Jak pan farář k vykrmené huse přišel 06

Toto je 6 díl z 8 v seriálu Jak pan farář k vykrmené huse přišel

Po necelé hodině jízdy kočár projel otevřenou vězeňskou bránou a zastavil. Strážný ledabyle nakoukl do okýnka, uctivě pozdravil a pokynul kočímu, aby pokračoval v jízdě. Širokým obloukem kočár obkroužil dvůr a zastavil v příjemném stínu obrovského kaštanu. Oba muži vystoupili a chopili se svých zavazadel. Petr měl plné obě ruce, protože nesl přepravku s holuby a košík s jídlem. Paleček měl svoji příruční tašku s nutnými insigniemi, které potřeboval pro své církevní obřady. „Petře, domluvíme se na čase. Já tady budu hotov tak kolem poledne a pak si zajdu naproti ke Zlaté podkově na oběd. Takže úderem jedné hodiny pro tebe přijdu do holubníku a ty hleď, abys do té doby udělal vše, co se od tebe žádá.“
Petr jen spokojeně pokýval hlavou a netrpělivě zamířil do zahrady k holubníku. Bylo jasné, že jej čekají nadmíru příjemné a nerušené 3 hodiny s Klárkou. Natěšenou děvuchu zastihl v plné práci. Uhrabávala drobným štěrkem vysypanou pěšinu, která vedla k holubníku a starostlivě vytrhávala i s kořeny pampelišky, které se už stačily uchytit na okrajích. Když viděla přicházejícího, rozběhla se radostně k němu a téměř mu skočila do náruče.

„Neblázni Klárko, co když se někdo kouká,“ snažil se mírnit její nadšení, ale sám neodolal a vychutnával si její nadrozměrná nadra, kterými se tiskla k jeho hrudi.
„Prosím tě, kde by se tady někdo vzal, však každý má své práce dost a stejně sem není odnikud vidět,“ rozptylovala jeho obavy nadržená Klára a její ruka šátralka již prováděla průzkum v oblasti jeho rozkroku.
Protože dotykovými sondami jen narostla jejich potlačovaná touha, není divu, že téměř hned spolu skončili v prostorné podvale rozsáhlého holubníku.

Petr nejdřív odložil obě zavazadla, aby měl volné ruce, pak pevně Kláru objal a přitiskl k sobě. V těsném objetí ji pak pomalu pozadu dostrkal až k bytelnému, rozměrnému stolu. Klárka ochotně zalehla zády na desku a nožky ji šly úslužně vzhůru. Vyhrnutá sukně brzy prozradila, že s ohledem na teplé počasí je takzvaně na ostro. Pohled na bohatě zarostlou, nabízející se kundu zbavil nadrženého Vaňka posledního zbytku zdravého rozumu. Nervozně vyprostil křečovitě trčícího dobyvatele z vězení poklopce a rázně mu ukázal cestu k uvolnění přetlaku. Nasadil, zarazil, Klárka jen obdivně hekla a pak se rozjela ukázková rychlovka. Supajíci klubko dvou rozvášněných těl se zmítalo na hraně stolu. Klárka se zakusovala do prstů ruky, aby zadržela vášnivé výkřiky. Petr jel jak šicí stroj a tak nebylo divu, že divoká mrdačka netrvala dlouho.

Na poslední chvíli vytrhl žilnáče z Klářiny kundy, odstoupil od stolu a prudce smýknul tělem děvčete přímo před sebe, do kleku. V příštím okamžiku již první mohutný špryc zasáhl Klárčin obličej ještě dřív, než stačila otevřít ústa. Následovalo několik dalších, sice o něco míň razatních, ale i tak měla nebohá vymrdaná děvčica zalepené obě oči a vlasy plné bílých stříkanců.
S vypuštěním přetlaku se Petrovi vrátil rozum a tak s omluvným mumláním vyndal z kapsy kapesník a začal stírat mrdku z dívčina obličeje. Pokud sedlák čekal, že se dočká nějakých výčitek, jak byl zvyklý od své ženy za mnohem menší „prasárny“, jak ona tomu říkala, byl příjemně překvapen. Klárka, které se právě změnily její divoké představy při masturbaci v krásnou skutečnost, se jenom spokojeně usmívala. Vděčně přijmala očistu obličeje a pak začala opečovávat pomalu ochabujícího utěšitele.

