt a v hájovně hajný Weber. Oba jsou panskými služebníky na panství knížete Wilibalda Hohensteina a jeho sličné choti, kněžny Emílie von Steinkopf.
A do této doby spadá náš příběh…

Lesní Nývlt ztěžka vstal a polohlasně zabručel s pohledem do rozkroku.
„Tak dneska zase koukáš k zemi. Copak nevidíš, jak krásně svítí slunce?“
A v myšlenkách konstatoval, že lepší už to asi nebude.

Paní lesní už svěže kmitala v kuchyni. Jednak byla hospodyní a měla na starosti celé hospodářství, a jednak byla o hezkých pár let mladší než manžel.
Jak byla ohnuta a štrachala v kamnech, pan lesní zálibně hleděl na její oblý pevný zadeček. Ještě před časem by se jí v kuchyni zezadu zmocnil, manželka by slastně vřískala, ale kdeže loňské sněhy jsou?
Smutně posnídal a šel do lesa. Žena ho vyprovázela pohledem z okna a vzdychla. Trápilo ji, že muž má problémy s erekcí a sama též se cítila neuspokojená a čím dál víc podrážděnější.

***.

Hájovna se otřásala v základech.
Hajný Weber nachytal svou ženu na seníku s cizím mužem. Sténala a vzdychala s roztaženýma nohama pod prudkými přírazy cizince, který důkladně plenil klín vdané ženy tlustým ocasem, hnětl ji a mačkal velká prsa a drážděním bradavek zvyšoval její rozkoš do maxima.
To by hajnému ani tak nevadilo, žena už byla taková, ale vedle muže ležel batoh a v něm puška se zkrácenou hlavní.
Zkrátka manželka mu tady šukala s pytlákem! S tím udělal rázný konec. Nepočkal, až se oba udělají, ale vlítl mezi ně, muže prozatím zamkl do chlívku a ženu si vzal na paškál.

Ta prosila, slibovala, vzpínala ruce a nakonec, jako vždycky, mu poklekla k nohám, uvolnila mu z kalhot ocas, přetáhla předkožku, olízla žalud a zasunula si ho do pusy. Hajný přestal nadávat a vychutnával si zručnost ženiných úst. Sání ocasu a rytmické kmitání hlavy v klíně ho za chvíli přivedlo k vrcholu a už bylo slyšet kuckavé chrčení, jak ženě celá dávka prýštila do krku, až nestačila polykat.

Když bylo hotovo, žena vstala, poplácáním po zadku dostala odpuštění a pytláka hajný odvedl do Lážova na četnickou stanici.

***

Tak to šlo na Samotách, jak se tam říkalo, den za dnem.

Koncem léta obdržel pan lesní dopis, že do jeho lesovny byl přidělen lesnický adjunkt, který přijede ranním vlakem do Řevnic v pondělí příštího týdne a pan lesní, aby ho tam ráčil očekávat.

Pan lesní podal dopis ženě, která kývla, že hned zítra panu adjunktovi připraví pokoj.
„Jak dlouho tu bude?“ zeptala se.
„Kdoví,“ pokrčil rameny pan lesní, „jestli čeká na myslivnu, to může trvat měsíce.“
Anebo taky roky, vzpomněl si na svou vlastní čekací dobu.
„Ach jo, samé starosti,“ povzdechl si a šel do lesa.

Hajný Weber zatím přejímal dříví a přepočítával narovnané metry společně s předákem party dřevorubců.
„Dobře. Je to v pořádku,“ a dal mu podepsat přejímací list.
Muž se podepsal třemi křížky a hajný se spokojeným pohvizdováním vyrazil k domovu.
Vzal to zkratkou kolem Hadího kamene, když vtom spatřil ležet na zemi něco velkého. Nejdřív se lekl a poté ještě víc, když zjistil, že jde o lidské tělo.

