Sto kilo krásy 03

Toto je 3 díl z 5 v seriálu Sto kilo krásy

Příští sobotu si leckdo mohl všimnout, že Jaruška a její šamstr na čajích chybí. Protože chodili pravidelně, bylo to lidem divné. Avšak děvčata, co tancovala s vojáky, brzy přišla záhadě na kloub. Sálem se zvolna nesla zvěst, že Jaruška přišla o milence, protože byl náhle převelen a to na trvalo. Někteří Jarušku litovali, jiní se zlomyslně bavili a nabízeli sázky, jak bude postižená krasavice tuto ztrátu snášet. Zda bude „nosit smutek“, nebo zda se otřepe a vrátí se ke své osvědčené praxi, totiž k náhodným úlovkům.

Jaruška se tu jobovku dověděla poněkud složitým způsobem. Viktor jí totiž před svým nenadálým odjezdem stačil napsat dopis. Požádal jednoho kamaráda, rovněž bažanta, aby jej co nejdřív jeho milované osobně předal. Jenže kamarád taky nevisel na hřebíku a tak se dopis k adresátce dostal se zpožděním dvou dnů. Dotyčný vojcl si na Jarušku počkal na bráně, když šla z práce. Krátce spolu rozmlouvali, stranou proudícího davu lidí. Stručně ji řekl co a jak. Že Viktor byl převelen do Kostelce a že v podstatě nic jiného neví. Pak ji předal dopis a rozloučil se. Tato jejich sotva tříminutová rozmluva však stačila k tomu, aby se hned rozezněly tamtamy, že ta všemdalka, byv opuštěná jedním, hned si nabrnkla jiného vojáka.

Jaruška osaměla a stranou od davu otevřela dopis. Viktor ji tam líčil své zklamání, že se s ní nemohl rozloučit osobně. Dál ji ujišťoval o své nehynoucí lásce a sliboval ji, že o sobě dá co nejdřív vědět. Dále sliboval, že udělá vše, aby se za ní dostal co nejdříve.   Stála tam jak praštěná a pořád nemohla pochopit, jak je to možné, že když se na ni konečně usmálo štěstí, mělo by to skončit tak náhle a krutě. Jako ve snách přišla domů a zalezla do svého pokojíčku. Tam si docela upřímně poplakala a pláč ji ku podivu přinesl ulehčení. Bylo ji jasné, že teprve teď se ukáže, jak pravdivá byla slova lásky, která ji Viktor při milování šeptal do ucha.
Čekala několik dní, než se konečně dočkala. Přišel dopis. V něm Viktor z jedné strany naříkal a lál osudu, ale z druhé strany ji sliboval, že jak jen situace dovolí, že se za ní rozjede. Důležité bylo, že napsal svoji novou adresu, takže Jaruška hned sedla a napsala mu nejdelší dopis jaký kdy stvořila. S drobnými chybami, ale upřímně mu na 8 stránkách vylíčila, jak ji to jeho náhlé zmizení sebralo a projevila ochotu za ním dojet, pokud ji napíše, kdy by to mohlo být.

V následujících týdnech se rozběhla čilá korespondence. Dopisy, tak žhavé, že málem shořel papír, na kterém byly psány, proudily oboustranně a často, téměř denně. V podstatě to byly bláhové a naivní bláboly, které zná každý z nás, kdo musel v té době spoléhat jen a pouze na listovní styk. Bylo jisté, že Viktor si v novém působišti nemůže zpočátku moc vyskakovat. O nějakém opušťáku si mohl nechat jenom zdát. A vycházka od 15 do 22 hodin by zase nestačila na cestu 50 km, spojenou s několika přestupy.
Nakonec první cestu postoupila Jaruška. V jednu zimní sobotu nastoupila, ještě za tmy, do ranního autobusu do Prahy a vydala se na dlouhou cestou za miláčkem. Táhla sebou tašku plnou dobrot, protože si již dávno všimla, že Viktor je věčně hladový. Správně usoudila, že cesta k srdci prochází žaludkem a tak si miláčka vykrmovala, aby podával očekávané výkony. Její kundička byla také patřičně vyhladovělá a tak během cesty stále jenom vymýšlela různé varianty toho, jak a kde by se s Viktorem pomilovala.

Když se konečně setkali na Kosteleckém nádraží, byla to scéna jak ze špatného filmu. Vlítli si do náručí, dlouze se objímali a líbali, až se po nich lidé pobaveně ohlíželi. Nakonec skončili v hospodě na náměstí a oba si dopřáli horkou držkovou polévku. Když trochu rozmrzli, začali si vyprávět, co je u koho z nich nového.
Viktor povykládal o tom, jak se sžil s novým prostředím. Kupodivu si příliš nestěžoval. Byl dobře vycvičen a tak celkem dobře zapadl do obsluhy jednoho děla. Ostatní jej přijali celkem bez problémů. Propastný rozdíl mezi bažanty a mazáky se již trochu setřel a všichni záklaďáci si už mezi sebou tykali. Také důstojníci byli celkem snesitelní. Až přijdou v dubnu nováčci,  z Viktora bude mazák a zbytek vojny mu už lehce uteče.

