První a poslední 07

Vzpomínky na Carlu.

„Paule?“
„Ano, Joanno.“
„Připadá mi, že se z Vivienina světa nerad vracíš.“
„To máš pravdu. Jenom škoda, že je ten svět jenom…“
„Vymyšlený?“
„Spíš neskutečný.“
„Pro ni je skutečný. Je to její svět.“
„Teď mě mrzí, že si neumím vytvořit svůj vlastní svět. Musím žít jen ve smutné realitě. A nějak se s tím vyrovnat. Což je teď složitější.“
„Pravda, asi jsem udělala chybu. Ale netušila jsem, že se ti bude v jejím světě tak líbit.“
„Popravdě jsi to mohla tušit. A ty se vracíš ráda?“
„Do jejího světa nebo zpátky do našeho?“
„Víš, jak to myslím.“

„Vlastně už za Vivien raději nechodím. Jsme spolu jen v předsíni. To je ta místnost s pohovkou.“
„No vidíš.“

„Paule, chtěla bych, abys mi vyprávěl o Carle.“
„Uhmm… Doufal jsem, že to nebudeš chtít slyšet.“
„Promiň, nemusíš.“
„Zasloužíš si vědět víc. A ten příběh by měl být jednou odvyprávěn celý. Ale spoustu věcí stejně neznám. Snad se někdy dozvím víc. Vlastně nevím, jestli chci vědět úplně všechno.“

***

Stalo se to asi měsíc po mém prvním setkání s Vivien. Mezitím jsme měli ještě pár sezení, nebo chvílemi spíše ležení. Hlavně v té úžasné vaně. Skvěle jsme si rozuměli. Jen doktorka Joanna Simmsová se na mě dívala pokaždé po mém návratu trochu pátravě. Budu ji jednou muset vzít s sebou, aby viděla, že vykonávám svou práci svědomitě. Víceméně. Občas. Vůbec ne. Mým úkolem bylo připravit Vivien na náš svět. Ale místo toho jsem propadal kouzlu světa jejího.

Kimino volání jsem nečekal. Potěšilo mě, myslel jsem, že se bude ptát, co dělám, jak se mi to líbí. A já budu mé bývalé šéfové důležitě a s úsměvem tvrdit, že to nejde, protože je všechno tajné. Ale Kim se vůbec neusmívala.
„Paule, stala se divná věc?“
„Povídej.“
„Mluvila jsem ráno s Carlou.“
„Mluvila? Má tvůj krystal?“
„Nemá, byla tady. Chtěla by se s tebou setkat.“
„Je ještě u tebe?“
„Přijeď.“

Za hodinu jsem byl zase v Pleasure, neseděli jsme ale tentokrát u bazénu, jen na pohovce v Kimině kanceláři. Projelo mi jen hlavou, že je škoda, že pohovka nemůže vyprávět. Což se ale nedalo říct o další technice, která zde byla. Bývalá šéfová měla občas zvláštní libůstky. Tvářila se ale vážně.

„Carla k nám přišla dopoledne, čekala dole u brány, samozřejmě už nemá přístupy. Bylo už divné, že ji vstupní automat prostě jen neodmítl.“
„Možná ji našel někde v historii.“
„Těžko říct, někdy funguje umělá inteligence jinak, než bys čekal. Ale nakonec ji přepojil ke mně.“
„A tys Carlu pustila dál?“
„Počkej. Měla jsem ji na videu. Tedy… Někoho jsem měla na videu, měla na tváři masku, jednoduchou, byla jí jen trochu podobná. A… pak mi ukázala na chvilku svou tvář… A pustila jsem ji dál.“
„Nevím, jestli chci vůbec slyšet něco dalšího.“

Kim nalila dvě sklenice vody a posadila se do rohu, podivně strnule. Kývla hlavou.
„Chtěla mluvit s Patrickem.“
„Ale ten odešel z Pleasure dříve než ona, pokud si dobře vzpomínám.“
„Ano, to jsem jí řekla. Zarazila se. Zeptala se, jestli o něm nevím, kde by ho našla.“
„Cože?“
„To jsem Carle taky řekla. Že prostě nevíme, možná bych našla jméno té zákaznice, ale kdo ví, co se od té doby stalo. Kontaktovat ji tedy určitě nebudu.“
„Možná by to věděla doktorka Collinsová ze Sexual Robots.“
„Ano, ta to určitě ví. Ale rozhodně by to neprozradila.“
„Jasně, počkej, proč vlastně hledá Patricka?“

Kim zavrtěla hlavou. „Nevím, vysvětlila jsem jí, že s Patrickem prostě nemůžu pomoci. A pak se zeptala na tebe.“
„Proč?“
„Něco mě napadlo, ale uvidíme. Pak už nic neříkala. Jen jsem ji uložila do pokoje a zavolala ti.“
„Mám se hodně bát?“
Kim se na mě podívala tak, že jsem pochopil. Dopil jsem vodu a vydal se za Kim.

