Sto kilo krásy 05

Toto je 5 díl z 5 v seriálu Sto kilo krásy

Utajená svatba se skutečně vydařila. Ve vesnici, ani ve fabrice neměl nikdo ponětí, že Sto kilo krásy konečně zakotvila v přístavu manželském. Jaruška si v tichosti zašla na Osobní oddělení a tam nahlásila změnu jména.Teprve úřední cestou se toto tajemství postupně dostávalo ve všeobecnou známost. První si toho všiml mistr skladu, když fasoval pro své ovečky tzv. píchačky. Starší čtenáři vědí, o čem mluvím a mladším je třeba vysvětlit, že to byla karta příchodů a odchodů. Pan mistr udiveně koukal na píchačku, kde bylo uvedeno jemu neznámé jméno: Jarmila Bejčková. Krátkým dotazem zjistil, jak se věci mají a s kamenným ksichtem později předal kartičku Jarušce. Nijak to nekomentoval, protože byl nasraný.
„Když jsme té kundě nestáli za to, aby nám to řekla, tak nemůže čekat, že ji budeme blahopřát,“ pomyslel si.
Samozřejmě si to nenechal pro sebe a tak nejdříve v trubičkárně a odtud postupně po dalších provozech, se šířil nejnovější drb, že ta blonďatá kráva, (svině, Stokilíčko, měchna, Pupek), je ze dne na den pod čepcem. Leckdo ani nechtěl věřit, že by se našel někdo tak pitomý, kdo by si tu všemdalku vzal. Další, kdo to mohla zcela zasvěceně potvrdit, byla účetní, paní Stoklasová, která rovněž dostala výplatní sáček s novým Jaruščiným příjmením.

V následujících několika dnech byla Jaruška zastavovaná a zpovídaná od známých i méně známých spolupracovníků. S lehkým uzarděním každému potvrzovala, že ano, že je skutečně vdaná. Viktor to měl jednodušší. Do svářovny přinesl litrovou láhev s nazrzlým obsahem a spolupracovníkům nalil čistého rumu. Vzali to na vědomí a při tom mu prozradili, že mu mezi sebou za jeho zády říkali Svaťák. To proto, že chodil s Jaruškou Svatou. Ale jak kdysi napsal Karel Čapek, nic není staršího, než včerejší noviny a stejně to dopadlo i s novinkou o utajené svatbě. Lidé to prostě vzali a po čase vyšly na světlo Boží jiné drby a na tenhle se zapomnělo.

Jaruška s Viktorem zatím žili tak trochu mimo běžný svět. Nezajímaly je klepy a prožívali si spolu nerušeně nekonečné líbánky. Chodili spolu do závodní jídelny a měli tam „svůj“ vyhrazený stůl pro dva, v rohu místnosti. Zpočátku trochu budili pozornost, protože se k sobě pořád měli, ale po čase si lidé zvykli. Byli spolu téměř 24 hodin denně. Do práce i z práce chodili pěšky, drželi se za ruce a vlastně ani nevnímali dav lidí, který kolem nich proudil. Hned po příchodu domů spěchali do svého hnízdečka lásky v podkroví a tam se oddávali radovánkám, dokud Viktorovi síly stačily. Když zcela vysílený odpadl a usnul, Jaruška jej nechala spát a vykradla se dolů, kde pomáhala mamince v domácích pracích.

Viktor si obvykle trochu pospal a přišel dolů až těsně před večeří. Hladově do sebe hodil jídlo a pak společně všichni čtyři povinně vyčuměli televizní program. Potom následovala společná koupel novomanželů v prostorné koupelně. Jaruška zpočátku vyžadovala menší zálohu na večerní milování, ale Viktor to velmi brzy rezolutně odmítal. Radovánky ve vaně mu vůbec neseděly, protože si spolu nedokázali vypracovat tu správnou koupelnovou technologii mrdání a on byl vždycky omlácený a otlačený. Mnohem milejší mu bylo šukání v široké posteli, kde začal preferovat polohu na misionáře. Po vystříkání se dlouho rozvaloval na Jaruščině cejše a připadal si jak na nafukovací matraci.
Říkal tomu válcovačka a vůbec nehleděl na to, že Jaruška tuto polohu moc nemilovala. Zůstával na ni ležet, dokud mu pěchovák nezměkl a nevyklouzl. Potom se odvalil, nechal Jarušku lovit naplněnou šprcku z nenasytné kundy a během několika minut tvrdě spal.