Jaruška toho moc nového k povídání neměla. Doma i ve fabrice bylo vše při starém. Vyznala se z toho, že na sobotní tancovačky sama nechodí a že ji strašně chybí mazlíkování s ním. Při tom mu tiskla lýtko k noze a s potěšením vnímala, že ji kradmo rukou hladí po stehně. Naštěstí byla hospoda téměř liduprázdná a tak jejich tulení nikoho nepohoršovalo. Potom začali plánovat, jak budou pokračovat dále. Viktor přišel s nápadem, že někdy příště by si mohl zažádat o vycházku až do půlnoci a že by si mohli zajistit pokoj v místním hostinci. Už věděl, že hostinský není k vojákům tak komisní, aby od nich žádal oddací list.
„Víš Jaruško myslel jsem to tak, že bych na tvoje jméno rezervoval pokoj. Ty bys přijela kolem poledne a normálně by ses nastěhovala. Já bych potom za tebou přišel a zůstal bych s tebou až do 23,00. Pak bych odešel do kasáren a ty bys krásně hajala až do rána. V klidu bys posnídala a v pohodlně vyrazila na cestu domů. Co ty na to?“
Jarušce se to líbilo a byla potěšená, že s něčím takovým přišel. Jenom litovala, že se to nemůže uskutečnit již dneska. Viktor sice iniciativně navrhl, že se dojde zeptat, zda by pokoj nebyl volný již na dnešek, ale Jaruška jej zarazila.
„Viki, nezlob se, ale dneska to nejde. Ne, nemám své dny, ale řekla jsem doma, že se večer vrátím. Kdybych nepřišla domů, tak je máma schopná běžet na Veřejnou Bezpečnost.“

Viktor se nerad rozloučil s nápadem na nečekaný šoust. Stejně ale pořád spekuloval, jak a hlavně kde by si spolu mohli urvat alespoň rychlovku. Venku sice bylo studeno, ale nemrzlo a nepršelo. Vzpomněl si na starý kamenný most. Na mostovce byla silnice a z jedné strany chodník pro pěší. Uprostřed byla jakási kaplička s otevřeným výkleňkem otočeným k řece. Byl odtamtud krásný výhled na panoráma kostela na protějším vršku.
Od myšlenky k provedení stačila necelá hodinka. Viktor zaplatil útratu z peněz, které mu Jaruška podstrčila. Pak ji poslal na záchod s pokynem, aby si sundala kalhotky a už si je nebrala. Vyšli do větrného dne a zamířili k mostu. Podle Viktorova předpokladu tam byl minimální provoz. Občas přejelo auto, ale po chodcích nebylo ani památky. Nikomu se do větrného nevlídného dne nechtělo. Když došli k výkleňku, kde bylo aspoň závětří, pochopila Jaruška, k čemu se schyluje.

„Prosím tě, Viki, tady ne. Vždyť může každou chvílí někdo jít kolem,“ zaprosila, ale ne příliš přesvědčivě. Viktor ji mezitím pevně objal a začal líbat. Brzy mu zvláčněla v rukách. Obrátil ji a ohnul přes zábradlí. Pak rozepnul těžký, vojenský mantl a zatímco ji zvedal sukni, vyprostil z poklopce utahováka. Následně se přitiskl na její nahou prdel a cípy mantlu spustil jak oponu. V příštím okamžiku už mu bylo všechno jedno a nepřestal by, ani kdyby šlo kolem celé procesí.
V následujících několika minutách vnímal jenom, jak jeho fešák krásně klouže v teplé kundě a jak jej ta mrška sladce ždímá. Jaruška vzorně spolupracovala a spokojeně funěla. Na rozdíl od Viktora podobný „zimní“ skok už zažila. Byla to před rokem, kdy ji klátil jeden ožralý ženáč pod viaduktem, ve sněhové vánici. Na rozdíl od Viktora se tomu chlápkovi ve vrchovatě středním věku, nechtěl pták v tom mrazu postavit. Při této vzpomínce se mimoděk usmála a byla ráda, že ji Viktor v tu chvíli nevidí do obličeje.   Viktor byl sice nadržený, ale taky už od Jarušky dostatečně vyučený, takže se dokázal kontrolovat.
K zásunu došlo tak rychle a překotně, že mu ani nestačila natáhnout šprcku, přestože měla krabičku připravenou v kabelce.
„Viki, prosím tě, ne, ne, ne, nenechávej to ve mně,“ vyrážela ze sebe Jaruška v rytmu jeho přírazů. Slyšel ji a ku podivu i poslechl. Ještě několik šťouchů a vyškubl ptáka ven. Před tím ještě stačil zašmátrat v kapse po kapesníku. Sice by ji to moc rád fláknul na prdel a na záda, ale byl natolik ohleduplný, že nechtěl, aby ji to pak studilo. V rajcu však v kapse nahmátl místo kapesníku pletenou rukavici a tak jeho stříkance skončily v ní.
Druhou rukavicí ji pak utřel mokrou frndu a sobě ptáka. Teprve pak našel až dole v kapse postrádaný kapesník.   V rychlosti se potom upravili a časově jim to vycházelo tak akorát na nádraží.

