Odvážný plán – Dana 10

Toto je 10 díl z 12 v seriálu Odvážný plán – Dana

Vtom se ozvalo: „Tedy, vy jste úžasný! Neskutečný!“
Karel okamžitě vyskočil a Markéta spustila nohy na zem a zmateně zírala na Danu.
„Markétko, já si tu zapomněla mobil a tys zase zapomněla zavřít dveře. Nebo jsi je nedovřela. Nechtěla jsem vás vyrušit, ale stalo se. Byli jste užasný! A to video je inspirativní. Taky úžasný!“
Neodolala, přistoupila ke Karlovi, pohladila ho po tváři a dala mu letmý polibek na rty: „Ty jsi byl báječnej!“
Jenže jí to nestačilo, popošla k Markétě, oběma ruka jí pročísla vlasy, zvedla k sobě její stále ještě oněmělou, užaslou tvář a vtiskla jí dlouhý polibek: „Ty taky, Markétko a vůbec se těm tvým dvěma klukům nedivím, taky bych je někdy brala oba.“

Karel se vzpamatoval téměř okamžitě.
„Netušil jsem, že stroj času může fungovat takhle báječně a nečekaně. Byla by škoda, kdybyste teď s tím mobilem odešla, Dano.“
„Počkej, Kájo neblázni, měj rozum, tohle Dana nemůže,“ vzpamatovala se Markéta a postavila se vedle Dany.
Ta ale už nebyla k zastavení. Sledovala počínání mileneckého páru příliš dlouho a veškeré zábrany odhodila daleko za hlavu. Pootočila se k Markétě, přitáhla si ji k sobě, ještě jednou ji políbila a vtíravým hlasem se zeptala: „Byli jsme upřímný, Markétko. Přeješ si dovopravdy, abych šla nebo bys radši abych s tebou a Kájou zůstala?“
„Mami, to je fakt, dovopravdy chceš, aby Dana teď odešla? Víš, jaký by to mohlo bejt báječný?“
„Vy jste takový dva šílenci! Víte, co po mně chcete? Ale jo, bylo by lepší, aby Dana radši teď odešla.“
Chvilku těkala pohledem z jednoho na druhého, ale pak se zasmála.
„A víte vy co? Co kdyby tedy bylo po vašem!“ a k jejich překvapení se otočila k Daně a začala rozepínat halenku.
Za okamžik stála Dana mezi ní a Karlem jen v sukni a podprsence, v níž prosvítaly tmavší dvorce jejích nádherných ňader a zřetelně se rýsovaly tvrdé bradavky.
Markéta se ještě jednou pokusila zachránit situaci.
„Tak Danuš, a teď vážně. Fakt se chceš tady teď přede mnou milovat s mým synem, když ho učíš?“
Dana se zarazila a bylo vidět, že ta otázka je možná silnější než litr vypitého vína, který téměř vymazal jakékoliv zábrany.

Kamilovi, který toho ani zdaleka nevypil tolik jako obě dámy, absurdnost té situace také došla a promluvil první.
„Teda, dámy, stojím tady před váma, jedna svlečená od pasu dolu, druhá skoro od pasu nahoru, já skoro nahej, trčí mi tady tohle, jsem přistiženej při činu a teď máme něco řešit. Popravdě, když ta otázka stojí takhle, tak já asi ustupuju z dobytých pozic. Danuš, hrozně bych vás chtěl, ale ne takhle. Když, tak někdy jindy a nějak jinak. Nevadí vám taková upřímnost?“