Přišel blíž a viděl mladou ženu, ležící na břiše, která nejevila známky života. Oblečena byla v jezdeckých kalhotách a kabátě a hajný v ní poznal samotnou kněžnu Emílii von Steinkopf.
Obrátil ji na záda a popleskal po tvářích.
„Proboha, Milosti! Co se vám stalo? Proberte se!“
Žena nereagovala, ale hajný poznal, že žije a dýchá. Rozepjal ji kabát a prováděl masáž srdce, jak jednou někde četl.
Ve skutečnosti jí v podstatě jen mačkal prso. Plné a měkké. Masáž srdce se mu líbila a zjevně i fungovala, neboť kněžna se začala probírat. Vzdychla, pak otevřela oči a hajný se změnil v pokorného poddaného.

„Milosti, jste v pořádku?“ otázal se.
„Ach….bolí mě…všechno. Jela jsem na koni, náhle jsem spadla.. víc nevím,“ ztěžka promluvila kněžna a pokoušela se vstát.
Nešlo to. Hajný jí, s jejím svolením, prohmatal nohy a zjistil výron kotníku a nějaké pohmožděniny, ale naštěstí žádnou zlomeninu.
„Milosti. Pomohu vám do hájovny. Pak podám zprávu jeho knížecí Milosti.“
„Jsi laskav, děkuji. Zprávu netřeba. Manžel odjel do Vídně. Vrátí se nejdříve za týden a to snad již budu v pořádku,“ odvětila kněžna a s podporou hajného se belhala do hájovny.

Hajná se klaněla až k zemi, když spatřila vzácnou návštěvu a snášela všechno možné a nemožné, až ji kněžna musela zarazit.
„To stačí! Jísti budu s vámi vaši stravu, nechci žádné privilegia. Je krásně, tak usedneme venku a já si užiji zdejší čarokrásnou přírodu. Taktéž léčivý vzduch jest všude vůkol.“
Její vznosné řeči hajný s ženou moc nerozuměli, nicméně uctili ji houbovou polívkou a bramborovými plackami.

Kněžna byla nadšena a rozhodla se, že celou rekonvalescenci stráví zde a poslala hajného se zprávou na zámek.
Pak si přivolala jeho ženu, aby ji dělala společnost. Hajná byla nervózní, neboť nerozuměla všemu, co kněžna říkala a taky měla hodně práce. Nakonec se vzchopila.
„Milosti. Ráda jsem s vámi, ale mám moc práce. Dovolíte, abych se vzdálila?“
„Dobrá. I mně tedy dej nějakou práci, jak pravíš,“ řekla kněžna a hajná se zapotácela. „Ježíšmarjá, ona chce práci? Co jí tak mám dát?“
Nakonec to dopadlo dobře. Kněžna znalá umění vyšívání slíbila hajné, že jí vyšije hezký obrázek na povlečení.

O pobytu vzácné paní kněžny byla též zpravena lesovna a všichni se šli její Milosti poklonit. K mrzutosti hajné ale přestěhování do lepších prostor lesovny odmítla s tím, že se jí zde líbí.

***

Ranní vlak dosupěl na nádraží, vypustil páru a cestující vystupovali.
„Dobrý den. Bořivoj Blum. Lesnický adjunkt k vašim službám,“ zjevil se ztepilý mladík před panem lesním.
„Vítejte v Brdech, mladý muži. Budu rád za vaši pomoc a věřím, že bude možné se na vás spolehnout a staneme se dobrými…ehm…přáteli,“ promluvil pan lesní a nutil se do srdečnosti.

