Vánoční hvězda 10

Vánoční pohoda jako vyšitá.
„Jirko, nejdou elektrické svíčky. Tyhle…“ ukazuje Radek.
„Hodím na ně oko.“
Prohlížím vodiče. Blik ,blik. Zakrátím a odizoluji kousek kablíku, šroubovákem přitahuji. Svítí. Připevňuje kablíky na drátěnou kostru betlémské hvězdy.  Teprve nyní si všímám tvaru. Velká betlémská hvězda. Pomáhám ji věšet venku na špici smrčku. Pár postarších baněk na něj už Zuza navěsila. Sníh z větví mi zapadl až na koule a mrazí eskamotéra. Brr.

 V teple obýváku pomrkává čerstvě nastrojený stromek. Zuzana, zametajíc opadané kousky konfet a jehličí, střelila zvídavým pohledem do rozkroku a uculila se. V pohledu vidím víc. Ani náznak po očekávaném posměšku, spíš zvědavost a také…snad trochu chtíče?
„Aha, dárky,“ rozbřesklo se mi. „Martino, můžeš na chvíli?“
„Nee, smažím kapra.“
V kuchyni voní opražený chleba, rybí polévka i řízky. Velká mísa bramborového salátu na parapetu okna, přikrytá utěrkou. Škrrrk, kuňk, ozývá se žaludek. No jo, pět hodin pryč. Venku tma jako v pytli, ve svitu světla na dvoře vidím, že začal padat sníh.
„Potřebuji dárky, cos koupila pro vaše. Dám je pod stromek,“ šeptám do ouška osůbce u škvířící pánvičky a jemně si kousnu.
„V posteli. Dala jsem je do postele.“

Vylovím úhledné balíčky popsané jmény a včetně dvou mých odnáším pod stromek.
„Chlapi, kde jste? Budeme večeřet,“ volala Milada.
Parádně prostřený stůl pro šest lidí, velká svíčka hořící uprostřed.
„K čemu šesté prostírání?“ táži se nechápavě.
„Pro hosta. Taková křesťanská tradice, kdyby přišel hladový host.“
Aha věřící babi… Usedáme ke stolu.
„Tam,“ ukazuje Martina na židli.
Na protilehlých kratších stranách vyhrazeno místo pro mne a pro pána domu. Zaznělo praskání gramofonu a tichá koleda Jana Jakuba Ryby.
„Přeji si, abychom se tady příští rok sešli ve zdraví a štěstí. Krásné svátky a dobrou chuť,“ ukončila hlava rodiny proslov a nabrala si, dle tradice jako první, polévku z mísy.
Cinkání příborů, zvuk koled, nádherná atmosféra vánočního dne.
Ženské sklidily ze stolu.

„Dámy smekám, opravdové nefalšované vánoční pošušňáníčko, generál velel mančaftu v kuchyni na výbornou.“
Zuzana s Martinou vyprskly při slovu generál a lišácky na sebe mrkly, Milada se zapýřila a naoko rozdurděně říká: „Jakýpak generál, společnými silami, že holky,“ snažila se, docela marně, najít oporu u dcer.
Když viděla rarášky v očích, mávla rukou.
„Potvory nevděčné, zmije si hřeji na klíně,“ zasmála se trpce.
„Mami, považuj si pochvaly. Jirka vařit umí a jak, to bys čubrněla. Na jeho hovězí gulášek vzpomínám dodnes.“
„Ještě kávičku, ne?“ ozval se Radek. „Nebo později?“
„Klidně se podřídím zvyklostem,“ odpovídám.
„Raději hned, nespala bych.“
„Stejně spát nebudeš. Budeš poslouchat dcérečku, kterak dostává naloženo…“ zasním se.
„Nečum. Švihni zadkem a uvař tři kávy,“ zavrčela na Zuzanu.
„Hmm, je nervózní, jako saně v létě. Potřebuje pořádně dostat do čárky,“ uvědomuji si až nyní, že občas vrčí a přísné ksichty háže zbytečně.
Místnost naplnila známá vůně.
„Tak jdeme ke stromečku, nádobí umyjete potom holky,“ slyším Miladu.

