Ve víru velkoměsta – Příhoda s klikou

Vysokoškolačku Moniku jsem od naší schůzky ve Stromovce neviděl. To nepovedené rande snad nebylo důvodem, proč nám přestala chodit sedět modelem? Nebo byl důvod úplně jiný?

Zkrátka, to úterní odpoledne zůstal stupínek, na kterém sedávala, prázdný.
„Nechce si někdo z pánů studentů, nebo studentek sednout?“ ukázal nám profesor do volného prostoru mezi stojany.

Zraky nás, mužské části, se prosebně stočily ke krásně vytvarované postavě studentky Věry.
Ta se zprvu po nás nechápavě rozhlížela, a pak nás odbyla slovy: „Ste se zbláznili, volové, nebo co?“
A tak pan profesor rozumně rozhodl.
„Rozpouštím tohle odpolední sezení. Máte volno,“ a gestem rukou nám naznačil, že můžeme odejít.

Co s načatým odpolednem? Nakonec se naše parta kluků rozhodla, že vyrazíme společně do pražských ulic a uvidíme.
V té chvíli ještě ani jeden z nás netušil, že o nás bude příští den psát Večerní Praha na titulní straně.
Byli jsme parta čtyř kluků, kteří neměli pro recesi daleko. Jediná záludnost našeho počínání byla v tom, že jsme nic dopředu neplánovali a ani jsme neměli o záměru někoho z nás, tušení.

Toho odpoledne jsme postávali na refýži a čekali na stanici U olšanských hřbitovů, na tramvaj.
Netrvalo dlouho a přijížděla souprava s označením „S“.
Každý z nás za bedlivého pozorování řidiče vhodil do plastového nástavce šedesát haléřů a postoupil do vozu.
Jako poslední nastoupil známý recesista Honza, hodil do kasičky třicet haléřů a sedl si do řady k nám.
Dlouho se nic nedělo a tramvaj stála.

Po chvíli se ze stanoviště otočil řidič a do prostoru vozu zvolal: „Že by sis to doplatil, mladej!“
Cestující se po sobě nechápavě dívali.
„To platilo na tebe!“ tentokrát již silnějším hlasem upozornil řidič tramvaje.
Protože se ani po této výzvě neměl nikdo k tomu, aby šel doplatit dlužnou částku, zvedl se řidič a rovnou zamířil k Honzovi.
„Nejsem tady nikomu pro srandu,“ řekl již poměrně hlasitě na jeho adresu.
„Promiňte, pane řidiči, to byl jen tuzér, já mám síťovku,“ řekl Honza nevinným hlasem a ukázal mu průkazku.

V té chvíli pravděpodobně řidiči ruply nervy. Rychle se vrátil na své stanoviště, vyrval páku kontroléru z řídícího panelu a rozeběhl se zpět k Honzovi.
Ten samozřejmě na nic nečekal, vyběhl z tramvaje a utíkal trávníkem podél zdi hřbitova.
Věkový rozdíl obou běžců byl znatelný a tak řidič neměl šanci Honzu dohnat.
V té chvíli se odhodlal, jak později poznal, k neuváženému činu a hodil po Honzovi kliku, kterou držel v ruce.
Ta, ale velkým obloukem, místo na našeho kamaráda, přelétla vysokou zeď hřbitova a skončila kdesi mezi hroby.
Je zbytečné líčit, co následovalo. Řidiče okamžitě přešel vztek a nám byl ještě vděčný, že jsme mu pomohli kliku hledat.
Průšvih byl v tom, že další tramvaje, které přijížděly, nemohly pokračovat a tak se hromadily za sebou, pomalu až k Bulharu.
Naše parta, místo hezkého odpoledne ve městě, trávila zbytek dne na služebně SNB, vysvětlováním toho, že jsme to takhle nemysleli.

„Tak jsem slyšela, že nějaká parta kluků na Žižkově zastavila tramvaje. Stály prý až na Václavák,“ hlásila mi bytná, když jsem večer přišel domů.
„Co na Václavák. Stály až do vozovny,“ odpovídal jsem jí ze svého pokoje.
„Opravdu?“ divila se Dáša.
„To víš, že kecám,“ usmál jsem se již mezi dveřmi kuchyně.

