Z okna do okna Hadí královna 09/10

Z OKNA DO OKNA  HADÍ KRÁLOVNA 09/10

Ráno jsem vstával jako vždy a chystal se jít zaběhat. René spal jako dudek, tak jsem ho nechal a vyběhl bez něj. Po návratu domů dál vesele pochrupoval a nejevil známky, že by se chtěl probudit. Jen ať se prospí, pomyslel jsem si a šel si zabrouzdat po internetu. V poledne mi to však nedalo a šel jsem ho vzbudit, že je čas jít se najíst.

„Zase do hospody?“ zeptal se rozespale.
„A kam jinam?“
„Ježiši jen to ne, radši budu vo hladu. Včera mě to stačilo,“ zabručel rozespale, správně tušíc, jak by to asi dopadlo, kdyby šel se mnou.
Odkráčel jsem tedy sám. Silva se po něm hned ptala, tak jsem ji musel vysvětlit, že ho tak vyřídila, že není schopen chodit.
„Vážně?“ podivila se. „To jsem myslela, že je jinší junák.“
„To v mnoha směrech je, ale zrovna v tomhle má minimum příležitostí a tak není zvyklej,“ omlouval jsem Reného.
„Aha. A co vy, pane Ríšo, vy byste si nedal říct? Dneska už ste snad fit,“ snažila se vetřít v moji přízeň.
„Snad jindy, paní Silvo. Za hodinu mám důležitou schůzku kterou nesmím zmeškat. Jen bych vás poprosil, jestli byste mi sebou pro Reného nemohla zabalit něco k jídlu. To bych vám byl moc vděčnej.“

Přikývla, a když jsem jí řekl, co chci k obědu, odešla vše zařídit. Přicupitala zpátky, než jsem stačil dojíst.
„Povězte mu, že byl fakt dobrej, a když bude mít někdy cestu vokolo, tak že ho moc ráda uvidím,“ řekla a položila na stůl tři umělohmotné krabičky s jídlem. „Klidně je pak vyhoďte, mám jich dost,“ poznamenala.
Na můj dotaz, kolik jsem dlužen odpověděla, že nic, že je to dárek pro něj.

Reného jsem vzbudil hodně drsným způsobem, prostě jsem ho shodil z gauče na podlahu.
„Co je?“ zamručel s ještě zavřenýma očima.
„Dones sem ti jídlo. Tak se koukej probudit, zjisti, v kolik přijede a nachystej se vypadnout,“ řekl jsem krutě a ještě do něj šťouchnul nohou. Čuměl na mně jako čerstvě vyoraná myš. Pak se mu asi rozsvítilo v hlavě, protože něco zamrmlal, jako že už jde.
Odešel jsem do kuchyně uvařit si kafe. Už jsem ho měl skoro vypité, když se objevil.
„Přijede kolem pátý,“ oznámil mi stručně. Sedl si ke stolu a pokračoval: „Proč seš na mě tak nasranej?“ zeptal se.
„Ále, toho si nevšímej. Prostě mě čas vod času něco přelítne přes nos a sem pak protivnej. Za to ty nemůžeš.“
Chvíli na mně koukal a pak prohlásil:
„Jo, každej sme ňákej. Najím se a pak se nachystám.“

Nechal jsem Reného v klidu najíst a přemístil se do pracovny k oknu, kde jsem se kochal výhledem na ulici, jako kdyby Mariana měla každým okamžikem přijet. Samozřejmě jsem čekal marně. Do jejího pravděpodobného příjezdu scházely ještě dvě hodiny a tak jsem občas zabrouzdal pohledem k oknům hadí královny. Copak asi teď dělá, napadlo mě a hned si představil, že má v ‚práci‘ nějakého amanta, ze kterého vysává poslední zbytky sil. Jestli jo, budiž jí to přáno, pomyslel jsem si a znovu se zahleděl na ulici.