Daně už absurdita situace docvakla také.
„Ježíši, já jsem fakt pitomá. Když jsem vás zaslechla, tak jsem sem potichu vešla a viděla jsem jak kus toho videa, tak i vás teď tady na tý židli. Nevím, co to do mě vjelo, ale byli jste šíleně vzrušující. Strašně se mi líbilo vás vidět, to přiznávám a za to se nestydím. Kájo, máš ale určitě pravdu a Markéta taky. Moc se omlouvám, že jsem nás všechny do týhle trapný situace přivedla.
Snad se na mě Markétko nebudeš zlobit a zůstaneš moje nejlepší kamarádka. A tebe, Kájo, ještě jednou prosím o diskrétnost. Jestli mě fakt máš aspoň trošku rád, tak o tomhle nikdy nikomu ani muk. Fakt nikdy. A nemusíte to říkat ani Kamilovi. Za ten trapas se ale stydím moc. Ne za to, že se mi líbilo vás vidět, když byl ten večer upřímnej. Snad se to všechno rychle spraví.“
„Jsi úžasná, Danuš, neboj, a snad můžu i za Karla slíbit, že tohle zůstane jen mezi náma třema. Celej večer i ty ostatní řeči. Ju, Kájo?“
„Jasňačka, je to jen mezi náma. My si to tady s Markétkou probereme a vy pak někdy spolu taky. No a já s vámi, Dano, asi radši teď ne. Nikde ani slovo, na to máte mojí ruku a když se potkáme, tak o tomhle pozdním setkání taky ani slovo,“ nabídl Daně ruku.
Ta si dopnula blůzku a vděčně jí stiskla: „Jsi fakt supr kluk, Kájo. Markéta na tebe může bejt pyšná, ale radši mizím. Zastavila bych se třeba některej den na kafe mezi svátkama, nevadilo by to Markétko?“
„To musíš! Určitě už tady bude Kamil, tak pokecáme!“
„A kdybyste chtěli, tak já si pojedu někam zalyžovat,“ zasmál se Karel a ke svému údivu dostal od Dany, která byla na odchodu vzdušný polibek.
Stejně tak Markéta a Dana ty polibky doplnila slovy: „Jste oba úžasný miláčkové a užijte si báječnej večer. Teď už nerušenej. Já zabouchnu pořádně. A na to kafe se moc těším.“

„Já tu stojím s nahatým, splihlým pinďourem, před svojí profesorkou a vedu takovýhle řeči. To bych se picnul. Není to zralý na blázinec, Markí?“ obrátil se Karel na Markétu, když za Danou zaklaply dveře.
„No a co mám říkat. Nechám se tady před kamarádkou piglovat od svýho nezvedenýho synka a pak tu stojím bez kalhotek a sukně. Je to komedie nebo tragédie?“
Chvíli na sebe koukali a pak se rozesmáli. Trapnost okamžiku byla pryč.
„Co teď? Pomůžeš mi ho zase postavit? Nebo toho radši necháme?“
„Víš ty co, dáme si sprchu, uklidíme to tady a pak uvidíme.“

