Láska v časech apokalypsy 01

Při svých toulkách jsem našel v opuštěném domě pár zažloutlých listů popsaných téměř nečitelným písmem. Přečetl jsem jenom pár vět, ale i ty mě zaujaly natolik, abych se pokusil dát dohromady celý příběh, který vám nyní předkládám. Nevím, jak skončili hlavní hrdinové, ale stále doufám, že je někde potkám, abych se dozvěděl jejich další osudy. Pokud o nich něco víte, nechte mi vzkaz v Centru, občas se tam objevím, abych zjistil, jak pokračuje boj s nákazou.

                                                                                   Poutník zvaný Harai L. P. 2025

Když nám táta řekl, že musíme odjet na chalupu, nechápavě jsme se na něj se ségrou podívali. „Nekoukejte na mně tak, sbalte si nejnutnější věci a já vás tam odvezu,“ trval na svém neúprosně.
„Tak nám aspoň řekni proč,“ povzdechla si Monika. „Jinak nikam nejedu.“

Táta se zamyslel, a potom na nás kývl, ať si k němu přisedneme. „Zmutovalo to,“ řekl stručně. Ihned jsme věděli, o co jde. Táta dělal v nějaké přísně utajované státní laboratoři, která se snažila najít vakcínu proti koronavirusu. Měl také přístup ke všem nejtajnějším informacím, a pokud začal takhle panikařit, musel být hodně vyděšený. Podle jeho vážného výrazu jsme pochopili, že je to doopravdy průšvih.

„A co to dělá?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Věř mi, že to nechceš vědět,“ řekl táta. „Prostě se sbalte, ať můžeme vyrazit. Hlavně oblečení, všechno ostatní tam už je.“
„Jak to myslíš, že už to tam je?“podívala se na něho ségra nechápavě. „O čem to mluvíš?“
„Všechno, co potřebujete k přežití,“ odpověděl táta vyrovnaně. „Tady půjde všechno do háje, a půjde to rychle. Máte tam zásoby minimálně na rok. To by mělo stačit, pokud se všechno odehraje tak, jak předpokládám.“

Teď mi začínalo být všechno jasné. Horečnaté opravy chalupy, které mi nedávaly smysl. Prohloubení studně, které jsem připisoval důsledkům klimatických změn. Nový sklep, který připomínal atomový kryt. Tátovy časté cesty na chalupu, kdy odjížděl plně naložený, a my neutušili, co tam neustále vozí.

Podívali jsme se na sebe s Monikou a souhlasně jsme přikývli. Jsme dvojčata a některé věci prostě nemusíme vyslovit. Teď jsme se mlčky shodli, že je situace vážná. 

Atmosféra v autě byla napjatá. Táta nám neustále vysvětloval, jak máme postupovat v případě komplikací, a na závěr mi oznámil, že v tajné schránce pod postelí je schovaná puška s náboji a jeho služební zbraň.

„Jaká služební zbraň? Já myslel, že děláš v laboratoři, místo toho to vypadá, jako bys byl tajný agent,“ snažil jsem se zlehčit situaci. Začínal jsem ale chápat, proč jsem s ním v poslední době musel chodit na střelnici. Jenom jsem si myslel, že je to jeho nový koníček. No, očividně nebyl…

„Jsou věci, o kterých nemůžu mluvit ani s vámi,“ řekl táta vážným tónem. 
„A co bude s tebou?“ vyhrkla Monika.
„O mě se nestarejte. Důležité je, abyste byli v bezpečí vy,“ odpověděl úsečně.

Po příjezdu na chalupu nám ukázal všechno, co pro nás připravil. Zaskočeně jsme si prohlíželi sklep plný konzerv a trvanlivých potravin, hygienické potřeby, čističku vody a další věci, které by nás nikdy nenapadly.

Při jeho odjezdu jsme se ségrou zadržovali slzy. Pomalu nám docházelo, že už se nikdy nemusíme vidět. „Neřvi a pojď dovnitř,“ strčil jsem do Moniky, která už neskrývaně brečela. 

První večer byl nejhorší. Seděli jsme proti sobě a probírali to ze všech stran. Usnuli jsme až k ránu společně schoulení na gauči. Probudil jsem se jako první, tlak močového měchýře byl neúprosný.  Opatrně jsem se vyprostil ze ségřina objetí a chystal se zvednout, když s nezřetelným mumláním pokrčila kolena. Zpod vysoukaného trička na mě vykoukl její vyšpulený zadeček skrytý v těsných kalhotkách. I tenhle nevinný pohled stačil, aby se mi ihned postavil ocas. Monika byl hlavní objekt mých sexuálních představ od chvíle, kdy jsem poprvé onanoval, a ani s přibývajícím věkem se to nelepšilo. Samozřejmě o tom věděla a měla ze mě srandu, občas mě schválně provokovala a bavila se mými rozpaky nad nečekanou erekcí.