Zdaleka ještě nebylo pět hodin, když u chodníku zastavilo nenápadné auto, z něhož vystoupila Mariana spolu s tlouštíkem, který ji ke mně poprvé přivedl.
„Už je tady,“ nakouknul jsem do obýváku. René seděl schlíple na gauči, u nohou nachystánu velkou sportovní tašku. „Nebreč a poď,“ dobíral jsem si ho a šel se postavit ke vchodu. Jakmile zazvonili, otevřel jsem dveře.
„Vítej doma,“ usmál jsem se na Marianu a lehce ji objal. Vítejte i vy,“ obrátil jsem se k jejímu doprovodu a pokynul jim, ať vstoupí dovnitř.
„Řek bych, že si dáte kafe po tý cestě,“ nabídnul jsem ze slušnosti.
„Děkuji, já ne,“ ozval se muž z Centra (nebo kdoví odkud). „Vidím, že kolega je připravený, tak hned odjedeme, ať to máme z krku,“ prohlásil tónem, který nepřipouštěl odpor. Nevymlouval jsem mu to. Jakmile za nimi zabouchly dveře, otočil jsem se k Marianě.
Byla oblečena do šedomodrého kalhotového kostýmu, který ji náramně slušel. Popošel jsem ty tři kroky, které mne od ní dělily a objal ji.

„Nemáš ani tušení, jak moc jsi mi chyběla,“ zašeptal jsem jí do ucha a hned nato ji políbil, aby věděla, jaké mám potěšení z jejího návratu.
„Však ty mě taky,“ řekla a opětovala polibek.
Nedočkavě jsem se pustil do rozepínání knoflíků jejího saka. Rychle jsem ho svlékl a pokračoval na knoflíčcích blůzky. Pomáhala mi při tom a tak i blůzka byla rychle dole. Přitiskl jsem ji k sobě.
„Kdybys věděla, jak sem se na tebe těšil a těším…“
„Úplně to cejtím, že nejenom ty, ale i tvůj raubíř je natěšenej a v plný síle. Dyť už se taky nemůžu dočkat,“ řekla, rozepnula si kalhoty, zatřásla prdelkou a nechala je spadnout na zem. Překročila je, přetáhla mi přes hlavu tričko a jediným pohybem mne osvobodila od kraťasů i trenek, a zatímco si pak sundávala podprsenku, zbavil jsem ji kalhotek.
Objala mne kolem krku, povytáhla se na špičky a nechala mne vklouznout dovnitř. Nohama se zaklesla kolem pasu, já ji chytil za pevné půlky, otočil se s ní ke zdi a opřel ji o ni.
„Asi to bude rychlovka,“ upozornil jsem ji nejpravděpodobnější možnost a pořádně přirazil.
„To nevadí, hlavně když mě pořádně vystříkáš. Pomalu si to zvopakujem pozdějc,“ zafuněla namáhavě. Držela se mě jako klíště, ale v obličeji zářila blahem.

Nemohu o sobě říct, že bych byl zrovna nějaký chcípáček, přesto mi bylo jasné, že to do ní musím pustit co nejdřív, protože ji nekonečně neudržím. Tak jsem přirážel jako divý a díky tomu, že jsem byl na ni nabuzený, netrvalo to dlouho. S první křečí jsem se do Mariany prudce zapíchl a bez dalšího pohybu do ní počal stříkat.
„Úúú,“ zahučela a sevřela mne jako do kleští. Když už jsem jen tak vycvrnkával poslední zbytky řekla: „To první byla taková síla, že sem myslela, že mi to vyletí nosem ven. Nádhera, prostě nádhera,“ libovala si. Pomalu dala nohy dolů, postavila se a dlouze mne políbila.
„Já sem věděla, proč se k tobě těším,“ poznamenala. „Ale teď se pudu konečně vosprchovat.“
Nebránil jsem jí v tom. Chápal jsem, že po únavné cestě, špíně a prachu čeká na sprchu jako na smilování. Na její návrat jsem šel, už oblečený, vyčkávat do obýváku.