„Příště bych si měla vzít brýle, abys mi nevystřelil oko,“ pronesla šibalsky.
Vzrušení pomalu opadalo a tak se po nezbytném vydýchání oba pustili do práce. Klára přenesla přepravku s holuby do odděleného kotce se zatemněním, vypustila je na volno, nasypala jim zrní a do mističky nalila čerstvou vodu.
Petr si mezi tím nachystal skládací metr a začal rozměřoval prostor u stolu. Na otázku Klárky, co to vlastně kutí odpověděl, že má v úmyslu zhotovit jakousi lavici, jako doplněk ke stolu. Něco takového k odpočinku, když si člověk potřebuje třeba trochu zdřímnout.
„Nebo když se naopak potřebuje trochu příjemně unavit,“ doplnila Klárka smyslně. „On je ten stůl až nepříjemně vysoký na ty naše hrátky,“ dodala s úsměvem.

Protože se přiblížil čas oběda, Petr začal z košíku vyndavat donesené potraviny. Sám je také začal rozdělovat do proutěných ošatek. Klara sice měla nutkání se prostírání ujmout, ale pak si uvědomila, že Petr je vlastně hostitel a tudíž mu náleží právo přidělovat porce.
Výběr byl stejně bohatý a rozmanitý, jako posledně. Půl bochníku doma pečeného chleba, s ďůlkem plným másla, 2 jitrničky, 2 natrvdo vařená vejce, pořádný flák domácího uzeného, kus kozího sýra, papírový pytlík zahradních jahod a v druhém pytliku čerstvě načesané třešně. Nechyběla ani lahvinka červeného vína a dva hrnečky puncláky.

„Nebylo tvé ženě divné, že si bereš takové zásoba a dva hrníčky?“ zeptala se Klárka.
„Ani ne, já jsem ji totiž sám řek, aby připravila jídlo pro dva. Protože když mi pan farář dohodil takový výdělek navíc, je záhodno, abych jej tak v poledne pohostil,“ vysvětlil Petr. „Ale neměj péči, pan farář se nechal slyšet, že půjde na oběd do Zlaté podkovy.“

Pustili se s chutí do jídla a to do nich padalo rychlostí přímo kosmickou. Když však poprvé zapili chutnou krmi vínem, Klárka zneklidněla.
„Neměla bych pít. Dva roky jsem neměla ani kapičku a sama dobře vím, jak rychle mi to stoupne do hlavy. Za opilství bych mohla být potrestána samotkou a také bych přišla o výsadu, kterou jako správce holubníku mám, totiž právo volného pohybu. To bychom se třeba také příští týden neviděli a to by mě strašně mrzelo.“

Petr, ač nerad, její argument uznal a hned solidárně prohlásil, že tedy ani on pít nebude, aby ji nedělal zbytečné chutě. Pak popadl oba puncláky a došel s nimi k studni, která byla uprostřed rozsáhlého dvora, jen asi 100 m od holubníku. Tam důkladně odpumpoval nejmíň vědro, aby v hrncích přinesl zpátky vodu tak studenou, že při napití trnuly zuby.

Syté jídlo a předchozí námaha, spolu s vedrem dohromady způsobilo, že na ně přišel příjemný útlum. Petr, který byl zvyklý i při práci na poli si dopřát po jídle malý odpočinek, si sedl na jedinou židli a Klára se mu usadila u nohou a dala mu hlavu do klína. Seděli mlčky a užívali si klidu a pohody. Lásku si nevyznávali, nebylo to potřeba, protože se nemilovali. Shodou okolností se tady sešli jako dva lidé, kteří si prostě potřebovali pořádně zamrdat. Z letargie je probralo až polední zvonění.

„Vstávej Klárko. Musíme obstarat holuby. Starý pan farář říkal, že je máme vypustit přesně v poledne, aby věděl, jak dlouho jim bude trvat, než se vrátí domů.“
S Klárčinou pomocí vybral všech pět oddělených opeřenců z minulého týdne a na krátkou dobu je uvěznil zase do přepravky. Pak spolu vyšli až na vězeňský dvůr, kde přepravku otevřeli a umožnili holubům, aby ve zmatku vyděšeně opustili stísněný prostor a s divokým mácháním křídel vzlétli k obloze. Několikrát zmateně zakroužili a pak, v sevřeném houfu zmizeli kamsi za obzor. Oba mladí lidé je sledovali zvědavým pohledem. Co tak Petr mohl odhadnout, správný směr holubi nenabrali.