Díky svému povstání v trenkách jsem si uvědomil, že musím vyřešit zásadní otázku – kde budu onanovat? Kadibudku jsem ihned zavrhl, ani pro tak náruživého honiče, jako jsem byl já, to nebylo zrovna inspirující prostředí. Kromě kůlny jsem na jinou možnost nepřišel, a tak jsem se vydal prozkoumat situaci. Po cestě jsem vyprázdnil močák, což byl se ztopořeným pérem poněkud oříšek, a potom jsem zvědavě nakoukl do kůlny. Vyhodnotil jsem prostředí jako ucházející a ihned jsem spustil kalhoty ke kotníkům. Ranní chlad mě nezastavil, potřeboval jsem si prostě co nejrychleji ulevit. S hekáním jsem začal usilovně onanovat, potřeboval jsem vypustit přetlak v koulích. Během chvilky jsem zkropil podlahu pořádnou dávkou mrdky, s úlevou jsem vyždímal ocas do poslední kapky a otřel si ho do připraveného kapesníku.

Když jsem se vrátil dovnitř, byla už Monika vzhůru. „Kde jsi byl?“ přivítala mě rozespale.
„Kde asi?“ ušklíbl jsem se. „Myslím, že tam budeš muset jít za chvilku taky.“
„Na kadibudku nechci,“ pokrčila otráveně nos, ale nakonec jí nic jiného nezbylo. Během chvilky byla zpátky. „Tak tohle mohl táta vyřešit jinak,“ otřásla se znechuceně. Všiml jsem si jejích chladem ztuhlých bradavek, které napínaly tričko, a raději šel udělat čaj, abych nemusel znovu vyběhnout do kůlny.

Postupem času jsme se na chalupě zabydleli. Když říkám chalupa, musím vysvětlit, jak to vlastně je ve skutečnosti. Je to starý barák z vepřovic, v podstatě jenom jedna velká místnost spojená s malou kuchyňkou. Takže soukromí nic moc. Sprchovat jsme se chodili ven, solární sprcha byla zakrytá plastovým přístřeškem. Už na podzim jsme začali řešit problém, který nás dostihl zkraje zimy. S přibývajícím mrazem jsme už sprchu nemohli používat a mně nezbylo nic jiného, než vytáhnout z půdy starou, otlučenou plechovou vanu, kterou jsem náhodou našel.

„To myslíš vážně?“ povzdechla si Monika, když uviděla, co jsem našel. „Do toho se nevejdu.“
„To zvládneš, neboj,“ zachechtal jsem se a šel ohřát vodu. Hlavou mi probleskla představa nahé Moniky a já měl co dělat, abych ustál pozdvižení v poklopci. V mrazu, který panoval, jsem už nemohl využívat kůlnu, a to byl další problém, který čekal na řešení.

Tou dobou už nefungovala elektřina a já byl vděčný tátovi, že pro nás všechno připravil. Informace jsme měli zprostředkované z malého rádia a nebylo to nic veselého. Svět zachvátila panika a málokterá rodina vyvázla bez úhony. Spíše naopak, počet obětí byl drastický. O tátovi jsme nic nevěděli a s Monikou jsme už pomalu přestávali doufat, že ho ještě někdy uvidíme.

Konečně se mi povedlo naplnit vanu teplou vodou a Monika postávala zachmuřeně vedle ní. „Tak se aspoň otoč,“ zabručela znechuceně, když si uvědomila můj upřený pohled. 

Nezbývalo mi nic jiného, než ji poslechnout a zklamaně poslouchat šustění svlékaného oblečení. Cáknutí vody mi prozradilo, že už je Monika ve vaně. „Je to dost teplý?“ otočil jsem se k ní. Na malý okamžik jsem zahlédl její malá, dokonalá ňadra se ztuhlými bradavkami. Potom si je zakryla zkříženými pažemi a vztekle na mě zasyčela, abych se znovu otočil. „Snad se toho tolik nestalo…“ bránil jsem se a ihned ukládal ten pohled do paměti pro pozdější využití.