V pokoji byla skoro tma, na lůžku jsem viděl někoho zahrabaného pod dekou. Když uviděl postavy ve dveřích, navlékl si masku na obličej a přetáhl kapuci přes hlavu. Posadili jsme se u stolku, světlo jsme nechali zhasnuté.

„Ahoj Carlo.“
„Paule?“

Asi za hodinu jsme seděli zase u Kim. Tedy seděl jsem na zemi a Kim procházela kolem.
„Má nějakou šanci?“
„Ne, akutní s-HIV v posledním stádiu. Kdyby byla milionářka, někde na klinice by mohla vyměnit celý majetek za pár týdnů života. Nebo měsíců.“
Přikývl jsem, tak to chodilo.
Opřel jsem si čelo do dlaní. „Přišla se jen rozloučit.“
Kim se zastavila a podívala se na mě. Jen trošku pokrčila rameny.

„Něco mě napadá, ale je to šílené.“
„Co?“
„To ti nemůžu říct, souvisí to s tím, co dělám u doktorky Simmsové.“
„A co by to bylo?“
„Rozloučit se. Nic víc.“

Joanně Simmsové jsem zavolal od Kim. Dívala se na mě jako na šílence, ale bylo vidět, že zvažuje možnosti.
„Carla?“
„Dělala v Pleasure, v úplně prvním videu s r-sedmičkami, s Patrickem.“
„Jasně, pamatuju si.“
„Fakt?“
„Jo, ale mám tisíc otázek.“
„Měl jsem tisíc otázek na Carlu, ale když jsem ji uviděl, všechny jsem zapomněl.“
„Promluvím s Vivien a ozvu se.“
„Ale spěchá to.“
„To jsem už pochopila.“

Ozvala se opravdu za chvíli.
„Posílám airtaxi, přistane na skryté rampě. Projdete dveřmi 10c, implantát tě nechá vejít dál. Tam už počkám.“
„Moc díky.“

Vzal jsem Carlu do náručí, měla pořád na obličeji svou masku. nevážila skoro nic. Kim jí pohladila vychrtlou ruku a odvrátila se. Airtaxi už čekalo před bránou.

Joanna čekala opravdu za dveřmi, jak slíbila. Prošli jsme chodbou, pak jakýmsi technickým tunelem a zase chodbou. Konečně jsme byli v Joannině kanceláři. Jen se podívala a prošli jsme rovnou do další místnosti s pohovkou. Čekala tam modrovlasá společnice, Sophia, vzpomněl jsem si na jméno.

„Víš, co děláš?“
„Chtěl bych, aby ještě prožila něco hezkého. Aby prostě jen neumřela někde na rohu ulice. A tohle je jediná možnost, která mě napadla.“
„Mohl jsi zkusit normální VR vybavení od Kings, říkal jsi, že ho Kim má.“
„To nás napadlo, ale chybělo by tam…“
Joanna se na mě jen podívala a trochu pokrčila rameny.
„Možná bude dobře, když Vivien pozná i tohle. O tom jsi jí ještě nevyprávěl, myslím.“
„O s-HIV samozřejmě ví, ale je rozdíl mezi teorií a tím, co pak vidíš.“

Navlékl jsem na sebe s Joanninou pomocí VR návlek a všechno vybavení. Pak jsem jen slyšel, jak spolu se Sophií oblékají Carlu. Všechno ztemnělo. Obvyklá vítací místnost, předsíň, jak jí říkala Joanna, byla prázdná, ještě tmavší, než obvykle. Vedle mě stála štíhlá dívčí postava, chvěla se. Objal jsem ji. Ale nepomáhalo to. Druhá postava se objevila v rohu, jako vždycky, tentokrát ale přišla až k nám. Pozorně se na dívku podívala, pohladila jí vlasy a podívala se na mě. Kývla hlavou. Zavřel jsem oči.

Byli jsme ve Vivienině apartmánu, bylo tady trochu tepleji než obvykle, možná mi to ale jen tak připadalo. Vivien stála proti nám, na sobě jednoduchý modrý domácí lehký oblek. Poodešla k nám, položila ruce na ramena a naznačila, ať se otočíme. Za námi bylo zrcadlo přes celou stěnu. Na sobě jsme měli pyžama a krásné župany. Vyčítavě jsem mrkl na Vivien, ale jen se usmála a kývla na dívku.
Carla se přestávala chvět, zírala do zrcadla. Byla taková, jakou jsem si ji pamatoval, nádherná štíhlá dívka s dlouhými tmavými hladkými lesklými vlasy. Jen oči měla stále vyhaslé. Přejela si dlaní přes obličej. A pak se fascinovaně zadívala na ruce, držela si je před očima a otáčela na všechny strany. Tyto krásné štíhlé dlaně s dlouhými prsty jsem si pamatoval. Na ty dnešní jsem se pokoušel zapomenout.

Podívala se na mě, překvapeně, se zvednutým obočím. Chtěla něco říct, ale pak se rozmyslela, jen trošku zatřásla hlavou, jako by se chtěla probudit. Ale zase se zadívala do zrcadla, dívala se na sebe a na mě. A konečně i na Vivien.