Pozvolna šli na Samoty a Bořivoj vyprávěl panu lesnímu smyšlený příběh o tom, jak zatoužil být lesníkem už od dětských let a rodiče ho v tom podporovali.
Pan lesní kýval hlavou a netušil, že Bořivoj byl naopak z otcovského domu vyhnán a navěky zatracen poté, co postupně obtěžkal všechny děvečky na statku, poté dvě vlastní sestry a vrcholem všeho ošukal i nevlastní matku!
Při hlasitém orgasmickém výkřiku obou milenců, byl však otcem přistižen, ztlučen a navždy vypovězen.
Ženy na statku si oddechly a Bořivoj se protloukal všelijak, až zakotvil jako sluha u bohatého továrníka, a jelikož byl, coby výkonný milenec, v přízni jeho ženy, bylo mu umožněno vystudovat a věnovat se lesnictví, jak stále prohlašoval.
Ve skutečnosti mu to moc nevonělo, ale bez práce nejsou koláče a na ty koláče on měl stále chuť. A to zrovna neměl na mysli velké koláče rozteklých prsou paní továrníkové s tvrdými rozinkami bradavek a tmavé polevy prsních dvorců, ač ani ty nebyly k zahození.

A tak Bořivoj tlachal a tlachal, pan lesní ho příliš neposlouchal, až se mezi stromy začervenala střecha lesovny a pan adjunkt se setkal s paní lesní.
Zde oba zasáhl blesk.
Přestali vnímat hlas pana lesního, který je seznamoval, upřeně si hleděli do očí a cítili se jak opilí. Nakonec paní lesní ucukla první, podala panu adjunktovi ruku a odběhla do domu.
Bořivoj se s panem lesním usadil v zahradě nad sklenkou jalovcové, aby si vyslechl představy a plány, co ho zde čeká.

Večer se paní lesní vroucně modlila za odpuštění hříšných myšlenek, zatímco Bořivoj si nadrženě honil péro a přál si zhmotnění hříšných myšlenek.

***

V hájovně se kněžna začala nudit. Oba manželé stále pracovali, jedlo se nepravidelně a chudě a vše bylo takové obyčejné.
Noha už ji tolik nebolela, a tak s oporou ulomené větve vyrazila na malou procházku. První do čeho šlápla, byl slepičinec. Ustoupila stranou rovnou do hnoje, a tak se sakrováním namířila do seníku, aby si očistila střevíce senem.

Už sahala na dveře, když zaslechla nějaké hekavé zvuky. Zvědavě nakoukla mezerou mezi prkny a spatřila ženu ohnutou o dřevěný špalek s vykasanou suknicí a hajného od pasu dolů nahého, jak do ní mocnými přírazy vniká.
„Ah…ah….dělej..musím..ještě..podojit…kozu…áááhh!“ povzbuzovala žena manžela a bylo zřejmé, že si to příliš neužívá.
Hajný se činil, a když pak s hlasitým „Áááh!“ z ní vyjel ven, užaslá kněžna spatřila mohutný tlustý ocas, z něhož začalo trhavě stříkat semeno.
Takový úd ještě v životě neviděla. Začala vzpomínat, kdy vlastně ji kníže naposledy obšťastnil a nemile zjistila, že si to nepamatuje.
A zde je takový silný, výkonný poddaný! Rychle odešla od seníku, a zatímco hajná poněkud vrávoravě šla do chlívku, v kněžně vzplála myšlenka, že ji v loži ráda nahradí a okusí ten velký ocas. Dokonce cítila i vlhkost a mravenčení v klíně. Teď jen, jak to udělat?

***

Adjunkt Bořivoj byl jak omámený. Od příjezdu s ním nic nebylo a v práci ještě míň. Pan lesní s ním nebyl spokojen.
„Mladíku! Zapomněl jste objednat povoz na dříví. Je složené U křížového dubu. No nic, zajdu tam sám, tak odpoledne aspoň naštípejte dřevo, nebo vám žena dá jinou práci. Ach jo.“

Adjunkt byl zoufalý. Snažil se, byl schopný, ale to ona ho očarovala. Ano, mladá paní lesní byla ta čarodějnice! Byl zcela v osidlech lásky. Toužil po ní, ale jakmile ji spatřil, nemohl jí pohledět do očí. Vyhýbal se jí a zároveň ji toužil neustále vidět.
Paní lesní na tom byla podobně. Ten mladý muž ji neodolatelně přitahoval. Jeho urostlé tělo, jeho hlas, jeho…mužnost…ano, i tu potajmu pozorovala, to vše ji učarovalo. Ale ona přece byla vdaná věrná žena… nebo ne?