Musela si na sobě dávat hodně záležet, protože trvalo téměř půl hodiny, než se objevila. V rukou však nesla tácek s hrníčky a kávou, položila je na stolek před gaučem a přisedla ke mně. Na sobě měla jen tričko a krátkou sukýnku.
„Tak co, jak ses tady měl?“ zeptala se.
„Když to řeknu slušně, tak sem byl pěkně nasranej,“ odpověděl jsem upřímně.
Zasmála se.
„A jak bys to řek sprostě?“
„Ta raděj nechtěj slyšet.“
„A proč ne? Docela ráda si to poslechnu,“ provokovala.
„No, nadával sem ať jim čurák upadne, do zmrdů vyjebanech, čubek vymrdanejch a podobně. Na další už si nevzpomenu,“ řekl jsem opatrnicky. Nemusí přece všecko vědět.
„Ale určitě si vzpomeneš,“ hecovala mne dál.
„No, možná, pro případ, že by v tom měla prsty i ženská, tak ať ji kundu natrhnou. A jinak už fakt nevím.“
Nechtělo se mi před ní tak mluvit a považoval jsem toto téma za ukončené. Naštěstí to Mariana pochopila, jen poznamenala, že by to do mě neřekla, ale že rozumí tomu, co s člověkem dokáže udělat vztek.

„A jak ses měla ty?“ vyzvídal jsem pro změnu já. „Hele, vím, že vo tom nemůžeš mluvit, ale řekni mi aspoň to, co můžeš.“
„Umíš mlčet?“ zeptala se.
„Nikdy s nikým nemluvím vo tom, co sem slyšel mezi čtyřma ušima,“ ubezpečil jsem ji.
„Dobře. Přidělili mě k jedný VIP ženský. Jeli sme do Vídně a bydleli v nóbl hotelu, kde sem ji měla dělat tak trochu služku a zároveň ochranu. To by mě nevadilo, jenže vona byla lesba a večer chtěla, abych ji dělala partnerku. Co sem měla dělat. Rozkaz byl vyhovět ji ve všem, tak sem to přežila, ale rozhodně to není můj šálek čaje. Dokonce se mi to hnusí. Ve chvíli, kdy mě dali vědět, že se vracím, sem radostí málem skákala do stropu. Ji zase moh šlak trefit, když se dozvěděla, že ji místo mě poslali chlapa. Celou cestu k tobě sem se bavila její nepříčetným výrazem, a čím sem byla blíž, tím víc sem se na tebe těšila.“
„Tak to musela bejt nasraná nejmíň jako já,“ uchechtl jsem se. „Kdo ví, jaký výrazy používala. Docela by mě to zajímalo.“
„To se nikdy nedovíme, ale můžem nechat pracovat fantazii,“ podotkla Mariana.
„Radši ne,“ zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. „Načnem jiný téma. Taky bych ti chtěl říct něco, co bys neměla vědět, protože věřím, že to pro mě nikomu neřekneš. Slibuješ?“
„Myslím, že tobě slíbím a dodržím všechno, co si jen budeš přát,“ řekla vážně a položila ruku na tu mou, jako na znamení přísahy.
„Víš, vo víkendu sem pro mě a pro Vilmu pořídil extra telefony, abysme si mohli volat. Nechci před tebou zalejzat pod peřinu abych ji moh brnknout a to chci právě teď, protože k tomu, co bych chtěl, potřebuju její svolení.“
„No tak ji zavolej. Stejně – strašně sem jí záviděla, že s tebou zrovna je, když já musela pryč,“ posteskla si.