„To je Vivien, Carlo. Jí to tady ta nějak všechno patří, stručně řečeno.“
„To je tvoje… přítelkyně?“ zeptala se Carla. Zpočátku ji hlas moc neposlouchal, mluvila trhaně. Odkašlala si a znovu nevěřícně zavrtěla hlavou.

„No, spíše klientka.“
Carla se na mě zvědavě podívala. Konečně měla v očích aspoň nějaký výraz.
„Ty ses dal na psychoterapii?“
„Ne, ale byl bych v tom určitě dobrý.“
„Ne, nebyl.“ Carla se poprvé trochu usmála, zase to vypadalo tak, že si musí vybavit, jak se to vůbec dělá.

Zamyšleně se na nás podívala a kývla hlavou. „Jsem teď ve snu?“
„Ne, ale není to ani realita.“
„Jasně, virtuální realita, to znám.“
„Pravda, z Kings.“ To jméno jsem asi neměl zmiňovat, zamračila se.
„Je to Vivienina realita, její svět,“ ukázal jsem bradou na naši hostitelku.

Carla si ji zvědavě prohlédla. „Někoho mi hrozně připomínáte.“
To mi říká každý, “ zasmála se Vivien.
Carla se usadila na pohovce, rozhlížela se. Sedl jsem si k ní. Fascinovaně mi hladila prsty tvář.
„Přesně takového si tě pamatuju.“
„A já tebe.“
Rozhlížela se, tušil jsem, koho vyhlíží. Ale ten tady nebyl. Trochu zklamaně povzdechla, vzal jsem její dlaně do svých.
„Co jsi dělala celou tu dobu, kdy jsme se neviděli?“
Naklonila hlavu. A pak jen rukou vykreslila spirálu. Od oči dolů, až skoro nad zem. Tam se zarazila.

„To je mi líto.“
„Nemůžeš za to.“

Mlčeli jsme. Vivien nás tiše sledovala. Pak na mě mrkla a ukázala na očima na koupelnu.
„Nechceš se vykoupat, Carlo?“
„Umýt?“
„Ne, vykoupat. Pojď.“

Vana už byla plná vody a voňavé pěny, jako obvykle jsem nevěděl, čeho je víc. Carla na ni fascinovaně zírala. Přišel jsem pomalu k dívce a rozvázal ji župan. Zadržela mi ruku.
„Neboj, jsi pořád ta nejhezčí dívka ve studiu, ale jestli nechceš, nebudeme se dívat.“
Zamyslela se a usmála. Maličko narovnala ramena a zvedla hlavu. Svlékl jsem jí župan, pyžamo měla jemné, saténové, černostříbrné. Kalhoty zavázané na šňůrku a kabátek zapnutý na spoustu knoflíčků. Pomalinku jsem je začal rozepínat, usmívala se.

Neodolal jsem a položil dívce dlaň na ňadro. Takové jsem si pamatoval, překrásně pružné, dokonale zaoblené, cítil jsem na dlani tuhnoucí bradavku. Položila si dlaň na mou, jako by si sama chtěla ten okamžik užít. A nejspíš to tak i bylo. Vivien se na nás jen tiše dívala s lehkým úsměvem.

Přitiskl jsem se ke Carle zezadu a pomalinku ji svlékal a laskal. Tady nebyl žádný režisér, nikdo nekoukal netrpělivě na hodinky, byla tu jen Vivien, pohladila lehce dívce tvář. Už už jsem myslel, že ji políbí, ale jen trochu sklonila hlavu.

Za vanou se objevilo zrcadlo, zpola zamžené párou. Carla si o mne opřela hlavu a zadívala se na náš odraz. Malinko zavrtěla hlavou. „Proč to takhle nebylo dřív?“
Na to jsem neměl odpověď. Mohlo to tak být? Asi ano, ale nechtěl jsem, netušil jsem, že ona možná ano. Nebo jsem tehdy jen sám sebe jako obvykle přesvědčil, že tahat city do byznysu je nesmysl. 
Zvolna jsem spustil prsty ke tkaničce kalhot a trošku za ni zatahal. Carla se usmívala, zpod napůl přivřených víček se dívala zasněně do zrcadla. Pomalinku jsem tkalounek rozvázal, kalhoty se svezly ke kotníkům, v tichounkém zašustění jemné látky. Halil ji ještě kabátek, dlouhý přesně akorát, ale zapnutý už jen na posledním knoflíčku. Položil jsem na něj prsty. Zase položila svou dlaň na mou, ale tentokrát ji odtáhla a položila si ji na nahý bok. To bylo skvělé místo pro odložení dlaně.

Opřela se o mě, v zrcadle jsem viděl, jak zavřela oči. Chvějícími se prsty rozepnula poslední knoflíček, kabátek se rozevřel. Viděl jsem ji nahou, nevím, jestli stejně krásnou jako tenkrát nebo ještě krásnější. Měl jsem chuť ji prostě pomilovat, ale ještě nebyl ten pravý okamžik. Jen jsem malinkou poodstoupil a stáhl jí kabátek. Vzal jsem dívku do náruče a pomalu uložil do peřin vonící pěny.