***

Odpoledne se adjunkt chopil sekery a svůj chtíč si vybíjel na dříví. Byl plný síly, že lehce štípal i velká a tlustá polena.
Paní lesní prala v neckách a pak nesla prádlo na zahradu. Rozvěšovala ho na šňůry, když náhle ji cizí ruce zezadu objaly a dlaně pevně sevřely prsa.
Žena se ulekla, ale tichý hlas tiše šeptal: „Již to nemohu vydržet, chci tě teď hned!“
Paní lesní roztála a vnímala jen slast z rukou, mnoucí jí prsa a bez odporu se posléze nechala odnést v náručí do domu.
Když ji Bořivoj položil u sebe v pokoji na postel, pokusila se ještě o obranu: „To nesmíme…nemůžeme!“

Ale byl to jen formální protest, protože si sama uvolnila šněrování šatů a omámeně sledovala svlékajícího se Bořivoje.
Když mu z kalhot vystřelil trčící ocas, jen vydechla a vlhkost jí zalila klín. Oba byli tak nadržení, že žena jen roztáhla nohy a Bořivoj jí hned vnikl do klína. Naběhlý žalud roztáhl pysky a zajel dovnitř.
„Óóó…aaahhh…anooo!“ vzdechla žena a pomalu ho přijala v sobě v celé jeho velikosti. Jak dlouho už v sobě necítila živý úd! Žilnatý tvrdý ocas zcela vyplnil její útroby, a jak začal přirážet, intenzívní tření v ní ihned vyvolalo první orgasmus.
„Ach..bože…ááá!“ táhle zavyla a uvolnila proud šťáv, které vytékaly ven kolem přirážejícího ocasu a usnadňovaly pronik.
Bořivoj si plně vychutnával úzkou pochvu mladé ženy a po chvíli pomalých hlubokých přírazů začal zrychlovat a za stoupajícího sténání paní lesní, naposledy přirazil a plnil ji dělohu záplavou semene. Cítil, jak se do ní vyprazdňuje v trhavých dávkách a žena v orgasmickým stazích vše do sebe nasává.
Když se vydýchali, paní lesní se navrátil rozum.
„To…to se nemělo stát….bože a ty ses…do mě!“ zpanikařila, popadla šaty a vyběhla z pokoje.

Zato Bořivoj byl spokojen a věděl, že není všemu šoustání konec. Tuhle nadrženou mršku si ještě dosytosti užije.

***.

Paní kněžna spřádala plány, jak se zbavit konkurentky v posteli a druhý den si ji zavolala.
„Sepsala jsem zprávu. Tu odneseš na zámek. Potřebuji vyměnit šaty a ty máš zhruba podobnou postavu, tak si některé vybereš, zkusíš a přineseš, ano? Ve zprávě jsou pokyny pro personál.“

Hajná oněměla úžasem. Zajít na zámek, obléci si panské šaty? Ale co práce doma?
„Milosti. Jsem zaskočena, ale mám moc…“
„Já vím, práce,“ přerušila ji kněžna netrpělivě.
„Ta počká, ale já ne! Jsem tu už pár dní bez čistých šatů. Nejsem na to zvyklá, tak pospěš, ať jsi do večera zpět!“

Hajná tedy odešla, neboť ji nic jiného nezbývalo, a když v poledne hajný přišel k obědu, doma našel jen kněžnu, neuměle klohnící cosi na kamnech.
Ta mu vše vysvětlila a společným úsilím uvařili mlíkovou polívku, kterou zajedli chlebem.