„To poletí všichni v houfu a nebo se rozdělí a poletí každý sám?“ zeptala se Klárka.
„Tak to ti tedy nepovím, protože to sám nevím. Ale zeptám se pana faráře. Normální holubi se vždy drží v hejnu, ale třeba se ti pošťáci chovají jinak,“ odpověděl Petr.

Z dvora, rozpáleného poledním sluncem, se vrátili s zpátky do holubníku, kde byl příjemný chládek. Petr si uvědomil, že pan farář už zřejmě skončil svoje náboženské povinnosti a dopřává si v hospodě U zlaté podkovy hospodský oběd. Také si vybavil varování, že přesně v jednu si pro něho přijde. S povděkem si uvědomil dvě příjemné věci: že mají ještě téměř celou hodinku času a že Klárka bude stejně přítulná, i když nebude mít v hlavě.

Hodina je vskutku přiměřeně dlouhá, ale je všeobecně známo, že při některých příležitostech čas letí jako splašený a jindy se dovede táhnout, jak turecký med. A jak si snadno domyslíme, naše dvojice měla před sebou tu nejradostnější činnost a proto se nezdržovala nějakými okolky.

Jestliže první číslo si odbyli poněkud v kvaltu, tentokrát se rozhodli, aniž by se nějak dohadovali, že si další milování prožijí naplno. Stáli proti sobě v lehkém objetí a s rozmyslem se rajcovali. Při vzájemném a překotném líbání ji Petr pomalu rozvazoval šňůrky zdobeného živůtku a vyprošťoval ze zajetí impozantní kozy. Klárka mu čechrala vlasy a při tom mu tlačila hlavu do žlábku, mezi osvobozené, vlastní váhou lehce prověšené dudy.

Měl před očima velké, tmavé dvorce a nad nimi se výhružně tyčily krásně naběhlé kapličky. Byly jak malé špuntíky a přímo provokovaly k tomu, aby je nasál mezi rty a začal ožužlávat. Protože Klára byla na prsou neobyčejně vzrušivá, tohle laskání ji vytáčelo přímo k šílenství. Svíjela se v Petrově objetí, hlavu zakloněnou, s očima téměř v sloup a jen potichu sténala.

Pak se v ní probudila jakási zběsilá posedlost, kterou tak dobře znala ze svých divokých masturbačních hrátek, ve vzácných chvílích soukromí.
V těch chvílích jí bylo všechno jedno a dokud se neuspokojila, nebyla schopná přestat, i kdyby kolem ní mělo třeba projít celé procesí. Zběsile se začala dobývat do Petrova poklopce, zkušeně vyprostila ze zajetí k zlomení trčícího kameňáka, poklekla a začala jej náruživě kouřit.

Petr si to chvíli s požitkem nechal líbit, ale pak usoudil, že pokud tomu neudělá rázně přítrž, dočká se již druhého výstřiku, v poměrně krátké době. Vymanil se z jejího laskání a rozhlédl se, kde by bylo nejlepší pokračovat v rozdělané milostné rapsodii. Podlahu holubníku tvořila pouze udusaná hlína.

„Musím udělat tu lavici,“ pronesl zdánlivě nesouvisle k činnosti, kterou právě provozovali a s těmito slovy hodil na zem hrubý pytel, ze kterém přivezl zrní pro holuby. Na tuto podložku pak téměř povalil Kláru, do klasické misionářské polohy. Než nasadil a zarazil, jeho vzrušení poněkud opadlo a tak si oba znovu mohli dopřát poněkud rychlejší tempo. Přerušenou nit však brzy oba chytili a zejména Klárka sebou divoce  zmítala, ve stále silnější orgasmické křeči.

Proto si ji Petr po chvíli zase začal štelovat do jiné polohy. Tentokrát si ji položil na bok, rozklekl se nad jejím stehnem, zatímco druhé zvedl vysoko do výšky a chytil se jej, jako vztyčeného stěžně. Do krásně pootevřené mušličky zahnal nedočkavce jako psa do boudy a opět spustil nádherný mrdací koncert.
Multiorgastická Klárka si odbývala již několikáté vyvrcholení, když její nabiječ opět přerušil kopulační pohyby a přiměl ji, aby zaujala polohu na pejsky.