Pokud měl štěstí, spal nerušeně až do rána. Mnohem častěji se mu však stalo, že jej ze sladkého spánku probudila hbitá ručka, která mu zkušeně, ale také nekompromisně honila jeho unaveného bojovníka. Jaruška toto sladké probuzení milovala. Mohla si být jistá, že Viktor měl v polovině noci již natolik dobité baterky, že se mu nakonec ta jeho kláda přece jen postaví. Stačilo ji, když ten nástroj potěšení byl alespoň v polotuhém stavu, aby se bezpečně prodral do věčně chtivé jeskyňky. Dobře věděla, že jak tam jednou je, v krátké době zhutní natolik, aby odvedl, co se od něj čekalo. Potom mu pečlivě nasadila gumu, převrátila se na bok a nastavila mu svoji širokou prdel k zásunu. Ráno se to zopakovalo, pouze s tím rozdílem, že tentokrát se vyhoupla na koníčka a téměř veškerý pohyb obstarala sama. Od Viktora se očekávalo pouze to, že naplní nasazenou šprcku.

Následovala společná snídaně a cesta na šichtu. Kousek za vrátnicí se rozloučili krátkým, ale vřelým polibkem a každý zamířil na své pracoviště. Doba směny byla vlastně jediným časem, kdy byli od sebe odloučeni. Tedy kromě té půlhodiny, kdy spolu poobědvali v závodní jídelně. Viktor byl zdravý, mladý muž, který měl potence na rozdávání. Ale, jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. Přestože byl před tím, než Jarušku poznal, sexuálně zcela nezkušený a tudíž i nevybouřený, najednou mu přebytek sexu začal vadit. Navíc, jeho okouzlení mrduchtivou a nenasytnou Jaruškou, se začalo pomalu vytrácet. Najednou začal kolem sebe vidět i jiné ženy, které lahodily oku a jistě by jej dokázaly uspokojit zrovna tak a možná i lépe, než jeho zákonitá manželka. Kdyby se dalo mrdat očima, tak by Viktor asi obtěžkal valnou většinu ženských kolem sebe.

Skutečnost však byla mnohem prozaičtější. S vyjimkou doby, kterou strávil na stoličce ve svém svářecím boxu, byl pod neustálým dohledem své sedmé svátosti. Žádostivé pohledy, které vrhal na ženské kolem sebe, musel dobře utajovat, protože Jaruška byla jako ostříž. Navíc byl natolik přeprcaný, že by si ani netroufl na nějakou levotu. Hříšné myšlenky na mimomanželskou bokovku měl sice pořád, ale příležitosti byly prakticky nulové. Oči mu otevřela vlastně Helena, Jaruščina svatební svědkyně, která mu názorně předvedla, že kundu mají i jiné ženské a dovedou s ní chlapa přivést do ráje.

Nakonec to dopadlo tak, že se přímo těšil, kdy konečně přijdou Jaruščiny dny a on si od té nenasytky trochu odpočine. Tak nějak nenápadně si navykl chodit po večeři do hospody a mnohdy tam setrval až do zavírací hodiny. Za tu dobu vypil tak 3 piva a čas si krátil hospodskými řečmi a hraním kulečníku. Když se pozdě v noci potichu kradl do setmělého stavení, raději si ani nerozsvítil. Tiše doufal, že Jaruška už bude spát a pokud ji nevzbudí, má i on naději na klidný spánek. Bohužel, tato naděje většinou zhasla, protože jak vstoupil do temné ložnice, z postele se ozvalo výmluvné a velitelské:
„Tak pojď…..“

V tu chvíli byl rád, že je tma a není vidět výraz jeho obličeje. Několikrát se sice pokusil nafilmovat, že je sťatý a zcela k nepotřebě, ale Jaruška musela dostat co jí patřilo. Další starosti mu začala, zcela nečekaně, dělat i Helena. Nějak nebyla schopná narazit si dalšího nabíječe a tak se její zájem znovu obrátil k Viktorovi. Třikrát do týdne vozila ze skladu na vozíku do svářovny materiál a odvážela hotové svařence. Vždy se zastavila ve Viktorově boxu a chvíli tam s ním kecala, tak akorát na jednu cigaretu.