Hajný se znovu chystal do lesa, ale kněžna se svůdně usmála a řekla.
„Nikam teď nechoď. Jako vrchnost ti nařizuji dělat mi společnost.“
Hajný se ošil, nevěda, jak se to dělá, ale kněžna šla tvrdě na věc.
„Potřebuji mužskou společnost, chápeš? Jsem dlouho sama, opuštěna, kníže má stále nějaká jednání a já tak toužím po pevné náruči…“

Hajný pochopil, a jelikož se mu tu nabízela hezká mladá žena, byť kněžna, bez dalších okolků si ji vzal. Popadl ji do náruče a odnesl do manželské postele. Přilehl k ní, vykasal ji šaty nad pas, přisadil žalud na pysky a přirazil.
Kněžna nečekala tak prudký útok, nicméně poddala se tomu.
Hajný projížděl úzkou pochvu a jeho tlustý ocas ji zcela vyplnil. Cítil slast ze tření o poševní stěny a jen vzdychal. Kněžna vyhekávala svou rozkoš, a aby nekřičela nahlas, zatínala zuby.
Hajný si ji po chvíli otočil na břicho a vnikl do ní zezadu.
„Oúúú!“ zaskučela kněžna, ale pak se rozvzdychala a slastně sténala pod hlubokými mlaskavými přírazy.
Hajný si ji držel v pase, rytmicky přirážel a pak jí zezadu v dlaních promnul velká pevná prsa. Při vrcholu se jí vycákal na záda a oznámil, že už musí zpět do služby a zmizel v lese.
Kněžna ještě dlouho ležela bez hnutí a po tváři jí tekly slzy štěstí.

***

„Och..och… ještě!“ linulo se z okna lesovny, jak paní lesní poskakovala na tvrdém ocasu a skučela, hekala a sténala pod stupňující se slastí.
„Ano..ano…už…jooo…budu! Jooooo!“ křičela a poševní svaly pevně sevřely ocas a dávka semene jí plnila dělohu.
Bořivoj si ještě nechal od ní celý ocas olízat, než ji plesknutím přes zadeček pustil do kuchyně dovařit večeři. Konečně ji měl ve své moci.

Sotva pan lesní ráno opustil dům, už byl Bořivoj v kuchyni a vyšukal ženu na stole. V poledne ji píchal na lavici s výhledem do dvora, zda se neblíží pan lesní k obědu a odpoledne, kde se dalo.
Paní lesní byla ráda, když se muž vrátil navečer domů a ona měla pokoj. Pičku měla celou bolavou, ale i tak si nemohla pomoci. Ten tvrdý veliký ocas byl prostě fantastický. Na druhou stranu trpěla svojí nevěrou vůči manželovi.

Ten už naopak začal být s adjunktem spokojen. V práci se zlepšil a sálala z něj síla a pozitivní energie.
„Kde se to v něm bere?“ brumlal si pod vousy, ale i sám byl celý nabuzený, že se jednou večer přitulil ke spící ženě.
Pan lesní s potěšením zjistil, že mu stojí ocas, a tak nečekaje na nic, zatlačil ji ho dovnitř. Pochva se pod tlakem rozevřela a to už se žena probudila.
„Co se děje Boři…..óóó tos ty, drahý?“ rychle se zorientovala.

Pan lesní naštěstí se soustředil na zásun a neposlouchal.
„Nelíbí se ti to?“ pokračoval v proniku.
„Líbí,“ snažila se dát najevo radost, ač ji po několikanásobném šoustání všechno bolelo.
„Pořádně mi to udělej, chci dítě!“
Tím pana lesního tak vzrušila, že do ní zarážel ocas prudkými přírazy. Žena sténala a vzdychala, nakonec se udělala a stahy pochvy přivedly k výstřiku hluboko do dělohy i manžela.
Ten spokojen sám se sebou ihned usnul a paní lesní doufala, že z přebytku spermatu v jejím těle se ujme to správné sémě.