„Dobře, ale honem,“ souhlasila Klára a poslušně zaujala polohu na čtyřech. To její -honem- Petr nepochopil a ani se nesnažil přijít na to, zda chce mít dírku co nejdřív zase zašpuntovanou, nebo zda má starost, aby mu fešák mezitím neochabl. Zavedl tuhou šlachu tam, kam patří, uchopil do obou dlaních výrazné boky rajcovně široké selské prdele a dál odváděl poctivou chlapskou práci. S požitkem vnímal, jak jeho reprezentant příjemně klouže v krásně těsném tunýlku lásky a je při tom sladce ždímán.

Hekání a tlumené výkřiky mrdané milostenky jen zvyšovalo jeho stále sílící pohlavní křeč. Plivnul ji do žlábku mezi půlky a slinu začal rozmazávat na její zadní dírce. Rozhicovaná Klárka tuto přípravu snad ani nevnímala. Teprve když v přírazech přestal a zůstal v ní hluboce nehybně zapíchnutý, najednou zděšeně vykřikla:

„Proboha nééé… snad jsi to do mě nepustil?
„Zatím ne, ale prosím tě, ani se nehni, mám to na krajíčku,“ vypravil ze sebe Petr. Po chvíli, když jeho vzrušení pokleslo natolik, že výstřik již nehrozil, vytáhl svoje bidlo z čvachtající chlácholinky a bez váhání nasadil o dírku výš.
Začal pomalu tlačit a krátkými přírazy si razil nemilosrdně cestu. Chvíli trvalo, než překonal odpor svěrače a konečně zajel až na doraz. Nic nedbal na protesty mrdané Klárky a znovu rozjel dlouhé přírazy v těsném sevření. Tentokrát už své snažení nebrzdil. Ve velmi krátké době se dostal do stádia plató, ale nijak si to již neprodlužoval.

S úlevným řevem se prudce, v několika střicích vyprázdnil do Klárčina střeva a nechal se vydojit do poslední kapky. Miliony spermáků vyrazily tmou do marné honby za vajíčkem, zatímco dokonale spokojený Petr vytáhl ochabujícího ptáka a svalil se na hrubou pytlovinu, vedle zmožené Klárky.

„Budeme potřebovat nějaké vědro, aby tady byla voda na omytí. A také by neuškodilo pár ručníků. Budu na to myslet a příště to dovezu,“ vrátil se Vaněk do reality, zatímco Klárka byla pořád ještě v rauši. Hodiny na věži odbily ¾ na jednu.

„Stihli jsme to právě včas, za chvíli přijde pan farář. Tak se koukej dát do kupy, ať na tobě hned nepozná, že jsme se tady nemodlili,“ zažertoval Petr. Pak si uvědomil, svůj slib duchovnímu, že se ze svých hříchů bude zpovídat.
„Takže se to ten flanďák stejně doví, ale aspoň navenek bude zachované dekórum,“ pomyslel si znechuceně a byl rád, že Klárka neumí číst myšlenky.

V pohodě se stačili upravit a nachystat věci k odjezdu. Za chvíli již slyšeli kroky na štěrkové cestě, před dveřmi významné zakašlání a pak klepání. Na vyzvání Paleček vstoupil a udiveně řekl:
„Myslel jsem, že budete venku na lavičce, když je tak krásně a vy tady jste zalezlí.“
„Však jsme venku byli,“ zalhala Klára. „Akorát když tlouklo ¾, tak jsme zašli připravit věci k odjezdu, když Petr říkal, že příjdete v jednu. A můžete nás pochválit, stihli jsme všechno, co jsme měli,“ spokojeně vrkala.
„No však, tak to má být. Pak je spokojenost na všech stranách,“ neodpustil si Paleček malý šprajc a vyzval Petra k odjezdu.
Oba muži doprovodili Kláru k brance, nechali  zazvonit a pak ji předali  bachařce, která přišla otevřít. Potom nasedli i se svými zavazadly do fiakru a vyrazili k domovu.

Navigace v seriálu<< Jak pan farář k vykrmené huse přišel 04Jak pan farář k vykrmené huse přišel 07 >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x