Vlak již byl přistavený, ale do odjezdu chybělo ještě asi 10 minut. Nastoupili do něj a radostně vzali na vědomí, že je tam příjemné teplo. Byl prakticky prázdný a tak si vybrali místo, Jaruška si uložila tašku a svlékla kabát. Měla na sobě vypasovaný svetřík, který dával vynikat jejímu imposantnímu poprsí. Viktor neodolal a znovu ji objal. Nezapomněl při tom pomuchlat její kozy. Pohled mu mimoděk sklouzl na hodinky. Všimla si toho a pochopila.

„Vím na co myslíš, ale na to už opravdu není čas,“ usmála se na něj. „Neboj, příště už to bude v postýlce,“ dodala slibně.
Za malou chvíli se ozvalo na peróně pískání a Viktor vyskakoval z pomalu se rozjíždějícího vlaku.
Za dalších 14 dní se návštěva opakovala, podle scénáře, který připravil Viktor. V hotelovém pokoji, poprvé v opravdové posteli, dováděli vášnivě a vynalézavě. V koupelně si nejprve dopřáli nádhernou předehru a potom několik hodin nepřetržité mrdačky.
Vyzkoušeli všechny možné polohy. Misionáře následovaly nožky na výložky, nůžky, provaz, lištička a pejsci. Viktor si v duchu blahopřál. Ani ve snu jej nenapadlo, že sbalí a natrvalo získá tak vynikající a náruživou milenku. Živočišně při tom řvala a nepřestala chválit jeho stále naběhlé péro a výdrž. Po jednotlivých výstřicích mu vždy sundala gumu a ochablého bojovníka pusinou ošetřovala tak profesionálně, že v neuvěřitelně krátké době byl schopen dalšího zásunu.

Viktor byl okouzlen a nadšen. Na závěr si dopřáli jeho nejoblíbenější polohu – na koníčka. Čas se pomalu nachyloval k 23. hodině a bylo třeba myslet na jeho odchod do kasáren. V dokonalém rauši byl už pevně odhodlán vzít si Jarušku  za ženu. Ani si nedovedl představit, že by to mohlo být jinak. Také ji to řekl a byl nesmírně šťastný, že mu na jeho neobratnou žádost o ruku dychtivě kývla. Dostala za úkol sdělit tuto novinu svým rodičům. Na oplátku ji Viktor sdělil, že již také domů napsal, že si udělal vážnou známost a  pomýšlí na svatbu.

Jaruška jej za tuto radostnou novinu odměnila ještě jedním vášnivým milováním. Dokonale vyšukaný opustil Viktor nerad svoji prcničku a vyrazil do polí směrem k palpostu. Jaruška si ještě opláchla svoji krásně rozbolavělou kundičku a za pár minut již spala zdravě a tvrdě, jako už dlouho ne.
Doma to budoucí nevěsta vyřídila celkem snadno. Mámě sdělila, že toho vojáka, co s ním už půl roku chodí, si hodlá vzít. Ta ji podrobila informativnímu výslechu a nejvíc ji zajímalo, kde budou bydlet. S určitým ulehčením vzala na vědomí, že Jaruška hodlá zůstat doma a Viktor se prostě přižení a zařídí si zaměstnání ve fabrice.
Táta, ukázkový podpantoflista, to bez řečí vzal na vědomí. Matinka jej hned zaúkolovala, že bude muset upravit podkroví, aby měli mladí kde bydlet. Když se po nějaké době dočkal Viktor opušťáku, nezamířil domů, ale rovnou za Jaruškou. Byl vlídně přijat a jeho žádosti o ruku bylo milostivě vyhověno.