Za chvilku jsem byl u ní, opřel jsem se a Carla se uvelebila zády ke mně, hlavu na mém rameni. Hladil jsem jí pomalu vlasy. A pak klouzal dlaněmi pomalinku dolů.
Svět se malinko zavlnil, Carla zatřásla hlavou. Vana byla najednou větší. Dívali jsme se, jak se Vivien pomalu svléká, nebylo to nijak vyzývavé, ale jen krásné. I Carle se malinko zrychlil dech.

„Copak, jsi na holky?“ neodolal jsem a zašeptal jí do ucha a podrbal jí pod vodou zadeček.
Smála se. „Ty fakt dokážeš všechno zkazit.“
Vivien se usmívala, graciézně vplula k nám do vany, na chviličku roztáhla nohy a dráždivě odhalila celou kundičku s krásným střapečkem jemných chloupků. Klekla si proti Carle, nabrala si na prsty šampón a něžně jí začala mýt tmavé vlasy.

Dívka blaženě vzdychla, sklonila trochu hlavu, aby jí mohla společnice projíždět prsty celou kštici. Jen jsem ucítil, jak Carla zvedla dlaně a vzala do nich Vivieniny ňadra. Ta se jen malinko usmála. Nápad to byl skvělý, za chviličku jsem už držel Carliny dráždivé kopečky.
Nikdy jsem se ještě Vivien nezeptal, jak je na tom s děvčaty, ale teď vypadala spokojeně. Druhá dívka ji jen malinko hladila, vlastně jsem ale jen mohl tušit, co se pod vodou asi děje. O to mě to víc vzrušovalo.

Vivian přivřela oči. Zažila někdy něco takového? Vzpomněl jsem si, jak jsem se jí jednou zeptal, jestli byly někdy ve vaně s Joannou. Tehdy se z toho nějak vymluvila. Chviličku jsem uvažoval, koho bude jednodušší se zeptat. A pak jsem se raději představil Vivien a Joannu spolu ve vaně. Carle malinko tvrdly bradavky, mně tvrdlo něco jiného mnohem rychleji.

Carla předklonila hlavu, Vivien jí osprchovala vlasy, políbila pomalinku na čelo. Rozhlédla se. Už tak tlumené světlo zhaslo úplně, v rohu se rozsvítily dvě svíčky. Společnice se na mě podívala, snad se chtěla zeptat, zda se mi to takto líbí. Jen jsem přikývl.

Carla se trošku předklonila, objala Vivien a položila jí hlavu na rameno. Přitom vrtěla boky a snažila se nalézt klínem můj ocas, jen jsem ji malinko nasměroval. Tiše vzdychla, když jsem do ní pomalinku vnikal. Nechal jsem to na ní, byla to jen její chvíle a její večer. Vivien se k dívce přitiskla blíž a líbala ji. Jednu ruku jsem měl na Carlině bříšku a druhou na Vivienině zadečku. Dívka se na mně jen malinko vlnila, nebyl jsem nijak hluboko, nechala se jen trošku dráždit.

Jak dlouho to trvalo? Nevím, tady to bylo úplně jedno. Vzal jsem Carliny dlaně o svých a oba jsme je spolu přitiskli na Vivienina ňadra. Mohl jsem takto cítit, jak ji dívka laská prsty, objíždí špičkou ukazováčku bradavku, bere si ji mezi prsty a malinko tiskne.

Vivian si přitiskla Carlu zase k sobě, její tvář na své rameno. Podívala se na mě. Zvolna jsem se začal v dívce sám pohybovat, jen jsem se díval společnici do očí a v nich hledal, co a jak mám přesně dělat. Carla Vivian objímala a sténala blahem. Chvěly se jí boky, sevřela společnici ještě pevněji, sama se třela o můj klacek, dokud se neudělala. Dlouze vydýchla, překvapeně, nechápavě se rozhlédla.

Nejdřív jsme se s Vivian usušili navzájem a pak společně Carlu, lehce jsme ji třeli měkkou osuškou, byla vláčná a zasněná. Vivien ji oblékla župan, vysušila dlouhé tmavé vlasy a posadila ke stolku před zrcadlo.

Jemnými pohyby jí česala, zvýrazňovala kosmetickou sadou oči, malovala rtěnkou ústa. To jsem ještě nikdy neviděl, jen možná ve starých filmech. Carla se na sebe konečně podívala a rozšířily se jí nadšením oči. Vivian na ní spokojeně mrkla, vzala ji za ruku a odešli do šatny. Povzdychl jsem, tam budou asi dlouho. Byly.

