Zapomenutý příběh z Velké vlastenecké války aneb zánik Druhé průzkumné čety

Vzduchem se ozývalo hřmění děl a druhá průzkumná četa se krčila v narychlo vyhloubeném krytu. Útok německého dělostřelectva je zastihl v nechráněném prostoru a oni se z posledních zbytků sil přesunuli do nedalekého lesíku. Jekatěrina naslouchala sípavému oddechování z druhého konce krytu a tušila, co se tam odehrává. Vyrůstala s pěti bratry a věděla, co znamenají zvuky, které se linuly krytem. Tlumené hekání,  šustění honěného penisu, výkřik rozkoše při výstřiku, to všechno dobře znala.  

Při příchodu na frontu ji překvapilo, když zjistila, jak mají vojáci ve zvyku uvolnit svůj přetlak před útokem. Pokaždé procházela opatrně mezi zákopy, když jako spojka předávala informace velení, aby nenarazila na nějakého zběsile onanujícího vojáka, jak už se jí v minulosti mnohokrát stalo. Dávala si pozor, když byla požádána o pomoc s výzbrojí, protože si už několikrát sáhla do čerstvého, lepkavého semene.
O panenství přišla během náletu, kdy si ji ve velitelském krytu vzal proti její vůli politruk. Ještě teď se zachvěla hrůzou, když si vzpomněla na zakrvácená stehna a odřené stydké pysky, když se na sucho podvolila tlaku jeho ztopořeného ocasu.

Jelena věděla, že vojáci před sebou nemají tajnosti a často se čerstvým semenem kamarádům se smíchem chlubí.
Sama si také občas potají pohrála se zarostlou kundičkou, nikomu se s tím však nechlubila. Naopak doufala, že nikdo o její samohaně neví.

Dnešní den však byl jiný. Blízké nebezpečí v ní probudilo zvláštní napětí, které potřebovala uvolnit. Potichu proklouzla kolem dřímajícího staršiny k zamaskovanému vchodu, kde se krčil mladý Boris. Na tváři mu rašilo řídké strniště, které dávalo dětskému výrazu jeho tváře zvláštní punc dospělosti. S kalhoty staženými u kotníků proháněl ve dřepu ztopořený ocas a vůbec nevnímal, co se děje okolo.
S leknutím spadl na zadek, když se k němu Jekatěrina přitulila a nahmatala trčící přirození.
„Neboj se, jenom ti pomůžu,“ zašeptala a začala hubený ocas zpracovávat rukou.
„Káťo… Kaťuško…“ vydechl Boris a zabořil  obličej do jejích vlasů.
„Už to bude… neboj,“ uklidňovala ho Jekatěrina a neobratně popotahovala naběhlý penis, dokud z něho nevytryskla mazlavá tekutina, která v pravidelných intervalech dopadala na zem.
„Teď já,“ přitáhla si jeho ruku k rozkroku.
Chvilku zápolil s knoflíky, ale potom konečně pronikl rukou do kalhotek a prodral se hustým ochlupením.
„Počkej… tam ne… tady,“ naváděla ho Jekatěrina ke zduřelému poštěváčku.
Potom už stačila chvilka, aby se v křeči zhroutila pod návalem silného orgasmu.
„To stačí,“ odsunula Borisovu ruku, kterou dál plenil její kundičku a postavila se. Vnímala závistivé pohledy, kterými ji pronásledoval zbytek čety.
„No a co, taky to potřebuju,“ trhla rameny a vrátila se na své původní místo, kde usnula zkroucená v klubíčku.

Probudilo ji vytrvalé šumění deště. Skrz narychlo naházené větve prosakovaly kapky vody, které jí dopadaly na tvář.
„Buď potichu,“ přitiskl jí prst na ústa staršina Trofimov. „Všude kolem jsou fašisti,“ dodal tlumeným hlasem.
„Najdou nás?“ zeptala se vyděšeně.
Slýchávala historky o tom, co Němci dokázali se zajatými průzkumníky a nedělala si iluze, že by ji čekalo něco jiného, spíše naopak. Staršina zavrtěl hlavou a povzbudivě se na ni usmál.
„Už dvakrát prošli kolem nás, budeme v pořádku, Kaťuško. Neboj se.“
S úlevou se přitulila k jeho hrudi, která páchla zpoceným mužským tělem, ale pro ni byla vzpomínkou na otce, který ji vždy ochraňoval.
Staršina Trofimov ji svým způsobem adoptoval po jejím přidělení k četě a ona v něm viděla ztraceného otce.