Upřímně řečeno, Jaruščiným rodičům spadl kámen se srdce. Konečně bude holka pod čepcem. Však už jim ta její žhavá kundička dělala vrásky. Mladým bylo dovoleno spát spolu v široké manželské posteli. Tento masivní, ale prastarý dřevěný kus nábytku byl podroben náporu tak vášnivému, že nevydržel a uprostřed noci se prostě rozpadl. Milenci se sice snažili trucující nábytek dát zase do kupy, ale nakonec dokončili své milostné hrátky na koberci vedle postele. Na rozsypanou postel přišla máma až při úklidu po Viktorově odjezdu. Když táta lepil jednotlivé kusy dohromady, jenom si pro sebe zabručel:
„To bych v životě nečekal, že takový nemrcouch dokáže naši Jarušku tak rozpálit.“
Představa dvou rozvášněných těl jej tak inspirovala, že navečer se pokusil přimět svoji sedmou svátost k plnění manželské povinnosti. Ta z toho byla tak vypleskaná, že mu bez protestů vyhověla. Zatímco prováděl ty „směšné pohyby“, jeho polovice se dívala kamsi vzhůru a nakonec řekla :
„Tak koukám, Františku, že bychom měli vymalovat.“

Měsíce plynuly a vojna se Viktorovi utěšeně krátila. Už stříhal metr a chystal se, že hned po splnění nejčestnější povinnosti, zakotví v přístavu manželském. Zaměstnání ve fabrice měl již přislíbené. Byl v civilu svářeč a to byla žádaná a dobře placená profese.
Tatík také nezahálel a s partou kamarádů z hospody a práce makal v podkroví. Nakonec z toho byly dvě pěkně, dobře isolované světničky. Navíc se chystala rozsáhlá výstavba podnikových bytů a noví zaměstnanci měli v pořadníku přednost. Samozřejmě pouze ženatí a za děti byly body navíc. Baráky se ještě ani nezačaly stavět a pořadník byl dlouhý jak týden před výplatou. Svobodárna praskala ve švech a tak představa bydlení v útulném podkroví s milovanou bytostí, která byla ochotná se milovat kdykoliv a kdekoliv, byl pro Viktora víc než příjemná.

Když nastal konečně dlouho vytoužený den a Viktor byl propuštěn do civilu, zamířil rovnou k Jarušce. Za 2 roky vojny dospěl a zmužněl, takže jeho civilní šaty mu byly malé a vypadlo to, jako by je měl po starším bráchovi. Budoucí tchán si jej vzal diskretně stranou a vnutil mu 2 tisíce korun.
„Jaruška s tebou zajede do Prahy a trochu tě oblíkne. Stejně potřebuješ oblek na svatbu. Počítám, že i ten, co máš doma by ti už asi moc neseděl.“
Viktor rozpačitě mumlal slova díků, ale tatík mávl rukou.
„Je to naše jediná holka, tak na ni šetřit nebudeme. A taky nechci, abys tady chodil, jako hastroš.“

Druhý den Viktor zašel na osobní oddělení, ale tady už to tak hladce neproběhlo. Měl propadlý Občanský průkaz a navíc neměl ukončený pracovní poměr v minulém zaměstnání. Dostal tedy pokyny, co všechno musí zařídit. Odpoledne zajeli s Jaruškou po šichtě do Prahy a utrhli drápky všem darovaným penězům. Starostlivá milenka jej oblékla od hlavy k patě a navečer již přijel oblečený v novém, jako opravdový ženich.

V sobotu se vypravil domů, aby si vyřídil všechny formality. Víkend strávil s rodiči a navečer se zastavil v místní hospodě. Byla plná a našel tam i téměř všechny své vrstevníky a spolužáky, kteří většinou byli v těchto dnech rovněž propuštěni z vojny. Přivítal se s nimi a zároveň se loučil s vysvětlením, že si na vojně našel holku, s kterou se ožení a zůstane u ní.
V pondělí si vyřídil všechny papírové úřední záležitosti. V prodlouženém OP měl razítko o ukončeném pracovním poměru a odhlášku od trvalého pobytu. Od maminky si vyžádal svůj rodný list a výuční list. V úterý se rozloučil s rodinou a celý nedočkavý nasedl do vlaku, aby byl co nejdřív u své boubelaté milenky. Celou cestu se těšil jen na to, jak spolu po večeři zapadnou do postýlky a rozjedou své fantastické milování. Jeho očekávání se vrchovatě splnilo a a Jaruška mu po 3 dnech půstu předvedla hotový šukací maraton. Nejvíc si oba cenili, že nikdo z nich nemusel opouštět teplou postýlku a někam spěchat. Místo toho usínali v těsném objetí.

Když následující týden nastoupil do fabriky, byl partou svářečů zpočátku brán jako „ten zoufalec, co si bude brát tu blonďatou štětku“, ale do očí mu to nikdo neřekl. Když pak ale chlapi viděli, že řemeslo umí a že je to jinak docela férovej chlapík, tak mezi ně docela dobře zapadl. Jak by se řeklo tehdejší mluvou kádrových posudků, „do kolektivu se zapojil a ten jej přijal.“
O měsíc později se konala svatba.

Navigace v seriálu<< Sto kilo krásy 02Sto kilo krásy 04 >>

Autor

5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x