Bloumal jsem po pokoji, našel připravený pěkný oblek. Nepřekvapilo mě, že mi dokonale padl. Chvilku jsem se spokojeně pozoroval v zrcadle. Pak jsem neodolal a otevřel levou skříň. Byla plná videokazet. Jen jsem hvízdl a začal jsem se jimi probírat. Byly ještě zatavené ve fólii, nemohl jsem pouzdra otevřít, jen jsem si prohlížel fotografie. Taboo 1, Taboo 2, Private Teacher, Barbara Broadcast, Insatiable… Jedna perla vedle druhé.

Obě dívky vešly přesně ve chvíli, kdy jsem si mlsně prohlížel přebal The Devil in Miss Jones. Vivian se na mě shovívavě usmívala a malinko vrtěla hlavou.
„Věděla jsem, že to najdeš.“
„To se asi nedá odnést?“
Jen pozvedla obočí, smutně jsem kazetu vrátil zpět. Chvíli jsem hleděl na druhou skříň. Vivian jen zavrtěla hlavou. „Ta je pro Joannu.“
Carla se na nás trochu nechápavě dívala, ale pak se mi předvedla v šatech. Zvolila dlouhé černo-stříbrné, s hlubokým úzkým výstřihem. Jen jsem uznale pokývl, objal ji v pase a políbil na tvář. „Jsi prostě nádherná.“

„Pojedeme někam?“
Podíval jsem na Vivien, mrkla na Carlu a odhrnula závěs obrovského okna. Pohled na noční město byl fantastický, i když jsem ho už znal. Tady bych dokázal sedět s Vivien věčně, s její hlavou na rameni. A o druhé rameno by se mi klidně mohla opírat Carla. Člověk nemůže chtít všechno, ale může o tom snít. A tuhle chvíli se mi navíc sny splnily, objímal jsem obě dívky kolem pasu.
Vivien nás nechala dívat se do sytosti, pak nám jen prostě podala kabáty.
„Pojedeme?“

Liftboy se lehce uklonil. „Až dolů, slečno Vivien?“ „Ano prosím, Dennisi.“
Tentokrát na nás v garáži nečekal Lotus, ale dlouhá bílá limuzína, řidič dámám úslužně otevřel.
„Jako obvykle, slečno?“
„Ano, Barney.“

Měl jsem dojem, že jsme jeli déle než jindy. Carla fascinovaně sledovala noční zářící město, chodce, muzikanty hrající na rozích, kameloty nabízející noviny, obchůdky nebo stánky s všemožným jídlem, bary se zářícími neonovými štíty, kina s obrovskými tituly nejnovějších hitů, lidé stáli ve frontě před pokladnami. Ulice byly plné automobilů, občas projel hlasitý motocykl.

Zastavili jsme před The Nines, Carla doslova zářila, vrátný se jí uklonil a otevřel dveře. Vzal jsme dívkám kabáty a pověsil na staré kovové věšáky. Pomalu jsme vešli do baru. Na pódiu hrálo jazzové kombo, saxofonista si podával melodii s klavíristou, bubeník štětkami hladil zářící soupravu, kontrabasista se usmíval a vybrnkával rytmus. Ale nic z toho Carlu nezajímalo. Zírala na tmavou postavu u baru. Nádherně urostlý černoch s nápadnými bílými brýlemi usrkával ze sklenky jakýsi nebezpečně vyhlížející koktejl. Obrátil se k nám. Carla se rozeběhla a skočila mu do náručí.

Seděli jsme s Vivien a sledovali Carlu a Patricka vlnící se na parketu. Občas jsme chtěli něco říct, ale pokaždé jsme se nakonec na sebe jen usmáli a mlčeli. Dívka jen položila ruku na mou. A pak jsme šli také tančit. Saxofonista se podíval na Carlu, přišla k němu a něco mu říkala. Kývl hlavou.

„Tahle píseň je pro Carlu,“ ohlásil zastřeným hlasem. Kývl na svoje spoluhráče, spustili. Melodie mi něco hrozně připomínala, ale vždy uhnula, když jsem ji už už poznával. Ale Carla byla šťastná, držela Patricka oběma rukama kolem krku a půvabně vlnila boky. Patrick měl jednu dlaň na dívčině boku a druhou mnohem níž. Usmíval jsem se, takto jsem si ho pamatoval. Místnost se kolem nich rozmazala, i světla uhnula stranou, byli tu jen oni dva tančící v objetí.

„To je její vzpomínka, ne moje,“ zašeptala mi Vivien do ucha.
„Takže ani nevíš, jak se jmenuje ta písnička?“ zeptal jsem se zklamaně.
Vivien se nádherně pousmála. Zadíval jsem se jí do očí a až jsem nemyslel na nic jiného.
„Podíváme se ještě jinam?“ zašeptala, „není to daleko.“
„Určitě.“

„Barney, prosím, k Asimov’s Tower.“
Chvíli jsme se proplétali ulicemi, v dokonale tiché limuzíně. Zastavila před futuristicky vyhlížející monumentální stavbou. Carla se fascinovaně rozhlížela.
„Až nahoru, slečno Vivien?“
„Ano Dennisi, úplně nahoru.“ Vivien ukázala liftboyovi zlatý odznak. Výtah se zvolna rozjel, z reproduktoru tiše hrála hudba… Ano, byla to přesně ta z baru.