Čekání na frontě bývá nudné, a tak se během krátké chvíle v krytu rozproudil čilý, tlumený rozhovor. Jekatěrina věděla, o čem se baví, protože se jejich pohledy neustále stáčely k ní.
„Pěkně jsi se včera vybarvila, dceruško,“ zasmál se staršina a zabořil prsty do jejích vlasů. „Teď to po tobě budou chtít všichni,“ zdvihl vyčítavě husté obočí.
„To je přece moje věc,“ bránila se. Nic špatného jsem neudělala.“
„Kaťuško, víš, přece, jak to chodí. Rozhádáš mi takhle četu,“ povzdechl si Trofimov.
„A co mám teda dělat?“ zvedla k němu lítostivě oči.
„Sama víš, co musíš udělat…“
„Když jinak nedáte,“ nakrčila nosík a odtáhla se.

Náhle se zvenku ozvaly německé hlasy. Druhá rota ztichla s prsty napjatými na spouštích.
„Už jsou pryč,“ vydechl po chvíli Anatolij. Statný třicátník v nejlepších letech s pěstovaným knírem se Jekatěrině vždy protivil svou sebejistotou, zároveň ale obdivovala jeho vražedný zápal, se kterým  pobíjel nacisty.
„Půjdeme se rozhlédnout,“ strčil do Jekatěriny nevrle, jak bylo jeho zvykem.

Plížili se hustým mlázím, které je krylo a zároveň ostražitě prozkoumávali okolní krajinu.
„Nikdo tu není,“ oddechla si Jekatěrina a zhluboka se napila vody z čutory.
„Vypadá to, že prolomili frontu,“ konstatoval Anatolij. „Musíme počkat a večer se zkusíme dostat zpátky k oddílu.“

Když se však vrátili zpátky, staršina jeho návrh zamítl.
„Je moc brzy, musíme pár dní počkat. Jídlo máme, střelivo taky, aspoň si odpočineme.“
Zbytek čety apaticky přijal jeho návrh. Jekatěrina posbírala špinavé prádlo a šla k nedalekému potůčku. Nijak se této povinnosti nevzpírala, brala za samozřejmé, že každý z čety má své úkoly.
Vyprané prádlo rozložila na kamenech a rozhodla se také opláchnout.
Rychle se svlékla do naha a vklouzla do studené vody. S úlevou umývala veškerá zákoutí svého těla, když náhle zaslechla zašramocení.
Když se otočila, její uniforma byla pryč. Místo ní na ni koukal z houští rozesmátý obličej Chorkova, Borisova nejlepšího kamaráda. “Vrať mi to,“ vykřikla s pažemi zkříženými před ňadry.
„Snad se nestydíš, už jsme tě přece nahatou viděli,“ zahalekal Chorkov, který se kochal pohledem na její nahé tělo.
Jekatěrina si uvědomovala, že v mrazivé vodě dlouho nevydrží.
Podmračeně zakryla dlaní zarostlou kundičku, která se skrývala pod vodou a vyšla na břeh.
„Máš hezký kozy,“ zachechtal se Chorkov a uhnul před dobře mířeným pohlavkem.
„Vrať mi to oblečení, Míšo,“ zaprosila Jekatěrina.
„Co za to?“
„A co bys chtěl?“ podívala se na něj vyzývavě.
„Podojíš mě jako Borise,“ kladl si podmínku bodrý vesnický synek. „Tři dny jsem nehonil, mám plnej pytlík.“
„Tak se nejdřív umyj,“ povzdechla si Jekatěrina.

Sledovala, jak ze sebe Chorkov strhal oblečení a rychle se opláchl. Ostražitě si hlídal prádlo, aby mu neoplatila jeho krádež a jí nezbylo nic jiného, než na něj počkat.
„Vždyť ti ani nestojí,“ vysmála se mu, když se k ní přiblížil s ocasem schovaným v houštině chlupů.
„Ta voda teče snad z hor,“ bránil se Chorkov. „Pohraj si s ním a uvidíš…“

Lehl si vedle Jekatěriny a vystavil se slunečním paprskům, které se mezitím objevily na obloze.
„Máš hezčí prsa než Broňa,“ pochválil jí plné poprsí. „S tou jsem lehával u nás,“ pochlubil se Jekatěrině.
Spokojeně se rozvalil a nechal ji, aby si hrála s povadlým údem.
Netrvalo dlouho a Jekatěrina svižně proháněla jeho ztuhlý úd.
„Nespěchej tolik, Káťuško,“ snažil se ji zbrzdit Chorkov, který se nezadržitelně blížil k vyvrcholení. „Jsi moc šikovná,“ chválil ji, zatímco dlaní obemkl její pevné ňadro.
„Řeklo se vyhonit, nic víc,“ bránila se Jekatěrina jeho dotekům, ale sama slyšela, jak nevěrohodně to zní.
„Broně se to vždycky líbilo,“ zamumlal Chorkov a spokojeně promnul zduřelou bradavku. „Vždycky jsem si s ní takhle musel hrát, než mě pustila na sebe,“ zavzpomínal se.