„Jen abys nemusel v tomhle mrazu do kůlny,“ zachichotala se. Bylo mi jasné, že mé tajemství není tak úplně tajné, jak jsem si myslel. 
„Jak to myslíš?“ snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu. 
„Myslíš, že nevím o tom, jak si ho tam chodíš honit?“ pronesla klidně, jako by o nic nešlo.
„No, vlastně jsem si to myslel,“ přiznal jsem sklesle.
„Pitomečku, bylo mi to jasný hned druhý týden. Úplně ses klepal na to, abys tam zmizel, tak jsem jednou šla potají za tebou. Musím přiznat, že to bylo pěkný divadlo,“ zasmála se.
„Tobě to nevadí?“ hlesl jsem.
„Myslíš, že já si to nedělám?“ řekla klidně. „Mám výhodu, že když spíš, tak tě nic neprobudí.“

Vytřeštil jsem na Moniku oči. Vlastně mě nikdy nenapadlo, že by řešila podobný problém, jako já. Představil jsem si ji, jak leží vedle mě a masturbuje a měl jsem co dělat, abych hned nevystříknul. „To jsi mi ani neměla říkat,“ zasmál jsem se přiškrceně. „Teď abych doopravdy vyrazil do kůlny.“
„Řekla bych, že venku mrzne,“ vysmála se mi ségra. „To si to moc neužiješ.“

V tu chvíli jsem toho měl dost. Rázně jsem rozepnul zip a vytáhnul z poklopce ztopořený penis. „Vlastně máš pravdu,“ řekl jsem, zatímco jsem roloval předkožku dolů. „Tady si to užiju víc.“

Pokud jsem si ale myslel, že ji tím zaskočím, tak jsem se mýlil. „Aspoň se otoč, ať z toho něco mám,“ provokovala mě. Zaváhal jsem, jestli ji mám poslechnout, protože jsem si nebyl jistý, jestli to myslí vážně. Jenomže představa, že bych se vyhonil přímo před ní, byla neskutečně rajcovní.

Pomalu jsem se otočil. Monča zvědavě okukovala můj naběhlý ocas, zatímco já při pohledu na její nahá ňadra začal onanovat. Brutálně jsem si honil ocas, stačilo pár rychlých pohybů rukou a bylo mi jasné, že budu během chvilky stříkat. Nevím, co mě to napadlo, ale stačilo pár kroků a stál jsem před Monikou. Na krátký okamžik jsem zahlédl ochmýřený stydký pahorek, který si vzápětí ségra zakryla dlaní. I to mi ale stačilo, s hlasitým zaúpěním jsem jí vystříkl mohutnou dávku mrdky na obnažená prsa.

„Dobytku,“ otřásla se znechuceně a opláchla si zbytky mého semene vodou. Když uviděla můj zahanbený výraz, tak se usmála a cákla na mě vodu. „Příště to nestříkej na mě, je ti to jasný?“

Můj mozek ihned zaregistroval slůvko „příště“. Nevěřícně jsem se na ni podíval. „Jak to myslíš?“ 

Zavrtěla hlavou nad mou nechápavostí a povzdechla si. „Myslíš, že se mnou to nic nedělá? Právě ses přede mnou vyhonil… Kdybys vydržel ještě chvíli, tak bych se k tobě přidala.“
„Můžeš si to udělat teď,“ navrhl jsem roztřeseně. Při té představě jsem vzrušením zatajil dech.
„Jenomže teď už nechci,“ ušklíbla se. „To si radši počkám, až usneš a potom se v klidu vyprstím,“ vyplázla na mě rozpustile jazyk. „A teď se obleč, přece tady nebudeš chodit nahatej.“

Zklamaně jsem se oblékl a pokradmu ji pozoroval, když se postavila ve vaně, aby se utřela. Kundičku měla zarostlou světlými chloupky, skrz které prosvítaly stydké pysky. „Neočumuj mě a radši přilož,“ zasmála se spokojeně při pohledu na můj fascinovaný pohled.

Od té chvíle se všechno změnilo. Snažil jsem se ségru přemluvit k společnému onanování, jenomže ona si ze mě dělala jenom legraci. Každý večer jsem se snažil neusnout a přistihnout Moniku při onanování, nikdy se mi to však nepovedlo. Moc dobře věděla, jak na tom jsem, protože si pak každé ráno vítězoslavně projela dlaní rozkrok a posměšně mi ukázala vztyčený palec na znamení mé prohry.

Celé dny jsem bojoval s touhou zahodit ohledy na ségru a vyhonit se před ní znovu. Při koupání mě vyháněla ven a já pak při návratu z kůlny musel strpět její výsměšné úsměvy, protože dobře věděla, co jsem venku dělal.

Připadalo mně, že mě schválně provokuje čím dál víc. Pobíhala po chatě v kalhotkách a krátkém tričku, ve kterém se nádherně rýsovala křivka jejích ňader. O bradavkách, které odvážně napínaly tenkou látkou, raději nebudu mluvit. Stačí říct, že to byla moje oblíbená představa při pravidelném honění. 