Úplně nahoře byl – jiný svět. Z auta jsme vysedali za vlahé noci, tady byl slunný teplý podvečer. A Carla opět vydechla nadšením. Většinu střechy zabíral nekonečný bazén, jiskřící voda tajemně padala ze stěny mrakodrapu. Usadili jsme se s Vivien na lehátko. Carla s Patrickem stáli u bazénu, dívka strčila do vody nohu, málem sklouzla dolů, ale společník ji zachytil.

Vivien mi ležela v klíně, hladil jsem její vlnité vlasy. Carla se postavila na špičky, políbila Patricka a ukázala na bazén. Přitiskl ji k sobě, velkou dlaň přímo na zadečku, sjel ještě malinko níž. Dívka zaklonila hlavu, ale společník se jen usmál. Rozepnul jí šaty, setřásla je z ramen a zase se zaklonila. Patrick jí líbal ňadra, střídal levé a pravé, druhé vždy držel v dlani.
Dívka se smála a svlékla se, pak i Patricka, ale jen rozpustile, jako… no, jako u bazénu, když chcete do vody. Jen mu přejela dlaní dlouhý penis. A pak už stáli nazí na kraji bazénu a skočili zároveň krásnou šipkou do vody.

„Neměli bychom… zmizet?“
„Nevadíme jim,“ odpověděla pomalu a zamyšleně Vivien, „čas se navíc začíná krátit.“ Překvapeně jsem k ní otočil hlavu, ale pak jsem pochopil. Společnice mi zamyšleně čechrala vlasy. „Pojď taky do vody!“
Plavně přešla k bazénu, zaklonila se a rozepnula si šaty. Carla s Patrickem se na ní vzrušeně dívali. Vivien si stáhla prsty šaty z ramen, narovnala a uhladila černé prádlo. Nechala šaty sklouznout až na zem, lehce z nich vystoupila, protáhla si ramena. Rozepla si podprsenku, chvilku si ji ještě držela, než spustila ruce. Kalhotky stahovala pomalinku, ohnula se, jednu dlaň si držela na klíně a druhou na ňadrech. Teprve pak se usmála, zvedla ruce a trochu se rozkročila. Skočila do bazénu, nevystříkla snad ani kapka vody.

Mohl bych vyprávět, že moje svlékání také všichni vzrušeně sledovali. Ale to bych opravdu lhal. Ve skutečnosti byli v rohu bazénu, objímali se a něco si vyprávěli. Možná dobře, protože neviděli můj boj s ponožkami.

Voda byla naprosto skvělá, svěží, ale přitom tak akorát teplá. Přemýšlel jsem, jestli byla lepší v bazénu Pleasure, ale nejspíše ne. Tahle byla z jiného světa. Doslova.
Vivien se ke mně pod vodou přitiskla. „Ty ponožky ti daly zabrat,“ usmála se a stříkla po mě vodu. Chtěl jsem jí to oplatit, ale bylo to jako honit rybu v moři.

Plavali jsme, hráli si, dotýkali se a vzrušovali. Carla na mě občas mrkla, nechala mě, abych ji pohladil, ale jinak měla oči jen pro Patricka. I Vivian ji občas objala, polaskala, někdy trošku víc, dívce zářily oči.
Patrick ji vysadil na břeh, zaklonila se a přehodila dlouhé vlasy na záda. Políbil jí levé a pravé koleno. Natáhla nohy, chvíli ho škádlivě drbala palci na tvářích.

Vivien se vytáhla na břeh vedle Carly, zadívala se na mě. Připlaval jsem k ní, zase na mě hravě cákla. Zaklonila se a trochu prohnula v zádech, položila mi nohy na ramena. Líbal jsem její hebounká stehna, nikam jsem nespěchal, dívali jsme se do očí, teprve, když jsem v nich uviděl touhu, políbil jsem jí bříško, kousek pod pupík. Jen mi hlavou proletěla myšlenka, proč mají roboti pupík. Ale tady to úplně jedno, mohli jsme být klidně barevné skvrny, kapky deště, sněhové vločky… Jenže ty určitě nemají tak nádhernou kundičku, která se teď přímo přede mnou lákavě otevírala.

Neodolal jsem a mrkl vedle. Patrick měl dlaně pod Carliným zadečkem a jemně jí prolízaval hlaďounkou pičulinku, kroužil špičkou jazyka kolem naběhlého poštěváčku, objímala ho nohama.
Ucítil jsem na sobě Vivienin lehce výsměšný pohled. Znovu jsem jí políbil bříško a pak už níž a níž. Blaženě se uvelebila a nabídla mi svůj klín. Projížděl jsem jazykem smyslné lístečky, zabrnkal o střapeček, kroužil kolem štěrbinky. Vnikl jsem do ní, kmital na horní straně. Dvěma prsty si odhalila poštěváček, opatrně jsem ho nasál mezi rty, otřásla se přívalem rozkoše. Ale ještě jsem ji chtěl trochu potrápit, kroužil jsem kolem, laskal každý lísteček, znovu zabořil jazyk do brázdičky.