„Nic do mě strkat nebudeš,“ upozornila ho Jekatěrina důrazně. „Vyhoním tě, ale šukat s tebou nebudu.“
Rozkmitala ruku, ale Chorkov odolával jejímu nátlaku.
„Už z toho mám křeče,“ postěžovala si. „Budeš už?“
„Jak nejsem v kundě, tak mi to trvá… Broňa to říkávala taky,“ pokrčil rameny Chorkov. „Strč mi prst do zadku, to pomáhá,“ poradil jí zkušeně.
„Vy teda u vás děláte divný věci,“ povzdechla si Jekatěrina, ale poslechla ho. Pronikla prstem přes stažený svěrač a zabořila prst do hloubi zadku. Chorkov jenom tiše zaúpěl a vzápětí vychrstl na břicho záplavu hustého semene.
„Jsi šikovná, Kaťuško,“ pochválil ji. „Můžu ti to oplatit?“
„Ale jenom rukou, bez šukání.“
„Když jinak nedáš…“

Chorkov se k ní přimáčkl a prstem pronikl zkušeně hustým ochlupením.
„Máš ji moc pěknou,“ pochválil zálibně její zarostlé přirození. „Broňa jí měla jako malá holka, skoro bez chlupů,“ postěžoval si. „Pořádná číča má bejt zarostlá.“
„Neřeš Broňu a radši se soustřeď,“ vyjekla Jekatěrina vztekle.

Rozhostilo se mezi nimi ticho přerušované jenom Jekatěriným tlumeným sténáním.
„Už mi zase stojí,“ posteskl si Chorkov a volnou rukou pohonil oživlý ocas.
„Já ti to pak udělám, hlavně pokračuj,“ vypískla Jekatěrina, která už se blížila k vyvrcholení.
„Chceš to udělat pusou, Káťuško?“ zeptal se Chorkov při pohledu na její tvář staženou napětím.
„Pusou?“ zpozorněla Jekatěrina. „Jak to myslíš, Miško?“
„Vylížu ti číču, Broně se to moc líbilo,“ sliboval Chorkov mlsně a sklouzl mezi její stehna.

Když se prvně dotkl jazykem zduřelého poštěváku, hlasitě vypískla a propnula se v pánvi proti jeho ústům. Pro tuto krátkou chvíli zapomněla na válku, najednou byla zase mladou dívkou, která si vychutnává milencovy doteky. Náhle se jí zatmělo před očima. Když je opatrně otevřela, uviděla vedle sebe Chorkinův nevidomý pohled. Zmateně nadzvedla hlavu a uviděla se nad sebou tyčit německého vojáka s kalhotami spuštěnými u kotníků. Hlasitě si vyměňoval názory s přihlížejícím spolubojovníkem.
Jekatěrina se pokusila odplížit, vojáci si toho však všimli a se smíchem ji přitáhli zpět.

Jekatěrina s hrůzou sledovala, jak se německý voják zaklínil mezi její nohy a snažil se najít cestu do její stále zvlhlé kundičky. Druhý voják ji přidržoval, aby se nevzpírala a Jekatěrina pomalu ztrácela naději na záchranu. Cítila, jak voják proniká penisem mezi stydkými pysky a pomalu do ní vjíždí. V tom se ozvalo zachrčení a němec z ní spadl s podříznutým hrdlem. Nepřátelské sevření také povolilo a ona vytřeštěně sledovala další mrtvolu vedle sebe.
„Obleč se,“ hodil jí staršina Trofimov uniformu. „Pohřbíme Míšu a tyhle dva, potom se přemístíme.“

Zatímco se Jekatěrina oblékala, odvlekl staršina se zbytkem čety mrtvoly do kráteru vzniklého výbuchem granátu a spěšně je zasypávali.
„Promiň, soudruhu,“ pronesl na rozloučenou staršina.
„Aspoň měl hezkou smrt,“ povzdechl si Boris. „Poslední, co viděl byla Kátina kunda…“
„Žádná smrt není hezká,“ odplivl si staršina. „A žádná kunda za to nestojí.“

Druhá rota mlčky sbalila výstroj a vydala se na pochod. Jekatěrina pokulhávala se slzami ve tváři na konci řady, cítila se jako vyvrhel, který může za Chorkinovu smrt.