O pár dnů později byl poslední školní den před svátky. Kamil měl večer přiletět, ale v Karlovi nepřestávaly hlodat výčitky z toho nešťastného zážitku. Rozhodl se, že to i přes svůj slib vyřeší, a to hned. Využil toho, že ve čtyři už byla skoro tma, zjistil, že u Dany se už svítí a proto odvážně zazvonil u jejích dveří. Otevřela mu v domácím úboru a málem vykřikla úlekem. Karla naprosto nečekala.
„Přišel jsem se ještě jednou omluvit, paní profesorko nebo Dano. Smím na moment dál? To bych nerad řešil na chodbě.“
„Jasně, pojď,“ vtáhla rozpačitého Karla dovnitř.
„Víte, já jsem asi fakt ved‘ úplně debilní řeči a od tý doby si to vyčítám. S tou upřímností jsme to asi v pátek přehnali. Já vím, že se nehodí, abych něco takovýho vykládal svojí učitelce nebo paní profesorce, abych byl přesnější. Ale stejně jsem rád, že jsem to řek. Aspoň je jasno. Vy jste taky něco řekla, takže máme klid a už vás nebudu otravovat a samo, že nikomu nikdy neřeknu ani slovo. Máma neví, že jsem teď tady a tátovi ona nic neřekne.“
„Co se stalo, nejde odestát, Kájo. Něco jsme řekli všichni a asi bylo dobře, že tam tvoje máma byla, protože kdo ví, jak by to dopadlo. Jsi ten nejbáječnější student, co jsem za těch pár let učila a fakt tě mám ráda a nezlobím se za ty řeči na tebe ani trochu. Ale ten stroj času radši necháme bejt. A ty si koukej najít nějakou hezkou holku. Nejsou všechno čůzy, jak prej říkáš, ale některý jsou docela fajn. Uvidíš. A pak bude klid,“ usmála se na něj a pohladila ho přátelsky po paži.
„A víte, že mě mrzí, že tam ta máma byla? Jenže kdyby tam nebyla, tak byste tam nebyla ani vy a teď bych tady u vás nestál. Takže vlastně je lepší, že tam byla, protože tady teď stojím.“
„Kájo, já se asi spletla. Ty nejsi nejbáječnější student, ty jsi příšernej kluk, co by pořád balil svojí paní profesorku,“ naoko se zaškaredila.
„To určitě ne, Dano nebo paní profesorko, ale ono nejde poručit si‚ a odteď už se mi ta ženská nelíbí, když se mi pořád líbí, protože kdybyste se mi už nelíbila tak bych tady nebyl a neblekotal ty svý omluvy.“
„Stačí Dano, Kájo, a jsem ráda, že ses zastavil mi tohle říct.“
Jenže uvnitř se ozýval druhý hlas a ten jí ponoukal: „Teď máš možnost tu debatu posunout, holka, vykašli se na to, že je to tvůj student. Líbí se ti? Chceš ho? Bojíš se toho? Bojíš se, co tomu řekne Markéta a Kamil, až se to doví? A oni se to doví, to si piš!“ a sama tomu hlasu hned odpovídala: „Líbí, chci, nebojím, byla bych opatrná, ale je to muj student! A kdo se to doví? On se s tím chlubit nebude, měl by taky průser. Ale se studentem to přeci nejde, měj rozum a přestaň!“ okřikla ten svůj rýpavý vnitřní hlas.

Karel si všiml, že o něčem usilovně přemýšlí a zkusmo vystřelil.
„Nad čím přemýšlíte, Dano? Nad strojem času? Nebo nad tím, že jsem váš student? Nebo jak mě vypakovat ze dveří?“
Překvapeně na něho pohlédla.
„A víš, že ses docela strefil? Mám tě vypoklonkovat ze dveří s tím, že přijímám omluvu nebo tě mám pozvat na kafe a na chvíli zapomenout, že jsi můj student?“
„Nojo, ale u toho jsme posledně skončili. Pozvete mě na to kafe? Ale to bych určitě začal debatu o stroji času. Nevadilo by to?“
„Ten naštěstí neexistuje, tak toho se nebojím.“
„Ba ne, tím strojem času by se stal váš obývák. Když se do něj vkročí, čas se posune o rok dopředu a když se z něj vyjde, čas se vrátí zpátky a bude jen o pár minut posunutej. Můžeme to zkusit, ale jenom spolu.“
„Seš si jistej, že stroj času takhle funguje?“