Pár prskavek k dokouzlení atmosféry, františek čudí na podložce. Pravá vůně Vánoc. Šustění papíru.
„No ta je,“ slyším obdivný hlas.
Martina si nasadila dárek na hlavu. Se záplavou havraních vlasů ostře kontrastovala bílá kožešinová čepice.
„Ty moje zlatíčko,“ mlaskla mi pusu.
„Od kdy žačka cicmá učitele, co?“
„Jéé, hodinky. Ty seš neskutečnej,“ nasazujíc si neobratně kovový pásek na zápěstí. Mlaskla druhá pusa.
Otec koukl po Martině a pochválil můj výběr: „Máš vkus, fakt. Sluší jí moc.“
„Mami, to máš od Jirky, Zuzo na, taky od Jirky a tady ještě pro tátu,“ rozdávala balíčky.
Nevěděl jsem co koupila. Mámě i sestře kvalitní kožené rukavice, opravdu pěkné a tátovi chlupatou šedočernou kožešinovou beranici. Aby mu prý neomrzly uši.
„Kdybys věděla děvče, že táta by klidně bez mrknutí oka vyměnil pár uší za pořádně fungující ocas…“ pomyslel jsem si.
„Tos nemusel Jirko. Vydals jistě fůru peněz…“ znejistěla Milada.
„Peníze jsou od toho, aby udělaly radost,“ zkouším filozofovat.
„Áááá, tady máme něco pro Jiříčka.“
Malý balíček, převázaný modrou stužkou. Parádní plynový zapalovač a tři krabičky spart ve tvrdém.
„Nic moc nedostals, ale na poslední chvíli nás s Martinou nic lepšího nenapadlo,“ omlouvá Milada (snad cenovou) relaci dárku. Plácnu se do čela: „Martino, mám poslední dárek v batohu. Sklerózo jedna vypelichaná,“ nadávám si.
Přináším tmavě zelený strakatý látkový balík.
„Spacák, tati dívej, parádní péřový spacák na čundr.“
Mlask. Oči ji zářily radostí. Už neprotestuji proti hubičkám. Nemá to cenu.
„Ušila ho Vojtova máma. Prachové peří mám z peřiny po dědovi, stejně pod ní nikdo nespal. Byla moc teplá. Látku z kšeftu pro táborníky, celtu sehnal kamarád přes ruské lampasáky. Abys mi nezmrzla na vandru, víš…Co vyvádíš?“

Tak jak byla oblečená, vlezla do spacáku s čepicí naraženou po oči a simulovala spaní. Po krátké chvíli se vysoukala se ze spacáku, červené tváře prozradily, že je opravdu teplý.
„Možná bych se trochu vyvětral na čerstvém vzduchu. Skočím si zapálit na dvůr.“
„Počkej, půjdu s tebou, musím stejně přiložit do kamen ve vejminku. A vyvětrat vlhko, ženské stejně půjdou poklidit.“

Zřejmě chtěl ještě něco řešit. Pokuřuji, na nic se neptal, zřejmě jsem se mýlil. Nemýlil. Zapálím druhou spartičku. Slova z něj začala lézt jak z chlupaté deky.
„Ehmm, platí naše, ehmm, domluva? Nikdy ti nebudu nic vyčítat, máš moje slovo. A holka se taky nic nedoví. Přísahám.“
„Jistě, že platí. Cítím se sice děsně, ale platí.“
„ Díky. Také se cítím jako koňský handlíř. S Miladou už není k vydržení, snad to pomůže ke klidu v baráku…“ a zašel do domu.

Mlčím, vyfukuji kouř. A ani v nejmenším netuším, co mi osud připraví.
„Houby se cítíš blbě. Před pár hodinami jsi sliboval Miladě bubliny u nosu, tak nekecej,“ jedovaté vnitřní pošťouchnutí. „Být tebou, fakt šetřím síly. Skončíš na JIPce, frajírku. Zkušená ramlice má leccos odmrdáno, stáhne tě z kůže. A nebo ji budeš muset piglovat pravidelně. Cha chá, dvě šukavé samice. Začni shánět v Tuzexu náhradního plameňáka!“

Třiadvacátá odkukala na kuchyňských hodinách.
„Holky, mazejte do koupelny a na kutě. Ráno vstáváme v osm. Bez milosti vás vyženu,“ slyším mužský hlas.
Chichotání z koupelny prozradilo, že obě sestry v ní dávno jsou. Labutě vypluly v nočních košilích do pokojů, mladší mne na chodbě zpozorovala a zavrtěla prcinou.
„Ségra, že tě do ní kopnu. Neopruzuj. Máš svýho Honzu.“
„Pff, Honzu…Tss…“ zmizela, bedlivě sledována Martinou, Zuzana v pokoji.

