Jak jsem slíbil v noci Frantovi, hned po ránu jsem začal shánět telefonem Edwarda. Tento můj bývalý spolužák, kterému jsme říkali Bakelit, u nás vystudoval bez problémů VŠE, v rámci Programu mezinárodní pomoci rozvojovým zemím. Jeho domovská země, Angola, bláhově předpokládala, že po skončení studií se vrátí domů a zapojí se do budování vlasti. To však Edward vůbec neměl v úmyslu. Zvykl si na pohodlný život v srdci Evropy a vůbec nestál o to, vracet se do té „zasrané prdele“, jak se s despektem zmiňoval o své rodné zemi. V současné době věnoval značné úsilí tomu, aby se vyhnul „dobrovolnému“ návratu do vlasti.
Jeho konzulát mu sice zastavil „penězovod“, ale to protřelému vexlákovi vůbec nevadilo. Ze svých pokoutních obchodů na hranici zákona, měl peněz dost. Když jsem jej naposledy potkal náhodou na ulici, stěžoval si, že mu vnitro, na popud jeho ambasády, odmítá prodloužit povolení k pobytu. Tehdy jsem mu ze žertu poradil, aby nabídl své služby StB a bude mít vystaráno. Poslal mě do prdele.
Zastihl jsem jej až na třetí telefonát. Doma samozřejmě nebyl, ale našel jsem si v telefonním seznamu čísla dvou jeho oblíbených hospod a skutečně, v proslulé knajpě U Kalicha mi jej vedoucí, pan Palivec, ochotně zavolal k telefonu.
„Haló, kdo volá? ozval se neutrálně. Představováním se nezdržoval.
„Nazdárek Bakelite. Jak se ti daří, ty starý šizuňku? zahlaholil jsem radostně. Úmyslně jsem se rovněž nepředstavil a doufal jsem, že podle toho důvěrného oslovení vytuší, nebo mě rovnou pozná po hlase. Tušení mě nezklamalo.
„Ahoj Jardo, tak rovnou vybal, co potřebuješ, protože je mi jasný, že jinak by sis na mne ani nevzpomněl.“
Vysvětlil jsem mu zhruba, že potřebuji poradit ohledně bonů. Okamžitě ochladl a stroze mi oznámil, že momentálně žádné nemá. Ujistil jsem jej, že od něj žádné ani nechci. Řekl, že má obchodní schůzku a bude volný kolem poledne. Bude prý lepší domluvit se osobně a ne po telefonu. Takže jsme si domluvili schůzku v mé oblíbené Waldštejnské hospodě na Malé Straně.
Hned potom jsem volal Frantovi, aby baronku dopravil taxíkem na oběd do Waldštejna, protože tam přijde můj finanční poradce. Schůzka se uskutečnila a já nestačil zírat. Edward nezůstal své pověsti nic dlužen. Když zjistil, že naším problémem je nákup auta v Tuzexu za bony, ulehčeně se usmál.
„Taková maličkost! Obával jsem se, že to bude něco složitějšího. Tohle je přece naprosto legální a já vám rád pomohu. Jistě chápeš, Jardo, že do nějakých pochybných kšeftů bych se pouštěl moc nerad. Pořád ještě nemám prodloužené to Povolení k pobytu a tak nechci riskovat.“
Dopřáli jsme si vynikající jídlo a potom jsme Edwadovým autem vyrazili zařídit tu, podle něho „maličkost“. Následovalo něco, co se zcela vymykalo mým naivním představám. Běžný postup pro normálního občana, který chtěl koupit nové auto, byl asi následující:
První cesta vedla do spořitelny, kde vinkuloval vklad 20 tisíc, ve prospěch Mototechny. S potvrzením o vinkulaci pak zašel do Mototechny. Tam jej zapsali do pořadníku, objednal si jakou značku auta si přeje a také, jakou barvu by mělo mít. Pochopitelně, čekací doba se počítala na roky, podle lukrativnosti značky. Trabanty, Wartburgy a škodovky měla čekačku o něco kratší, ale zase si člověk, trvající na barvě, čekání jen prodloužil. Zažil jsem i pár případů, kdy nedočkaví čekatelé si raději nechali vnutit jinou barvu, než jejich požadovanou a potom si auto nechali přestříkat na svoji oblíbenou, než aby čekali dalších několik měsíců, ne – li roků.