Došel jsem pro tajný mobil, zmáčnul šestku a přepnul ho na hlasitý odposlech.
„Ahojky, Ríšo. Zrovna sem na tebe myslela,“ ozvalo se nadšeně z telefonu.
„Neříkej. A proč?“ optal jsem se zvědavě.
„Vzpomínala sem na víkend. Už dlouho sem si tak nešmrncla, jako s tebou,“ pochvalovala si. „Jen kdyby ti už zmírnili ten režim a mohli sme si to spolu zase rozdat.“
„Tak to fakt nevím, jestli se vůbec stane. Ale kvůli tomu nevolám. Tedy – ne že bych si nevzpomněl, ještě teď cejtím nohy, ale potřeboval bych tvůj souhlas.“
„Jakej souhlas? Na co?“
„Vím, že nechceš aby někdo viděl cos mi poslala a taky to míním dodržet. Ale jednu výjimku bych si přál. Vrátila se mi hlídalka a já bych rád aby viděla, proč sem se do tebe tak zakoukal. Ručím za ni, že to taky nebude nikde vykládat. Souhlasila bys s tím?“ Napjatě jsem očekával odpověď.
„Ty ji chceš nabudit, viď?“ poznamenala se smíchem.
„Vůbec ne, ta je nabuzená až až. Zrovna teď mi cumlá brko.“
„Jéžiši, jak já ji závidím,“ povzdychla si Vilma a pokračovala: Že seš to ty, tak výjimka se uděluje – s jedinou podmínkou; že ji přitom, nebo potom, voprcáš stejně dobře jako mně. Tak se snaž! Budu na vás myslet a zároveň si prohánět díru umělákem. Ach jo, život je pes, ale když není nic jinýho po ruce… No, tak se mějte a užijte si to. Jo, a zejtra mám vystoupení u nějakýho zazobance. Nabíd mi dvojnásobek co normálně beru, a to sem ho upozornila, že je to zásadně bez sexu. Tak sem zvědavá co je zač. Tak papa,“ rozloučila se s povzdechem a zavěsila.

Odložil jsem mobil a pohlédl na Marianu. Její tvář během telefonátu poněkud znachověla. „Páni, ty se snad stydíš!“ uvědomil jsem si překvapeně.
„Když mluvit takhle otevřeně a bez zábran, to bych asi nedokázala,“ přiznala se ostýchavě.
„Ale dokázala. Jeden kamarád mi kdysi vyprávěl, že měl na vocase paničku, která se udělala jen když přitom mluvil hodně sprostě. Strašně ji to rajcovalo. Třeba tomu taky přídeš na chuť. Někdy to můžem zkusit.“
„No to nevím,“ namítla pochybovačně.
„Tak toho teď nechme,“ navrhnul jsem. „Dojdu pro laptop a uvidíš, cos ještě asi nikdy neviděla.“

Donesený notebook jsem položil na stolek, zasunul flešku s fotografiemi a nastavil prohlížení jako prezentaci. Pohodlně jsem se opřel a Marianu požádal, ať se posadí přede mne, abych se s ní přitom mohl mazlit.
Mariana si zprvu prohlížela obrázky možná jen proto, že jsem si to přál já. Vlastně spíš určitě, protože mi naznačila, že nahé ženské ji nic neříkají. Ovšem to, co viděla, zanedlouho sledovala se vzrůstajícím zájmem. Masíroval jsem jí prsa. Jednak proto abych se nenudil, protože z mé pozice jsem nic neviděl, nebo jen malé části, jednak proto, abych ji poznenáhlu vzrušoval.
„To je úžasný!“ vydechla najednou s nepředstíraným zaujetím.
„No, a to si představ, že v některejch těch pozicích sem ji píchal,“ naservíroval jsem ji velezajímavou informaci.
„Né,“ nechtěla věřit.
„Jó.“ Uvolnil jsem ruku a přesunul ji pod kalhotky do hustého porostu mezi stehny. Nahmatal jsem mezírku a začal ji zvolna protahovat.
„No konečně,“ zavrněla spokojeně a dál sledovala probíhající prezentaci. Když však pod sebou ucítila stoupající tlak, odsunula mi ruce a postavila se. „Uděláme to jinak,“ prohlásila a svižně odložila svršky. Pak ze mě stáhla trenky i tričko. „Popolez,“ přikázala, a když jsem tak učinil, podložila pode mne svlečené tričko. „To abysme to tady nezasrali,“ odůvodnila svůj počin.
„No vidíš, jak ti to de,“ zasmál jsem se.
„A co?“
„No, mluvit sprostě.“
Zarazila se.
„Co sem řekla?“
„Abysme to tady nezasrali.“
„No tak sem se spletla, no,“ odfrkla, roztáhla mi nohy a zády ke mně se pomalu nasouvala na ztopořený ocas. Jakmile ho měla v sobě, uspokojeně vzdychla a začala se po něm pomalu pohybovat. Já nemohl nic jiného, než ji přidržovat za boky a přitom vnímat slastné svírání její kundičky.