Osprchovaný jako poslední z celé rodiny, vlezu pod přikrývku rozhodnut, že Miladu zklamu a noční vysílání sexuální osvěty zruším. Omyl. Ještě nemám hlavu na polštáři naopak tu druhou v tlamičce. Vysílání pro starší a pokročilé se rozjelo.
„Koukej to dneska ošidit, ráno máš přesčasovku…“
Přerušuji pilnou žačku hry na flétnu v jejím extempore, převracím na záda a mlask! Flétna zajela po koule do vlaze pohostinné kundice. Snad se musela rajcovat sama…Šťávička jen tekla.
„Tak když už mne vyprovokovalas děvenko, zahrajeme mamince na přání pěknou muziku.“
Cítím stahy, zatím jen náznak obvyklého cirkusu a utíkám ze sevření.
Zklamaně vydechla.
„Na čtyři,“ zavelím.
Pomalounku zasouvám žalud a plně ve střehu očekávám snahu rychlého zápichu z její strany, aby se dorazila. Nemýlím se. Potvora jedna…
Uhýbám před couvajícím zadkem, ohon zůstal v původní pozici na krajíčku. Zklamané vydechnutí.
„Nemuč… nemuč mne… urvu ti ho… dělej!“

Zasunuji na doraz, manuálně rozbíhám ladění správné stanice. Naladění se povedlo na jedničku, cítím slabé stahy pochvičky a stupňující skučení. Program pro posluchače za zdí právě začíná…TEĎ!!! Dorážím ji zápichem a ztuhnu, abych oddálil šprycl. A zas zápich na doraz…Mám tě holubičko! Kakofonie zvuků jejího hrdla připomínala džungli v noci, děložní čípek rejdil díky orgasmu kolem žaludu, křeč…
Takový rambajz ještě nedělala. Zřejmě ji nabudil úmyslně odložený start. Ruce drží její boky a diktují další zápich. Poslední. Přetlak se vyrovná, spermáci letí za vajíčkem….VEN, sakra ven, má už dlouho po…Chlíst. Právě včas.
Nadílka přistává na zádech a vyšpulené zadničce. Stanice se začíná rozlaďovat…spíš už jen tiše kňučí a píská na nosné vlně, když lehce projíždím prsteníčkem žhavý žlábek kundičky. Pár kapek spadlo do dlaně. Kapesník stírá cákance z prcky a zad.

„Tys mě chtěl zabít!?!?“
Oddechovala na rameni a ruka šmátralka hladila ptáka.
„Cos se mnou proboha prováděl? To byla jízda,“ hladila jakoby s povděkem upracovaný smrsklý nástroj.
„Řekla sis o to sama, vilná mladice, mělas mne nechat spát.“
Že právě skončilo zinscenované představení pro posluchače za zdí ani muk. Usnula. Možná uprostřed mé odpovědi.

„Tak co bude, lenochu. Hybaj z postele, vzbudil nás mužský hlas, hartusící na chodbě.
Martina byla oblečená, když jsem otevřel oči.
„Dobré ráno,“ políbila mne na rty. „Vyhání z postele Zuzanu. Tady máš tátův župan, aby ses nemusel ke snídani převlékat a po snídani si mohl ještě schrupout. Snídani máš v kuchyni. Jedeme s tátou k tetě Jarce. Původně s náma měla jet jako vždycky máma, ale je jí nějak zle. Možná to včerejší kafe na bramborový salát?“
Odpověděla si sama, napůl otázkou. V momentě byla slastná dřímota lenošení pryč.
„ Navlíkla to dobře, jen co je pravda. Představení začíná příteli,“ pohlédnu pod deku.
Přítel chrněl po šichtě a odmítl jakoukoliv komunikaci.
Vyčůrat, pomodlit…
Opláchnu macíka, upatlaného po včerejším vysílání proudem vody. Chtěl mi zalézt pod kůži na břiše, jak byla studená.
„Tak čau a klidně si dáchni.“

Líbla mne na tvář, klaply hlavní dveře a ticho v domě se dalo krájet. Bouchla vrata garáže a škodověnka s kuckáním a pomocí sytiče naskočila. Zavrčela a zvuk motoru se vzdaloval.