Teprve, když kroužila boky a hlasitě sténala, znovu jsem lehce objížděl poštěváček a pomalinku jí dovedl k vrcholu, jak to měla ráda.

Vedle už Carla odpočívala Patrickovi v náručí, tvář čistou a skoro průzračnou, lehce pootevřené rty. Vivien ji zlehka políbila na čelo, dívka otevřela ještě zamlžené oči. Společnice jí pohladila tvář a ukázala očima na velké lehátko u bazénu. Byl to skvělý nápad, voda sice nebyla studená, ale už jsem v ní prostě byl moc dlouho. A moc jsem se nehýbal. Skoro vůbec.

Vzal jsem Vivien do náruče a donesl na lehátko. Pohodlně jsme se uvelebili, dívky se o nás opřely, vychutnávali jsme si pomalu zlátnoucí večer. Carla se protáhla a vláčně si sedla Patrickovi na klín.
„Víš, co mi ještě chybí?“
„Nemám ponětí. Můžu hádat?“
Dívka si přehodila vlasy přes rameno, položila se vedle společníka na bok a hladila mu penis. Mohl si s ním dělat, co chtěl, teď ho nechal velmi realisticky reagovat na laskání. Popravdě řečeno, vždycky jsem se cítil v přítomnosti robota v podobné situaci lehce nesvůj.

„Nežárli,“ dloubla mě Vivien do žeber.
„Na Carlu?“
Vivien se zahihňala. Už už jsem myslel, že mi začne věnovat jako Carla Patrickovi, ale místo toho na mě jen mrkla a svezla se za druhou dívku. Políbila ji krk, hladila prsty záda, zvolna sjela níž až do rýhy mezi dvě dokonale tvarované půlky. Carla vystrčila boky a přitáhla k sobě stehno. Vivien jí zlehounka hladila klín.

Carla líbala Patrickův tvdý ohon, olizovala mohutný žalud., občas pohladila varlata. Vivian jí pohladila rameno, dívka jen přikývla a zase si klekla nad společníka. Vivien jí jednou rukou rozevírala štěrbinku a druhou k ní směrovala robotí ocas. Tak jako vždycky hladce zajel do pelíšku, Carla jen rozkoší protočila oči. Malinko se pohupovala, Vivien s Patrickem jí hladili ňadra.

Cítil jsem se poněkud opuštěný. Jenže jsem si vzpomněl, co mi Vivien řekla. Čas se krátí. Nechal jsem ty tři být, jen jsem Vivien malinko hladil, aby věděla, že jsem s nimi. Carla se udělala za chvilku, ale jen se trošku vydýchala, objala Vivien a vystrčila na Patricka zadeček. Ten neváhal a znovu zajel do připraveného údolíčka. Teď ji projížděl zvolna, celou délkou, dívka blaženě vzdychala, nechala se domilovat až do dalšího vrcholu. Pak si vzala Patricka do pusy, hrála si sním, masírovala dlaní, kmitala jazykem těsně pod žaludem. Nechala si nastříkat celou dávku na prsa, nabírala si prstem bílé cákance a spokojeně olizovala.
Dlouze vydechla. Vzala Patricka za ruku a skočila do bazénu.

Mrkl jsem na Vivien, myslel jsem, že teď se už konečně pomilujeme i spolu, ale tvářila se jen nesmírně smutně.

Carla s Patrickem za chvilku vyšli na břeh, navzájem se osušili. Odhodili ručník, podívali se na nás. Objali se a políbili, vzali se za ruce, pomalu došli k okraji střechy, postavili se na římsu. Dvě dokonalá těla přímo proti pomalu zapadajícímu slunci. Chtěl jsem je zadržet, ale Vivien mi jen pevněji stiskla ruku. A pak jsem už jen viděl, jak se na nás naposledy podívali a skočili dolů.

Vivien byla tichá, hladila mi prsty dlaň.
„Ty jsi to dovolila?“
„V tomto světě se jim nemůže nic stát. V tomto světě.“
„A tuší to?“
„Nejspíš ne. Carla se bude asi trochu divit. Pojď.“

Postavili jsme se na terasu. Město už tonulo v temně zlatavém soumraku. Ale něco se dělo, domy se rozpadaly, vlastně ne, nepatrně protahovaly, rozpouštěly, jako kdyby byly z vosku.

Vivien mě chytila za ruku, skočili jsme za Carlou a Patrickem.
Pád byl fantastický, mnohem víc bych si ho ale užil, kdybych se nebál nevyhnutelného dopadu. Ale k tomu nedošlo, zastavili jsme se měkce kousek nad svěžím trávníkem, vedle prvních dvou. Carla se tvářila… zmateně.