Několikrát si od něj dokonce nechala uvařit kávu v hliníkovém hrnečku, který Viktor ohříval plamenem acetylenového hořáku. Postupně  se jejich posezení začalo protahovat a Helena nikdy nezapomněla zatáhnout záclonu. Tyto návštěvy a sedánky samozřejmě nemohly uniknout pozornosti jeho spolupracovníků. Protože věděli, jakou má Včelí královna pověst, nakonec to za všechny vyjádřil svářeč Josef, dědek těsně před penzí. Když Helena zase jednou odcházela od Viktorova boxu, prohodil k ostatním významně:
„Tak mám dojem, že náš Viktor je zřejmě dobrej kanec.“

„Svaťákovi“ šly Heleniny návštěvy sice částečně  na nervy, ale zase mu zvyšovaly sebevědomí. Mohl si být sice jistý, že jej ostatní svářeči nerozkecají, protože podobné návštěvy v boxu, se zataženou záclonou, měl občas skoro každý z nich, ale určité obavy měl pořád.
Týdny a měsíce plynuly a u Viktora se začala projevovat ponorková nemoc, v souvislosti s Jaruščinou osobou. Začal na ni vidět jenom samé zápory. Najednou viděl, jak má neforemnou postavu, že chodí výstředně oblečená a její zmalovaný ksicht je každému pro smích.
Také její sexuální nenasytnost mu lezla na nervy. Mohl se tvářit jakkoliv nepříjemně a neochotně, mohl se s ní třeba před chvílí pohádat, ale Jaruška měla na všechny maléry jen jediný lék – pořádnou mrdačku. A tím bylo podle jejího slepičího mozečku vše bylo srovnáno a odpuštěno. Viktor si najednou začal připadat jako ve zlaté kleci. A při tom si v podstatě si nemohl na nic stěžovat. Měl dobrou práci, slušný výdělek, bydlel si nad poměry a dostával dobrou a vydatnou stravu. Sexu měl, co hrdlo ráčilo.

A to byl právě kámen úrazu. Začal mít oprávněný pocit, že byl v uloven na svoji nezkušenost a naivitu. Že práskaná mrdací mašina jej v podstatě zneužila. A pomalu v něm dozrával plán, jak napravit největší chybu svého života. Docházel k názoru, že pokud se neodhodlá k nějakému energickému řešení, bude to jeho konec. Všiml si, že nenápadně, ale pořád hubne, přestože žral jako těžce pracující. Naproti tomu Jaruška jen kvetla a utěšeně přibývala na hmotnosti. V jednu chvíli jej napadlo, jestli náhodou není v jiném stavu.

Hned na začátku se totiž dohodli, že děťátko se pořídí až za nějaký ten roček a zatím si budou užívat života. Proto také Jaruška trvala na používání šprcek. Při představě, že by mu mohl pomstít zatoulaný spermák, Viktora  zalévala hrůza. Potraty se tehdy povolovaly jen vyjmečně a mít s takovou ježibabou dítě  znamenalo, mít ji na krku navždy. Vzpomněl si na důvěrný pánský rozhovor, který měl doma těsně před svatbou. Starší brácha, „zkušený“ ženáč, mu dával rozumy.