Čekatelé na lukrativnější značky jako třeba Saab, Volvo, BMW, nebo Citroen, se museli smířit s faktem, že jejich čekání se protáhne na mnoho let. Kdo nechtěl podstoupit tuto kalvárii, koupil auto z druhé ruky. Autobazary tehdy nebyly a tak se hledalo v inzerátech. Nízká nabídka ovšem ovlivňovala cenu a tak 2 roky starý Wartburg se snadno prodal za cenu vyšší, než za jakou byl koupen. Někteří „vyčůraní“ jedinci toho dovedli patřičně využít.
Po nákupu pořadníkového auta takový podnikavec okamžitě složil další vinkulaci a pak jen čekal, až mu dojde z Mototechny telegram, že si má jít odebrat nové auto. Okamžitě své, několik let staré a mírně oježděné, prodal za nadsazenou cenu a šel si pro zbrusu nové.
Ve světě Tuzexových bonů však platila zcela jiná pravidla. Za bony se dalo koupit auto na počkání, libovolné značky i barvy a dokonce byla možnost vybrat si i protekční SPZ. Jedinou podmínkou bylo, zaplatit v bonech. Oficiálně na nich bylo natištěno: Poukázka na odběr zboží v hodnotě X Kč. Bony bylo možno získat dvojím způsobem: Buď legálně, nebo na černo, od vexláků. Na vysvětlení nepamětníkům přidám malé vysvětlení.
Českoslovenští občané podle zákona nesměli vlastnit valuty. Ti, kteří měli to štěstí, že k nim nějakým způsobem přišli, měli povinnost nabídnout tyto Československé Státní bance k odkoupení podle platného kurzu. Mohli si založit Tuzexové konto a vybírat z něho zmíněné Poukázky na odběr zboží v podniku Tuzex. Druhá možnost byla nakoupit bony na černém trhu, u vexláků. Běžná cena jednoho bonu byla 5 Kčs. Pokud se nakupovalo ve velkém, tedy v řádu desetitisíců, tak se cena snížila, třeba i na 3 Kčs.
Zahraniční turisté byli hned na hranicích podrobeni tzv. povinné výměně. Za každý den na našem území museli vyměnit 50 dolarů v kurzu 7,20 Kčs za dolar. O tom, že by mohli dostat tuzexové bony, nebyli informováni. Takže, když pak narazili na specializované vexláky, kteří jim nabídli 15 korun, ochotně a rádi výhodně měnili. Vexláci pak v bance nabídli takto získané dolary a dostali Tuzexové bony. Ty potom prodávali v ulicích. Na jednom dolaru tak trhli 20 korun a někdy i víc, takže to byl docela slušný vývar. Průměrná mzda kvalifikovaného dělníka se tehdy pohybovala okolo 1500 Kčs.
S pomocí práskaného Edwarda, který měl důležité známosti všude, kde bylo potřeba, proběhly všechny předepsané formality hladce. Baronka, doprovázená Frantou a Edwardem, navštívila příslušné oddělení Devizových operací v Československé státní bance. Vzhledem k tomu, že Franta měl už z minulosti založené Tuzexové konto, nebyl problém, aby mu jej Evelýna pomocí svých šeků patřičně napumpovala. Po skončení této transakce trojice vyšla z budovy Banky a Edward se rozloučil.
Stačil jsem si všimnout, že mu baronka při podávání ruku obratně vsunula cosi do dlaně. Docela by mě zajímalo, jakou sumou ve valutách jej obdařila, za jeho zprostředkování.
Jednání v bance jsem se neúčastnil, ale v dalším dění jsem už byl opět potřebný. Následovala totiž návštěva Tuzexové Mototechny. Zde jsem měl působit jako „poradce“ při výběru auta a po realizaci koupě, zase jako hraběcí řidič. Nikdy bych nevěřil, že koupit auto je tak jednoduché. Stačí k tomu jen mít ty potřebné páky, tedy v tomto případě konvertibilní měnu. Vzhledem k tomu, že cena v tomto případě nerozhodovala, byla na Frantovi vlastně jenom volba značky a barvy.