„Takhle to tady nefunguje.“
„Ale…“
„Já vím.“
Postavili jsme se všichni k sobě a objali se. Pravou ruku jsem měl kolem Carly, levou jsem držel Vivien. Uslyšel jsem tichou hudbu. Zavřel jsem oči, abych ji konečně poznal. Tentokrát jí hrálo violoncello, s tichým klavírem v pozadí.
Otevřel jsem oči.
„Carlo, musím se už zeptat, co je to za melodii?“
Vivien mi ale jen pohladila záda.
Carla nedýchala, na tváři měla zbytky lehkého úsměvu, Patrick ji pevně držel. Oba mizeli, jejich těla průsvitněla, rozmazávala se, splynula v jedno a nakonec zmizela.

Svět kolem se rozpouštěl, postupně mizely jednotlivé barvy, zbyla smutná šeď na deformovaných tvarech.
„Musíme už jít.“
Přikývl jsem a zavřel oči.

Seděli jsme v předsíni na pohovce, Vivian se mi schoulila do klína.

„Paule?“
„Ano, Vivien?“
„Netušila jsem, že Patrick znamenal pro Carlu tak moc.“
„Ani já ne. Jsem rád, že se s ním mohla setkat, díky tobě.“
„Nemohla jsem ji zachránit?“
„Ne. Udělala jsi pro ni, co jsi mohla.“
„Jsi smutný.“
„Jsem, protože jsem možná mohl udělat kdysi něco úplně jinak.“
„Měl jsi ji rád?“
„Popravdě ne víc než jiné. Měl jsem občas dojem, že ona… Ale to je už jedno. Myslím, že Patrick byl jediný, koho asi opravdu milovala.“
„Divné, myslím, že to bylo složitější. Měla jsem takový pocit… Těžko říct.“

Dlouho jsme nic neříkali. Pohladil jsem dívce rameno.

„Víš, když občas jdu v poslední době kolem Domů podzimu, říkám si, jak by tohle bylo pro lidi tam za zdí skvělé. Leží tam bezmocní na lůžkách, mohli by prožít znovu svoje lásky, příběhy, setkat se s drahými…“
„To určitě ano, ale nevím…“
„Myslíš si, že by už nikdo nechtěl umřít?“
„Spíš by se nechtěli ze vzpomínek vrátit. Proč by to dělali.“
„Mluvil jsem o tom s Joannou.“
„Opravdu? A co říkala?“
„Je na tom asi jako já. Možná, nechce o tom mluvit. Jen naznačila, že možná by bylo lépe, kdyby tvůj svět vůbec nenavštívila.“
„Když o něčem nevíš, nechybí ti to.“
„Pravda, to jsi někde četla?“
„Možná, nevím, co jsou moje vlastní myšlenky a co je součástí prvotní paměti. To neumím rozeznat.“
„Připadá mi, že vlastně nemám žádné svoje myšlenky. Všechny jsou jen odněkud slyšené, fráze z knih nebo z filmů. A zbytek je jen to, co potřebuju pro život.“

„Musím už jít, moc ti děkuju.“
„Neděkuj.“

Probudil jsem se, u našich lůžek stála jen Sophia, Joanna byla pryč. Na druhém lůžku byl stříbrný plášť připomínající kuklu. Ležela na něm jen stará Carlina maska. Oblekl jsem se, vzal jsem Carlino tělo a spolu se Sophií odešel ke dveřím, tentokrát někam jinam, šli jsme déle.
„Buď opatrný, nic nevíme.“
Bylo to vlastně poprvé, co Sophia něco řekla. Zaskočilo mě to. Ale měla pravdu.

Airtaxi zastavilo u osamělé terminální stanice. Položil jsem Carlino tělo na lůžko, zavřel dveře, vložil do slotu kartu a stiskl tlačítko. Čekal jsem, než automat odebere DNA a porovná ji s databázemi. Konečně se rozsvítilo oranžové světlo.

Siréna se rozezněla, až když airtaxi vzlétalo. Záznam musel být někde hluboko. Ale možná jen nesouhlasil kód karty, kterou mi dala Sophia, s mým obličejem. Pokrčil jsem rameny. Těžko říct.
Vystoupil jsem pár bloků od mého bytu, zlikvidoval jsem kartu, konečně sundal Carlinu masku. Divná móda, obličejové masky, strnulé, někdy drahé pohyblivé, šklebící se. Obličeje mladých dívek na obličejích už méně mladých žen. Masky měly tvář nositele, jinak by porušovaly zákon o zákazu zahalování obličeje. Jak to tak bývá, drobnou mezeru v zákoně trh okamžitě využil.

Chvíli jsem laciný obraz Carliny tváře držel v prstech a pak masku odhodil za kartou. Už mi po ní nezbylo nic.

U bytu jsem nalezl balíček.
„Paulovi od Kim.“
Vložil jsem lesklý krystal do počítače. A pak se díval na Carlu, jak si ji nafilmovala Kim jen pro sebe. Žádný tvrdý sex, nic. Na trhu by video nemohlo mít ani ten nejmenší úspěch.