„Hlavně brácho nespěchej s děckem. Když ženskou začne svrbět vdávadlo, tak na ni, dříve, nebo později,  přijdou ty mateřské pudy. Potom je s ní k nevydržení. Vrhá na každé mimino v dosahu a může se posrat, jak je roztomilé. Nakonec nedokáže mluvit o ničem jiném, než jak by to bylo krásné, mít něco takového doma.“
Když se Viktor zmínil o tom, že Jaruška na děcko nespěchá, nijak tím bratra Tomáše nepřesvědčil.
„To se může změnit ze dne na den. Na to vůbec nedej. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Pamatuj, že ženskou týden po svatbě poznáš líp, než rok před svatbou. Proto je dobré vydržet ten nápor a zůstat aspoň rok bez potomka. Kdyby vám to neklapalo, tak se bez závazků snáz rozvedeš. Ale jak je v manželství děcko, tak je to jako kámen na krku. I když tě rozvedou, tak musíš dlouhá léta platit vocasný.“

Po opatrném dotazu vzal Viktor s potěšením na vědomí, že těhotenství se nekoná. Potom začal v největším utajení pracovat na své záchraně. Nejdřív měl několik telefonátů s rodinou na Moravě. Maminku pověřil napsáním srdceryvného dopisu, kde by si stěžovala na svůj kritický zdravotní stav a nemohoucnost. Právní poradu měl vlastně na dosah. V partě svářečů byl JUDr. Macháček, který byl v rámci převýchovy buržoazní inteligence přesunut z advokátní kanceláře do výroby. Vynikající svářeč, zařazený do 8. a tedy nejvyšší dělnické tarifní třídy TKK, si občas přivydělával poskytováním drobných právních porad.
Tento dobrý muž, pod pečetí tajemství a za dvě flašky rumu, napsal Viktorovi žádost o rozvod a ujistil jej, že vzhledem bezdětnosti manželství se dá očekávat úspěch hned na prvním stání.
Když žádost podal osobně v podatelně Obvodního soudu, nesmírně se mu ulevilo. Teď už nebylo cesty zpátky. Po několika dnech mu přišel očekávaný dopis z Moravy. Moudře si jej nechal poslat do práce, neboť si nebyl jistý, zda doma nemá cenzuru. Máma napsala přesně co si přál. Přiložila dokonce jakési lékařské dobrozdání, plné latinských výrazů, ze kterých nebyl moudrý, ale usoudil, že ani pracovnice na Osobním oddělení se v tom nevyznají.

V příhodnou dobu si na Osobní zašel, předložil dopis, lékařskou zprávu a sepsal výpověď dohodou, s důvodu péče o nemocnou matku. Když se úřednice ptala, jestli přijde dát výpověď i jeho žena, licoměrně odpověděl, že zatím ne, ale později ano. Jen co jí tam sežene zaměstnání. Vůbec si nalámal hlavu, co bude dělat, až odtud vyčadí.
Neměl dopředu domluvené žádné zaměstnání na Moravě, ale věděl, že se svou profesí bez práce nezůstane. Akorát měl bobky, aby se jeho zaječí úmysly nějak dopředu neprovalily.
Do konce jeho výpovědní doby zbývalo dkouhých 10 dní. Před Jaruškou se snažil chovat zcela normálně. Každou noc s ní poctivě souložil, tak jak byla zvyklá a jak to vyžadovala. Ve středu nahlásil mistrovi, že jde k zubaři a místo toho upaloval domů, kde si, prázdném baráku, sbalil nejnutnější věci.
Velký kufr pak odvezl autobusem na nádraží a dal do úschovny.

Poslední pracovní den v měsíci připadl na pátek. Ráno se probudil a jako vždy provedl úkon, kterému Jaruška říkala sladké probuzení. Dopřála si jízdu na koníčku a on, když se díval na její rozhoupané visáky, si zlomyslně pomyslel:
„Jen si dej, však netušíš, že dneska je to naposledy.“
Potom snídaně, společná cesta do práce a rozloučení polibkem a příslibem, že se tady sejdou, až půjdou na oběd.
Viktor ušel ještě několik kroků směrem ke svářovně, ale sotva mu Jaruška zmizela z očí, otočil se a vracel se zpět k vrátnici. Vyšel ven a najednou měl pocit jako ptáček, který vylétl z klece. Volným krokem došel na autobusovou zastávku. Když nastupoval do autobusu, pocítil ohromné ulehčení.
Byl volný.

Navigace v seriálu<< Sto kilo krásy 04
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x