***

Kněžna oblečena v šatech, které ji ze zámku donesla hajná, si vykračovala lesními stezkami a záměrně zatěžovala nohu, aby zjistila, jak na tom je.
Tušila, že by se měla vrátit na zámek, ale tvrdý ocas hajného ji zdržoval na Samotách. Od doby, co se mu nabídla, si ji teď bral kdykoliv to šlo, což ale bylo jen zřídka.
Doma byla manželka a v lese ho stále honil pan lesní.
Občas si dali rychlovku někde na pasece, nebo v mlází, ale poté co ji tam pokousali mravenci, se lesním dostaveníčkům vyhýbala.

A tak v lehkém zamyšlení chodila lesem a netušila, že z druhé strany lesem spěchá adjunkt se vzkazem do lesovny Na Hřebenech.
Ten se v lese vyznal, a tak to bral nejkratším směrem, když si všiml nějaké postavy. Skryl se za strom a vyčkával. Postava se přiblížila. Poznal v ní mladou, hezkou ženu oděnou v lepších šatech.
„Že by nějaká žena z města na procházce?“ přemítal a začal mít na ni chuť.

Když ji zaskočí zezadu, nebude mu ani vidět do tváře, odbude si to a zmizí. A od uvažování přešel k činu.
Když ho kněžna přešla, aniž tušila, že je sledována, vyskočil z úkrytu, sevřel ji paží kolem krku a povalil na zem. Kněžna leknutím vykřikla, ale víc už nestačila.
Ležela na břiše a cítila, jak na ni leží těžké tělo a vyhrnuje ji šaty. Druhou rukou ji stále tiskl krk, takže jen sípala a jen bezmocně máchala rukama. Chtivá ruka ji sjela mezi nohy a prst zajel do pochvy.
Sípavě vykřikla a prohnula se v zádech. Prst vnikal dál a posléze se přidal druhý a oba ji prudkými pohyby šoustaly.
Kněžna se stále marně zmítala, ale neznámý muž se jí vklínil mezi nohy a pak cítila, jak prsty vystřídalo něco většího, tvrdšího a bezohledně to do ní vniká.
Tvrdý ocas do ní zajel a po několika prudkých přírazech byl v ní zaražený až po kořen. Docela to bolelo, ale nijak si nepomohla, a tak jen bezmocně hekala v rytmu rychlých přírazů. Stisk krku povolil, a tak se mohla konečně volně nadechnout.

„Bože…oúúúú…ach…ach!“ hekala bolestně.
Muž za ní funěl a pak z ní slezl a cítila, jak ji zvedá do kleku. Chtěla se otočit, ale muž vyštěkl: „Koukej dopředu, doroto!“ a udeřil ji pěstí do zad.
A tak nevěděla, kdo to je, a ani hlas jí nebyl povědomý.
Neznámý muž ji dál mrdal zezadu a počáteční bolest už trochu povolila. Ne že by si to užívala, ale tření už nebylo tak nasucho.
Pak ucítila ruce, jak ji vnikly do dekoltu a mnuly prsa. Její velké prsy teď neznámý muž hnětl a prsty dráždil bradavky, které se napřímily a ztvrdly.
„Ach..ááá!“ tiše vzdychla a v klíně se uvolnily šťávy.
Bořivoj to poznal a zrychlil teď už uvolněné přírazy do jejího klína. Ocas dosahoval až na dno úzké pochvy a tření a pocit převahy nad neznámou ženou ho naplňovalo slastnými pocity. Jak začal cítit počínající stahy, s funěním se do ní vyprázdnil.
„Áááách….ty děvkooooo!“ řval v extázi a plnil ji celodenní dávkou, neboť dnes ještě nešukal a užíval si stahy pulsující pochvy.
Pak z ní vyjel, strčil do ní, že upadla na břicho a zmizel v lese.
Kněžna se ohlédla, ale viděla jen temnou postavu mizící mezi stromy.
„Ach, dobrý bože!“ ztěžka vstala a pomalu se vracela do hájovny.