Prohlížel jsem si její postavu v domácích šatech, které kopírovaly každý detail jejího těla a v tu chvíli jsem dostal nápad.
„Ty,Dášo. Nechtěla by sis vydělat?“
„Jak to myslíš?“ otočila se od plotny.
„Tak, jak to říkám. Měl bych pro tebe možná kšeft,“ řekl jsem trochu tajemně.
„Co by to bylo?“ projevila Dáša zájem. „Povídej.“
„Až mi dáš,“ napínal jsem jí.
„Co, večeři?“
„To taky.“
„Tohle?“ začala si Dáša vyhrnovat sukni.

Tak jak obnažovala stehna, tak rychle mi tuhnul pták.
„Počkej, vypnu sporák, ať se to nepřipálí,“ a jednou rukou otočila knoflíkem plynových kamen.
To už jsem se k ní blížil s přirozením, vytaženým z kalhot a netrvalo to dlouho a dotkl jsem žaludem jejího chlupatého hrbolku.
„To chceš takhle ve stoje?“ zeptala se.
„Třeba.“

To už Dáša poklesla v kolenou a rozevřela nohy, abych se do ní mohl co nejsnadněji dostat.
„Na kamnech to nepůjde,“ uznala a s údem lehce zasunutým mezi pysky, couvala ke stolu.
Když ucítila hranu stolní desky, mírně se nadzvedla a sedla si na ní.
Stehna roztáhla ještě více a nechala ho do sebe vklouznout, až na samé dno.

Abych si ještě více vychutnal soulož se svou bytnou, rozepnul jsem jí šaty a obnažil její masité prsy.
Mnul jsem jí je, mezi prsty žmoulal tvrdnoucí bradavky a dole prudce vrážel svůj kolík do doslova tekoucí prciny.
Pak už jen následoval jeden dlouhý příraz, kdy jsem vnikl co možná nejhlouběji a uvolnění, doprovázené mohutnými výstřiky.

„Co to je za kšeft?“ zeptala se znovu Dáša, když si po chvíli stahovala šaty.
„Nechtěla bys nám ve škole stát modelem?“
„To, jako nahá?“
„No, to taky. Když řekneš, že jo, domluvím to s naším profesorem.“
„Já ještě nevím, musím si to nechat projít hlavou.“
Bylo na ní vidět, že si s touto myšlenkou už vážně pohrává.

„Nemám na to trochu blbou postavu?“ zamyslela se.
„Proč myslíš?“
„Já nevím, nejsem na to trochu tlustá?“
„S tím si nedělej těžkou hlavu. Kreslíme i rubensovské typy.“
„Co to je?“
„To jsou takové ty macatější.“
„A nejsem na to taky už trochu stará?“
„Kdybys viděla, co nám tam někdy sedí, to by ses divila,“ pomyslel jsem si v duchu.

„Péťo, já bych to asi vzala,“ řekla po chvíli ticha. „Každá koruna se hodí. Ale než řeknu určitě, že ano a ty se zeptáš toho vašeho profesora, radši se ještě podívej.“
Bytná si začala rozepínat knoflíky na šatech a v několika okamžicích stála přede mnou nahá.
Ještě se otočila kolem dokola, abych mohl ohodnotit její postavu ze všech stran.
„Tak co tomu říkáš?“
„Co bych tomu říkal. Říkám, že mi zase stojí.“
„Opravdu!“ potvrdila Dáša a sklouzla pohledem mezi moje nohy. „A pěkně,“ dodala a už se zase pokládala na pohovku.

Stál jsem mezi jejíma rozevřenýma nohama.
„Jaký je to malý rozdíl. Jedno písmenko a co to udělá,“ napadla mne taková blbost.
„Já ti nerozumím,“ divila se bytná, která se už těšila na zasunutí.
„Malovat, milovat.“

To už jsem se žaludem dotýkal jejích zduřelých pysků, mokrých ještě od vyteklého semene, smíseného s šťávami z předchozího vyvrcholení.
Chytil jsem jí zespoda za lýtka, zvedl jí nohy vysoko do vzduchu a vrazil ho do ní v celé délce.
Tentokrát mne soulož stála větší úsilí a zpocený jsem se svalil vedle bytné, když jsem jí předtím naplnil několika, ne už tak intenzivními výstřiky.
„No, abych si vzal nový kalhoty,“ díval jsem se na velké skvrny kolem poklopce.
Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem si je předtím nesvlékl.

Další den jsem na chodbě školy zastavil našeho profesora a sdělil mu nabídku. Ten samozřejmě souhlasil a požádal mne, zda bych mu mohl bytnou pozvat.

Určitě se dohodli, protože Dáša následující úterý už nahá seděla na stupínku v atelieru.