Danu ta představa pobavila, ale najednou cítila nutkání ten stroj času zkusit.
„Co by se stalo? Co by si dovolil? Nebo snad co bych mu já dovolila?“ honilo se jí v hlavě. „Holka, ještě chvíli a dovolíš mu všechno, neblbni!“ okřikovala se v duchu.
„Skoro jistej. Je to prototyp, v praxi nevyzkoušenej, ale teoreticky by tak fungovat měl. Podejte mi ruku, zkusíme tam spolu vstoupit,“ natáhl ruku k Daně a nakročil k obýváku.
Zaváhala.
„Já těmhle vynálezům moc nevěřím. Co když se něco porouchá a my v tý budoucnosti zůstaneme?“
„Mně by ta budoucnost s vámi nevadila. Proto tam musí dva. Pro jednoho tenhle stroj času nefunguje.“
„Pěkně divnej stroj,“ zasmála se a trochu koketně pohlédla na Karla.
„Tolik se bojíte, že se ten stroj porouchá?“
„Spíš si říkám, co by se v tý budoucnosti mohlo stát?“
„Máte dvě možnosti. Buď si na tu budoucnost počkáte a pak uvidíte nebo jste zvědavá a nakouknete tam hned a pak se vrátíte a klidně si na ní můžete počkat. Nebo se rozhodnete, že takovou budoucnost nechcete a že jí prostě nějak změníte.“
„Víš, že to nezní špatně? Nakouknout tam a pak se rozhodnout, jestli takovou nebo jinou budoucnost?“
„Ono se tam dá vstupovat i opakovaně, akorát je to vždycky o malinko jiný, posunutý v čase a taky ty zážitky z budoucnosti v člověku zůstanou zapsaný, až se z ní vrátí a můžou pozměnit jeho jednání. Jen nikdy nevíte jak.“
„Takže třeba se tam stane něco, co by už člověk nechtěl nikdy zažít nebo by to naopak chtěl zažívat znovu nebo to i zlepšovat, aby ta příští budoucnost byla zase o něco lepší a pak zase lepší, a tak dál?“
„Jo, může to být tak i tak. Taky se tam už nemusíte podívat nikdy. Záleží jen na vás a na tom, jestli stroj času bude fungovat správně.“
„Takže když zavřu oči a nechám se tam zavést, co se stane?“
„To já nevím, to záleží hlavně na vás. Zavřete oči a podejte mi tu ruku. Jestli máte nějakej šátek, můžeme vám je zavázat.“
„Jo, mám tadyhle v koupelně takový klapky na oči do letadla nebo autobusu, aby se líp spalo. Zkusím si je nasadit a třeba to zkusíme.“
„Jo, to zní dobře. A když se vám tam bude líbit, můžete si ty klapky sundat.“
„Hmmm, možná jsi mě přesvědčil, jdu si pro ně. Počkej tady, prosím.“

Vrátila se a nasadila si tmavě modrou škrabošku, která dokonale zakrývala výhled. Zvedla ruku, aby ji Karel mohl uchopit a druhou ukázala: „Ten stroj času by měl být za támhletěma dveřma.“
Vzal ji za ruku a opatrně vešli do obýváku. Zastavil ji uprostřed.
„A jsme v budoucnosti, Dano. Dveře se zaklaply.“
„Hmm, já žádnou změnu necítím. Asi ten stroj nefunguje.“
„Mně se zdá, že tady cítím nějaký vibrace, necítíte to taky?“
Aniž by se Dany dotknul, jemně jí políbil na rty.
„Jo, teď jsem něco ucítila, je to něco, co jsem v minulosti nikdy necítila.“
„Ani já ne. Asi ten stroj funguje,“ a polibek zopakoval, tentokrát do něho vložil víc energie a jemně pohladil jednou rukou jedno ňadro. Nebránila se.
Za okamžik poodstoupil.
„Ten prototyp je skvělej,“ konstatoval.
„Hmm, tahle budoucnost se zdá bejt docela hezká.“
„Tak jdeme zpátky do minulosti? Nebo se tady chcete trošku porozhlídnout?“
„Myslíš, že si můžu si sundat ty klapky?“
„To je na vás Dano, já je nemám a řeknu vám, že tahle budoucnost se mi taky docela líbí.“

Sundala si svou tmavě modrou ozdobu, rozhlédla se pak upřela své modré oči na Karla.
„Na jak dlouho nás ten stroj času sem do budoucnosti poslal?“
„Víte, je to jen prototyp, není vyzkoušenej, tak jsem ho nastavil jen na pár minut. Líbí se vám tady v budoucnosti?“
„Těžká otázka. Zatím jsem tady nic nezažila, ale mohlo by se mi tu líbit.“
„Můžu s tím nějak pomoct? Udělám cokoliv, aby se vám ta budoucnost líbila,“ přistoupil k ní a opatrně jí objal.
Nebránila se.

„Měla bych tedy v budoucnosti svýho ochránce?“
„Osobního strážce, kterej by k vám nikoho jinýho nepustil,“ zkusil ji znovu políbit a díval se jí do zářivých očí.
Ta hra se jí líbila.
„Ale co bych si v takový budoucnosti sama počala, kdybys sem nikoho nepustil?“ a nastavila svá ústa k polibku.