Ten den si nechala poslat pro kočár a vrátila se na zámek. Hajným pak ještě poslala peněžitý dar za poskytnuté služby. Nikdo se nedozvěděl, co se jí v lese stalo a ani Bořivoj nevěděl, s kým měl tu čest.

***

Do lesovny Na Hřebenech dorazil Bořivoj ve veselé náladě. Pan lesní Junek doma nebyl, jen jeho služebná, asi patnáctileté děvče, krev a mlíko. Bořivojovi se líbila a i přes nedávný sex v lese se pokusil o bližší seznámení, ale nepochodil.
Dívka nebyla tak bezbranná, jak se zdálo. Když zkusil ji obejmout a sáhnout na prsa, výrazně se dmoucí pod košilkou, děvče držící koště, ho použilo jako zbraň a uštědřilo mu několik bolestivých ran, že Bořivoj pohodil vzkaz na stůl a zbaběle uprchl, proklínaje dívku i celou lesovnu.
Po zbytek dne pak neměl, k ulehčení paní lesní, na sex ani pomyšlení.

***

Nastala zima a adjunkt Bořivoj si dál užíval mladého těla krásné paní lesní, jak jen to šlo. Jelikož i pan lesní se zázračně sexuálně vzmohl, měla toho žena až nad hlavu a děsila se dnů bez manžela a naopak i nocí s manželem. Kupodivu stále neobtěžkala, na což čekala už docela zoufale.

Naznačovala manželovi, že by mohl adjunktovi dávat víc práce, ale pan lesní si do toho nenechal mluvit, a tak měl Bořivoj v podstatě volné pole působnosti.
Paní lesní se mu nedokázala vyhnout, a pokud mu odmítla poskytnout tělo, dočkala se výhrůžek a později i násilí, kdy si ji prostě vzal, ať chtěla, nebo ne.

Udeřily tuhé mrazy a pan lesní se více zdržoval doma. To ženě vyhovovalo, ale sotva nastala obleva, byl zase venku a nadržený Bořivoj právě na tyto chvíle čekal.
Hned při nejbližší příležitosti ženu zaskočil v kuchyni. Ta se vehementně bránila.
„Tak takhle ne!“ rozčílil se Bořivoj a ohnul ji přes stůl. “Zapomněla si, že mi musíš hezky podržet?” zasyčel.
Vyhrnul jí sukni a hned do ní vnikl. Zajel tak hluboko, až zaprosila.
„Ne…prosím..ne…tak rychle..och..och!“

Bořivoj mlčel a jen slastně vzdychal, jak tohle tělo už neměl kdovíjak dlouho, a tak si to užíval.
„Ne…už nechci!“ vzpínala se žena, ale jinak byla úplně bezbranná.
Bořivoj mlčky přirážel stále rychleji a ještě ji vyhrnul košilku a prohmátl prsa.
„Tak co, děvko, líbí se ti to, jak tě mrdám, po takový době? “ vzdychal a stále prudce přirážel.
Žena mlčela, ale vzápětí pocítila záškuby a výstřik semene do dělohy. Pak si mlčky spustila a urovnala sukni.
Jenže Bořivoj ještě nehodlal končit, neboť samou nadržeností mu péro znovu stálo. „Pokračujeme!“ povalil ji na lavici pod oknem.
Doširoka ji roztáhl nohy, košilku úplně roztrhl, aby ji mohl mnout a líbat prsa a pak prudce přirazil. Tvrdý ocas do ní vnikl až po kořen. Žena vzdychala, jak ho cítila hluboko v sobě a taky jí to začalo dělat dobře. Bořivoj ji jazykem přejížděl a mezi rty drtil naběhlé bradavky a prudce přirážel proti vzpínajícímu se tělu.