Napětí začínalo být neúnosné. Myslel jsem pouze na to, jak Moniku přimět ke společnému onanování. Nakonec mi pomohla náhoda. Ségra zakopla o pohozenou stoličku a bolestivě se uhodila do kyčle. „Jauuu,“ zakvílela. „To fakt bolí,“ objevily se jí slzy v očích. 
„Chceš nějak pomoct?“ sklonil jsem se k ní a začal jí třít postižené místo. Cítil jsem pod dlaní její horkou kůži a najednou se utěšování změnilo v něco jiného. Pomalu jsem rukou přejel po stehnu k jejímu rozkroku. 
„Co blbneš?“ otočila se ke mně, ale to už jsem hladil přes kalhotky její kundičku. Překonal jsem její odpor a dlaní hnětl její přirození. 
„Počkej, já sama,“ odstrčila mě a rychle se soukala z kalhotek. 

Začala přede mnou horečnatě masturbovat a já se mohl pokochat pohledem na její roztaženou kundičku. Bez rozmýšlení jsem vytáhl ven ztopořený ocas, abych si mohl také ulevit. Vystříkl jsem předčasně, stačilo pár zaškubnutí rukou a zkropil jsem Moničino přirození záplavou mrdky. 

Ségra si roztírala dlaní loužičku semene ve slepených chloupcích a já se zatajeným dechem pozoroval, jak se blíží k vyvrcholení. „Já… už… uuuuž… uuuuž…“ zasténala a z kundičky jí vytryskl pramínek průsvitné tekutiny. Vyjekla a zakryla si přirození dlaněmi. „Teď už víš, proč jsem to před tebou nechtěla dělat,“ zašeptala, když se vzpamatovala. 
„Neblázni,“ utěšoval jsem ji. „Mně se to líbilo,“ přitáhl jsem si její dlaň k ústům a políbil ji. Ucítil jsem vzrušenou vůni její mladé kundičky a zachvěl jsem se.

Od té chvíle jsme onanovali téměř pořád. Stačilo, aby se jeden z nás zmínil o „našem hraní“ a už jsme se horečnatě svlékali, abychom se společně mohli uspokojovat. Svůj vliv na to měla i zima, která nechtěla skončit a my se tak nudili. Zkoušel jsem Monču přemluvit, abychom si to udělali navzájem, ale nechtěla o tom ani slyšet. „Nebudu ti na něj sahat,“ nakrčila vždycky s odporem nosík a uraženě se otočila. To už jsme spali spolu a já málem bláznil z blízkosti jejího nahého těla. Občas jsem se v noci vzbudil a alespoň potají jsem se jí dotýkal. 

Jednou jsem se ve spánku přitulil k jejímu vystrčenému zadečku, a zatímco pravidelně oddechovala, podlehl jsem vzrušení a strčil jí ocas mezi stehna. Opatrně jsem přirážel v náznaku soulože, dokud jsem nevystříkl záplavu teplého semene. Ráno se po mně zvláštně dívala, ale nic neřekla. A tak jsem to večer zkusil znovu. K mému překvapení mi vyšla prdelkou vstříc. Pohybovali jsme se v pomalém rytmu a já sklouzl rukou na její drobná ňadra. Tentokrát neprotestovala a já cítil, jak zhluboka oddechuje. Projížděl jsem mezi jejími sevřenými stehny a ona mě nechala, abych je zkropil pořádnou dávkou mrdky. Když se potom sama uspokojila, přitiskla se ke mně a políbila mě jemně na tvář. „Kdybys nebyl můj brácha, tak bych ti to dovolila,“ zašeptala mi do ucha. „Takhle to nejde, pochop to.“

Nejvíc jsem miloval, když jsme spolu leželi přes den v posteli a já se mohl kochat pohledem na její nahé tělo. Občas, když měla dobrou náladu, mi při onanování hladila varlata a hrála si s nimi, dokud jsem nevystříkl. Sáhnout mi ale na pinďoura stále odmítala a ani já se nemohl dotýkat její kundičky. Mohl jsem se mazlit s jejími kozičkami, ale to bylo všechno. 

Pomalu se blížilo jaro a my přemýšleli, co se asi děje venku, v civilizaci. Rádio už dlouho mlčelo a my neměli žádné informace. „Třeba jsme poslední lidi na světě,“ zamyslela se jednoho dne Monika. 
„Neblázni, určitě to nebude tak hrozný,“ uklidňoval jsem ji, ačkoli mě samotného svíraly pochybnosti.