Dál se pozorně dívala na střídající se fotografie, nicméně na pojíždění po mém brku nezapomínala. Po chvíli pozvolného trtkání však její vzrušení začalo převažovat nad sledováním fotek a tempo pohybu se zvýšilo. Brzy se koukat přestala úplně a zcela se soustředila na to, jak ze mě co nejdříve dostat svou oblíbenou dávku horkého semene. Po předchozí rychlovce jsem se do ráže dostával o něco pomaleji, ale Mariana měla výdrž. Když se to ze mne konečně vyhrnulo, dosedla a bez pohybu si vychutnávala, jak se činí můj pulzar.
Když bylo po všem, Mariana se obrátila a zalehla mne.

„Bylo to krásný,“ zašeptala mi do ucha. „Nedivím se, že tě to přitahuje, ale to co vona, já nedokážu. A navíc mě bolej nohy, jako bych uběhla maratón,“ postěžovala si.
„A proč bys měla umět co vona? Umíš jiný věci,“ odpověděl jsem tiše.
„A jaký?“
„Neumím to pomenovat. Ale asi takhle; vona to dělá jen kvůli sexu, jen kvůli tomu aby v sobě cejtila ptáka a je jí jedno, komu patří. Ty to se mnou děláš proto, že chceš, protože to je se mnou. S ní to je jen sex, s tebou přichází něha a jiný krásný pocity, který ani neumím pomenovat. S ní si tak akorát vyprázdním pytlík, ale s tebou dostávám mnohem víc. Tak asi tak.“
„Ríšo, ty… ty…“ Začala mne líbat a přivinula se ke mně s takovou silou, že jsem nemohl ani dýchat. Jemně jsem se snažil ji odstrčit.
„Ne tak moc, dyť mě udusíš,“ namítl jsem ztěžka k jejímu objetí.
Zdvihla hlavu.
„Promiň. Já jen…, ale nic,“ zarazila se, jako kdyby málem řekla, co nechtěla. „Mám hlad. Zajdu něco ukuchtit,“ řekla najednou. Vstala, oblékla si odhozené tričko a sukni, a aniž se po mě ohlédla, odkráčela do kuchyně. Měl jsem svíravý pocit, jestli jsem neudělal něco špatně. Ale co?

Když jsme večer zalezli do postele, Mariana se ke mně dychtivě přivinula.
„Ríšo, kdy dokončíš tu práci,“ zeptala se zvědavě.
„V podstatě sem s tím hotovej. Řek bych, že tak v neděli, nejdýl v pondělí začnu s testováním. To je tak na tejden,“ obeznámil jsem ji s pravděpodobným průběhem.
„Ach jo, to už pak budu muset vodejít,“ povzdechla si smutně.
„Nó, to testování by mělo ale bejt důkladný, takže bych to viděl třeba na celej měsíc,“ přehodnotil jsem rychle svůj odhad.

Zdvihla hlavu a obličej ji ozářil úsměv.
„Ty seš vážně zlatíčko,“ pravila spokojeně, víc se ke mně přitulila a svou nohu zaparkovala mezi mými. „Ale pro dnešek pudem raděj pouze spát. Nevím proč, ale sem ňáká utahaná.“ A tak i bylo.