***

Pan lesní se rozčilen vracel domů, Zase ti pytláci mu střelili nejlepší kusy! Už byl v chodbě, když z kuchyně zaslechl sténání a vzdechy. Hned mu bylo vše jasné.
„Jo..jo..krásně …mrdáš!“ hekal Bořivoj a bylo vidět, že brzo už bude.
„Oh…oh!“ žena sténala a vychutnávala si jeho ocas v sobě, když cukavé pohyby prozradily, že právě jí podruhé plní semenem.

Náhle se otevřely dveře do kuchyně. Oba ulekaně vzhlédli.
“Ty bastarde!” zařval pln zloby pan lesní a namířil puškou na Bořivoje.
“Teď už vím, co tě stále táhne do lesovny!”
Bořivoj rychle vstal a snažil se stojící ocas uklidit do kalhot.
“To je mýlka…to je…..aaah,” a vzápětí padl v mraku dýmu a spáleného prachu po výstřelu.
Kule mu projela srdcem.
Paní lesní se dala do zoufalého pláče, protože očekávala totéž, ale muž si jí nevšímal. Otočil se, práskl za sebou dveřmi a odešel do města.

C. k. policejní komisař Trachta případ uzavřel rychle. Adjunkt Bořivoj Blum byl obviněn z napadení a znásilnění paní lesní Nývltové. Její muž bránil její čest a došlo tak k usmrcení pachatele. Vše tedy bylo v pořádku a manželé si oddechli.

***

Poslední vzpomínkou na pana adjunkta bylo následné těhotenství paní lesní, ovšem, kdo je skutečným otcem, ale netušila ani ona sama.

4 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
11 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Bob Romil

Sice se tu už několikrát probíral nedostatek komentářů a to, že autoři odezvu potřebují / mají rádi, ale tentokrát to nebude pochvalné čtení. Nic ve zlým, ale nějak mi tenhle příběh nezaujal. Strašně nerad kritizuju, obzvlášť, když sem vlastně nikdo nepřispívá, ale jako kdybych tuhle historickou exkurzi od tebe četl mnohokrát. Jen se mění jména osob, místa a dějinné období. Šukání je tu sice spousta, ale bez atmosféry, vášně nebo jiskření mezi postavami. Jen takové hrc prc a další zářez na pažbě. Omlouvám se, ale prostě jsem od tebe četl mnohem lépe zpracované povídky.

Bob Romil

Maříka jsem nečetl, jen jsem knížky kupoval do rodiny, takže i možná proto jsem to viděl jak píšu. Na tvojí verzi panice se těším, bohužel se asi moc stydí 🙂 , protože podle plánovacího kalendáře se měl dnes dostavit a nějak ho nevidím.

Martin

Nevím Káju Maříka jsem nečetl , ale mě to spíše připomíná podobně laděnou povídku o pytlácké rodině . Moc vzrušující to sice není , ale kdyby to bylo rozděleno na dvě části Hájovna a Lesovna . Tak odpadne délka povídky , která to lehce zabíjí .

harai

Káju Maříka jsem tipnul správně 🙂

.....

Proboha, tento šílený autor to je jak když dochtor Macek chce psát pokračování Satrunina. Jak správně tvrdil generál Ivanov, u policie vydrží do penze jen podivíni a debilové…

Tomáš

Nic moc komentář, který je navíc stejný, jako jiný komentář k jiné povídce. Trochu se opakujete 😉

x.p

Kdyby to sem aspoň necpal v pracovní době po služebním intranetu krajského policejního ředitelství na Zbraslavi…

Martin

Závidíš , že píše možná v pracovní době . Piš taky , aspoň tu bude víc povídek 😉

Tomáš

máš bujnou fantazii a to se cení. Zkus něco napsat a nezávidět jiným a nepsat své vymyšlen názory a vydávat je, jako za fakt 😉

Nenechal

Nejpodstatnější český problém vidím v tom, že česká údolí jsou zaplněna rozhlednami.

11
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x