Baronka se sice přimlouvala za Mercedes a já plédoval pro BMW, ale nakonec jsme se rozhodli pro Renault R16, v barvě světlemodré metalýzy. Připadalo nám, že tento výrobek nebude zase až tak moc dráždit naše spoluobčany. Veškerá jednání probíhala naprosto hladce. Pracovníci Tuzexové Mototechny zařídili vše potřebné, včetně registrace na Dopravním Inspektorátu a SPZ.
Když se Franta dověděl, že si může vybrat jakou chce, pokud ji ovšem již někdo nemá, odmítl snobské značky typu 22–22, nebo 99–99, nebo jiné, snadno zapamatovatelné číslo, na hony hlásící, že majitel je dobře zapsaný protekční nabob. Místo toho se zeptal, zda je volná SPZ s číslem AD-10–12 a protože volná byla, projevil přání ji mít. Samozřejmě, že jsem se zvědavě zeptal, proč chce zrovna tuhle.
„Inu to je jednoduché vysvětlení, Jardo. Mám špatného pamatováka na čísla a tohle je datum mého narození. Anno Domini, 10. prosince 1935.“
Po necelých dvou hodinách již montovali na nárazníky vyžádanou SPZ. Jako bonus jsme dostali plnou nádrž benzinu, což při tehdejší ceně 2,20 Kčs za litr Speciálu bylo pro Tuzex celkem levné gesto. Se smíšenými pocity jsem zasedal za volant auta, které ještě „smrdělo novotou“, jak trefně poznamenal Franta, sedící vedle mne.
Baronku jsme samozřejmě posadili na čestné místo vpravo dozadu a vyjeli jsme do ulic podvečerní Prahy. Patřičně jsem si ten pocit vychutnával, protože jsem tušil, že při svém platu 1480 brutto, si na vlastní auto počkám ještě hodně dlouho.
Povečeřeli jsme na Barandovských Terasách s krásným výhledem na Vltavu. Baronka v dobré náladě plánovala další akce. Oznámila nám, že by ráda, abychom si udělali dvoudenní výlet do jižních Čech.
„Již jsem přes recepci Alcronu objednala rezervaci apartmá v Hotelu Amber Konopiště. Když vyrazíme zítra po obědě, stihneme odpoledne prohlídku zámku, přenocujeme v Amberu a ráno vyrazíme do Krumlova. Chtěla bych vidět tu vaši světovou raritu, divadlo s otáčivým hledištěm.“
Nic jsme nenamítali. Bylo jasné, že baronka, po svém štědrém daru, tahá za delší konec provazu. Poseděli jsme v pohodě skoro až do půlnoci a potom dovezli baronku zpět do Alcronu. Protože jsem se obával nechat v noci fungl nové auto jen tak, na ulici pod oknem, na dost rušném Žižkově, vyřešili jsme tento problém dost originálním způsobem. Dojeli jsme ke Gregoryho garáži, jeho červenou Ladu jsem zaparkoval u chodníku a s R16 jsem zajel dovnitř.
„Kdyby to viděl Gregory, tak se posere,“ komentoval toto znesvěcení Franta.
„Já si myslím, že by se posrala baronka, kdybychom ji zítra řekli, že ti její dárek do rána někdo ukradl,“ přisolil jsem si. „Stejně jsem zvědav, jak si to zařídíš po jejím odjezdu. Ono sehnat dneska v Praze garáž je stejně obtížné, jako koupit nové auto. S tímhle nám ani Edward nepomůže.“
V pohodě jsme se rozešli s tím, že se tu sejdeme zítra, vlastně už dnes, v 10,00. Zajedeme k baronce do Alcronu a přimějeme ji k poněkud předčasnému obědu, abychom mohli co nejdřív vyrazit na náš dvoudenní trip do jižních Čech.