Chvilku jí dával něžné pusinky na rty a pak odpověděl.
„Vy byste rozhodovala, koho a kdy sem chcete pustit, Dano. A kdybyste sem nikoho nechtěla, měla byste tady mě. Třeba bych vám stačil.“
„Hmmm, to by nebylo špatný a na co bys měl stačit, Kájo?“
„Na plnění všech vašich přání, pokud nějaký budete mít. Máte nějaký teď?“
„Určitě bych nějaký měla, ale říkal jsi, že stroj je nastavený jen na pár minut a to je málo.“
„Já bych taky měl, ale to prototyp nezvládne.“
„Jak to, co je to za přání?“
„Vy nevíte? Přál bych si v budoucnosti se s vámi milovat, protože se mi už několik let bláznivě líbíte a mám vás rád stejně jako Markétu, ale znám vás o hodně míň. Na krásný milování pár minut nestačí. Vás by pár minut bavilo? To bysme museli do budoucnosti ještě někdy jindy a museli bysme ten stroj času nastavit na dost dlouho. Jenže když se vrátíme, tak bysme nesměli nikomu říct, že jsme tam byli.“

Přistoupila k němu, stoupla si na špičky a něžně ho políbila.
„To je moc hezký přání, Kájo, myslíš tedy, že by šlo ten stroj nějak poštelovat, aby fungoval delší dobu?“
Přitiskl se k ní, objal jí, chvilku se spolu líbali. Neprotestovala, ani když jí začal něžně hladit ňadro. Karel byl v sedmém nebi. Ještě před pár dny by si nevsadil ani korunu na to, že zažije to, co právě zažíval.

„Zkusím s tím něco udělat Dano. Ale nesmí nikdo vědět, že na takovým projektu pracuju,“ zasmál se. „Na kdy bych měl ten stroj připravit a na jak dlouho asi?“
„Snad ještě teď někdy během vánočních prázdnin?“
„No to by bylo supr! Hlavně, abych vám nenaboural program. Kdy se zastavíte na kafe? To budu určitě pryč.“
„Víš co, já se domluvím s Markétou a pošlu ti zprávu přes Viber, abys moh ten stroj poštelovat,“ vrhla na něho zářivý úsměv.
„Supr, Viber může konverzace schovat a ochrání je heslem nebo otiskem prstu. Jaký máte číslo? Brnknu vám, abych věděl. Máte Viber?“
„Jasně, že mám, když o něm mluvím. Máme ještě teď v budoucnosti čas?“
„Jo, posledních pár minut. Jste supr! Můj sen, Dano! Dejte mi to vaše číslo a pošlu vám zprávu a už mě budete mít zapamatovanýho.“

Za pár minut bylo všechno hotové. Dana měla zprávu od Karla a jemu poslala zkusmo první sms přes Viber taky. Otevřel ji a uviděl nádherně tvarované rudé sexy rty přes celý displej.
„Do budoucnosti můžeme kdykoliv řeknete, akorát až budete u nás na kafi, tak ten den budu někde lyžovat.“
„Super! A teď startujeme stroj času a mažeme do přítomnosti!“ potvrdila dohodu Dana.
Hra na budoucnost ji úplně fascinovala.

Vzal jí za ruku a opatrně vyšli do předsíně, kde Karel popadl Danu do náručí, ještě chvilku se nenasytně líbali a pak se Karel zadíval do jejích očí.
„Moc se do budoucnosti těším!“
„Víš, že jsem moc ráda, že máš ten stroj času? Jsi úžasnej šikula, ale teď už běž! A stroj času je jen naše tajemství. Platí?“ vtiskla mu ještě jeden polibek a vystrčila ho ze dveří.

Autor

Navigace v seriálu<< Odvážný plán – Dana 9Odvážný plán – Dana 11 >>
4.8 50 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Jura1333

Uzasny pokracovani👍
Jsem zvedavej jaky budou uniky do budoucnosti. Moc hezky napsane a napinave

Junior

Výborné pokračování. Zajímavě to Karel vymyslel s paní učitelkou. Jsem zvědav jak to bude pokračovat.

věrný čtenář

Opravdu nádherný nápad, a skvělé zpracování.

3
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x